Článek vznikl během dvoutýdenní exkurze do Abcházie a Gruzie, organizované pod názvem Youth Minorities in Everyday Reality Nezávislým sociálně ekologickým hnutím NESEHNUTÍ. Informace v článku pocházejí převážně z rozhovorů s místními obyvateli a se zaměstnanci zdejších nevládních organizací.
Jižní Kavkaz je vyhlášený svou panenskou přírodou, výtečnou kuchyní a přívětivými lidmi. Mnoho lidí sem jezdí, aby tento krásný kout světa procestovali a poznali alespoň trochu z místní kultury. Mezi krásná místa, která tento region ukrývá, patří Abcházie. Neuznaný stát na pobřeží Černého moře, který se před dvaceti pěti lety pokusil vyhlásit nezávislost. Pro lidi, kteří zde žijí, to dodnes má své následky.
Gruzínsko-abchazská válka vypukla v roce 1992. Dalo by se říci, že se jednalo o přirozený vývoj událostí. Abcházie vyhlásila po rozpadu Sovětského svazu dlouho požadovanou nezávislost, na což Gruzie okamžitě reagovala a vyslala na separatistické území svá vojska. Těžké boje doprovázené etnickými čistkami a masovou emigrací Gruzínů z Abcházie skončily o necelé dva roky později, konflikt však nikdy nebyl zcela uzavřen. Zatímco do Gruzie začala hned po válce proudit pomoc od nejrůznějších neziskových organizací, které se snažily pomoci zemi v poválečné rekonstrukci a rozvoji, vývoj v Abcházii byl zcela odlišný.
Země se ocitla v mezinárodní izolaci, byly na ni uvaleny sankce a především ji mezinárodní společenství nikdy neuznalo jako samostatný stát. Její samostatnost uznaly jen čtyři členské státy OSN, mezi nimi i Rusko, které Abcházii podporovalo už v průběhu války a nyní si v zemi nárokuje postavení osvoboditele a mírotvorce. Střeží abchazské hranice a podporuje Abcházii ekonomicky, jeho role v regionu je ale mnohem složitější. Jedním z motivů přítomnosti Ruska v Abcházii je snaha o udržení vlivu na jižním Kavkaze.
Toto a mnoho dalšího vedlo k tomu, že válka není v Abcházii nějakou dávno zasunutou vzpomínkou. Válka je zde vidět na mnoha rozstřílených zchátralých stavbách, je ji cítit, je o ní slyšet prakticky při každém rozhovoru a v každé hospodě. Její odkaz žije v myslích všech, včetně těch mladých, kteří ji neměli šanci zažít. Důsledky války i dalšího politického vývoje země jsou dodnes palčivým tématem, které určuje životy všech, kdo se na tomto sporném území narodili.
Být Abcházcem v Abcházii
Být Abcházcem v Abcházii znamená především být občanem neuznaného státu, tedy vlastnit občanský průkaz a cestovní pas, který za hranicemi vaší země neplatí, a proto s ním nemůžete nikam vycestovat. Země je izolovaná politicky i ekonomicky, je to vlastně taková klec s velice omezenými možnostmi.
Abchazské hranice jsou uzavřené, cesta ven vede jen přes dva hraniční přechody. Jeden z nich leží na východě země u města Gal, kde Abcházie sousedí s Gruzií. Druhý najdeme na severozápadě, je to hranice s Ruskem nedaleko města Soči. Tento druhý přechod je pro Abcházce momentálně jedinou možností, jak se ze své klece dostat ven. Rusko totiž místním obyvatelům vystavuje ruské cestovní pasy a tak jim umožňuje vycestovat. Mnoho mladých Abcházců tuto šanci s nadšením přijímá a vydává se do Ruska za vzděláním či za prací. Pokud se zeptáte mladých Abcházců na jejich vztah k Rusku, budou se pravděpodobně vyjadřovat pozitivně. Vnímají vztah s Ruskem jako ekonomicky i politicky výhodné partnerství, o které by neradi přišli.
Samozřejmě. Jak už bylo zmíněno výše, Rusko se snaží udržet si na jižním Kavkaze vliv. Podporovat maličkou a izolovanou Abcházii, která má mimochodem skvělý přístup k Černému moři a zajímavé zásoby nerostného bohatství, se přímo nabízí. Kromě vystavování svých pasů tu Rusko investuje, s Abcházií obchoduje a zastává se jí v mezinárodní politice. V Abcházii se i proto platí rublem a mluví převážně rusky. Ačkoli je zde abcházština úředním jazykem, používá se velice málo a mnoho místních obyvatel ji plně neovládá. Děti se už od malička učí ve školách rusky. Pokud rusky umět nebudou, zůstanou pravděpodobně po zbytek života bez šance na kvalitní vzdělání či dobrou práci. To všechno ale neznamená, že by v Abcházii nebyly žádné možnosti. Ačkoli je země ekonomicky nesoběstačná a často se o ní mluví jako o „ruském protektorátu“, místní vláda je relativně nezávislá, fungují zde univerzity, obchody a do určité míry i kulturní život.
Zajímavé je, jak nepříznivé podmínky pro život aktivizují mladé lidi, kterým není lhostejný osud jejich země. Můžeme o nich s klidem říct, že si mají na co stěžovat. Chtějí v podstatě to samé, co mladí lidé kdekoli jinde na světě – fungující města, infrastrukturu, obchody uspokojující poptávku, kino, divadlo, možnost cestovat… Ale dosáhnout něčeho takového v současné Abcházii je složité. Sdružují se kvůli tomu v nejrůznějších místních organizacích a spolcích a snaží se situaci své země změnit. Není jednoduché odpovědět na otázku, zda se jim to daří. Pokud se jich zeptáte na vztah k vlastní vládě, pravděpodobně vám řeknou, že jejich hlasu v zemi nikdo nenaslouchá a že vláda neřídí stát dobře. O to větší je ale jejich snaha pro zemi něco dělat, vzdělávat se, chodit k volbám a tak dále. Jejich zaujetí je ve zdejší situaci pozitivním faktorem.
Nad tím vším se ovšem pořád vznáší silný obraz nepřítele a propaganda neustále připomínající válku a „příkoří“, kterého se Abcházii dostalo od Gruzie a dalších států. Z pohledu organizací zabývajících se následky gruzínsko-abchazského konfliktu je právě to jeden z největších problémů, který zabraňuje jak mírovým jednáním, tak jakémukoliv posunu v myslích obyvatel. Nenávist, kterou zde konflikt rozesel, se neustále obnovuje, a staré křivdy se připomínají i těm, kteří válku nemohli zažít. To je důvod, proč vyostřené konflikty na základě etnické příslušnosti vznikají třeba i mezi dětmi předškolního věku. Není tedy divu, že se Abcházci tak trochu točí v kruhu a cesta z jejich „klece“ ven nebude snadná.
Být Gruzínem v Abcházii
Gruzínská občanská společnost v nesnázíchZaměříme-li se na východ země, naskytne se nám jiná zajímavá podívaná. Uprostřed panenské přírody mezi abchazským městem Gal a gruzínským městem Zugdidi teče řeka Inguri, tvořící částečně hranici mezi Abcházií a Gruzií. Právě na ní leží druhý hraniční přechod Abcházie. Vede přes asi kilometr dlouhý most, na jehož jedné straně je gruzínská hranice, na druhé straně potom abchazská hranice s ostnatými dráty, připravenými palebnými stanovišti a hlavně ruskými „mírovými“ sbory. Dokud kráčíte po zmíněném dlouhém mostě směrem k abchazské hranici, můžete se kochat výhledem na zasněžené kavkazské štíty. Ve chvíli, kdy k hranici dojdete, můžete se kochat už jen kalašnikovy. Abcházci, Gruzíni ani Rusové tuto hranici přecházet nesmí. Stejně tak je prakticky nemožné projet ji autem. Hraniční přechod tak slouží vlastně jen dvěma druhům lidí – turistům a Gruzínům trvale žijícím v Abcházii. I přes masovou emigraci a etnické čistky v Abcházii dnes žije okolo 46 000 Gruzínů, což je asi 20 % celkového počtu obyvatelstva. Najdeme je především na východě země, kolem města Gal. Sami se identifikují jako Megrelové a jejich jazyk je mírně odlišný od spisovné gruzínštiny. Megrelové jsou nejpočetnější etnickou menšinou v Abcházii. Jsou to většinou lidé, kteří se v průběhu války buď rozhodli zůstat a podařilo se jim přežít, nebo se krátce po válce mohli vrátit do svých domovů. Jejich situace je poměrně napjatá. V Abcházii jsou trpěni jako nechtěná přítěž. Na gruzínské straně je ale bohužel vnímají jako zrádce, kteří se po válce vrátili na separatistické území. To u nich vede k vykořeněnosti a zmatku.
V regionu Gal žijí prakticky jen Megrelové. Abcházci tu jsou buď členové místní samosprávy nebo příslušníci abchazské tajné služby. Zároveň zde ale vzkvétá silná protiabchazská propaganda, která popírá nezávislost Abcházie a prohlašuje, že Gal je součástí Gruzie. Megrelové mají navíc gruzínské občanství a mohou překračovat abchazsko-gruzínskou hranici. Velké množství z nich pravidelně váží cestu na hraniční přechod kvůli práci, návštěvě příbuzných v Gruzii, lékařům či nákupu zboží, které je v Galu nedostupné. Denně jsou tu k vidění lidé zavalení taškami, igelitkami, krabicemi a ručními vozíky, kteří pěšky přechází hranice a nosí tam a zpátky potřebné věci.
Toho, že Megrelové mají gruzínské občanství, zneužila před několika lety abchazská vláda a odebrala jim občanství abchazské. Své rozhodnutí odůvodnila ústavou, která povoluje mít pouze jedno občanství. Možnosti Megrelů podílet se na dění ve své zemi jsou tak ještě omezenější než předtím. Mladí Megrelové si mohou vybrat, jestli budou žít a studovat v Gruzii nebo Abcházii. Staví je to ale před složité rozhodnutí. Mají zde svou rodinu, kořeny a považují Abcházii za svou rodnou zemi. Pokud by se sem po studiích v Gruzii vrátili, jejich diplom by tu neplatil. Otázkou tedy je, zda opustit zemi a své blízké nadobro, nebo zůstat s rodinou v zemi, která je otevřeně odmítá a diskriminuje.
Na otázku, jestli by se těmto lidem nevedlo lépe, kdyby po válce zůstali s ostatními běženci v Gruzii, je těžké odpovědět. Pravděpodobně by totiž ještě dnes bydleli s asi dvěma sty tisíci dalších „vnitřně přesídlených osob“ v chátrajících ruinách nefunkčních hotelů a paneláků v okolí gruzínského města Kutaisi. Vezmeme-li v úvahu, že od gruzínsko-abchazského konfliktu uběhlo již 25 let, musíme uznat, že situace v těchto utečeneckých táborech je vskutku zoufalá. Být Gruzínem v Abcházii tedy tak trochu znamená stát mezi dvěma světy a nepatřit ani do jednoho.
Být neziskovkou v Abcházii
V Abcházii je fungující neziskový sektor potřeba stejně jako kdekoli jinde na světě. Zatímco ale do většiny postkonfliktních a nerozvinutých oblastí proudí sociální služby z ekonomicky vyspělejších zemí, tady mají především západní organizace svázané ruce. Jak už víme, mluvíme o neuznaném izolovaném státu, což mimo jiné znamená, že tu nemohou volně působit mezinárodní organizace. Jejich nepřítomnost ale vynahrazuje nečekaně velké množství aktivních místních neziskovek, které se snaží reagovat na sociální a další potřeby zdejších lidí. Jejich tematický záběr je pozoruhodný. Najdeme tu organizace zabývající se rozvojem občanské společnosti, konsolidací demokracie, podporou žurnalistiky a svobody slova, konfliktologií a snahou o mírová jednání s Gruzií, volnočasovými aktivitami pro děti a mládež, genderovými problémy, domácím násilím nebo podporou sociálního podnikání.
Na abchazských neziskovkách je zajímavé, že je většinou vedou ženy, které, byť jsou samy někdy trochu kontroverzními osobami, dokáží své organizace zdatně řídit a mají díky tomu ve společnosti i v politice velký vliv.
Hlavním problémem, se kterým se vedení organizací musí neustále vyrovnávat, je financování jejich aktivit. Vláda Abcházie uvolňuje ze svého rozpočtu na jejich činnost určité prostředky a vypisuje prezidentské projekty. Některé místní organizace této možnosti využívají, prostředky ale ani zdaleka nestačí, aby pokryly jejich reálné náklady. Čerpání dotací ze zahraničí sice není nemožné, je ale velice komplikované. Mezinárodní donoři vyžadují, aby se neziskovka identifikovala jako gruzínská organizace a používala gruzínské varianty místních názvů (například hlavní město Abcházie Suchum se v gruzínštině jmenuje Suchumi, podobně Gal/Gali, atd.). Je to proto, že západní donoři nemohou oficiálně podporovat abchazské organizace. Na změnu identifikačních údajů ale abchazské neziskovky nechtějí a ani nemohou přistoupit. Mnoho z nich se také setkalo se západními donory, kteří vyžadovali jasnou kontrolu nad vedením jejich organizace, chtěli všechno koordinovat, rozhodovat o jejich aktivitách a usměrňovat jejich činnost. Často požadovali, aby se organizace zabývala jen neutrálními tématy jako třeba folklor nebo rozvoj abcházštiny, aktivity směřující k podpoře občanské společnosti a kvalitního vzdělání ale zakazovali.
Takové jednání nemohou sebevědomé místní organizace akceptovat, a proto spolupráci s donory, jejichž vize se neshoduje s jejich vlastní, rozvazují. Postoj mezinárodního společenství vůči rozvoji Abcházie je dost nepřátelský, ještě horší je ale zřejmě postoj Abcházie vůči mezinárodním donorům. Mnoho neziskovek, které pobírají dotace ze zahraničí, čelí kritice ze strany místních lidí, čímž trpí jejich pověst.
Určité lobbistické skupiny se v Abcházii navíc snaží po vzoru Ruska protlačit zákon o zahraničních agentech, který by všechny takto financované organizace vyřadil ze hry. Zajistit hladké fungování je tedy pro místní neziskovky nebývale složité a v budoucnu to pravděpodobně bude ještě těžší.
Žít a fungovat v neuznaném státě s sebou přináší mnoho komplikací a souvislostí, které si pravděpodobně mnozí z nás ani nedokážou představit. Na otázku, jak by se k tomuto problému mělo postavit mezinárodní společenství, neexistuje snadná odpověď, a právě proto je situace stále tak palčivá. Abcházie je země, kde jsou mnoha různými způsoby porušována lidská práva. Jedná se o situace, které není možné ignorovat, a to bez ohledu na to, kdo je v daném případě oběť a kdo agresor. Zároveň je na celém tématu z našeho pohledu zarážející, jak málo se o něm informuje a jak málo figuruje v evropském povědomí. Už proto bychom neměli před tímto problémem zavírat oči, ale naopak o tom, co se děje na jižním Kavkaze, mluvit.