Ruské pravoslavné Vánoce

Petr Pešek

„Poslední den před Vánoci uplynul a zavládla jasná zimní noc. Zasvítily hvězdy a měsíc se vznešeně vyhoupl na nebe posvítit dobrým lidem a celému světu, aby mohli všichni vesele koledovat a slavit Kristovo narození…“ (N. V. Gogol)

Příprava svátků

 Žádný svátek, kromě Velikonoc, které však zaujímají v pravoslaví zcela výjimečné postavení, není na pravoslavné Rusi slaven s takovou vážností, jako centrální bod vánočních svátků – svátek narození Krista (Rožděstvo).

Vánoce se objevily na Rusi již po příchodu křesťanství v 10. století, ale ještě několik set let trvalo, než se mezi pohanským lidem prosadily. Definitivním vítězstvím nových svátků byly až církevní reformy Petra I., které roli církve v kulturní a společenské sféře velmi posílily. Dodnes však ruské vánoční svátky představují osobitou syntézu pohanských pověr, zvyků a rituálů s křesťanskou připomínkou narození Spasitele.

Příprava na vánoční svátky začíná pro pravoslavné věřící již 28. listopadu předvánočním postem, který trvá až do 6. ledna – tedy 40 dní. 2. lednem počínaje (počátek vánočního období) se půst zpřísňuje, až je v předvečer vánočního svátku (Rožděstvěnskij sočeľnik) předepsán půst nejpřísnější – prakticky hladovění (půst se však netýká jen omezení v jídle, pravý půst je zkrocení všech hříšných vášní a vůbec všeho, co křesťana vzdaluje Bohu). Přijímat potravu je dovoleno až večer po bohoslužbě – po vysvitnutí první hvězdy. V předvečer se totiž slouží v chrámu zvláštní bohoslužba nazvaná podle dávné pravidelné účasti cara Carskije časy. Při bohoslužbě se zpívají žalmy a pro lepší srozumitelnost prostému lidu se doplňují zpíváním vánočních písní. K předvečeru neodmyslitelně patřily také lidové zvyky, rituály a koledy. Koledníci byli všude vítáni, neboť svými písněmi o narození Krista a příchodu mudrců z východu vyjadřovali též přání štěstí, hojnosti a bohaté úrody.

Vánoční obyčeje

 Na večerním stole nesměla chybět kuťja (kaše z pšenice nebo ječmene, vařená s medem, rozinkami, mákem a ořechy) a vzvar (kompot ze sušeného ovoce). Tyto pokrmy nepostrádaly symbolický význam: kuťja se odedávna jídala na pohřbech a vzvar při narození dítěte. Konzumací obého se tedy připomíná narození a smrt Krista. Také nezbytný vánoční stromek, byť evidentně pohanského původu, je jakousi symbolickou zkratkou vánoc. Zpodobňuje strom života, který se k nám navrátil s narozením Krista Spasitele, hořící svíčky jsou duchovním světlem, kterým prosvítil svět Kristův příchod, a plody, kterými je ověšen – věčné království hojnosti a jeho spásné plody nabízené Spasitelovým narozením. Pozdě v noci začínala vánoční bohoslužba, která končila až v pět hodin ráno. Teprve po návratu z bohoslužby se únavou zemdlelí věřící mohli posadit za plný stůl, obyčejně ozdobený senem nebo slámou. Hospodář ještě zažehl svíce před svatými obrazy, nahlas odříkal modlitbu a poté se mohla rodina pustit do jídla.

Na svátek vánoční lidé nepracovali, věnovali se jen Bohu a radostem všeho druhu. Odpouštěli si křivdy, smiřovali se a chodili po návštěvách. Stoly se prohýbaly pod množstvím všemožných pokrmů, o kterých mohli věřící během předchozích 40 dnů jen snít. Vánoční svátek byl však chápán také jako svátek milosrdenství a tak nepřišli zkrátka ani lidé staří, nemocní a nemajetní, poutníci a žebráci.

Podle starých zvyklostí chodily děti na vánoční svátek dopoledne s papírovou vánoční hvězdou či vertepem – jakýmsi loutkovým divadlem, na kterém se předváděly scény z evangelií týkající se narození Krista. Velice populární bylo lidové drama Král Herodes, jehož syžet vychází ze středověkých vánočních mystérií. Za své představení a zpěvy byli účinkující odměňováni různými drobnými dárky.

Počínaje 7. lednem svolává křesťany na bohoslužby sváteční zvon, který je provází až do svátku sv. arcidiákona Stefana 9. ledna. Bohoslužby jsou v tyto dni obzvláště radostné a plné naděje a všech se zmocňuje nepopsatelná radost ze života.

Radostné svátky

 Dvanáct dní po svátku vánočním se nazývá Svátky (Svjatki). Žádné období na Rusi neprovázelo takové množství lidových rituálů, přísloví a pověr jako tyto dni, zasvěcené církví vzpomínkám na narození a nadcházející křest Spasitele.

Východní Slované se odedávna v tyto dny (zimní slunovrat) převlékali do šaškovských kostýmů a obličeje si zakrývali maskami zvířat a ptáků, věštili co přinese nadcházející rok, tancovali, zažíhali ohně a prováděli mnoho dalších, kraj od kraje se lišících obyčejů. Základním smyslem těchto obřadů bylo spojení se světem mrtvých, na kterých závisela existence živých.

S rozšířením křesťanství však tyto slavnosti nevymizely, jen se obohatily novými významy, které s sebou toto učení přineslo. Radostné Svátky končí 19. ledna, kdy církev přesouvá pozornost věřících k připomínce další významné události v pozemském životě Spasitele – k svátku Kristova křtu.

Jedinečnost Vánoc v pravoslavném církevním roce spočívá především v naději, kterou vánoce přinášejí, v naději, že narození Spasitele, tak radostně přijímané lidem, je opravdovým průlomem „Boha“ do každodenního, starostmi zevšednělého světa. Především pro tuto jejich radostnou zvěst a naději je sv. Jan Zlatoústý nazývá „matkou všech svátků“.