Lukašenkova vyhasínající hvězda aneb o běloruských prezidentských volbách 2020

Zdroj journal-news.com @Sergei Grits

V neděli 9. srpna se rozhodovalo o osudu posledního evropského diktátorství v Evropě. Výsledek 80,1 procenta pro Alexandra Lukašenka by v minulosti překvapil málokoho. Tentokrát systematické volební falsifikace vyhnaly do ulic desítky až stovky tisíc lidí. Jestli toto protestní hnutí nakonec uspěje, není v tuto chvíli jasné. Nicméně Bělorusku se v uplynulých měsících a dnech fundamentálním způsobem proměnilo a jeho další demokratizace je jen otázkou času.

Už samotný začátek roku 2020 byl pro Bělorusko nesnadný. Země se dlouhodobě potýká s ekonomickými problémy, které byly nově obohaceny o eskalaci s Ruskem, hlavním sponzorem a spojencem běloruského režimu. Po neúspěchu vyjednávání o budoucnosti společného svazového státu, který spolu Rusko a Bělorusko budují od roku 1999, se ruský prezident Vladimir Putin uchýlil k sérii odvetných opatření zahrnujících i zvýšení cen ruských energetických zdrojů, na kterých je běloruská ekonomika těžce závislá. Následný pád cen ropy a zemního plynu běloruskou ekonomiku dále srazil na kolena.

K neuspokojivému stavu rusko-běloruských vztahů se na začátku šesté prezidentské kampaně běloruského prezidenta přidal také nástup pandemie koronaviru. Lukašenko se nejprve snažil na veřejnost vystupovat sebejistě. Na Bělorusy však negativně zapůsobila neschopnost vedení se s krizí vypořádat, a to jak po zdravotnické stránce, tak po té finanční a informační. Lukašenko význam onemocnění bagatelizoval, veřejně se vyjadřoval, že na tuto nemoc nikdo ani umřít nemůže, či že stačí pít dost vodky, chodit do sauny či pracovat na poli a jezdit na traktoru, aby se člověk uzdravil.

Následky této nezvládnuté a chaotické reakce byly zdrcující. Bělorusko se stalo nejvíce postiženým státem regionu. Místní obyvatelé si museli do velké míry pomoci sami a spolehnout se na občanskou společnost a na režimu nezávislá média, aby vůbec dostali hodnověrné informace o skutečném stavu věcí. Bělorusové dokonce pořádali sbírky na podporu zdravotníků a nákup medicínského vybavení nemocnic. Jejich aktivity byly ze strany ministerstva zdravotnictví spíše tolerovány, nežli podporovány. Namísto zavádění karantény režim zorganizoval velkou vojenskou přehlídku 9. května v den konce druhé světové války a nezrušil ani fotbalová utkání a další veřejné akce.

Zdroj Kremlin.ru

Podlomená důvěra a síly moci

Právě na základě této neschopnosti Lukašenkova režimu, ale také ekonomických problémů a komplikovaných vztahů s Ruskem či nárůstu role digitálních technologií ve společnosti, začaly od března tohoto roku ve společnosti silně narůstat protestní potenciál a kritika vedení státu. Prezidentské volby 9. srpna představovaly ideální příležitost po 26 letech monotónního řízení země poměry v Bělorusku konečně proměnit. Do prezidentské kampaně se přihlásilo hned 15 uchazečů, kteří vyjádřili svůj zájem sesbírat požadovaných 100 tisíc podpisů, a to včetně několika představitelů ekonomické a diplomatické elity Běloruska. Mezi nimi dosáhl nejvýraznější podpory bankéř a finančník s ruskými vazbami Viktor Babaryka, ale také bývalý diplomat ve Spojených státech a Mexiku a ředitel Parku vysokých technologií Valerij Cepkalo. Těch se ale režim zbavil vytvořením pseudoafér a dalších administrativních překážek, které oběma zamezily se voleb vůbec zúčastnit. Babaryka i jeho syn Eduard dokonce za údajné finanční machinace skončili ve vězení, což způsobilo další roztržku s Ruskem.

Ze zbývajících vážných kritiků se do finálního klání probojovala jen manželka prezidentského kandidáta Svjatlana Cichanouská, jejíž muž – populární YouTuber Sergei byl na základě smyšlených obvinění taktéž zadržen. Společně s manželkou Cepkaly a šéfkou prezidentského týmu Babaryky tyto tři dámy projezdily celou zemi a za 10 dní zmobilizovaly více než 150 tisíc Bělorusů, což je na místní poměry opravdu vysoké číslo. Nicméně jejich zápal a odhodlanost postavit se dlouholetému běloruskému autokratovi měla od počátku pouze omezenou šanci na úspěch.

Lukašenko si průběh voleb velmi pečlivě pohlídal a již před finálním dnem hlasování v neděli oficiálně odvolilo přes 40 procent Bělorusů v režimu tzv. včasného hlasování. Tento počet je v moderních dějinách Běloruska nevídaný. Režim se rozhodl volby masově zmanipulovat a ohlásit astronomických 80 procent pro současnou hlavu běloruského státu, jakkoli mu nezávislé průzkumy přisuzovaly nanejvýš mezi 30 a 40 procentními body. Masové veřejné reakce a první protesty v ulicích Minsku a dalších běloruských měst vypukly již po vyhlášení oficiálních exit pollů, které se od později vyhlášených oficiálních výsledků lišily jen málo. Režim se pokojné demonstrace rozhodl nejprve zkusit rozprášit nasazením všech dostupných prostředků, včetně policie, tajných služeb či armády.

Po několik dní vedení státu brutálně napadalo své vlastní občany a snažilo se likvidovat protesty jak v Minsku, tak i ve třicítce dalších místních a regionálních center po celé zemi. Více než sedm tisíc bylo zatčeno, stovky skončily v nemocnicích s těžkými zraněními. Téměř sto lidí se stále pohřešuje a veřejnost o nich nemá žádné informace. Mnoho dalších bylo rovnou vypovězeno ze země, a to včetně představitelů zahraničních médií či politické opozice v čele se Svjatlanou Cichanouskou.

Později se však pokojným demonstrujícím alespoň do určité míry podařilo zvrátit nepříznivý běh událostí, a i díky masové podpoře generální stávky zasadit režimu citelné ztráty v ekonomické oblasti. Právě kvůli ztrátě důvěry u dělníků a státních zaměstnanců, včetně části pracovníků běloruské státní televize – tradičního nástroje běloruské propagandy, kteří se ke stávce taktéž připojili a dále tak rozšířili řady pokojných demonstrujících, musel Lukašenko zatáhnout za tzv. ruskou brzdu a pokusit se vyjednat si podporu v Moskvě. Ukázalo se totiž, že režim sám už není schopen všechny protestující potlačit, posadit do vězení či rozptýlit pořádkovými silami. Nicméně i přes obecné deklarace o podpoře ze strany Ruska není podle vyjádření nejvyšších představitelů ruského státu Moskva prozatím ochotná se v Bělorusku vojensky angažovat a podpořit tak svého spojence-rivala Lukašenka, který se i pro Rusy postupně stal toxickou osobou.

Jak se situace z hlediska ruského zapojení dále vyvine, zůstává stále nejisté. Ale je očividné, že scénář přímé vojenské podpory běloruského režimu nelze ani dnes na 100 % vyloučit, a to přestože existuje celá řada racionálních důvodů, proč by se k takovémuto kroku Rusko nemělo uchýlit. Ruské zájmy a pověst v Bělorusku by totiž vpádem do Běloruska a masovým zapojením ruských vojáků byly nenávratně poškozeny, jako jsme tomu byli svědky na Ukrajině v roce 2014 či v Československu 1968. Na druhou stranu již dnes vidíme, že Rusové nemají problém se zapojením svých lidí například v běloruské státní televizi či jiných dílčích oblastech veřejného života. Právě angažmá menších taktických oddílů a jednotek speciálního nasazení, včetně tajných služeb, na které by nebylo tolik vidět, ale přispěli by k případnému udržení Lukašenkova režimu, rozhodně nelze v budoucích dnech vyloučit, zejména pokud to bude vyhovovat ruskému vedení a jeho představám o budoucím vedení běloruského státu.

Zdroj Reuters

Co tedy čekat dále?

Po snaze utopit protesty v krvi ztratil Lukašenko svou tvář jak doma, tak u mezinárodní veřejnosti. Šéfové evropských států se ve středu 19. srpna shodli na neuznání výsledků voleb a zřízení sankčního mechanismu reagujícího na brutalitu režimu a porušování lidských práv a demokratických hodnot. Stejně tak evropští lídři vyjádřili svou solidaritu s pokojnými protestujícími a navrhli vyčlenit až 53 milionů euro na podporu běloruských občanů, včetně jejich boje s koronavirem. Rusko si na první pohled může mnout ruce, protože udržení, ale zároveň dostatečné oslabení Lukašenkova režimu mu prozatím hraje do karet. Přesto i vedení v Kremlu čelí svým vlastním dilematům, podobně jako je tomu na straně EU. Čína byla sice první, kdo Lukašenkovi pogratulovala k znovuzvolení, ale její silné zapojení se nedá očekávat.

Co tedy očekávat? Běloruský režim je v tuto chvíli oslabený a je jasné, že ztratil nejen většinu ve společnosti, ale také kredibilitu dalších pět let vládnout. Zemi čeká hluboká ekonomická krize a bez dostatečné finanční podpory se neobejde. Čína může Lukašenkovi do určité míry pomoci, ale rozhodující roli bude hrát Rusko, a to za svou podporu bude požadovat pokračování integrace a další sjednocování obou států. Toto vše samozřejmě platí jen za předpokladu, že se – například díky ruské podpoře – Lukašenkovi podaří zůstat u moci a Rusko nebude souhlasit s jeho výměnou za jiného – vůči nim ještě více servilního – politika. V každém případě to znamená, že je významným způsobem ohrožena běloruská státnost a územní suverenita, která může být v dalších letech pohlcena ruskými jednotkami a Ruskem vedeným integračním projektem svazového státu. Kdo by na celé situaci nejvíce tratil, jsou ostatně jako vždy místní občané, kteří možná zanedlouho nemusí mít ani požadovanou demokracii, ani vlastní nezávislý stát.

Na druhou stranu stále nemůžeme vyloučit ani úspěch demokratických sil v Bělorusku, kterým se konečně povedlo sjednotit kolem Koordinační rady pro tranzici moci v Bělorusku, jejíž zřízení iniciovala Svjatlana Cichanouská z litevského nuceného exilu a jež dnes sdružuje všechny hlavní proudy běloruské opozice. Pokud se tomuto orgánu podaří získat dostatečně silnou legitimitu, a to jak u běloruské společnosti, tak v mezinárodní politice, může Lukašenka ještě významným způsobem ohrozit a přivést zemi až ke dvojvládí, jako ho známé například ze současné Venezuely. Klíčem k úspěchu Koordinační rady bude udržení jednoty a síly protestního hnutí, včetně stávkujících dělníků a ochromení běloruské ekonomiky. Pokud se toto podaří, může být Lukašenko dotlačen až k vyjednávání o nových volbách, výměně členů centrální volební komise a propuštění zadržených politických vězňů a běžných občanů. V tuto chvíli se zdá, že režim hraje o čas a napíná všechny síly k rozlomení jednoty demonstrujících, a to i skrz kriminalizaci činnosti Koordinační rady a očernění jejích předáků u běloruské společnosti.

Jestli se mu tuto metodu cukru ve smyslu slibů dělníkům a dalším stávkujícím a biče v podobě zastrašení kritiků a jejich dalších represí, včetně mučení ve věznicích a tlaku na příbuzné, podaří uskutečnit, je v tuto chvíli nejisté. Nicméně již v tuto chvíli můžeme říct, že Bělorusko již není tou pasivní zemí bez silného politického aktivismu a zájmu o veřejné dění. Toto poslední evropské diktátorství se v uplynulých dnech a měsících fundamentálním způsobem proměnilo, což v konečném důsledku povede k další demokratizaci běloruské společnosti a pádu Lukašenkova režimu. Jestli to bude již teď, nebo za několik měsíců (možná let?) ještě uvidíme.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *