Helsinský efekt

Prvního srpna 1975 byl ve finských Helsinkách po zdlouhavých a komplikovaných jednáních podepsán závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Východ a Západ se domluvily na nových principech soužití. Obě strany uznaly zejména nutnost dodržovaní a hájení lidských práv. Především pro východní blok a SSSR šlo o novinku, která měla pro sovětské vedení nečekané a dlouhodobé následky.

Po počátečních rozpacích si v sovětském opozičním demokratickém hnutí uvědomili, jak zajímavý nástroj se jim dostal do rukou. Po celém Sovětském svazu i mimo jeho hranice začaly vznikat Helsinské skupiny pro obranu lidských práv: jako první vznikla helsinská skupina v Moskvě v květnu 1976 v čele s Jurijem Orlovem, následovaly obdobné skupiny v sovětské Ukrajině, Litvě, Arménii a Gruzii. Hnutí se postupně rozrůstalo za hranice Sovětského svazu, v březnu 1977 bylo v Polsku založeno Hnutí na obranu lidských a občanských práv (Ruch Obrony Praw Człowieka i Obywatela), v Československu občanská iniciativa Charta 77 a pak i Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Pro disent ve východním bloku se otevřela nová kapitola helsinského hnutí na obranu lidských práv. Zatímco v Moskvě i za hranicemi SSSR, v jiných zemích východního bloku, chápali lidskoprávní hnutí doslova, pro sovětské republiky se helsinské hnutí stalo novým základem pro boj se sovětskou mocí obecně. Jeden z nejvýraznějších příkladů tohoto boje se odehrával v sovětské Ukrajině.

Ukrajinský boj o samostatnost

Příběh ukrajinského disentu začal na konci padesátých let v západoukrajinském Lvově, když se na západní Ukrajinu po úspěšném dokončení studia práv na moskevské univerzitě vrátil mladý právník Levko Lukjanenko. Situace v regionu byla po válce komplikovaná: ve Lvově ještě v padesátých letech dozníval étos osvobozeneckého boje, který za války v tomto regionu vedla Ukrajinská povstalecká armáda, odpor vůči sovětizaci byl stále výrazný. Lukjanenko se ale rozhodl směřování opozičního hnutí změnit: „Ústavní principy mi poskytly možnost podívat se na situaci z jiného úhlu pohledu. Postupně jsem pochopil, že s válkou již nemůžeme počítat, ‚banderovské‘ metody nám již nepomůžou. Místo toho, abych čistil zbraň, rozhodl jsem se bojovat v ideové rovině.“ Mladý nacionalista se rozhodl založit spolek, který by fungoval na stranických principech a společně s dalšími aktivisty začal projednávat program Ukrajinského dělnicko-rolnického spolku. Tato organizace měla fungovat na marxisticko-leninských principech (ačkoliv jeho zakladatelům byla tato ideologie zcela cizí), jen aby mohla legálně působit.

Sovětský systém ale nebyl ani v období relativního tání naladěn na jednání v rukavičkách: již po několika schůzích se mezi opozičníky dostal agent KGB, který organizaci udal příslušným orgánům. Na začátku roku 1961 se ve Lvově konal uzavřený soudní proces, který je v historiografii znám jako „kauza právníků“. Všichni členové UDRS byli odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody, Lukjanenko jakožto lídr skupiny dostal trest smrti. Více než dva měsíce strávil ve vazbě čekáním na vykonání rozsudku. Trest mu nakonec změnili na 15 let odnětí svobody v pracovním lágru na Sibiři. Lukjanenko ve vězení stráví dohromady celkem 27 let a nakonec sehraje klíčovou roli v období, kdy Ukrajina na začátku devadesátých let získala nezávislost.

Šedesátníci

 Ne všude ale bylo tání tak kruté. V období vlády Nikity Chruščova existoval, nehledě na veškerou nedůslednost, chaotičnost a přílišnou emocionalitu sovětského vůdce, jistý prostor pro alternativní myšlení, a to i v oficiální rovině. Na přelomu padesátých a šedesátých let byl v Kyjevě pod dohledem stranických orgánů založen Klub tvůrčí mládeže, ve kterém se skutečně mohla vyvíjet taková ukrajinská kultura, kterou bychom mohli nazvat takřka alternativní. Otevřenost západním vlivům za vlády Nikity Chruščova výrazně proměňovala i sovětskou kulturu samotnou: byla již dostupná díla Remarqua nebo Camuse, v kinech se promítaly evropské filmy, do SSSR přijížděli západní hudebníci jako Bernstein a Van Cliburn. Nová sovětská generace vyrůstala v naprosto odlišné kulturní atmosféře než její předchůdci za Stalinova teroru.

Klub tvůrčí mládeže se stal jakousi základnou vznikající opozice. V Říjnovém paláci v centru Kyjeva, kde klub sídlil, se pořádaly literární večery ukrajinských spisovatelů, vzpomínková setkání k významným výročím ukrajinské kultury a výstavy mladých umělců. Atmosféra uvolnění ale způsobila, že mladí spisovatelé brzy překročili vymezené hranice dovoleného. Nejenom že ve svých básních mezi řádky kritizovali sovětské zřízení, ale pustili se i do historických témat a odhalování Stalinových zločinů. Na začátku šedesátých let odjela trojice mladých umělců – Les Taňuk, Vasyl Symonenko a Alla Horska – do vesnice Bykivňa, kde pátrala po údajném pohřebišti obětí velkého teroru ve 30. letech.

Z deníku L. Taňuka:

Vasyl se dotkl mého lokte:

„Podívej…“

Na palouku hrála pětice kluků fotbal. V brance stál šestý, moc tlustý, než aby běhal.

„Obyčejní kluci,“ povídám, „hrají si s míčem.“

„Podívej se, s čím si to hrají…“

Šel jsem blíž. Kluci hráli fotbal s lebkou. Měla průstřel v temeni. Vzal jsem jí do ruky – zdálo se mi, že je to dětská lebka, byla docela malá. Děti hrály fotbal s lidskou lebkou vycpanou slámou. U branek také ležely lebky – větší. Zbavené hlíny a obroušené časem.

Kvůli těmto aktivitám byl klub na začátku šedesátých let rozpuštěn a jeho přední představitelé z literárních kruhů se dostali pod tlak cenzury. Opravdové změny ale přišly poté, když se v roce 1964 dostal k moci Leonid Brežněv. Navzdory nekultivovanosti, nevzdělanosti a občas dokonce vulgaritě Brežněvova předchůdce Chruščova bylo jeho období pro kulturu opravdovým táním. Brežněvovo vedení hned zahájilo tvrdou perzekuci intelektuální elity: již v roce 1965 proběhlo hromadné zatýkání nepohodlných umělců a intelektuálů. Za symbolický mezník „přechodu do disentu“ lze považovat premiéru kultovního filmu Stíny zapomenutých předků (Tini zabutych predkiv, 1965) režiséra Sergeje Paradžanova začátkem září 1965 v Kyjevě. Po promítání se slova ujal Ivan Dzjuba, jenž hovořil o perzekucích a zatýkání ukrajinské inteligence. Podpořil ho i sám Paradžanov. V sále se ozvaly i hlasy dalších klíčových postav budoucího disentu: Vasyla Stuse a Vjačeslava Čornovila. V téže době Dzjuba sepsal stěžejní práci ukrajinského disentu Internacionalismus nebo rusifkace? (Internacionalizm čy rusifikacija?, 1968), v níž na základě leninských principů krok za krokem vysvětloval, jak stávající vláda porušuje základní principy národnostní politiky. Všichni byli posléze tak či onak pronásledováni vládou: poté, co byli propuštěni ze zaměstnání, strávili dříve nebo později řadu let ve vězení. Od této doby se ukrajinský disent přeorientoval na lidskoprávní a národnostní otázky a šíření samizdatu, mezi nímž vynikal Ukrajinskyj visnyk vydávaný pod Čornovilovým vedením.

„Konec iluzí“: Československo 1968

Ve druhé polovině šedesátých let se ukrajinský disent nacházel podneustálým tlakem KGB. A právě tehdy začaly z Československa přicházet zprávy o pražském jaru a „socialismu s lidskou tváří“. Opozičnímu hnutí uvnitř Sovětského svazu svitla naděje na lepší časy: disidenti se domnívali, že k obdobným změnám by mohlo dojít i v samotném SSSR. Zrušení cenzury v Československu napomohlo i tomu, že texty řady ukrajinských opozičně naladěných spisovatelů mohly vyjít v časopisech slovenských Ukrajinců Duklja a Nove žyťťa. Tím bolestivější byla deziluze po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Stěžejní postava sovětského disentu, generál Petro Hryhorenko, propojoval moskevský a ukrajinský disent, psal otevřené dopisy a protestoval proti okupaci. Těsně před invazí napsal dopis Alexandru Dubčekovi, ve kterém mu radil, jak postupovat v případě útoku sovětských vojsk. Byl přesvědčen, že Praha by se měla bránit a mohla být v tomto počínání úspěšná. Jeden z nejvýraznějších ukrajinských intelektuálů té doby Jevhen Sversťuk později konstatoval, že srpnová invaze se stala koncem iluzí o sovětském režimu, který se stal „definitivně eticky nepřijatelným“. Následkem okupace Československa nebylo jenom definitivní vystřízlivění z iluze, ale i výrazné utužení poměrů v samotném SSSR. Pro Brežněva se slova jako „reforma“ a „uvolnění“ stala skoro nadávkou. A podle toho vláda také jednala. Na začátku sedmdesátých let v sovětské Ukrajině proběhlo hromadné zatýkání inteligence. Za protisovětskou propagandu byly odsouzeny klíčové postavy disentu: Jevhen Sversťuk, Ivan Svitlyčnyj, Vjačeslav Čornovil a řada dalších (podle odhadů bylo v sovětské Ukrajině v letech 1972–1974 za opoziční činnost zatčeno celkem 122 lidí).

Helsinské hnutí

Právě v tomto období, kdy se většina opozičních intelektuálů nacházela ve vězení, přišla do Sovětského svazu zpráva o podepsání finálního aktu KBSE v Helsinkách. V hlavním sovětském deníku Pravda byla otištěna Všeobecná deklarace lidských práv OSN z roku 1948. Tyto události inspirovaly skupinu lidí z různých prostředí a s odlišnými životními příběhy k založení Helsinské skupiny. Mezi zakladatele patřili jak bývalí stoupenci strany (Mykola Rudenko, Petro Hryhorenko), tak i lidé, kteří již byli perzekvováni sovětským režimem a strávili řadu let v lágrech (Oksana Meško, Levko Lukjanenko), či velmi mladí příznivci disentu (Myroslav Marynovyč, Mykola Matusevyč). Ukrajinská helsinská skupina byla založena v listopadu 1976 a oficiálně se věnovala obraně lidských práv. V praxi se ale lišila od jiných helsinských skupin – fakticky se totiž věnovala politickým záležitostem a národnostní problematice. První předseda UHS Rudenko již v jednom z prvních prohlášení skupiny psal, že „práva člověka zahrnují velice široké spektrum myšlenek, pocitů a činů, proto jsme zdůrazňovali, že ačkoliv naší prioritou je humanitární blok Helsinských dohod, bude se skupina rovněž zabývat porušováním práv ukrajinského národa v sociální, ekonomické a národnostní sféře“.

První etapa helsinského hnutí neměla dlouhého trvání. Již v následujícím roce proběhly soudy a celá řada helsinských aktivistů byla odsouzena za protisovětskou propagandu. „Standardním“ trestem pro opozičníky bylo sedm let pracovního tábora a k tomu pět let vyhnanství.

Zvláštním specifikem trestů v Brežněvově éře bylo používání psychiatrických léčeben k „napravování“ disidentů. Jednalo se o nejkrutější způsob perzekuce, jelikož „pacient“ nejenže byl de facto uvězněn, ale navíc byly pro jeho „nápravu“ podávány nejrůznější léky a medikamenty, výrazně ovlivňující lidskou mysl. K tomuto způsobu perzekuce sovětské úřady sáhly v případě generála Hryhorenka (a to rovnou dvakrát) a dalších disidentů, zejména Leonida Pljušče.

Helsinské hnutí ale nezaniklo ani po vlně zatýkání. Na místo odsouzených aktivistů přicházeli další. Celkem se za osm let – do té doby, než k moci přišel Michail Gorbačov – ve skupině vystřídalo 29 lidí. Předsedou skupiny byl po jistou dobu i ukrajinský básník Stus, opakovaně odsouzený na začátku osmdesátých let. Stus, často označovaný za nejtalentovanějšího ukrajinského básníka dvacátého století (v roce 1985 vznikla iniciativa zasazující se o to, aby mu byla udělena Nobelova cena za literaturu), zemřel v roce 1985 v lágru za dosud definitivně nevyjasněných okolností.

Perestrojka

Další kapitola dějin ukrajinského disentu začala po Gorbačovově příchodu k moci. Reformní hnutí, iniciované novým sovětským vedením, přispělo k aktivizaci společnosti: pod tlakem Západu a prezidenta USA Ronalda Reagana osobně byla ze sovětských lágrů propuštěna řada ukrajinských disidentů. Byli mezi nimi i lidé, kteří o několik let později sehrají velmi důležitou roli v získání ukrajinské nezávislosti: zkušení disidenti Lukjanenko a Čornovil.

Uvolnění za Gorbačovovy vlády umožňovalo zakládání relativně nezávislých skupin a hnutí, což v plné míře využívali místní aktivisté: zprvu byl založen Ukrajinský kulturologický klub (vzdělávací organizace, na jejíchž aktivitách měl hlavní podíl Sversťuk), později Ukrajinský helsinský svaz (který navazoval na činnost UHS, v čele s Lukjanenkem) a masové Lidové hnutí Ukrajiny za přestavbu (také známé jako Ruch, vedené Čornovilem). Dvě poslední hnutí měla na konci osmdesátých let výrazný dopad na politické dění v sovětské Ukrajině. Když se v únoru 1990 komunistická vláda vzdala monopolu na moc a povolila částečně svobodné volby, právě Ruch a Helsinský svaz se staly základnou nezávislých kandidátů do parlamentu. A opravdu: tam, kde bylo povoleno nezávislé hlasování, právě zástupci těchto organizací jasně vyhrávali volby a celá řada dřívějších disidentů se stala poslanci ukrajinské (zatím stále sovětské) Nejvyšší rady. V parlamentu se kolem Lukjanenka, Čornovila a dalších opozičně naladěných politiků zformovala skupina 125 poslanců pod názvem Lidová rada, která otázce ukrajinské nezávislosti přikládala prvořadý význam. Nakonec, 16. července 1990, v období, kdy se Sovětský svaz již hroutil, přijala Nejvyšší rada Deklaraci o státní suverenitě Ukrajiny.

Události srpna 1991 a pokus o konzervativní převrat v Moskvě se staly poslední kapkou i pro dosud nerozhodný ukrajinský parlament. Nejvyšší rada 24. srpna 1991 odhlasovala Akt vyhlášení státní nezávislosti Ukrajiny, jehož autorem byl právě Lukjanenko. Symbolické je, že 24. srpna slavil Lukjanenko, disident, jenž za ukrajinský nacionalismus strávil 26 let v sovětských věznicích a pracovních táborech, své šedesáté třetí narozeniny.