Yveta Matysová
Co se vlastně stalo…
Je horké srpnové ráno roku 2000. Ivan Stambolić, Miloševićův předchůdce v mnoha funkcích, naposledy v té nejvyšší – předsedy předsednictva Srbska, si jde jako obvykle zaběhat do parku Košutnjak blízko svého domu. Hlídač parkoviště patřícího k nedaleké restauraci Golf si ho všimne, jak odpočívá na blízké lavičce. Na chvíli mu však výhled zastře bílá dodávka, jež se k němu přiblížila. Když se auto vzdálí, Stambolić již na lavičce nesedí.
V sobotu večer se občané Jugoslávie mohli z nestátního tisku dozvědět, že bývalý srbský prezident Ivan Stambolić je pohřešován a že za jeho zmizením s největší pravděpodobností stojí srbská tajná policie. O šest dní později o únosu konečně informovala také státní média, jejich verze však byla poněkud jiná. Podle provládního tisku Politika a Politika expres byl Stambolić v posledních letech „namočen“ do pochybných obchodů, jimiž protékaly miliony dolarů a jež sahaly za hranice Srbska, nejčastěji do Republiky Srbské v Bosně a Černé Hory. V těchto zemích podle Politiky Stambolić uzavíral smlouvy pro londýnskou firmu Mosteo. Únos podle nich zinscenovali jeho obchodní partneři.
V den únosu totiž měl Stambolić jet na jistý hudební festival spolu s ředitelem jedné významné firmy z Bosny. Navíc se tyto deníky podivily tomu, že rodina Stambolićovo zmizení oznámila až v 6 hodin večer. Syn Stamboliće však zmizení oznámil již tři hodiny poté, co jeho otec odešel toho rána z domu. Policie prý případ odmítla zaznamenat. Až po dalším naléhání sepsala řádný protokol, a to v 6 hodin večer. Poté ihned vyslala na 300 policistů se psy prohledat okolí bydliště pohřešovaného. Když byl Milošević později bývalým makedonským prezidentem Kirem Gligorovem otázán, proč vyšetřování postupuje tak pomalu, odpověděl, že rodina případ oznámila příliš pozdě. Rodinu sám nekontaktoval. Pouze policejní ředitel Branko Đurić jim dal k dispozici své telefonní číslo, na nějž mohli kdykoli volat. Když se o to pokoušeli, ženský hlas jim oznámil, že mají špatné číslo.
Proč Stambolić a proč zrovna teď?
Žena Ivana Stamboliće Kateřina odmítá, že by v únosu „měli prsty“ jeho obchodní partneři. Většinu údajů o manželově obchodních aktivitách otištěných v tisku považuje za nepravdy. Nemyslela si také, že by její manžel měl nějaké nepřátele a jeho život popsala jako „obyčejný“ život aktivního pensisty. Opozice má na důvody zmizení také jiný názor, než deník Politika. Hlavní příčinou podle ní je fakt, že jistá nezávislá občanská iniciativa sesbírala v té době přes 25 000 podpisů nezbytných k umístění Stamboliće na její kandidátku pro zářijové prezidentské volby. Připomeňme, že únos se uskutečnil přesně měsíc před volbami. Tuto tezi však Kateřina Stambolić také odmítá. Podle ní neměl manžel žádné plány se do politiky vracet. Připojuje se k ní ni Zarko Korač, předseda Sociálně-demokratické unie, podle nějž chtěl Miloševićův režim především zastrašit voliče, neboť si úzký kruh u moci dobře uvědomoval, že nadcházející prezidentské volby budou otázkou politického přežití. Udělali však chybu, říká Korač, podařilo se jim nás spíše sjednotit. Zdroj blízký státním orgánům tuto verzi odmítá s tím, že režimu by nestálo zato, zvednout Stambolovičovu cenu tímto způsobem. V jistém smyslu se tak také stalo, Stambolić je nyní považován za oběť Miloševićova režimu. Otázkou ovšem zůstává jakým směrem by se ubíral sám Stambolić, kdyby ho Milošević u moci v roce 1988 nevystřídal.
Stambolić, Miloševićův dlouholetý přítel, učitel a vzor
Stamboliće a Miloševiće poutalo 25-leté přátelství. Kam se charismatický student práv Ivan hnul, měl v patách o pět let mladšího introverta Slobodana, jemuž byl rádcem a učitelem v období studia i po něm. Narozdíl od Stamboliće nepocházel však Milošević z vlivné rodiny a jeho cesta vzhůru byla mnohem trnitější. Stambolić měl postup snadný, jeho strýc Petar Stambolić byl bývalým spolubojovníkem Tita a poté členem politické elity Titovy Jugoslávie (1963–67 premiér Jugoslávie).
Miloševićova cesta vzhůru
Postupně Stambolić svého přítele Miloševiće navrhoval do funkcí, jež pro svůj postup opouštěl a podal mu tak pomocnou ruku na cestě k moci. Poslední funkci, jež mladšímu Slobovi dobrovolně předal byl post předsedy stranické organizace Svazu komunistů Srbska v roce 1986. V interview pro týdeník Reportér přiznal, že tohoto činu později velmi litoval. Milošević se totiž zachoval podle svého životního kréda popsaného jeho životopiscem Slavoljubem Đukićem: „vezmi si to, použij to a pak zahoď“. V závěru roku 1987 se pak uskutečnilo ještě jedno předání funkcí, tentokrát nedobrovolné. Slobodan svému příteli, jež mu pomohl nahoru, naopak pohotově pomohl dolů. Využil svého úspěchu v Kosovu, kam ho Stambolić vyslal „uklidnit“ situaci a kde pronesl svou nechvalně proslulou větu „již vás nikdo bít nebude“ a po svém návratu navrhl Stambolićovo sesazení. V roce 1988 se Milošević stává předsedou předsednictva Srbska, následuje čistka na všech úrovních (dosáhne až na číšníka ve vládní vile) a dosazování věrných.
Stambolić byl v 90. letech Miloševićovým kritikem
V dalším období se Stambolić stal kritikem Miloševićova režimu a politiky. V roce 1992 veřejně podpořil studentské protimiloševićovské hnutí Otpor. Ve zmíněném interview pro týdeník Reportér na otázku, kdy odhalil, že Milošević je nebezpečný člověk, odvětil, že až když bylo příliš pozdě. Novinář se ho také zeptal v čem se podle něj liší od Miloševiće. Hlavním rozdílem mezi nimi je prý to, že on sám se vždy dohodl s vládami jak Slovinska a Chorvatska, tak Černé Hory. Další příklad odlišnosti vidí v přístupu k politické deklaraci Srbské akademie věd a umění (známému jako Memorandum SANU) zveřejněné v roce 1986, v níž část jejích členů přijala nacionalistický program. Tento politický program byl příslovečnou rozbuškou, která otevřela prostor rychlému rozvoji agresivního srbského nacionalismu. Deklarace údajně obsahovala spoustu kontradikcí, když požadovala demokratizaci společnosti, zároveň však omezení autonomie Vojvodiny a Kosova. Milošević toto memorandum nejdříve odsoudil, v následujících letech však převzal její základní myšlenky. Takto vidí otázku Memoranda SANU autoři Dějin Jihoslovanských zemí. Stambolić však listu Reportér řekl, že bylo naopak pro Miloševiće evangeliem, Stambolić sám ho prý považoval za nebezpečné. Jestli právě tehdy Stambolićovi došlo s kým má tu čest, na zastavení Miloševićova růstu již bylo pravděpodobně pozdě. Svého podílu viny na Miloševićově růstu se jistě zříci nemůže.
Blýskání na lepší časy?
Obavy Miloševiće ze zářijových voleb se ukázaly být oprávněné, jeho hvězda od té doby rychle uhasíná. Moc převzala bývalá opozice, případem zmizelého Stamboliće se však vážněji začala zabývat až letos. Koncem ledna byl případ znovu otevřen, opět byli vyslechnuti svědci. Naději rodině snad přineslo únorové zatčení bývalého šéfa Srbských tajných služeb Rade Markoviće (krátce po jeho rezignaci), který by mohl být považován za jednoho z iniciátorů jak únosu Stamboliće, tak atentátů na Vuka Dražkoviče. Kateřina Stambolić, stejně tak jako Dražkovič pouze nechápou, proč byl zadržen až nyní. Podle nich tak měl dostatek času na likvidaci kompromitujících materiálů. Sám Marković však jakoukoli odpovědnost za tyto případy odmítá.
Je velmi těžké proniknout do pozadí jugoslávské politiky a tím spíše činit závěry jak ve věci únosu bývalého srbského vrcholného politika Ivana Stamboliće, tak v případě atentátů na srbské politiky. Je však třeba doufat, že tato země začíná nabírat kurz „normalizace“ politické kultury a nastoupila tím do vlaku jedoucího do Evropy, kam jistě patří.
Ivan Stambolić bývalý předseda předsednictva Srbska
Narozen 1936. Vzdělání – právnická fakulta v Bělehradě. Po ukončení studia pracuje v plynárenské společnosti Technogas. Od roku 1978 do 1987 patří mezi srbskou politickou elitu. Předseda předsednictva Srbska 1985–1987. Po odvolání z této funkce koncem roku 1987 se stal ředitelem jugoslávské Banky pro mezinárodní ekonomickou spolupráci a působil v řadě dalších firem. Má dvě děti, syna a dceru a jedno vnouče. Další dcera Bojana zahynula při autohavárii v Černé Hoře v létě roku 1988.
Slobodan Milošević bývalý předseda předsednictva Srbska a prezident Jugoslávie
Narozen 1941. Vzdělání – právnická fakulta v Bělehradě. Nahradil Stamboliće ve společnosti Technogas. Narozen v městečku Požarevac v nevýznamné rodině kněze a učitelky. Otec rodinu brzy opustil a matka vychovávala dva syny sama (bratr je nyní velvyslancem v Rusku). Vždy dbala na to, aby byl Slobodan řádně upraven a seděl v první lavici. Pro svou podivínskou povahu trávil hodně času sám. Na střední škole se seznámil s inteligentní Mirjanou Marković, s níž tvoří nerozlučný pár dodnes a o níž se říká, že je hlavní scénáristkou jeho politiky. Byla to právě ona, která v něm vyvolala hlubší zájem o komunistickou ideologii (sama přednášela marxismus-leninismus na universitě v Bělehradě). Miloševićovi spolužáci vzpomínají na jeho schopnost manipulovat svým okolím již v době studií. Když zorganizoval nějakou brigádu, žádné náčiní do rukou nevzal, rád ale dohlížel na ostatní. Na studiích na právnické fakultě v Bělehradě se pak spřátelil se starším Ivanem Stambolićem, pocházejícím z v politických kruzích dobře etablované rodiny. Předseda stranické organizace 1986–1988. Předseda předsednictva Srbska 1988–1991. Prezident Srbska leden 1991 – červenec 1997. Prezident Jugoslávie 1997 – říjen 2000. Má dvě děti.