Myroslav Lajuk

Myroslav Lajuk se narodil roku 1990 v Karpatech, vystudoval Kyjevo–Mohyljanskou akademii, kde získal doktorát z filozofie a literatury. Na svém kontě má tři básnické sbírky Mléči! (Osote!, 2013), Metrofobie (Metrofobija, 2015), Růže (Trojanda, 2019) a dva romány Důchoďák (Baborňa, 2016) a Svět není stvořen (Svit ne stvorenyj, 2018). Jeho básně jsou přeloženy do řady jazyků (v češtině vyšly v časopise Plav 2014/4). V loňském roce byl vydavatelstvím Cosmopolitan zařazen mezi pět mladých Ukrajinců, „které je v následujících dvaceti letech radno sledovat“. Lajuk čerpá z ukrajinských reálií a často hledá inspiraci v Karpatech. V níže uvedené básni a novinovém článku autor popisuje, jak se v minulém roce slavily Vánoce na Ukrajině z pohledu vojáků na frontě.

CYKLUS

Překlad: Aneta Mašindová

I. Vánoce v Huljajpoli

Vzdálenost – zranění.

A tak dorazili do Huljajpole

z jakési vesnice v Karpatech vzdálené tisíc kilometrů

a místo koledování od domu k domu

čistí zbraně. První hvězda nevychází na východě,

ale vylétá ze země na jihu: houkneš na tu hvězdu: „heeej”

a hlas se lepí na stěny pryskyřičných kmenů.

Škrtidlo na usekané kořeny –

koleda Nová radost, kterou během ostřelování trénovali,

aby s ní chodili od jednotky k jednotce.

S koledou přitlačují cévu ke kosti,

utahují ji tak, až praská, jako řeka při mrazech na Jordána

v jakési karpatské vesnici, kde z ledu dělají ptáčky

a rozbíjejí je o kameny.

Princip škrtidla je prostý:

čím později se odstraní,

tím menší je šance končetinu ještě zachránit před amputací.

 

II. Nový rok v Bachmutu

Vánoční strom se skleněnými sovětskými ozdobami.

Naproti přijíždějí tři tanky. Dvě děti

se dívají na nebe – jsou ještě mrtvé nebo už jsou živé?

Sklep: Mám syna a dceru. Já mám jen vnuka.

Já dvě dcery. Moji tři synové odjeli. I moji

odjeli. Ale já nechtěla, je to moje země. Ocitli se

v různých městech. Oranžový šátek. Červený

šátek. Huňatá kožešinová čepice. Osmdesát sedm.

Sedmdesát osm. Sedmdesát dva. Osmdesát pět.

Požární sbor: přízemní vtípky –

rozmáznou tě jak veverku o asfalt. Tihle chlapi mají   

všichni domy nedaleko, rozbité, rodiny utekly.

Tihle chlapi se ti líbit nemusí.

Mají zvláštní názory na otázku nové etiky.

Ale pokládají za tebe život, kdo by si je dovolil soudit.

Dvůr: už sedm měsíců nemáme ani teplo, ani světlo,

ale co je nejhorší, ani vodu. Jsem Tamara, obráběčka kovů.

Ujala jsem se opuštěné kočky,

je výjimečná. Má očka jako myška – carevna.

Tak mi řekni – jsem někomu k něčemu? No komu? Nikomu.

Kromě knížek nic nemám. Mám jich očeň mnogo, jako Franko.

Kdybych nečetla, dávno bych umřela: nesedím

ve sklepě, ale jedu v kočáře po Elysejských polích,

mám krásný klobouk… Heleď, jaké máš

hezké jméno! No, to je všechno, tak já už asi půjdu.

Tichá, tichá koleda – v hrdle,

jako křišťálový ptáček.

 

III.  Svěcení vody v Kryvorivni

Letos začali koledovat 25. prosince

a končí 6. ledna na rozpljes, jak se v Kryvorivni říká. Včera propásli

Štědrý večer, protože to špatně spočítali. Kdy je svatého Vasyla?

Říkají, že v Krasnojilsku je Malanka ještě pořád 13.

Huculové troubí na trembity. Farář vyjmenovává

koledníky, kteří neházejí valaškami, ale iglou

střílejí po vrtulnících. Na vrcholcích hor je sníh –

jako kdyby se na podlahu rozsypal pytel rýže. Slunce najednou

spaluje šedesátiletého koledníka a mizí, jako by se

nic nestalo. Světí vodu – Jordán!

Ráno si přišla Marusja půjčit černý šátek.

Pazjuňa říká, že už druhá její spolužačka pochovává

syna. A muž, který poslal víno ze Zakarpatí,

pochoval syna bez rukou a nohou. To by byly potřeba

čtyři škrtidla? Jen stěží je zvládneš utáhnout, pokud to máš

celé stihnout za čtyřicet sekund.

Vánoce 7. jsou pro mnohé poslední:

budou pod střechou létat ti stejní křišťáloví ptáčci?

Přes cestu na hřbitově je zem mokrá –

rudá jako krucifix. Huculové troubí

na trembity – slyšíte, že jedna chybí.

 

7. ledna 2023

 

 

Myroslav Lajuk

Danylo Pavlov

Překlad: Aneta Mašindová, Romana Stasiv

 

25. prosince 2022

 

Poslední smutné Vánoce

Vojáci na frontové linii koledují navzdory všemu – říkají, že je to věc principu.

Ukrajinští vojáci u Huljajpoli, kteří se nacházejí v zóně bojových operací, slaví tento rok Vánoce 25. prosince. Mají kuťu, uzvar i houbovou polévku. Kluci napsali vlastní koledu, aby si mohli navzájem přát. I navzdory výbuchům (které teď eskalovaly kvůli příjezdu ruského vedení na pozice) vyprávějí s úsměvem, jak se v dětství převlékali za pasáčky a andělíčky a chodili koledovat. Jak a kdy a jestli vůbec máme právo slavit i v týlu, na to jsme se zeptali vojáků.

 

Opryškové a akordeon

Nedaleko Huljajpole – městečka v Záporožské oblasti, které se nachází v blízkosti frontové linie – se v domě s kamny na dříví shlukují ukrajinští vojáci. Mezi stohy dokumentů a wi-fi modemem kluci ukazují modro-žlutou vlajku, která je popsaná názvy míst, odkud jednotliví vojáci pocházejí: Nadvirňanský okres v Karpatech (odkud je většina vojáků) – Poltava – Sumy – Charkov – Záporoží (Huljajpole). Jsou ubytovaní v bývalých jednopodlažních domech a scházejí se ve štábu, aby udělali generální zkoušku koledování jako kdysi doma v Ivano-Frankivsku.

Osmadvacetiletý Nazar Fihura s přezdívkou Maestro, vystudovaný dirigent a profesionální zpěvák, říká, že před několika týdny si sedli ke stolu a navrhli slavit Vánoce 25. prosince. „Za posledních pár měsíců se z nás stala téměř rodina, i když každý má svoje tradice, které se odlišují. Probrali jsme to a odsouhlasili.“ A tak začaly přípravy.

Třiapadesátiletý Vasyl Námořník Senatovyč – zakladatel amatérské skupiny Opryšky, která vznikla doma před pěti lety – byl do plnohodnotné invaze restaurátorem. Koncem února šel spolu se čtyřmi kamarády z kapely dobrovolně na frontu: „I v těchto podmínkách se snažíme zachovat si bojového ducha. Aby kluci pocítili Vánoce. Chceme žít, slavit a být součástí civilizovaného světa. Děkujeme všem za podporu, kterou dostáváme.“

Vasyl vyndává kus kartónu s textem popsaným velkými písmeny – před několika dny předělal během bezesné noci jednu karpatskou koledu, se kterou se jeho předci toulali po horách a vzájemně si přáli.

Na Vánoce se rozhodli obcházet oddíly – takzvaně „dům od domu“. Kluci začínají zkoušet. Za akordeonem sedí smějící se Stepan Panda Žoha. Po nástroji sáhne jen jednou za rok – na koledu. Letos mu manželka akordeon poslala na frontu. Jeho matka i manželka se k jeho nadšení stavěly podezřívavě, protože jak Stepan říká, během Vánoc se obvykle setkává s kumpány a společně slaví plnými doušky.

Maestro, který pochází z Ternopilska, porovnává rozdíly tradic svého dětství s těmi karpatskými. Kuťa je podobná, ale v jídelníčku jeho manželky se mu obzvláště líbí nelupka – brambory na loupačku, které jsou podávané s houbovou omáčkou zahuštěnou jíškou.

„Víte, Vánoce nejsou vázané na konkrétní datum. Je to hlavně vánoční nálada a drobné tradice, které se mohou dodržovat i na frontě, pokud je to ještě možné. Jsou to zážitky spojené s dětstvím a se vzpomínkami na rodiče, kdy jsme všichni slavili společně. V dětství se na Štědrý večer přinášel do domu diduch – snop pšenice. Dříve se na podlahu nepokládal koberec, a proto jsme mohli udělat pořádnou hromadu. Tehdy jsme na něj jako malí lezli a chtěli na něm spát. A ta vůně sena, stromečku… Potom jsme chodili koledovat. Sousedé kromě peněz dávali koledníkům pirožky s višněmi a sušené hrušky. Jdeš, venku je mráz, a ty se snažíš jíst hrušku, které je ještě teplá…“

Teď se koleduje tady – nejen Opryškové, ale všichni, kdo se sešli ve štábu. Připravují autorskou koledu a také tradiční ukrajinské koledy Nova radisť stala, Dobryj večir tobi, pane hospodarju, Boh predvičnyj narodyvsja. Když dozpívají, Vasyl Námořník Senatovyč najednou bere do jedné ruky samopal a hlasitě deklamuje:

 

Veselé Vánoce, kamarádi, vinšujeme vám!

Zdraví, štěstí, velkou radost chceme popřát vám!

Aby se voňavá pšenice urodila,

aby bartka – voják poklepává na zbraň – vždycky přesná byla.

aby Moskaly pořádně pokosila!

 

Vzápětí kluci pokuřují venku pod hrozny zmrzlého vína a pod smrkovými větvemi. Přiznávají, že nálada není úplně sváteční a jejich plány závisí na situaci o kousek dál – několik kilometrů na jih.

„Tyhle Vánoce slavíme z principu,“ říká někdo najednou.

Kluci souhlasí a poslouchají výbuchy v dálce. Začínají vzpomínat na Vánoce doma – s manželkami, rodiči a dětmi.

Zeus a Messi

Statný velitel jednotky Ruslan Thor sedí za volantem auta, které je na několika místech prostřelené. Veze nás k vojákovi, mladému chlapci Ivanovi Messimu, který žije nedaleko a podle velitele dodržuje zvláštní vánoční tradice. Vítá nás Zeus – čtyřměsíční zlatý retrívr, velký jako tele – vykrmený armádní stravou. Messi říká, že Zeus se „narodil v ohni” – dvě štěňata nepřežila a šest si jich kluci rozebrali.

Ivan pochází z vesnice Černý Potok. Nedaleko je Kosmač – hlavní město banderovců, a také Pečenižyn, rodiště Oleksy Dovbuše.

Než rodina zasedla ke stolu, dával Ivanův otec do jedné nádoby chléb, sůl, kadidlo, bobule jalovce a přidával žhavé uhlíky z kamen. Začalo se z toho kouřit. Ivan si tu vůni stále pamatuje. Hospodář s tím vším třikrát obešel dům a odříkával přitom Otče náš a Zdrávas Maria. „To je proti zlým duchům,” vysvětluje Ivan vlastní vzpomínky, „u nás je to tak od nepaměti.” A když matka prostírala stůl, otec vešel do domu a řekl: „Narodil se Kristus Pán.“

Matka připravuje dvanáct jídel. Když vyjde první hvězda, zasedneme k večeři. Všichni se pomodlí a vánoční svátky začínají. Na rozdíl od jiných vesnic se u nás na Štědrý den zpívají koledy pouze v rodinném kruhu. Chléb Vasyl se nosí příbuzným a chléb Melanka se nechává doma – jedná se nejspíš o názvy následujících svátků. Na návštěvě se všechny tyto chleby skládají na hromadu. Když se celá moje rodina sеtkávala u babičky, byla tam hora bochníků.

Pod stůl se dávalo seno, které musela babička před východem slunce na Vasyla spálit. Malé děti tam lezly a „kvokaly“ – aby se dařilo dobytku.  A ráno šli lidé do kostela. Poté začal vertep, který v Ivanovi zanechal smíšené pocity, protože v době, kdy se věnoval ostatním lidem, mohl být doma a přijímat hosty. Náš vertep se skládal z pěti lidí, kteří představovali pastýře a anděly. Nejdřív jsem hrál anděla, protože anděl je nejmenší postava, a pak jsem se stal pastýřem.

„Kariérní růst,“ smějí se kluci a hladí Zeuse. Ivan říká, že poprvé koledoval v první třídě. Tehdy v roce 2001 vykoledovali 40 hřiven. Zpívali „necírkevní”, „své” koledy, běžné v Černém potoku, vlastenecké. Ivan zmiňuje koledu Ukrajinské povstalecké armády Smutný Štědrý den v šestačtyřicátém. Vznikla v době, kdy příslušníci NKVD ​​zabíjeli místní karpatské obyvatelstvo: „Mého dědečka poslali na Sibiř, protože spolupracoval s Ukrajinskou povstaleckou armádou. Za to si odseděl 9 let a 262 dní.“

Musíme jet dál. Nakonec velitel vypráví, že o Vánocích ochutnává kuťu jako první hlava rodiny se slovy: „Abychom se zde zase za rok všichni sešli“, nabere kuťu lžící a vyhazuje ji ke stropu. Pod stůl se položí kupa sena a hodí se na něj cukroví. A když se řekne: „Bába tě volá,“ děti si vezmou sladkosti. A Roman Lesník říká, že se u nich na Štědrý večer přiváže seno k ovocným stromům na zahradě.

Zeus se lísá k nohám. Všude kolem je bláto, zničené budovy a stromy, obloha je cementově šedá a zlověstná, země černá a zničená. Roman říká: „Chceme, aby to byly poslední Vánoce, které slavíme mimo domov. Aby to byly poslední smutné Vánoce.“

 

Machno a Bandera

Huljajpole – rodiště Nestora Machnа, legendárního ukrajinského anarchisty, který si nejvíce cenil svobody – je dnes téměř opuštěné a zničené. Pomník Machnа není poškozený, ale vše kolem něj je zasypané sutí. Poblíž neporušeného pomníku Ševčenka, pokrytého pytli s pískem, jsou dva krátery od protiletadlového raketového systému S-300. Velitel říká, že nám ukáže ještě hlubší díry.

Cestou vidíme místní lidi, jak sbírají větve, zřejmě, aby si vytopili domy. Ještě nedávno se navzdory všemu prodávalo mléko a vejce. Ruslan Thor Tymkiv vzpomíná: „Když jsme vstoupili do Charkovské oblasti, přistoupil k nám jeden místní a řekl: Možná jsme předtím měli nějaké pochybnosti, ale ty jsou pryč. Viděli pravou tvář Ruska.“

Poblíž tohoto největšího kráteru je hromada červené hlíny rozmetaná desítky metrů daleko. Nablízku stojí chatka, kde je místo oken folie a pod zdí jsou naskládané barevné rámy. Na dveřích je nápis: „Nikdo není doma.“

Ruslan se rozhlíží kolem a stále říká: „Vánoce se letos musí oslavit. Nerad bych se vrátil domů a zjistil, že je vše zavřené. Nechci vidět, jak se život zastavil. Protože jaký to pak všechno má smysl? Proč potom bojujeme? Lidé musí žít.“

Banderovská koleda, o které se zmiňuje Messi, říká toto: v roce 1946 se děti ptají své matky, proč si s nimi otec nesedá ke stolu, a ona odpovídá, že je nyní na Sibiři. Pak následují slova:

 

Nejedna matka

pláče pro své syny.

Měla tři sokoly,

už je neuvidí.

 

Jeden je na Sibiři,

druhý ve vězení,

třetí večeří

v lese pod jedlemi.

 

Pomoz nám Bože

přežít tuhle bídu,

z pout vysvobodit

rodnou Ukrajinu.

 

V roce 2022 ukrajinští vojáci, Opryšky z Nadvirňanského okresu, zpívají takto:

 

Zaženem všechny ty moskevské vši,

ať nás už nikdy ty hnidy nestraší,

za všechno strádání, za dětské slzy,  

do konce dní ať je život mrzí.

 

První hvězda na nebi ještě není vidět.  Přesto určitě vyjde. Nepochybně. 

 

Poznámky

Vánoční svátky se tradičně slavily od 6.–7. ledna a trvaly dvacet dnů. Na Svatý večer (Štědrý večer) se podává 12 jídel, například kuťa (sladký pokrm z krup, máku, medu a sušeného ovoce) a uzvar (nealkoholický nápoj ze sušeného ovoce, např. jablek, hrušek a švestek).  Počínaje letošním rokem se budou Vánoce slavit oficiálně 25. prosince. V létě byl podepsán zákon, který tuto změnu umožňuje. Hlavním důvodem je usilování o náboženskou nezávislost na moskevském patriarchátu.

Jordán – svěcení vody doprovázené vysekáváním křížů do ledu.

Opryšky – lidoví zbojníci spojené především se západní Ukrajinou, většinou lidé odmítající vstup do armády, jedním z nejvýznamnějších ukrajinských opryšků byl Oleksa Dovbuš

Bartka – nástroj, který je kombinací sekery s dlouhou úzkou rukojetí a tloukem (kladivem), jedná se o tradiční nástroj obyvatel Karpat

Moskal – hanlivé označení pro Rusy

 

Odkaz na původní text s fotografiemi: https://reporters.media/ostannye-sumne-rizdvo/