Pozdravy Čechů ze severního Kavkazu

Je jen málo známo, že na severním Kavkaze je několik vesnic založených v 19. století českými kolonisty. Jednou z nich je Anastasijevka – mluvčích češtiny zde sice zůstalo jen několik, přesto si ale místní uchovávají vzpomínky na svůj český původ a také některé české zvyklosti.

Na území Krasnodarského kraje a Adygejské republiky se dodnes nachází několik českých vesnic, které jsou bohužel v kontextu výzkumu historie českých diaspor neprávem opomíjeny. Je tomu tak nejen z důvodu dnes již malého zastoupení Čechů, ale také zdánlivé nedostupnosti – vesničky jsou rozeseté v podhůří Kavkazu na území srovnatelném svou rozlohou s Českem. Do Anastasijevky, která se řadí k jedněm z prvních osídlení na tomto území, jsem se vydal v rámci výzkumu severokavkazského českého nářečí. I když zde češtinu dnes uslyšíte velmi zřídka a české tradice přežívají pouze ve vzpomínkách krajanů, jsou právě tato místa celkem zajímavou ukázkou toho, co dokáže či nedokáže v povědomí a jazyce krajanů přežít v podmínkách naprosté izolace a absence kontaktů s českou kulturou v širokém smyslu slova.

V Tuapse, správním městě okresu, na mě čeká pan Gabriel, který zastává kromě jiného také funkci starosty Anastasijevky. Česky už sice nemluví, přesto mi hned hrdě ukazuje doklady s kolonkou potvrzující jeho českou národnost. Vzápětí mi horlivě vysvětluje, že i příjmení má české, jen se už za ta léta zkomolilo, a tak se z původních Kabrhelů stali Gabrielovi. Jakmile dojedeme do Anastasijevky, volá místním krajanům, že „ten Čech už přijel”. Na několik dní jsem se stal tak trochu místní atrakcí, za což jsem byl zpětně velmi rád – komunita v takto uzavřeném prostředí žije podle svých vlastních pravidel a člověk rozhodně nemůže očekávat, že bude přivítán chlebem a solí. Proto je dobré mít po boku někoho, kdo vám s prvním kontaktem pomůže.

Anastasijevka dnes

Anastasijevka je malá vesnice, která dnes čítá okolo 320 obyvatel. Z toho se k české národnosti v posledním sčítání v r. 2010 přihlásilo pouhých 8 %. I když jsou zde etnicky nejvíce zastoupeni Rusové, jedná se o poměrně mnohonárodnostní osídlení – vedle Čechů a Rusů zde žijí také Arméni, Ukrajinci, Adygejci a Moldavané. Kulturní, jazyková a náboženská různorodost tu podle výpovědí českých krajanů existovala od samotného vzniku obce v roce 1866. Původně se jednalo o osídlení, které bylo založeno českými krajany na základě spojení malých usedlostí (chutorů, místně futorů), rozmístěných na svazích Velkého Kavkazu. V průběhu let se však do úrodnější nížiny začala stěhovat i jiná etnika. Proto se tu vedle českých tradic dodržovaly také svátky pravoslavné nebo muslimské. V rámci tak malého osídlení, jakým Anastasijevka je, docházelo postupem času ke smíšeným manželstvím, ale také k fúzi některých tradic a zvyků. Čeští krajané tak například slavili Vánoce jak katolické, tak pravoslavné, lidové písně s českými texty svou melodií a formou často připomínaly ruské častušky a „české” houskové knedlíky se staly místní specialitou – „knedlíky, štrůdl a koblihy, tahle jídla nás tady naučili Češi”, dodává při jednom z rozhovorů paní Šinkorová, manželka českého krajana.

Češi se také do značné míry zasloužili o celkový ráz Anastasijevky a okolí. Domy se zde stavěly se severojižní orientací a vždy se severní zdí bez oken, což pomáhalo ochránit obydlí před studeným větrem padajícím ze svahů Kavkazu. Na polích bývalých usedlostí se dodnes pěstují lískové ořechy a vinná réva – tu čeští krajané ostatně začali pěstovat na celém pobřeží Černého moře včetně Krymu díky osvětě a podnikavosti českého agronoma Bedřicha Heyduka. Prakticky tak položili základy vinařského průmyslu v celé této oblasti.

Jazyková situace

V Anastasijevce byla do 50. let 20. století česká škola a mnoho přistěhovalců do té doby ani neumělo dobře rusky. Dnes už se jazyková situace obrátila, a tak češtinu uslyšíte jen z úst nejstarších obyvatel, kteří si dodnes zachovali velmi specifickou podobu dialektu vycházejícího ze severovýchodočeské nářeční podskupiny. V kontextu ostatních severokavkazských vesnic se jedná o zajímavý unikát, jelikož tam krajané mluví převážně dialektem typickým pro jihozápadočeskou podskupinu. Tyto rozdíly poukazují především na to, že přesídlení do jednotlivých oblastí Severního Kavkazu a pobřeží Černého moře nebylo otázkou pouze několika rodin z jedné konkrétní oblasti, ale týkalo se celého území tehdejších Čech. Mezi češtinou a ruštinou docházelo postupem času k vzájemnému ovlivňování, a i když je dnes úloha mateřštiny mizivá a do mluvy krajanů čím dál tím více pronikají ruská slova, místní obyvatelé stále používají některé místopisné názvy, které odkazují na českou stopu: „Tady je Špičátský potok a kousek nad vesnicí je chutor Šinkorů, dál pak Kabrhelů, to tady všichni vědí,” informuje mě pan starosta. Chování krajanů, jejich mentalita a postoj k práci se odrazily také v několika přirovnáních, která se sice dnes už neužívají, ale dříve byla podle výpovědí místních zcela běžná. A tak bylo možné říct, že je někdo „tvrdohlavý jako Čech” nebo že „dře jako Čech”. Mimochodem právě díky pracovitosti získali krajané v celém regionu výjimečné postavení – tak si o tom přinejmenším vyprávějí oni sami.

Na Moravě mi rozuměli, v Praze už ne

Dříve a bohužel ani dnes nemají krajané s Čechy nebo českým jazykem (s výjimkou několika učebnic, které jim zaslal velmi aktivní spolek krajanů v Novorossijsku) žádný kontakt, čímž dochází nejen k útlumu jazyka, ale zejména k postupné ztrátě povědomí o vlastní historii. Po první generaci přistěhovalců zbylo jen málo písemných dokumentů, a tak bylo jediným zdrojem poznání vlastní minulosti vyprávění pamětníků. To se ale v průběhu let a při přenosu z generace na generaci zkreslilo, a tak od místních uslyšíte mnoho historek, které z dnešního pohledu zní velmi divoce. Když jsem se snažil zjistit, jak se naši krajané do Anastasijevky dostali, dostalo se mi odpovědi, že přijeli na psích spřeženích. Chvíli jsem se snažil s paní Rejzkovou, která je mimochodem ve svých devadesáti letech nejstarší krajankou, polemizovat, ale po chvíli jsem zjistil, že můj boj je předem prohraný. Když jsem se několika krajanů zeptal, zda nemají alespoň nějaké informace o tom, odkud jejich předci přišli, vždy s jistotou odpověděli, že z Moravy. Pan Šinkora dokonce přidal historku z dovolené: vysvětlil mi, že v Brně mu lidé rozuměli, ale v Praze už ne, protože tam mají jiné nářečí. Dnes už je možná trochu pozdě snažit se našim krajanům vysvětlovat, že na psech přijet nemohli a od Brna také nepocházejí. Žijí ve světě svých vlastních příběhů, které si předávají z generace na generaci a vedle pár písní a receptů jsou historky o jejich cestách to jediné, co jim z vlastní kultury zbývá. Navíc zde život nikdy nebyl jednoduchý – přes Anastasijevku se během 2. světové války přehnala německá vojska, v 50. letech krajané čelili silné rusifikaci, kterou po převratu vystřídal nezájem jak z ruské, tak české strany. Lidé se tak nevyhnutelně a celkem pochopitelně uzavřeli do sebe a své osudy většinou sdělují jen svým blízkým. Proto by v tomto případě nějaké „uvádění na pravou míru” působilo jako krádež jejich minulosti, čehož bych se rozhodně nechtěl dopustit.

Pozdravy z Kavkazu

V současné době v Anastasijevce najdeme pět česky mluvících pamětníků. Vzhledem k tomu, že mnoho z nich žije ve smíšených manželstvích, kdy je muž nebo žena většinou ruského původu, a doma tak převážně používají ruštinu, je málo pravděpodobné, že by čeština v mluvené podobě do budoucna přežila. I přes to všechno se komunita snaží své dědictví předávat dětem a vnoučatům. Je tak možné, že se toto velmi specifické nářečí přeci jen zachová ve vzpomínkách dalších generací, které navíc budou vědět, jak udělat ty správné „anastasijevské koblihy” plněné lískovými ořechy.

Ještě před odjezdem jsem krajanům předal pár drobností a nové učebnice češtiny. Ti mi na oplátku dali med s ořechy a fíkovou zavařeninu. „A vyřiď všem doma, že je moc pozdravujeme a ať se k nám na Kavkaz taky přijedou podívat,” rozloučil se se mnou pan Gabriel. Na ranní maršrutku v pět hodin (tzv. „pětku”) do Tuapse mě doprovázel jeho vlčák. Tentokrát už neštěkal tak naštvaně, jako když jsme se viděli poprvé. Poslušně čekal, dokud jsem nenastoupil. Nezbývá mi než doufat, že se s ním a hlavně se všemi krajany znovu potkám.