Ivana Skálová
3. března, oslavou státního svátku, si Bulharská republika připomněla výročí události, která přinesla Bulharům osvobození od turecké nadvlády a alespoň na krátký čas znamenala splnění odvěkého snu o „velkém“ Bulharsku.
Před 123 lety, 3. března 1878 (podle juliánského kalendáře), byla v San Stefanu, městečku vzdáleném asi 13 kilometrů od Istanbulu, podepsána rusko-turecká mírová smlouva. Jednalo se o závěrečný akt války, vyhlášené Turecku v dubnu 1877 carem Alexandrem II., jejíž výsledek byl dalším hřebíčkem do pomyslné rakve po staletí trvajícího osmanského panství na Balkáně.
Ze znění smlouvy bylo jasně patrné, kdo diktoval její podmínky. Jak tedy mělo vypadat uspořádání jihovýchodní Evropy podle ruských představ? Srbsko a Černá Hora získaly nezávislost stejně jako Rumunsko, které si navíc, jako kompenzaci za ztrátu části Besarábie ve prospěch Ruska, připojilo severní část Dobrudže. K dalším ziskům carského Ruska patřily oblasti Ardahanu, Bajazidu, Karsu a Batumi. Území sanstefanského Bulharska bylo vytyčeno velkorysým způsobem. Jeho hranice téměř odpovídaly hranicím národnostním. Na jihozápadě zasahovaly až na území dnešní Albánie a Bulharsku tak připadla téměř celá Makedonie (bez Soluňska). Významným byl rovněž zisk přístupu k Egejskému moři, a to v oblasti mezi ústím řek Mesta a Vardar. Na severu tvořila hranici řeka Dunaj a na východě Černé moře. Nové Bulharsko mělo být autonomním knížectvím s „křesťanskou“ vládou a vlastním vojskem.
Vzhledem k tomu, že mírová smlouva byla považována pouze za předběžnou a její podmínky nerespektovaly tehdejší geopolitickou situaci v Evropě, vyvolala ostrou negativní reakci ze strany velmocí, především Velké Británie a Rakouska-Uherska. Přímý ruský vliv v Bulharsku, díky kterému by Rusko získalo volný přístup až ke Středozemnímu moři, ohrožoval zájmy Británie v této oblasti. Mimoto smlouva ze San Stefana porušovala úmluvy ze Zákup a Budapešti, které zavazovaly cara nepodporovat vznik velkých slovanských států na Balkáně. Pod silným tlakem velmocí bylo vyčerpané Rusko nuceno přistoupit na revizi smlouvy.
Novočerkasský masakr 196230 května 1878 podepsalo s Velkou Británií tzv. londýnský protokol. Na základě jeho ustanovení bylo území Bulharska podstatně zredukováno a rozděleno na Bulharské knížectví a Východní Rumelii. Hranice mezi těmito dvěma útvary probíhala v oblasti Staré planiny. Konečnou úpravu sanstefanské mírové smlouvy pak znamenaly výsledky jednání Berlínského kongresu, který se sešel v červnu 1878 pod patronací kancléře Bismarcka. Berlínský protokol, podepsaný 13. července 1878, potvrdil londýnské ujednání, tj. zmenšení a rozdělení bulharského území (Bulharsko ztratilo území Makedonie a přístup k Egejskému moři a bylo rozděleno na samostatné Bulharské knížectví pod svrchovanou mocí sultána a provincii Východní Rumélie pod přímou politickou a vojenskou mocí Vysoké porty). Dále uznal nezávislost Srbska a Černé Hory (spolu s menšími územními zisky na úkor Turecka) a nezávislost Rumunska (se ziskem severní Dobrudže). Rakousko-Uhersko získalo dohled nad Bosnou a Hercegovinou a nad novopazarským sandžakem, oddělujícím Srbsko od Černé Hory.
Ani Berlínskému kongresu se však nepodařilo nalézt trvalejší řešení východní otázky a mapa i poměry na Balkáně tak v následujících desetiletích nadále měnily svou podobu.