Vjačeslav Grekov, historik, Charkiv Překlad Radko Mokryk, Galina Babak
Řada otázek, vztahujících se ke starším ukrajinským dějinám, má politizovaný charakter. Výrazným příkladem může být používání pojmu „Rus“. Pokusíme se vystopovat, kde se vzal, jak se od počátku používal a jaký obsah býval do tohoto pojmu v různých obdobích vkládán.
Některé pojmy, jako Kyjevská či stará Rus, dobře ilustrují stereotypy ve vnímání toponyma „Rus“ a jeho dějin. Například Ruské letopisy (rusky: Полное собрание русских летописей) se v západní tradici nejčastěji překládají jako The Complete Collection of Russian Chronicles. Pojem „Russian“ v moderní angličtině znamená „ruský“. V anglických historických pramenech 9.–13. století, jako je staroanglický překlad Historiarum Adversum Paganos Pavla Orosia, připisovaný tradičně králi Alfrédu I., Estoire des Engleis od Geffreie Gaimara či Lives of Thomas Becket a jiných, existovalo několik způsobů psaní názvu „Rus“. V dnešní angličtině rovněž existuje pojem „Rus“. V řadě případů pokračuje ztotožňování Rusi a Ruska, což napomáhá deformaci představy o historických procesech.
Tři „bratrské“ národy
Jako další příklad může posloužit pojem „Kyjevská Rus“. Jedním z prvních, kdo již na začátku 19. století začal používat tento pojem, byl ukrajinský historik Mychajlo Maksymovyč. V jeho pracích se „Rus“ objevuje jako jistý analog knížectví nebo státu, jelikož kromě Kyjevské Rusi existovaly ještě Suzdalská, Červená či Bílá Rus. V době vědecké činnosti Mychajla Maksymovyče byly v ruské historické vědě populární ideje panslavizmu. Ideologové panslavizmu rozpracovali teoretický koncept existence tří „bratrských národů“ (ukrajinského, běloruského, ruského), které prý byly stejného původu. V tomto smyslu byla každá „Rus“ centrem budoucího „bratrského“ národa. Červená Rus je známa jako Haličsko-volyňské knížectví. V 19. století byla významná část jeho území součástí Rakouska-Uherska. Pojem Kyjevská Rus se později začal používat pro označení státu, který na území obývaném východními Slovany existoval v 9. až 13. století (s centrem v Kyjevě). Po mongolském vpádu ve 13. století se podle názoru oficiálních ruských historiků centrum tohoto státu přemístilo do Moskvy (Moskevská Rus). To znamená, že ruské impérium a později Ruská federace jsou historickými dědici Kyjevské Rusi. V moderním ruskojazyčném diskurzu se pojem Kyjevská Rus stále aktivně používá, přestože jde o uměle vytvořené označení.
Někteří moderní ruští historikové, zejména Andrej Zubov, vyzdvihují teorii o existenci jedné staroruské národnosti, jejíž představitelé obývali celé území Rusi v 11. až první polovině 13. století. Argumentaci pro svoji teorii Zubov spatřuje zejména v existenci jednotné kultury, propojené církevní slovanštinou. Vzniká ale tedy otázka, zda lze hovořit o jedné celoevropské národnosti jen proto, že ve většině evropských zemí plnila latina jakožto jazyk bohoslužebný a literární stejnou funkci. Kultura se však nedefinuje pouze na základě existence spisovného jazyka. Jednotlivé aspekty kultury se výrazně liší mnohdy i v sousedních regionech jednoho státu, nemluvě o oblastech, které nebyly těsně provázané.
Stereotypní výklad pojmu Rus se výrazně projevil v učebnicích. Charakteristickými rysy učebnicového pojetí dějin Ukrajiny je zobecňování historického procesu a demonstrace nepřetržitosti dějin. Učebnice se stejně jako letopisy soustředí na kyjevská knížata 9. až první poloviny 12. století. Po oslabení Kyjeva v polovině 12. století, jež bylo důsledkem vnitřních rozbrojů a změny tras obchodních cest, se pozornost přesouvá na Haličsko-volyňský stát, který vznikl na konci 12. století. Dějiny všech ostatních regionů Rusi jsou vnímány pouze skrze tento pohled. V učebnicích prakticky chybí údaje o životě v Kyjevském, Černihovském a Perejaslavském knížectví po mongolském vpádu v letech 1237–1241. Přitom život v těchto regionech pokračoval. Dokonce i město Donec u Charkova, známé z letopisů, ve 14. století dále existovalo. V ruské historické vědě 19.–20. století se rozšířilo přesvědčení, že po mongolském vpádu byla levobřežní Ukrajina (část Charkovské, Poltavské a Sumské oblasti) zdevastována a od druhé poloviny 13. až do 16. století na tomto území nebyla stálá osídlení. Proto se tomuto regionu často říkalo Divoká pole.
Taková interpretace historického procesu čtenáře fakticky vybízí k přijetí teorie, které se ruští historikové drží od 19. století: že totiž obyvatelé Rusi odešli na sever a jejich centrum se přemístilo do Moskvy. Kromě toho naznačuje, že ukrajinská národnost se formovala na území Haliče, Volyně, Podolí a regionu kolem Kyjeva. Vzniká tak chybná představa, jako by levobřežní Ukrajina a Černihivské knížectví do areálu etnogeneze ukrajinského národa nepatřily.
Rusové vstupují na historickou arénu
Po staletí se obyvatelé budoucí Rusi nacházeli mimo zájem byzantských, arabských a západoevropských historiků a geografů. Oživení zájmu o tento region v 11. století bylo dáno tím, že místní kmeny „vstoupily na historickou arénu“ svými válečnými taženími mimo slovanský svět. Tyto kmeny vešly do dějin pod jménem „Rusové“ a vytvořily stát označovaný jako „Rus“. Zmínky o „Rusi“ a „Rusech“ najdeme v řadě písemných textů, jako jsou kroniky a letopisy či historické a geografické záznamy. Právě ony nám poskytují možnost definovat historický obsah pojmu „Rus“. Většina těchto textů se dochovala v pozdějších opi sech anebo byla napsána retrospektivně.
Novočerkasský masakr 1962
Stejně důležitým tématem, které dodnes zůstává prakticky stranou vědeckého zájmu, je hledání zdrojů informací, z nichž tehdejší autoři vycházeli, a rovněž charakter poznatků, jež z těchto pramenů mohli získat. Nutno podotknout, že polovičatost faktů, které v těchto textech najdeme, poskytuje prostor pro vznik různých hypotéz o samotném pojmu „Rus“. Takovým zdrojem je například fragment franských Bertiniánských letopisů.
V byzantském díle z 9. století, Život Georgie Amastridského, jsou popsány útoky Rusů na Byzanc. V byzantské tradici se „Rusové“ označují jako „Rosi“. V tomto textu je zmíněná zajímavá teze: „Byl to vpád Rosů – lidu, který je všem znám jako krajně divoký a hrubý, bez jakéhokoliv náznaku lásky k člověku“. Mezi byzantskými písemnými prameny 9.–10. století vyčnívá svým obsahem dílo Konstantina VII. Porfyrogennéta K synu Romanovi, známé pod latinským názvem De Administrando Imperio.
Bylo doloženo, že tento text byl sepsán několika autory, kteří sledovali různé dějové linie. V textu se pojednává o různých slovanských kmenech, které se dostaly pod nadvládu Rosů. V pozdějších památkách z 10.–13. století již byzantští autoři Rosy, Slovany a Varjagy nerozlišují.
Malá a Velká Rus
V byzantských pramenech z druhé poloviny 10. století vidíme návrat k antické tradici, která se promítla zejména v obrození starých názvů ná rodů, které tehdy žily na území dnešní Ukrajiny. Lidé, obývající toto území, se nazývají Rusové, Tauroskytové a Skytové. Tyto názvy se používají bez ohledu na místo původu člověka. Příkladem tohoto přístupu může být dílo Michaela Psellose Chronographia (Letopisy), v němž autor popisuje říšskou gardu, složenou z Tauroskytů. Je přitom známo, že část gardy byla skandinávského původu.
Analýza Ipatěvského a Lavrentijského letopisu poskytuje možnost zmapovat dynamické proměny používání pojmu „Rus“ v jeho nejrůznějších aspektech: právním, náboženském, etnickém atd. Bohužel kromě kronik chybí další díla, která by mohla být nápomocna při mapování těchto tendencí v delším časovém úseku. Lavrentijský letopis z 13. století se soustředí na události v severních regionech – Vladimirsko-suzdalském knížectví a sousedících zemích. Poslední užití pojmu „Rus“ se datuje do roku 1249 a je spojeno s přidělením jarlyku (povolení vládnout od chána Zlaté Hordy) pro vládnutí v Kyjevě Alexandrovi, známému jako Něvský. Poté se již v kronice pojem „Rus“ nevyskytuje. Můžeme tedy připustit, že pro autora této kroniky byl pojem „Rus“ spojen s Kyjevem. Ipatěvský letopis popisuje události 13. století (především dějiny Haličsko-volyňského knížectví), přičemž pro označení místních knížat dosti často používá pojem „Rus“, čímž posiluje historickou návaznost na Kyjev.
Toponyma „Rus“ se v písemných pramenech nejčastěji užívá pro Kyjev. Příznačné je, že v zahraničních písemných pramenech a nápisech na pečetích z 10.–12. století najdeme pojem „ruský kníže / král / archont“ výhradně v souvislosti s kyjevskými knížaty. Postupně vzrůstá i náboženský význam tohoto pojmu, což se promítá také v teritoriálním vnímání Rusi za hranicemi: vzniká určitá diferenciace, byť ne zcela přesně definovaná, Malé Rusi a Vnější (Velké) Rusi. Vznik těchto dvou pojmů byl ovlivněn právě náboženským faktorem a vlivem Byzance. Mají stejný význam jako Malé a Velké Řecko – Malé v tomto případě označuje původní území Řeků na Balkánském poloostrově, Velké naopak všechna další území, která byla v průběhu dějin Řeky kolonizována.