Alik už dávno s otcem nebydlel, ale často ho navštěvoval. Přicházel a na několik dní se starým zůstával. Kupoval jídlo na týden, házel do pračky věci se stopami jídla a stařecké bezmoci, zaléval květiny, myl podlahu. Občas Alik dlouho postával na temné chodbě a poslouchal, jestli otec dýchá. Žije ještě? Pokaždé, když slyšel jeho nerovnoměrné sípavé oddechování s úlevou konstatoval – dnes ještě ne. Ale jistě brzy. Velmi brzy. Ten den dříve nebo později nastane, nedá se svítit. Po starých dědíme kromě bytů také jejіch mrtvá těla.
