Při vzniku středověké Kyjevské Rusi hráli důležitou roli skandinávští bojovníci, takzvaní vikingové. Seveřané se stali prvními vládci východoslovanského státu, poměrně brzy však splynuli s okolním slovanským obyvatelstvem.
Období aktivní expanze vikingů začalo přibližně v 8. století, kdy se v západoevropských kronikách objevily první zmínky o severských válečnících. Za relativně krátkou dobu se jim podařilo zasáhnout do dějin nejrůznějších regionů: Britských ostrovů, Franské říše, Pyrenejského a Apeninského poloostrova, Islandu, Grónska, Pobaltí, území východních Slovanů, Byzantské říše a Kaspického moře. Z pochopitelných důvodu se 8.–11. století v evropských dějinách označuje jako „doba vikingů“. Jejich tažení tehdy dosáhla celoevropského měřítka a ovlivnila dějiny a osudy mnoha území a národů. Výjimkou nebyla ani Kyjevská Rus.
Pojem „vikingové“ je staroseverského původu. Často se ztotožňuje se středověkou Skandinávií a zahrnuje veškeré severské obyvatelstvo bez rozdílu, jeho význam je však jiný. Současní historici se shodují na tom, že termín „vikingové“ označoval ve své nejstarší interpretaci námořní lupiče, jinak řečeno piráty. Viking v staroseverštině znamenal válečné tažení, určitý druh zaměstnání, a až později se rozšířil na celé skandinávské etnikum. Snorri Sturluson, islandský básník z 12.–13. století, se například zmiňuje i o baltských a slovanských vikinzích. Profesor staroseverštiny na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, Jesse Byock, uvádí, že slovo „víkingar“ označovalo muže, kteří se společně vydali na lodích dobývat kořist, tedy vlastně piráty. Jeden z runových kamenů ve švédské provincii Västergötland nese nápis: „Zemřel na západě při vikinské plavbě“. Franské anály hovořily o Skandinávcích spíše jako o Normanech a Dánech.
Válečníci i obchodníci
Jiný výraz nacházíme v ruských a později i v byzantských pramenech – ty užívají slova „vaeringjar“ či „Varjagové“, jež patrně pochází ze staroseverského várar (slib, přísaha věrnosti). Nestorův letopis ruský obsahuje následující zmínku o příchodu Varjagů: „I pravili sami mezi sebou: Vyhledejme sobě kníže, kterýž by vládnul námi, a soudil po zákonu. I šli za moře k Varahům, k Rusům, neb tak se nazývali ti Varazi Rusy, jako se jiní nazývají Švédy, a jiní Normany, Anglany, jiní Goty, tak i ti“ (zde i dále citováno podle překladu Karla Jaromíra Erbena – Nestorův letopis ruský, 1867).
I pro ruského letopisce označoval pojem „Varjagové“ řemeslo, kterému se tito lidé věnovali, nikoliv jejich etnickou příslušnost. Podobný sémantický rozdíl lze vysvětlit tím, že pokud v severní a západní Evropě pořádali vikingové hlavně námořní výpravy za kořistí, na území východních Slovanů se zabývali především obchodem a nabízeli služby zkušených válečníků, bojujících za žold. „Varjagové“ se zde objevují mimo jiné jako severští kupci, již se společně zavázali přísahou ke vzájemné pomoci. Severovýchodní a východní Evropa, pozdější Kyjevská Rus, byla pro Seveřany územím, přes nějž procházela důležitá obchodní trasa, vedoucí do mnohem bohatší Byzantské říše. Vikingové se tam vydávali jako obchodníci, podnikali však i loupežné nájezdy, přičemž obchod a plenění se často navzájem nevylučovaly. Ba naopak, pro opravdového vikinga bylo takřka povinností perfektní zvládnutí obou těchto blízkých činností. V sáze o Egilovi stojí: „Björn se často vydával na moře. Někdy podnikal loupežné výpravy, jindy zase kupecké plavby. Byl to podnikavý a schopný muž“.
Ctižádostiví náčelníci
Příčiny, jež vedly k tomu, že se obyvatelé Skandinávie vydávali do vzdálených končin na „viking“, jsou různé. Jako jeden z důvodů se uvádí přelidnění a z něj vyplývající nedostatek úrodné půdy vhodné k zemědělství. Kronikář Dudo ze Saint-Quentinu psal: „Chudoba je přiměla putovat po celém světě, z pirátských tažení přivážejí domů velké bohatství z ostatních zemí a tímto způsobem překonávají nouzi své vlastní země“.
Jiným aspektem, mnohem podstatnějším, byl proces centralizace moci, jenž ve Skandinávii probíhal. V raném středověku neustále rostl počet ctižádostivých náčelníků a družin. Náčelníci se již nespokojovali s vybíráním daní od rolníků. Bojovníci vytvářeli válečné družiny, semknuté kolem jednoho vůdce. Moc a vliv tohoto vládce úzce souvisely s jeho družinou a úspěšností nájezdů, které se svými muži podnikal. Jelikož kořist z těchto nájezdů umožňovala pořádat větší výpravy a vydržovat větší družiny, měli náčelníci zájem na tom, aby podobných tažení bylo co nejvíce. Velitel přitom nemusel být vznešeného původu. Se skupinou oddaných válečníků si mohli získat vliv i vůdcové, kterým výrazné postavení anebo titul v kmenové hierarchii scházely. Z družin a jejich náčelníků se po 5. století vyvinula nová sociální elita. Vznikala nová centra a střediska moci. Stejně jako byla družina závislá na svém veliteli, tak i náčelník musel brát v potaz přání svých spolubojovníků. Kyjevský kníže Svjatoslav například v 10. století odmítl nabídku křtu od byzantského císaře s tím, že jeho družina by se tomu vysmála. Náčelník a jeho družina hráli v době vikingů rozhodující úlohu. Šlo o zcela přirozený rozpad rodově-kmenového zřízení, který probíhal spolu s bojem o moc a její centralizací. Z družiny se stala velmi důležitá složka skandinávské společnosti raného středověku – měla význam přímo státotvorný.
Cestou otroků
Seveřané, kteří vyráželi na západ, do Anglie či Francie, pocházeli především z Norska a Dánska, švédští vikingové se zase vydávali východním směrem. Přibližně na konci 8. století se objevili na území východního Pobaltí, odkud pak pokračovali do severovýchodní Evropy. Zde nalezli bohatou obchodní cestu, která později přilákala obrovské množství dobrodruhů a stala se silným impulzem ke vzniku Kyjevské Rusi. Z Birky či Gotlandu pluli Skandinávci přes Balt do Finského zálivu, dál po Něvě pokračovali do Ladožského jezera, po řekách Volchov a Lovať se dostávali k ústí Volhy, kterou se po zhruba 4000 kilometrech dostali do říše Chazarů, volžských Bulharů a ke Kaspickému moři, odkud pokračovali do arabských států a střední Asie. Hlavním zbožím byli na této obchodní cestě od 8. do 11. století otroci, které pak Skandinávci s obrovskými zisky prodávali v Byzanci. Arabské prameny nazývají obchodní trasu po Volze a Donu Nahr as-Saqaliba, tedy „cesta otroků“.
V 9. století objevili podnikaví severští kupci novou trasu mezi Skandinávií a Konstantinopolí, vedoucí po Dněpru a přes Černé moře, známou jako „cesta od Varjagů k Řekům“. Tato nová obchodní cesta byla výrazně kratší a umožňovala dostat se do Byzance rychleji a bezpečněji, což rozvoji obchodování mezí Skandinávií, Byzantskou říší a územími obývanými východními Slovany samozřejmě prospívalo. V Sáze o svatém Olavu najdeme text o muži, který se jmenoval Gudleik z Gardaríki. Byl to kupec, který svou přezdívku dostal kvůli tomu, že často jezdil obchodovat do Gardaríki, tedy Rusi. Nejčastěji severské prameny nazývají území Rusi jako Garða nebo Garðaríki (což lze překládat jako „území hradišť“) a Austrvegr (východní cesta). Postupně vznikly obchodní osady a emporia, kde Skandinávci žili společně se Slovany. Významným centrem byla Staraja Ladoga (Aldeigjuborg), v průběhu 9. století pak vzniká Novgorod (Hólmgarðr).
Konstantin VII. Porfyrogennétos zmiňuje v díle De Administrando Imperio, napsaném v 10. století a mimo jiné popisujícím plavbu Rusů z Kyjeva na jih, Novgorod. Smolensk, Lubeč, Černihiv, Vyšhorod, Kyjev a Vytačiv, nejjižnější opevněné hradiště. Kyjev získal díky své výhodné poloze význam ještě před příchodem Seveřanů. Vikingové Kyjev získali od Chazarů, pro něž mělo opevněné hradiště na obchodní cestě po Dněpru zásadní strategickou důležitost. Díky svému umístění se Kyjev později stal hlavním kulturním, obchodním a náboženským centrem Rusi, státního útvaru, na jehož vzniku se Skandinávci podíleli. Ve svém líčení nebezpečné cesty „od Varjagů k Řekům“ zmiňuje císař Konstantin dněperské prahy (peřeje), přičemž uvádí jak slovanský, tak i ruský, tj. severský název. První práh se například jmenoval Essupi („Nespi!“), druhý Ulvorsi („Ostrovní práh“), třetí Gelandri („Burácení peřeje“), čtvrtý Aifor („Pelikán“), pátý Varuforos („Volný práh“), šestý Leanti („Vření vody“) a poslední sedmý byl Struvun („Malý práh“). Tento úsek plavby po Dněpru byl zmíněn i na jednom gotlandském runovém kameni, pocházejícím přibližně ze začátku 11. století. Nápis zní: „Tento světle pomalovaný kámen vztyčili Hegbjoern a jeho bratři Rodvisl, Austain a Edmund na paměť Rafna jižně před Rufstainem. Dostali se hluboko do Aiforu“.
Myroslav LajukOdkud dostala jméno země ruská
Podívejme se nyní blíže na jméno „Rus“, jemuž za svůj původ vděčí název státu Kyjevská Rus. Interpretací je tolik, že je bohužel ani nemůžeme všechny uvést. Ve středověku měl pojem „Rus“, „ruský“ zcela jiný význam a nelze ho ztotožňovat s moderním ruským státem a národem. Přesné jsou naopak v případě středověkého kyjevského státu a etnika. Avšak z jazykových a estetických důvodů budeme dále používat v češtině obvyklejší podobu „ruský“ a „Rusové“. Podle jedné z nejrozšířenějších verzí pochází výraz „Rus“ (rusь) od finského slova „ruotsi“, odvozovaného ze staroseverského „roðr“ (veslovat/veslaři). Termínem Roðslaghin (Roslagen) se například nazývala správní oblast, která poskytla jednu loď, slovo „ruði“ zase znamená námořní výpravu. Jako Ruotsi také pobaltští Finové označovali kmen Svéů ve středním Švédsku. Nejstarší zmínka o „Rusech“ je doložena v Letopisech bertinských z roku 839. Jednalo se o poselství byzantského císaře Theofila k franskému panovníkovi, kterého se zúčastnili i muži národa Rhos. V byzantských pramenech se pak vyskytují v souvislosti s útokem na město Amastris v roce 842 a Konstantinopol v roce 860. Rusy ve svých zápiskách zmiňuje i arabský diplomat a cestovatel Ibn Fadlán v roce 922. Podle těchto „Rusů“ svůj název dostal i ruský stát a jeho obyvatelé. Termín „Kyjevská Rus“ pak byl historiky vytvořen mnohem později, až v 19. století.
V ruských letopisech se vikingové objevují v polovině 9. století. Podle letopisce Nestora Slované v roce 862 povolali Skandinávce, aby na jejich území nastolili pořádek. V čele Rusů/vikingů stál Rurik (jehož jméno zní ve staroseverštině Hrœrikr) se svými bratry, Truvorem a Sineusem. Starší bratr se usadil v Novgorodu, Sineus v Běloozeru a Truvor si vybral Izborště. Jak píše letopisec: „od těch Varah dostala jméno země Ruská“. Když bratři umřeli, začal Rurik vládnout sám a založil dynastii Rurikovců. Rurik, velice ambiciózní panovník, samozřejmě toužil po rozšíření svého území a poslal své velmože Askolda (Hoskuldr – šedohlavý) a Dira (Dýrr – zvíře nebo jelen) s ozbrojeným doprovodem po Dněpru na jih. Během své cesty objevili hrad v oblasti kmene Poljanů, jenž tehdy byl pod vládou Chazarů. Když se Askold a Dir dozvěděli, že město nemá svého panovníka, rozhodli se, že zde budou vládnout sami, a zmocnili se ho. Tímto městem byl Kyjev, založený podle legendy kolem 5. století mytickým náčelníkem Poljanů Kyjem.
Záhada Askolda a Dira
V letech 862–882 se pod kontrolou Rusi už nacházely kmeny Poljanů, Drevljanů, Dregovičů a jihozápadních Slovanů. Ostatní slovanské kmeny na severu a na jih od Kyjeva platily daň Chazarům. Askold a Dir podnikli několik úspěšných loupežných nájezdů na Byzanc. Největší se odehrál v roce 860, kdy se podle konstantinopolského patriarchy Fótia výpravy zúčastnilo skoro 600 lodí. Postavy Askolda a Dira patří v dějinách Rusi k těm nejspornějším. Existuje několik verzí, podle nichž Askold a Dir vládli v různých obdobích. Starší údajně byl Dir a Askold vládl později. Jiní autoři tvrdí, že oba vládli spolu. Americký historik ukrajinského původu Omeljan Pritsak nabízí další zajímavou hypotézu, podle níž Dir byl ve skutečnosti Björn Železný bok, syn Ragnara Lothbroka, a Askold byl totožný s Hastengem, Björnovým spolubojovníkem. Právě Björn byl údajně jedním z velitelů výpravy na Konstantinopol.
Podle letopisu se po Rurikově smrti stal vládcem Oleg (Helgi), který přišel do Kyjeva, zabil Askolda a Dira pod záminkou toho, že nejsou královského původu, a získal Kyjev pro sebe. Zápis v letopisu z roku 882 zní: „I obral sobě Oleg sídlo knížecí v Kyjevě; i řekl Oleg: ‚Toto budiž máti měst Ruských!‘ A byli u něho Varazi i Slované, a ostatně nazývali se Rusy.“ Oleg byl údajně Rurikovým příbuzným, jím tedy v Kyjevě začala vláda dynastie Rurikovců. Rurik také dal Olegovi do ochrany svého syna Igora (Ingvara), který se ujal vlády po Olegově smrti. Za své sídlo si zvolil Kyjev, uložil daně okolním slovanským kmenům Drevljanů, Severjanů a Radimičů a začal zakládat města. Svou činností Oleg výrazně posílil autoritu kyjevských vládců a zahájil budování budoucího mocného státu. Z Kyjeva se pak vyvinulo kvetoucí obchodní, politické a kulturní centrum, které si svůj význam zachovalo až do roku 1240, kdy ho zničili Mongolové.
V roce 907 Oleg podnikl další velkou výpravu na Konstantinopol. Zúčastnili se jí Varjagové a jedenáct poddaných slovanských kmenů. Dohromady prý do války vyplulo 2000 lodí, což při osádce 40 bojovníků znamenalo, že vojsko mělo kolem 80 000 mužů. Po vyplenění okolí Konstantinopole se obránci rozhodli požádat o mír a nabídli Rusům daň. Tolik Nestorův letopis – řecké prameny k této události mlčí, což vedlo některé historiky k tvrzení, že popisované události se ve skutečnosti odehrály jindy, patrně mnohem dříve. Výsledkem této rozsáhlé výpravy byla, jak píše Nestor, nejenom kořist, ale i první oficiální dohoda mezí Rusí a Byzantskou říší, podle níž Rusové získali velké roční kontribuce a ruští kupci a vyslanci obdrželi určité obchodní preference a privilegia. Smlouva také obsahovala pravidla, která měly obě strany dodržovat. Někteří historici tvrdí, že tato pravidla mají blízko k barbarským zákoníkům a mohou sloužit jako pramen pro rekonstrukci podoby práva na germánském severu. Například pokud zabil Rus křesťana nebo křesťan Rusa, měl pachatel zemřít na místě. Pokud vrah utekl, měl mu být zabaven celý majetek, a podobně. Příznačné je, že ruští vyslanci, kteří tuto smlouvu podepisovali, měli severská jména: „My z rodu Ruského muži: Ingeld, Farlof, Vermud, Rulav, Gudy, Ruald, Karn, Frelaf, Ruar, Aktevu, Truan, Lidul, Fost, Stemid…“. První písemná dohoda Rusi s Byzancí naznačuje, že na začátku 10. století už musí s Rusy počítat i Byzantská říše.
Rus křesťanská
Olegovi nástupci Igor, Olga, Svjatoslav a Jaropolk pokračovali v dobývání nových území. Podrobovali si další slovanské kmeny, navazovali kontakty se sousedními státy, bojovali s nomády a položili základy silného kyjevského státu, jenž dosáhl svého vrcholu za vlády Jaroslava Moudrého v 11. století. Šlo o běžnou praxi vikingů, kterou můžeme pozorovat i v jiných oblastech, například ve Středomoří nebo v severní Evropě. Vikingové měli zájem především o výboje a obchod – obojí mohlo být zdrojem rychlého zisku. Území, na němž Seveřané působili, bylo dosti rozsáhlé, archeologické prameny ukazují, že vikingové pronikli na Oku, Desnu a přes chazarský Itil se dostali až k dnešnímu Baku. Podstatná změna se odehrála v roce 988, kdy kyjevský kníže Vladimír přijal z Byzance křesťanství a pokřtil celou Rus. V dějinách Rusi už jsou známé případy, kdy panovník samostatně přijímal křesťanství. Učinili tak údajně už Askold nebo kněžna Olga, Igorova manželka. Kníže Vladimír ale byl prvním panovníkem, který zapojil Kyjevskou Rus do širšího politického dění a legitimizoval svou vládu v očích křesťanských panovníků středověké Evropy. Jaroslavu Moudrému pak přijetí křesťanství umožnilo provdat své dcery za evropské panovníky a zvýšit prestiž kyjevského státu. Za liturgický jazyk byla na Rusi zvolena staroslověnština, nikoliv staroseverský jazyk, jímž vládnoucí elita mluvila dříve. Volba církevního jazyka a přijetí křest’anství ukazují, že proces asimilace Seveřanů, kteří již z většiny splynuli s místním obyvatelstvem a přejali jeho kulturní tradice i zvyklosti, jako tomu bylo například i v Normandii, Anglii nebo Itálii, se nacházel v závěrečné fázi. Hojné archeologické nálezy vypovídají o zpravidla pokojném soužití slovanského a skandinávského obyvatelstva. Ve druhé smlouvě mezi Rusy a Byzancí z roku 944 už najdeme nejen skandinávská, ale i slovanská jména ruských poslů. Od konce 10. století staré severské označení Rus postupně přecházelo na rozvíjející se stát, který měl stále více slovanský ráz.
Tak praví ságy
Skandinávie a Rus mezi sebou byly historicky úzce propojeny. Skandinávské obyvatelstvo, jež se dostalo do kontaktů s územím východní Evropy, můžeme zhruba rozdělit do tří skupin. Do první patří vikingové, skandinávští mořeplavci a kupci, kteří během svých obchodních a válečných výprav do východní Evropy v tomto regionu v 9. století vytvořili vládnoucí elitu. Tito Seveřané, Rusové, dali název zemi a jejím obyvatelům, založili dynastii Rurikovců, jež si začala spolu s místními podrobovat okolní slovanské kmeny a vybírat od nich daně. Rusové postupně splývali s domácím obyvatelstvem, převzali jeho kulturu a zvyky a stali se tak organickou částí kyjevského státu. Do druhé můžeme zařadit mnoho Skandinávců, kteří se v průběhu 10.–11. století dostali do služeb ruských knížat, o nichž se často zmiňují ságy. Jsou to jak obyčejní Seveřané, již se vydali na Rus, tak i známí panovníci. V sáze o Olafu Tryggvasonovi najdeme příběh vikinga Sigurda, který sloužil u knížete Vladimíra. Můžeme se tam setkat také s Haraldem Krutým, budoucím norským králem (1046–1066), který velel vojsku Jaroslava Moudrého. Třetí skupinou jsou vikingové, kteří pořádali loupežné výpravy na Rus a Byzanc, aniž by měli jakékoliv vazby na ruské území či jeho obyvatelstvo. Byli to obyčejní piráti a na budování kyjevského státu a jeho etnický vývoj neměli skoro žádný vliv. Sága o Olafu Tryggvasonovi zmiňuje třeba norského jarla Erika, který v 10. století pět let drancoval Gardariki, území konunga (knížete) Vladimíra.
Necháme-li stranou spekulace ohledně role vikingů v budování státnosti ve východní Evropě, s jistotou můžeme říci, že Skandinávci jsou s dějinami Kyjevské Rusi nerozlučně spjati. Svědčí o tom rozsáhlý literární a archeologický materiál. Vytvoření vládnoucí elity a státu je jednou z mnoha sfér, v nichž je patrný vliv, který Skandinávci na Rusi měli. Co se týče problémů skandinávské elity v Kyjevské Rusi, musíme pochopit, že ve středověku neměla otázka etnika a jazyka při vzniku státních útvaru velký význam – mnohem důležitější byla postava krále a jeho družiny. Seveřané žili skoro se všemi národnostmi, s nimiž přicházeli dlouhodobě do styku, v symbióze a přebírali jejich tradice. Podobným způsobem se vikingům podařilo na začátku 10. století založit například Normandské vévodství. Vikingové tak sehráli významnou roli v dějinách Evropy a stáli u zrodu nových státu a národů, v nichž dodnes žije jejich dědictví.