Václav Havel, Rusko a východní Evropa po pádu Sovětského svazu

Stanislav Tumis, historik

Postoj Václava Havla k Sovětskému svazu a později Rusku prošly v první polovině 90. let několika fázemi, vždy však pro něj byl charakteristický respekt a snaha nalézt takový model soužití, který by vyhovoval oběma stranám.

Václav Havel patřil k nejvlivnějším myslitelům a politikům v postkomunistickém prostoru po rozpadu sovětského bloku. Ačkoli ho kritizovalo mnoho politiků v Československu (a později v České republice), uplatňoval nezpochybnitelný vliv na západní politiky. Havel a českoslovenští (čeští) diplomaté a intelektuálové měli výrazný dopad na formování postojů klíčových amerických a západních politiků, ohromených rychlým pádem Sovětského svazu a jeho impéria, vůči zemím bývalého komunistického světa a jejich budoucímu vývoji. Havlovy myšlenky byly mimo jiné inspirovány československou negativní zkušeností se Sovětským svazem, z čehož se odvozoval jeho zájem na zabezpečení Československa (České republiky) a zemí střední Evropy ve vztahu k Rusku. Havlovy postoje k Rusku byly později jeho kritiky vnímány jako rusofobní, zatímco jeho

obdivovateli jako realistické. V této logice Havel obhajoval právo postkomunistických zemí střední a jihovýchodní Evropy a od roku 1991 postsovětských zemí na politiku nezávislou na ruském hegemonovi. Přesto byly Havlovy postoje k Rusku v rané fázi jeho politických aktivit přátelské a plné pochopení a respektu, bez jakýchkoliv projevů rusofobie. Havel a československá (česká) sebevědomá diplomacie v každém případě v prvních letech po pádu sovětského impéria přispěly k zformování vágně formulovaných základů koncepce politiky vůči východní Evropě.

Tento článek je založen na analýze Havlových textů, projevů, rozhovorů a dalších materiálů od tzv. sametové revoluce v listopadu 1989 do počátku roku 1995, krátce po ruském útoku na Čečensko. Čečenské události bývají historiky považovány za bod obratu v Havlově pohledu na Rusko a ruském pohledu na Havla, neboť proměnily Havlův přátelský a podporující postoj k Ruské federaci a prezidentu Jelcinovi v ostře kritický. Někteří komentátoři v této souvislosti připomínají i to, že Havel navštívil oficiálně Ruskou federaci naposledy právě v roce 1995.

Zrušit Varšavskou smlouvu i NATO

V raném období Havlových politických aktivit můžeme rozpoznat dvě, možná tři fáze jeho postojů k Sovětskému svazu (Rusku). V prvním období rozvíjel idealistický, v jistém smyslu až utopický koncept, vycházející z úvah tehdejšího francouzského prezidenta Françoise Mitteranda a Havlova blízkého přítele a pozdějšího českého ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera, kteří obhajovali ustavení nového systému evropské kolektivní bezpečnosti. Podle této logiky měla být zrušena obě vojenská seskupení, Varšavská smlouva i Severoatlantická aliance (NATO), jako klíčoví hráči a symboly bipolární rovnováhy moci za studené války. Havel byl silně přesvědčen o tom, že Sovětský svaz (či nástupnické Rusko) by měl být integrální součástí tohoto nového systému.

Tuto představu o vzniku nového evropského uspořádání Havel a jeho spojenci obhajovali přibližně do rozpadu Sovětského svazu. Opakovaně ji formuloval ve všech svých projevech, rozhovorech a různých druzích textů, zvláště v projevu v americkém Kongresu ve Washingtonu v únoru 1990 a v projevu u příležitosti Parlamentního shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku v květnu 1990.

Odklon od demokracie

Změna v Havlově přístupu byla stále patrnější s vrcholící sovětskou kri zí a začátkem války v Perském zálivu od přelomu let 1990 a 1991. Jeho nová koncepce se stávala pragmatičtější. Havlovým hlavním cílem bylo dosáhnout vstupu Československa a později České republiky a dalších středoevropských zemí do NATO a rozpuštění Varšavské smlouvy. Ve vztahu k Rusku podporoval politickou linii nového ruského prezidenta Borise Jelcina a hledal způsob, jak zahrnout Ruskou federaci do nového systému evropské kolektivní bezpečnosti. Naproti tomu však argumentoval tím, že by se Rusko nemělo z nejrůznějších důvodů stát plným členem Severoatlantické aliance.

Havlovy myšlenky se opět jasně odrážely v jeho rozhovorech, projevech a textech, nejvýznamněji pak v rozhovoru pro francouzské revue Politique Internationale z dubna 1994. Přibližně od druhé poloviny roku 1994 lze v Havlových úvahách zaznamenat jisté změny od pozitivního a podporujícího postoje ve vztahu k Rusku, který se proměňoval ve zřetelně kritický až pochybující. Důvodem pro tuto proměnu byly zejména výsledky ruských parlamentních voleb v prosinci 1993, v nichž zvítězili nacionalističtí extrémisté Vladimira Žirinovského a jeho Liberálně-demokratické strany, a také invaze ruské armády do Čečenska v prosinci 1994. Obě události a jejich dopad naznačovaly, že budoucnost Ruska by mohla být spíše autokratická než demokratická, jak Havel dříve předpokládal. Ačkoli jsem pro účel tohoto článku podrobně neanalyzoval vývoj Havlových myšlenek po březnu 1995, je zde jistý předpoklad, že jeho postoje vůči Rusku byly stále kritičtější v závislosti na ruském odklonu od demokratického k autokratickému režimu.

Vítězství dějinného rozumu

Havlův pohled na Rusko byl od počátku silně ovlivněn jeho představou nového světového uspořádání, která předpokládala, že Československo a střední Evropa jsou integrální částí Evropy a jejich bezpečnost by měla být založena na nových evropských bezpečnostních institucích. Později se touto zárukou mělo stát NATO. V tomto smyslu mnohokrát prohlašoval, že Československo a středoevropské státy „hledají způsob koordinovaného návratu našich zemí do Evropy“. Zdůraznil, že „náš svět není založen na rovnováze dvou nebo tří supervelmocí“ a nové světové a evropské uspořádání by se mělo proměnit z bipolárního v multipolární.

V tomto kontextu je nutné rozumět Havlovým pohledům na Sovětský svaz a pozdější Ruskou federaci. Zatímco důsledně hájil fakt, že Československo a střední Evropa přináleží k Evropě a Západu, hledal též způsob, jak demokratizující se Sovětský svaz a později Ruskou federaci integrovat do nového evropského či světového uspořádání. Jeho vize nebyly omezeny jen na zájmy své země a regionu, ale uvažoval v širším globálním smyslu. V úvahách o výsledcích studené války je jasně patrné, že je interpretoval nikoli jako „vítězství Západu nad Východem“, ale jako „vítězství dějinného rozumu nad dějinnou absurditou“. Demokratizující se Rusko a východní Evropa pro něj byly stejnými oběťmi tohoto „absurdního systému“ jako země střední a jihovýchodní Evropy. Rusko by proto nemělo být trestáno jako viník, ale mělo by být plně integrováno do nového a lepšího evropského systému. Navrhoval solidaritu všech evropských zemí.

Zvláštní zájem

Jak jsem již argumentoval výše, Havlovy pohledy na Rusko a ruskou integraci do nového evropského a světového systému procházely v průběhu těchto let změnami. Nicméně od klíčového projevu v americkém Kongresu v únoru 1990, když slavně vyhlásil, že Amerika „nám nejvíc pomůže, když pomůže Sovětskému svazu na jeho sice nezvratné, ale přesto nesmírně komplikované cestě k demokracii“, patřilo Rusko a jeho osud trvale k Havlovým zvláštním zájmům. Opakovaně zdůrazňoval významnou roli demokratického Ruska pro Evropu. Trval také na zodpovědnosti Západu pomoci Rusku v jeho demokratické transformaci a na soudržnosti Západu a Východu, jež měla být demonstrována společnou zodpovědností za lepší budoucnost.

Ve svém pozdějším článku pro časopis Foreign Policy z dubna 1994 dokonce kritizoval Západ za lhostejnost vůči Rusku a postkomunistickému světu a varoval Spojené státy, že „nebude-li se Západ schopen rychle a aktivně podílet „…na společné tvorbě nového pořádku evropských a euroasijských věcí, na lepším pořádku, než byl ten bipolární, pak se může stát, že ho začne vytvářet někdo úplně jiný, a že pořádek, který vytvoří, bude možná ještě horší, než byl ten předchozí“. Dále prohlásil: „Západní způsob ručení za západní hodnoty [v postkomunistické Evropě, pozn. autora] se mi zkrátka zdá být povážlivě ochladlý … kdybych měl stručně a zjednodušeně má tvrzení shrnout: zdá se mi, že na takzvaném Východě se dnes rozhoduje o osudu takzvaného Západu … zdá se mi, že nenalezne-li Západ klíč k nám [k východní Evropě, pozn. autora] … ztratí tím nakonec klíč i sám k sobě … dík tomu se o osudu USA či Evropské unie rozhoduje v trpícím Sarajevu či Mostaru, v ničených brazilských pralesech, v bídě Bangladéše či Somálska.“

Rusko potřebuje hranice

Havel si byl také vědom dlouhotrvající nedůvěry Západu k Rusku a naléhal na Západ, že „by se měl konečně vysvobodit ze své tradiční hrůzy ze Sovětského svazu“. „Nelze se na to Rusko dívat jako na jakési tajemné neznámé zvíře a čekat, co toto zvíře udělá. Je třeba pochopit, že to je velmi důležitá země, na které závisí mír a stabilita v celém světě a které je třeba maximálně k tomu pomoci.“ Havel při každé příležitosti prokazoval svůj respekt vůči Sovětskému svazu a Rusku, například vyjádřil svou vděčnost sovětským vojákům za osvobození Československa v roce 1945 a navzdory příležitostné kritice Gorbačova a Jelcina je respektoval a podporoval jejich úsilí transformovat a demokratizovat Sovětský svaz (či Rusko). Na druhou stranu ale přes veškerou podporu Rusku v jeho komplikované transformaci a demokratizaci a v jeho začlenění do nového světového řádu, věřil, že Západ musí definovat a vymezit Rusku hranice. „Je třeba na jedné straně budovat dobré mírové vztahy a spolupráci mezi Západem a Ruskem, ale zároveň jasně dát Rusku najevo, že toto partnerství neznamená přitakání čemukoliv … priorita jsou hodnoty, které Západ chrání, chce chránit, které má v programu chránit.“ A Rusko nemá jinou možnost než to respektovat.

Havlovy úvahy o Rusku byly úzce propojeny zejména s jeho hledáním nového bezpečnostního uspořádání ve střední Evropě a ve světě. Když se zřekl svých prvních idealistických představ, budovaných na projektu Helsinky 2, jenž odkazoval k bezpečnostnímu rámci Helsinské konference z roku 1973, známé jako Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě KBSE), později v roce 1995 transformované do Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), soustředil své úsilí na zajištění vstupu středoevropských zemí do NATO. Již jsem se zmínil o tom, že ačkoli se Rusko nemělo stát členem NATO, „bezpečnostní struktura demokratické Evropy je“, podle Havla, „nemyslitelná bez účasti demokratického společenství národů dnešního Sovětského svazu“.

Svou pozici vysvětlil zcela v rozhovoru s Jacquesem Rupnikem pro francouzskou revue Politique Internationale v dubnu 1994. Vyslovoval se v něm pro myšlenku partnerství s Ruskem, nicméně silně se stavěl proti jakémukoliv plánu na začlenění Ruska do NATO. Měl za to, že bezpečnostní postoje vůči střední Evropě a Rusku musí být diferenciované: „Úkolem této doby je proto nalézt takový vztah mezi aliancí a Ruskem, který by odpovídal všem specifickým okolnostem ruského postavení i možného vývoje.“ Současně mnohokrát zdůrazňoval nutnost přesvědčit Rusko, že „rozšiřování aliance není přece přibližováním nepřítele k ruským hranicím, ale naopak přibližováním partnera a pásma stability a demokracie, tedy procesem, který je v bytostném zájmu Ruska samého“. V roce 1994 však pochopil, že ruské vnímání tohoto procesu spočívá na budoucím ruském vývoji: zdali v Rusku převáží demokracie, nebo na druhé straně „síly, které nejsou schopny zapomenout na imperiální ambice někdejšího Sovětského svazu, síly šovinistické, velkoruské kryptokomunistické, kryptototalitní“. Prorocky argumentoval tím, že pokud převládne starý imperiální sentiment, Rusové ten proces nebudou vnímat jako „přibližování demokracie a stability, ale jako přibližování zloducha jménem Západ“.

Bez trpělivosti to nepůjde

Jaké byly konkrétní argumenty Havla proti přímému ruskému začlenění do NATO? Byl přesvědčen o tom, že „nepotřebujeme NATO bezbřehé, příliš vnitřně různorodé, příliš nestabilní a nemobilní“. Podle něho je Rusko „v úplně jiném postavení než tyto země středoevropské“, neboť představuje „velmoc, která je schopna se bránit, navíc má vlastní bezpečnostní systém v podobě Společenství nezávislých států“. Rusko, jak argumentoval, „je ohromná mocnost, která je větší než celý zbytek Evropy, veliká euroasijská nukleární mocnost, která má jiné postavení a jejíž vazba s NATO nebo s Evropskou unií musí mít ze samé podstaty věci jiný zcela specifický charakter“. Dokonce argumentoval navýsost prakticky tím, že Rusko by nikdy nemohlo, jako velká nukleární mocnost, přijmout diktát jednotného mezinárodního velení, například v otázce rozmístění jeho armády atd. Podle Havla je něco takového naprosto nepředstavitelné. Rusko nemůže očekávat od NATO stejné věci jako malá nenukleární země typu České republiky. Jeho vztah se Západem musí být kvalitativně odlišný. Rusko je navíc součástí rozdílné kulturní euroasijské sféry, sdílející odlišné hodnoty, které sice nejsou horší než evropské, přesto však rozdílné. „Ten jejich vztah s tím Západem musí být kvalitativně jiný, zcela specifický, jako partnerský vztah dvou jakýchsi kolosů, přičemž ty malé země se mohou potom podle svých civilizačních tradic hlásit tam, kam se hlásit chtějí a kam se cítí příslušet.“ A Havel znovu kritizuje Západ za nedostatek trpělivosti s Ruskem, za stereotypy, nicnedělání, opatrnost, váhavost a nedostatek fantazie a velkorysosti. Naléhá na Západ, aby pochopil Rusy, kteří vnímají rozpad Sovětského svazu jako svou porážku, křivdu a dokonce jako trauma. Pokud hovoříme o Havlově pohledu na Rusko v kontextu metodologické konceptualizace, zdá se mi, že jeho vize neodpovídají konceptům a konstruktům postkolonialismu či posttotalitarismu, jako tomu často bylo u jiných představitelů postkomunistických či postsovětských elit. Havel ve vztahu k Rusku málokdy, téměř vůbec, neargumentuje nutností překonat „koloniální“ či „totalitární“ dědictví. Některé okrajové výroky o totalitarismu či kolonialismu nejsou pro jeho myšlení ústřední. Havel se plně soustřeďuje na budování nového rámce vztahů, bezpečnostních institucí, multipolarity atd. překonávající dědictví studené války a bipolárního systému. Nesoustřeďuje svou pozornost na totalitární Sovětský svaz či na Rusko jako hlavního původce bipolárního systému a na Československo či střední Evropu jako na jeho oběti, ale spíše hledá nový spravedlivý systém zahrnující všechny země, a zvláště obě dřívější supervelmoci. V tomto smyslu můžeme jeho koncept nazvat poststudenoválečným. Ale ani tato nálepka není zcela přesná, neboť Havel, jak mnohokrát argumentoval ve svých vystoupeních, se soustředil především na celkovou transformaci vědomí či transformaci lidského myšlení.

Zdroje

Všechny texty, citované v tomto článku, lze nalézt v archivu textů Václava Havla na internetových stránkách Knihovny Václava Havla (https://archive.vaclavhavel-library.org)

Rozhovor prezidenta Československé socialistické republiky Václava Havla pro italský deník La Republica uveřejněný 6. února 1990, zpráva ČTK.

Projev prezidenta ČSFR Václava Havla v Parlamentním shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku, 10. května 1990. Václav Havel, Spoluzodpovědnost Západu, text prezidenta republiky Václava Havla pro časopis Foreign Affairs, březen/duben 1994.

Rozhovor Václava Havla pro Finského Hlasatele, poskytnutý asi 19. prosince 1992, původní nahrávka rozhovoru.

Rozhovor prezidenta republiky Václava Havla pro francouzskou revue Politique Internationale, Pražský hrad 19. dubna 1994, uveřejněno v čísle 64, původní nahrávka rozhovoru. Projev prezidenta ČSFR Václava Havla v sídle NATO, Brusel, 21. března 1991.

Projev prezidenta republiky Václava Havla na obědě pořádaném prezidentem Billem Clintonem pro prezidenty Maďarska, Polska, Slovenska a České republiky, Praha 12. ledna 1994.

Projev prezidenta republiky Václava Havla v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, Praha, 12. října 1993.

Rozhovor prezidenta republiky Václava Havla pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky, 23. listopadu 1993, původní nahrávka rozhovoru.

Rozhovor prezidenta republiky Václava Havla pro francouzský týdeník Le Point, natočeno 1. března 1994, uveřejněno 12. dubna 1994, původní nahrávka rozhovoru.