Východní partnerství během svého šestého vrcholného setkání v Bruselu oslavilo 10. narozeniny a nachází se ve stavu strategické reflexe a rozjímání nad svojí budoucností. Pokud lze hodnotit uplynulých 10 let jako úspěch, je třeba udržet tento trend i do příští dekády. Nezbytné bude přijít s novou náplní vztahů mezi EU a východními partnery a udržet východní politiku EU vysoko na pořadu jednání. Zde se mohou aktivně projevit podporovatelé Východního partnerství, jakými jsou bezesporu Polsko a Švédsko a v poslední době opět Česká republika. Úkolem těchto států bude kolem sebe vybudovat širší alianci sil, která zajistí další rozvoj Východního partnerství v příští dekádě a posune vztahy s východoevropskými zeměmi na úroveň, odpovídající ambicím všech zainteresovaných.
Ve dnech 13. a 14. května 2019 proběhla v Bruselu konference Východního partnerství za účasti hlav států a zahraničních ministrů ze zemí EU, východních partnerů i evropských institucí. Toto vrcholné setkání se neslo v duchu oslav desetiletého výročí zahájení politiky v Praze v květnu 2009 a také bilancování nad minulostí, přítomností a budoucností této východní politiky EU. Společným jmenovatelem setkání bylo hodnocení uplynulých 10 let Východního partnerství jako úspěchu, který však – jak dodal například komisař pro Evropskou politiku sousedství a rozšíření Johannes Hahn – musíme udržet i v příští dekádě. Během konference byly připomenuty pozitivní momenty a konkrétní výsledky Východního partnerství, a z polské strany byla dokonce představena některá konkrétní opatření za účelem dalšího posílení této politiky po roce 2020. Kromě konstruktivního přístupu však konferenci poznamenaly i tenze mezi EU a některými partnerskými státy, které nakonec znemožnily schválení tradiční společné deklarace. V pořadí již šesté vrcholné setkání evropských institucí, hlav států EU a Východního partnerství tak výstižně ilustrovalo současný stav celé východní politiky po deseti letech jejího fungování. Kde se tedy dnes nacházíme a jakým směrem se Východní partnerství bude dále rozvíjet? Na tyto a některé další otázky se bude snažit přinést odpověď tento bilanční článek.
Východní partnerství dnes
Východní politiku Evropské unie bychom dnes mohli charakterizovat jako dynamicky se rozvíjející multilaterální platformu pro vztahy se šesti partnerskými zeměmi, která nabízí každé ze zemí východní Evropy a jižního Kavkazu příležitost k posílení bilaterálních vztahů s EU. V současnosti mají tři asociované země s EU podepsánu asociační dohodu (respektive komplexní a prohloubenou smlouvu o volném obchodu jako její součást) a také bezvízový režim pro krátkodobé vstupy jejích občanů až na 90 dní. Zároveň mají Ukrajina, Gruzie a Moldavsko podle slov bývalého ukrajinského prezidenta Petra Porošenka ambici dále se integrovat do unijních struktur formou tzv. čtyř unií (digitální, energetické, Schengenu a celní) a prosazovat model Asociační dohody Plus, která by zajistila posun bilaterální asociace na ještě vyšší úroveň. Tento plán však naráží nejen na problémy v samotných asociovaných zemích (např. korupce, oligarchizace veřejného prostoru, odliv pracovních sil či bezpečnostní situace), ale také na limity uvnitř Evropské unie a neochotu některých starých členských států umožnit další sblížení s EU.
Kromě asociovaných členů uzavřela svou vlastní komplexní dohodu s EU také Arménie, kde loni proběhl demokratický (a sametový) přechod moci do rukou opozičního předáka Nikoly Pašinjana. Arménská dohoda s EU nevylučuje její další členství v Ruskem vedené Euroasijské ekonomické unii. Jakkoli se tedy Arménie nenachází na stejné úrovni jako tři asociované země, její ambice modernizovat se a posílit vztahy s EU na úkor závislosti na Rusku je více než zřejmá. Dalším zajímavým případem je Bělorusko, které po mnoha letech sporů a sankcí ze strany EU vůči Lukašenkovu autoritářskému režimu, otevírá svoji náruč Západu v obnovené snaze vyvážit vliv mocného a asertivního východního souseda a přitáhnout do skomírající běloruské ekonomiky západní investice. Na bruselské konferenci to výstižně reflektoval běloruský ministr zahraničních věcí Vladimir Makej, který zmínil jak zájem své země o silnější spolupráci s Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj a Evropskou investiční bankou, tak její ochotu pokračovat v dialogu o humanitárních otázkách, včetně lidských práv či trestu smrti, který EU dlouhodobě kritizuje. Makej zároveň uvedl, že Bělorusko nejvíce trpí právě kvůli konfrontaci mezi Západem a Ruskem. EU dnes s Běloruskem jedná nejen o ekonomické pomoci a investicích, ale také o zjednodušení vízového režimu a posílení kontaktů mezi občany. V neposlední řadě politika Východního partnerství zahrnuje také Ázerbájdžán, s nímž má EU rovněž dlouhodobě komplikované vztahy kvůli jeho represivnímu režimu, který potlačuje občanskou společnost a prakticky jakoukoliv opozici vůči vládnoucímu režimu prezidenta Ilhama Alijeva. Nicméně i v tomto případě hledá EU cesty, jak s touto jihokavkazskou zemí vést dialog a dokonce vyjednat ambicióznější smlouvu o vzájemných vztazích, zahrnující mimo jiné otázky energetiky a dopravy v tomto geopoliticky komplikovaném regionu.
V bilaterálních vztazích s východními partnery je tedy dobře vidět pragmatismus EU, který vychází z globální strategie EU v zahraniční a bezpečnostní politice. Unie má zájem vyjednat i s partnery, jejichž hodnoty a zájmy se s těmi evropskými tak docela neshodují, pozitivní agendu a dosáhnout pro jejich občany konkrétních výsledků, které napomohou stabilitě, prosperitě a bezpečnosti v regionu. Rozdílné ambice partnerských zemí zároveň posiluje princip „více za více“ (a „méně za méně“), který EU začala uplatňovat po roce 2011 v souvislosti se zaváděním asociační agendy a vzájemných dohod, respektive povinností z nich vyplývajících.
Multilaterální dimenze
Stav v tomto roce restartované multilaterální dimenze vztahů mezi EU a východními partnery dobře charakterizovala ukrajinská vicepremiérka pro evropskou integraci Ivanna Klympuš-Cincadzeová, která uvedla, že Východní partnerství (nejen) pro její zemi představuje multilaterální platformu k dosažení bilaterálních cílů. Navzdory představě EU o budování silnější spolupráce a důvěry mezi partnerskými zeměmi se země Východního partnerství v prvé řadě vždy soustředí na budování svých vlastních bilaterálních vztahů s Unií. Tento rozpor přetrvává po celou dobu fungování Východního partnerství a lze očekávat, že bude hrát roli i v dekádě následující. Je nicméně zřejmé, že multilaterálního rámce vzájemných vztahů si většina účastníků cení a má z fungování společných zasedání a práce v rámci vlajkových iniciativ a platforem spolupráce prospěch. Spolupráci v rámci čtyř prioritních oblastí (demokracie a dobré vládnutí, hospodářství, propojení a doprava a mezilidské kontakty) si osvojily jak některé členské státy EU (včetně ČR v rámci spolupráce místních samospráv či Estonska a jeho digitalizace), tak samotné partnerské země, kterým tato spolupráce a také předávání evropského know-how přináší výhody, jichž se naučily aktivně využívat.
100. výročí smrti Nikoly Šuhaje
Kromě toho je tu i symbolický rozměr, který spočívá v budování důvěry a kontaktů mezi někdy až znepřátelenými stranami (jako Arménie a Ázerbájdžán), pro něž nebylo setkávání a jednání u jednoho stolu zdaleka samozřejmé. Navzdory očekáváním Evropské unie, že Ukrajina by se mohla stát lídrem a tahounem mezi dalšími pěti výrazně menšími členy partnerství, se tato vize nikdy nenaplnila. Ukrajina svou roli společného hlasu Východního partnerství využívala vždy výhradně k vlastnímu prospěchu a bez ohledu na ostatní členy. Z toho důvodu existuje velký prostor pro zlepšení a zefektivnění multilaterální dimenze vztahů, vyměňování zkušeností s implementací asociační agendy či výzev spolupráce s EU (a samozřejmě také s Ruskem). Oproti bilaterálním vztahům tedy multilaterální rozměr vztahů s EU v minulé dekádě výrazně zaostával a bude jej do budoucna třeba aktivně budovat a vkládat do něj náležité úsilí a finanční prostředky.
Východní partnerství zítra
Významným milníkem pro Východní partnerství bude rok 2020, kdy doběhne implementační plán reforem, takzvaných 20 bodů pro rok 2020. Kromě toho příští rok představuje také významný moment pro asociované země a jejich bilaterální agendu, která hned v několika ohledech dosáhne okamžiku, kdy by se vzájemné vztahy měly dále posunout. To platí zejména v případě Ukrajiny, ale v menším rozsahu také pro Gruzii a Moldavsko. Po roce 2020 tedy budou muset jak EU, tak východní partneři přijít s novou náplní vzájemných vztahů. Obecně je však známo, že zejména mezi starými členskými státy EU není myšlenka dalšího rozšiřování a hlubší integrace východoevropských zemí do EU příliš populární. Z toho vyplývá, že pokud nemá Východní partnerství upadnout v zapomnění, musí získat nový náboj a iniciativu ve formě nových 20 bodů či jiných konkrétních podnětů, které vzájemné vztahy dále posunou. Jednu z cest již v minulosti představil Evropský parlament ve formě Východního partnerství (respektive asociační dohody) Plus, což by mělo odměnit zejména dobře fungující asociované země a motivovat je k dalšímu posunu směrem k evropskému integračnímu procesu. Také forma tzv. čtyř unií nabízí zajímavou cestu zejména v kontextu Evropského hospodářského prostoru či v současnosti vyjednávaného partnerství mezi Velkou Británií a EU. Nicméně z nálad mezi členskými státy a v kontextu právě probíhající změny evropské garnitury v Bruselu se jako realističtější jeví spíše politika drobných integračních krůčků a posunů v dílčích oblastech, s nimiž nebude mít většina členů EU velký problém. Takovými oblastmi může být například spolupráce v oblasti mládeže a mezilidských (respektive přeshraničních) kontaktů a vzdělávání, oblast strategické komunikace či posilování odolnosti a boj s hybridními hrozbami. Právě poslední dvě oblasti vítají také východní partneři, pro které jsou obavy z agresivního Ruska a otázky bezpečnosti prioritou. Pravděpodobně tedy budeme svědky dalších neurčitých příslibů bližší integrace a konečného členství východoevropských zemí v EU, zároveň se však budou rozvíjet nové oblasti vzájemné spolupráce, výhodné jak pro EU, tak pro země Východního partnerství.
V kontextu stanovování nového strategického zadání pro Východní partnerství byly inspirativní polské návrhy na trojí posílení vztahů s východními partnery, a to v rovině institucionální, sektorové a právní – takzvaný acquis. Polský ministr zahraničních věcí Jacek Czaputowicz nastínil možnost vytvořit stálý sekretariát Východního partnerství, který by jednal s evropskými partnery a také posílil zastoupení východoevropských zemí v Bruselu. Kromě toho ministr navrhl zapojení asociovaných zemí do setkávání sektorových ministrů, zřízení předsednictva Východního partnerství a vytvoření zóny volného obchodu ve východním sousedství po vzoru Středoevropské zóny volného obchodu a Visegrádské skupiny, které stály na začátku vstupu zemí střední Evropy do EU. Jako čtvrtý možný příspěvek do spolupráce mezi EU a Východním partnerstvím Czaputowicz zmínil posílení politického dialogu a solidarity mezi EU a východními partnery v souvislosti s ruskou agresí vůči Ukrajině, Gruzii a Moldavsku a nátlaku na zbylé země této východní politiky EU. V tomto kontextu budou vztahy mezi EU a Ruskem hrát velmi důležitou roli zejména v Moldavsku, které zažívá bolestivý přechod moci do rukou proevropského bloku ACUM (Teď) podporovaného proruskými socialisty prezidenta Igora Dodona.
K polským návrhům stojí za to připojit několik zajímavých myšlenek, jež vzešly z dílny občanské společnosti EU–Východní partnerství a jejího sekretariátu, jež odkazují k postupnému ukončení asymetrického postavení mezi EU a partnerskými zeměmi a opuštění přístupu odměn a trestů, respektive principu kondicionality. Patří sem důslednější internalizace této politiky východoevropskými zeměmi samotnými, posílení role občanské společnosti v procesu zavádění asociační agendy, respektive rozhodovacího procesu v partnerských zemích či stanovení takových cílů a kritérií po roce 2020, které budou jak dostatečně ambiciózní, tak dobře měřitelné. Nejdůležitější ze všeho je však udržení silného hodnotového přístupu a politického významu Východního partnerství a zavedených institucí EU, včetně jejích finančních nástrojů, které v regionu již působí.
Český příspěvek
Přístup české zahraniční politiky pod vedením ministra Petříčka jde přitom správným směrem, když zdůrazňuje význam demokracie, vlády práva a občanské společnosti v partnerských zemích a nebojí se je kritizovat za podmínky, že konstruktivním přístupem může dosáhnout zlepšení celkového stavu. Tím, že se česká diplomacie dnes po boku Poláků a Švédů řadí k hlasitým obhájcům Východního partnerství, naplňuje rozměr českého zájmu v regionu a zároveň je aktivním a ambiciózním hráčem na poli evropské zahraniční politiky, který dokáže jasně formovat své zahraničněpolitické cíle a obhajovat je před partnery v EU. Tím se česká diplomacie může do budoucna opět zařadit mezi konstruktivní hráče, o nichž je v Evropě slyšet podobně jako v případě zahájení Východního partnerství na summitu v Praze v květnu 2009 a kteří dokážou prosadit pozitivní agendu na evropský jednací pořádek. V době střídání evropské garnitury bude o to důležitější, aby česká diplomacie správně využila své dobré výchozí pozice a dokázala svou aktivní prací a úsilím přesvědčit i vlažné podporovatele o významu Východního partnerství pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku celé Unie, respektive udržet Východní partnerství vysoko na evropské agendě i po roce 2020. Z dalších úspěchů na tomto poli totiž bude mít prospěch nejen ČR, ale celá EU, a lepší bude i spolupráce se stabilnějšími, bezpečnějšími a hospodářsky úspěšnějšími východními partnery
