Filip Harzer, novinář Jan Škvrňák, historik autoři facebookového zpravodajského blogu Zprávy z Polska
Polské říjnové parlamentní volby pravděpodobně přinesou vítězství konzervativní straně Právo a spravedlnost, otázkou však je, zda získá ústavní většinu. Proti PiS stojí tři opoziční uskupení, ta však budou soupeřit hlavně mezi sebou.
Podzim 2019. Ještě před evropskými volbami to pro odpůrce současné polské národně-konzervativní (a přitom ekonomicky levicové) vlády bylo datum nadcházející drtivé porážky tábora Jarosława Kaczyńského. Očekávalo se, že jeho strana Právo a spravedlnost (PiS) v parlamentních volbách dostane rozhodující úder. Podmínkou však bylo, že opozice v květnových volbách do Evropského parlamentu zaznamená vítězství nebo alespoň remízu. Volby ale pro opozici neskončily ani výhrou, ani remízou. Sjednocená opozice, která kandidovala do europarlamentu pod zastřešující značkou Evropské koalice, utrpěla jasnou porážku a ani po třech a půl letech vlády PiS nedokázala Kaczyńského ohrozit. Sázky byly vysoké a opozice situaci nezvládla. Vítěz podzimních voleb se zdá být jasný, ale o tom, jestli bude nakonec PiS vládnout další čtyři roky, rozhodne kromě politického umu také mobilizace voličů a metoda přepočtu hlasů. Je možné, že Kaczyński získá ústavní většinu. Může ale také být limitován koaličním partnerem a vyloučena není ani možnost, že skončí v opozici – i když to je ta nejméně pravděpodobná varianta.
Jarosław Kaczyński investoval do květnových evropských voleb hodně jak po programové, tak i po personální stránce. Na kandidátky totiž nasadil nejznámější tváře strany a vlády, které mu teď chybí při formování seznamů pro podzimní parlamentní volby. I to ukazuje, jak důležité letošní evropské volby byly. Určily startovní pozici, či přesněji náladu v politických stranách a mezi jejich voliči na další měsíce. Nastínily také, jaký je poměr sil mezi dvěma velkými polskými znepřátelenými tábory. Panující nálada je přitom často důležitější než předvolební průzkumy, kterým v Polsku věří jen málokdo. Jejich výsledky se totiž často rozcházejí a leckdy ukazují úplně odlišné tendence. V Polsku více než jinde platí, že je důležité vědět, kdo průzkum financoval.
Společně s řadou členů vlády – expremiérkou Beatou Szydłovou, ministrem vnitra Joachimem Brudzińským či mluvčí PiS Beatou Mazurkovou – Kaczyński před eurovolbami „vystřílel“ zřejmě i hlavní volební taháky letoška. V rámci takzvané Kaczyńského či Morawieckého pětky slíbili vládnoucí konzervativci například jednorázové třinácté důchody. Každý penzista dostal bez ohledu na výši svého důchodu v přepočtu 5 330 korun čistého navíc. Státní rozpočet stál příplatek vyplacený krátce před volbami do europarlamentu v přepočtu na 64 miliard korun. De facto vládní, i když oficiálně stále veřejnoprávní Polská televize, která je hlásnou troubou stranické propagandy PiS, překřtila jednorázový důchod v narážce na křestní jméno Jarosława Kaczyńského na “jarkovné”. Výraz se ale uchytil i v dalších médiích.
Dalším lákadlem byl příslib rozšíření sociálního programu přídavků na děti „500 +“, s nímž PiS vyhrála parlamentní volby v roce 2015. Nově se má 500 zlotých měsíčně (kolem 3 000 korun) vyplácet na každé dítě v rodině, ne až na druhé a další jako doposud. Dávky přitom řadě rodin skutečně zvedly životní úroveň a dál jsou jedním z důvodů vysoké podpory strany. Mladší voliče do 26 let Kaczyński lákal na osvobození od daně z příjmu. Venkov, kde má strana svou voličskou základnu, pak dostal příslib obnovení zrušených autobusových spojů do malých obcí, snížení daně z příjmu i zavedení příspěvku na chov dobytka. Náklady na splnění slibů se podle odhadů mají pohybovat v desítkách miliard zlotých. Část slibů už vláda realizovala, nejde tudíž o předvolební vydírání na způsob „nezvolíte nás, a nic nebude“, ale o příslib pokračování dosavadní politiky přerozdělování. Kromě sociálních témat strana dál pokračuje i v rétorice nacionalismu, protekcionismu a úzkého spojení s katolickou církví. Těsně před koncem loňského roku vláda také zpětně zmrazila ceny elektřiny – složité právní a finanční vypořádání s dodavateli, kteří už měli ceny nasmlouvané, se řeší dodnes.
Nepřítel: lesby a gayové
Kaczyński ale jen nerozdává, je si vědom toho, že pro mobilizaci svých voličů potřebuje i vnitřního nepřítele. Tím se po uprchlících letos staly sexuální menšiny. Bouři rozpoutala deklarace LGBT +, kterou na začátku roku podepsal varšavský primátor Rafał Trzaskowski z celostátně opoziční Občanské platformy. Nezávazným dokumentem se město přihlásilo mimo jiné k otevřenosti, ochraně sexuálních menšin i výchově k toleranci vůči jinakosti a vzdělávání v oblasti sexuální výchovy. Tématu se rychle a ochotně chopili konzervativci vystupující proti „ideologii LGBT“ nebo „homoteroru“, což jsou výrazy, které používají k popisu liberální demokracie a jejích ideálů rovnosti. Pozoruhodné je, že výraz „ideologie LGBT“ se v Polsku uchytil v mediálním mainstreamu. Homofobní části pravice, kam patří i některá média propojená s vládnoucí stranou, jako týdeníky Sieci, Do Rzeczy nebo Gazeta Polska, se zavedením zmíněného termínu podařilo homosexuály, bisexuály i transsexuály v polské společnosti odosobnit a dehumanizovat. Svým jednáním a rétorikou tomu napomohla i nezanedbatelná část polské katolické církve. Místo podpory pro sexuální menšiny a volání po jejich respektování došlo na tažení proti fiktivní ideologii, která má ohrožovat polský způsob života.
Hysterie kolem deklarace LGBT + Kaczyńského strana za vydatné pomoci Polské televize mistrně využila. Podařilo se jí sexuální menšiny spojit s deviacemi, pedofilií a útokem na polské děti a rodiny. Podle polského politologa Marka Migalského taková rétorika na část voličů zabrala, mobilizovala ale zároveň i liberály ve větších městech. „Útoky na prostředí homosexuálů jsou pro velkou část voličů důležité, jsou součástí identity a kultury. Útoky na prostředí LGBT a obrana církve byly důležitým faktorem, který pomohl PiS volby vyhrát,“ uvedl po evropských volbách v rozhovoru pro zpravodajský server iROZHLAS. cz Migalski. Téma LGBT navíc žije dál. Už desítky zastupitelstev obcí, okresů či dokonce vojvodství, z velké části na konzervativnějším východu země, přijaly usnesení o tom, že jsou „územím svobodným od ideologie LGBT“. Samolepku s textem „zóna bez LGBT“ pak v polovině července přidal ke každému výtisku deník Gazeta Polska, jehož vlastnická struktura je propojena se špičkami PiS. Šokující byly záběry, pořízené 20. července na Pochodu rovnosti v Bělostoku na severovýchodě Polska. Na účastníky karnevalového průvodu na podporu práv sexuálních menšin i přes kordon těžkooděnců létaly kameny, lahve a dělbuchy. Po skončení akce navíc fotbaloví chuligáni a homofobové z řad polské neofašistické scény v ulicích města ve skupinách napadali teenagery – zkopali chlapce a dívku. Rozhodná politická reakce od vládnoucí strany nepřišla.
Témata ležící na ulici
Strana Právo a spravedlnost ale navzdory stabilní vysoké podpoře nesbírá jen úspěchy. Nedaří se jí na mezinárodním poli, kde Polsko často zůstává osamoceno, případně sklízí kritiku. Nejde přitom jen o vleklý spor o kontroverzní reformu justice, již ostře a setrvale kritizuje Evropská unie i Rada Evropy, ale i o řadu nešťastných a zbytečných diplomatických chyb, jimiž Polsko dokázalo rozzlobit tu Izrael, tu dokonce Trumpovu Ameriku, na niž přitom Morawieckého vláda hodně sází.
Problémy však kabinet má i na domácí scéně. Nespokojenost občanů vyvolávají dlouhé čekací doby na vyšetření u specialistů, ba dokonce i na pohotovosti. Dokazuje to i fakt, že v Polsku se za příklad vysokého standardu dává české zdravotnictví. V létě na mnoha místech chyběly léky, včetně těch na cukrovku, astma nebo vysoký krevní tlak. Závažným problémem je znečištění životního prostředí, hlavně kvalita ovzduší, která je vinou vytápění uhlím a odpady zvláště v zimních měsících velmi špatná. Podle údajů polských statistiků se už druhý rok v řadě zkrátila střední délka života Poláků. V případě šedesátiletých se naděje na dožití oproti loňsku zkrátila o 1,5 měsíce na dalších 260,7 měsíců, u pětašedesátiletých o 1,3 měsíce na 217,1 měsíců. Loni to bylo zkrácení o 1 měsíc, respektive o 1,2 měsíce. Podle odborníků, které oslovil analytický deník Gazeta Prawna, je na vině mimo jiné smog.
S problémy se vláda potýká i ve školství, kde po reformě systému gymnázií panuje neklid. Velkou bitvu vláda svedla s učiteli kvůli platům při školské stávce, která neměla v posledních letech obdoby. Více než dvoutýdenní celostátní stávka kompromisem neskončila, učitelé ji jen kvůli maturitním zkouškám do září přerušili. Parlament jim mezitím v zájmu klidu před volbami schválil zvýšení platů, to ovšem dál zůstává za očekáváními učitelů. Už dříve vláda čelila stávce lékařů.
Má opozice šanci?
Polsko před třiatřiceti letyZmíněná domácí témata, která se PiS příliš nedaří řešit, často překrývají témata hodnotová. Do světonázorových sporů ale ochotně zabředává i opozice. Ta navíc po evropských volbách dlouho hledala formuli, jak se předpokládanému 40% výsledku strany PiS v říjnových parlamentních volbách alespoň přiblížit. Týdny se pohybovala mezi nápadem sjednotit se v jednu opoziční frontu a nápadem na vytvoření několika koalic založených na ideové blízkosti, nejen na programu, který lze popsat jako „anti PiS“.
Součástí Evropské koalice byla téměř celá opozice: Občanská platforma, lidovci, postkomunisté, Zelení i Iniciativa Polsko Barbary Nowacké. Stranou zůstali nacionalisté, populisté, zastánci většinového volebního systému z hnutí Kukiz’15 i nová levice – liberální Wiosna (Jaro) Roberta Biedroně a levicová strana Razem (Společně) Adama Zandberga. I tak byla ale Evropská koalice programově nesourodá. Pro agrární Polskou lidovou stranu (PSL) znamenalo spojení s levicí odliv venkovských voličů, strana se tak nakonec rozhodla jít do parlamentních voleb samostatně a ohlásila vznik vlastní kandidátky PSL-Polská koalice, která bude mít středopravicový charakter.
Ochotu pokračovat v široké opoziční koalici si v referendu schválil postkomunistický Svaz demokratické levice (SDL) a poměrně nečekaně ji deklaroval i Robert Biedroń, zakladatel strany Wiosna. Právě lidovci Občanskou platformu postavili před dilema, zda oni nebo levice. V jejich neprospěch mluvil větší voličský potenciál levice, který může být oproti 4–5 % PSL až dvojnásobný. Výhodou by naopak byla jejich programová blízkost k Platformě i to, že obě strany jsou členy Evropské lidové strany. Platforma by společně s PSL navíc mohla získat zpět důležité středové i konzervativní voliče.
Rozhodnutí přišlo po týdnech vyjednávání 18. července: Občanská platforma do voleb půjde ve vlastní velmi úzké Občanské koalici, kde sice najdou uplatnění komunální politici a nezávislí, kromě „platformerů” tu ale najdeme už jen členy zanikající liberální strany Nowoczesna (Moderní), skupinu lidí kolem levicové političky Barbary Nowacké a nejspíš i Zelené, kteří jsou však v Polsku marginální stranou. Předseda Platformy Grzegorz Schetyna také ohlásil hlavní programové body strany. V návaznosti na zmíněnou „Kaczyńského pětku“ představil „Schetynovu šestku“.
Pokud Občanská platforma po volbách sestaví vládu, čeká Polsko podle zveřejněného programu Akt obnovy demokracie, tedy soubor zákonů, kterými strana chce odstranit neústavní změny, jež prosadili konzervativci. Programovou prioritou je i zvyšování mezd a zavedení speciálních finančních prémií za pracovní aktivitu. Výrazně zkrátit chce Schetyna čekací doby ve zdravotnictví, obnovit se má státní financování umělého oplodnění. Prémiové 13. důchody, které současná vláda vyplatila před volbami jednorázově, by měly zůstat na stálo, přidat se má na výplatách učitelů a důležitým bodem programu je zlepšení stavu životního prostředí, včetně revolučního zákazu vytápění domácností uhlím do roku 2030 a energetiky bez uhlí do roku 2040. I přes svou názorovou nekonzistentnost dal předseda Platformy zelenou registrovaným partnerstvím.
Tím, že půjde Občanská platforma do voleb nakonec samostatně, se otevřela celá škála variant na levici. Širší koalici tří levicových stran si schválilo SLD, Biedrońova strana Wiosna a přidat se rozhodla i strana Razem, která se dosud snažila neúspěšně budovat vlastní značku. Mezi jednotlivými stranami ale panují silné rozpory a varováním je také jejich výsledek v minulých parlamentních volbách. Většina levice – kromě Razem – se tehdy spojila do koalice, která ovšem těsně nepřekročila osmiprocentní vstupní práh pro koalice. Velké množství propadlých hlasů tehdy pomohlo k parlamentní většině PiS.
Teď má společná kandidatura Levice na výběr ze tří možností: volebního výboru politické strany (musela by získat 5 %), koaličního volebního výboru (je potřeba 8 % hlasů bez ohledu na počet stran v koalici) a volebního výboru voličů (stačí 5 %, ale strany nemohou financovat volební kampaň a nedostávají pak státní příspěvky). Překročení osmiprocentního prahu je tentokrát sice reálné, ale pořád poměrně nejisté. SLD si na počátku kladla podmínku, že ostatní strany se voleb účastní na její kandidátce, což se ostatním příliš nezamlouvalo. Objevil se také návrh na vytvoření zastřešující strany – to je ovšem organizačně a právně poměrně složité a vyžadovalo by to změnu stanov všech zúčastněných organizací.
Co bude po volbách?
Pokud se Polsko během léta neotřese v základech, volby vyhraje tábor Kaczyńského. Tři měsíce před volbami má Právo a spravedlnost se 40 % ohromnou převahu. Po říjnovém hlasování ale bude zásadní volební matematika. Vyloučeno není ani to, že díky volebnímu děliteli, zvýhodňujícímu větší strany, nakonec PiS získá ústavní většinu. Tříbloková opozice bude i přes současné deklarace o společném nepříteli v příštích měsících bojovat hlavně mezi sebou. Je dokonce možné, že vznikne ještě blok radikální pravice. Jelikož lidovci ani levice překročení volebního prahu jisté nemají, budou útočit hlavně na Občanskou platformu, kterou čeká těžké vymezování se v kulturních otázkách jako sexuální menšiny, potraty či odluka církve od státu. Úspěch opozice tedy zdaleka není jistý.
Pokud by Kaczyński nakonec zaznamenal mimořádný úspěch a jeho strana by v Sejmu získala ústavní většinu (a také většinu v Senátu, o který chce opozice v jednomandátových obvodech bojovat společně), Polsko by čekaly dalekosáhlé systémové změny: pokusem podřídit si soukromá média se zahraničními vlastníky počínaje a definitivním ovládnutím justice a změnou celkových hodnot státu konče. O takzvané repolonizaci, tedy praktickém znárodnění soukromých médií, nedávno mluvil vicepremiér Jarosław Gowin. Podobné kroky lze ale očekávat i tehdy, bude-li PiS mít prostou většinu. Přesvědčivé vítězství této strany by znamenalo, že voliči kroky Jarosława Kaczyńského a jeho tábora legitimizovali a dali konzervativcům silný impulz k další transformaci demokratického systému.
Tusk na bílém koni?
Na návrat do polské politiky se dlouhou dobu připravoval dosluhující předseda Evropské rady a dlouholetý polský premiér Donald Tusk. Na konci svého mandátu, navzdory tomu, že dřív prohlašoval, že se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí členských států, v Bruselu polskou opozici už dokonce otevřeně podporoval. Po léta se spekuluje o tom, že by se mohl ucházet o pozici polského prezidenta. Další příležitostí, jak se politicky angažovat, by mohlo být nově vzniklé Hnutí 4. června, pojmenované podle data prvních (polo)svobodných voleb v roce 1989. Hnutí by mohlo ve spolupráci s populárními primátory a starosty sestavit silnou senátní kandidátku. O konkrétnějších obrysech ale zatím není známo nic bližšího.
Tuskova cesta do varšavského Prezidentského paláce ale bezmála deset měsíců před volbami moc reálně nevypadá. Podle výzkumů Tusk dlouhodobě nedokáže dotáhnout náskok současného prezidenta Andrzeje Dudy. Velkou ránu jeho ambicím uštědřily květnové evropské volby. Sjednocená opozice, kterou Tusk otevřeně podpořil a zřejmě opravdu věřil v její úspěch, nedosáhla ani remízy, prohrála o hrozivých sedm procentních bodů. Tusk pak v den výročí zmíněných polosvobodných voleb v roce 1989 reagoval kritickým projevem, byl ale příliš obecný a co zamýšlí dělat dál, neřekl. Během vyjednávání o novém personálním obsazení nejvyšších evropských postů pak prosákla informace o tom, že se ucházel o vysoké pozice v unijní administrativě. Nakonec neuspěl, co ale bude dělat po odchodu z Bruselu, není jasné. Jisté je jen to, že nerad prohrává a pokud může, předem prohraným bojům se vyhýbá. Polsko a polská politika se navíc za pět let Tuskovy nepřítomnosti změnily – i když část voličů, politiků i novinářů na „Tuska na bílém koni“, kterého bere jako zachránce před současnou vládou PiS, stále čeká.