V rozhovoru se spisovatelem a překladatelem Alexejem Sevrukem jsme hovořili o jeho působení v roli redaktora a překladatele, o ukrajinské literatuře a identitě i o tom, jak v České republice propagovat ukrajinskou kulturu. Ukrajiny a ukrajinistiky. Proč ses rozhodl, že se budeš věnovat právě ukrajinistice?
27. září 2019 v Praze proběhlo setkání s účastníky multimediálního projektu rozdIlovI.org – s režisérkou projektu a autorkou jeho vizuální podoby Oljou Mychajljuk, spisovatelem Serhijem Žadanem a jeho českými překladateli – Miroslavem Tomkem a Alexejem Sevrukem. Redakce časopisu NaVýchod se rozhodla zjistit, jak překladatel a spisovatel Sevruk vnímá současnou ukrajinskou literaturu a stav ukrajinistiky v Praze. Sevruk je autorem sbírky povídek Divadlo tančících loutek (2016), přeložil několik knih z ukrajinské a polské literatury, mimo jiné Big Mac (2011) Serhije Žadana a Moskoviádu (2015) Jurije Andruchovyče (obě ve spolupráci s Miroslavem Tomkem), Dějiny kultury začátku století (2013) Serhije Žadana a Stanice vodárenské věže (2017) Dawida Mateusze. Do ukrajinštiny převedl román Patrika Ouředníka Europeana (Jevropeana, 2015).
Alexi, vystupuješ v různých rolích – jsi spisovatel, překladatel, vědec i bývalý šéfredaktor časopisu Plav. Nicméně všechno, co děláš, se týká Ukrajiny a ukrajinistiky. Proč ses rozhodl, že se budeš věnovat právě ukrajinistice?
Po maturitě jsem šel studovat ukrajinistiku na tehdy ještě Ústav slavistických a východoevropských studií FF UK v Praze. Chtěl jsem dělat něco humanitního, měl jsem představu, že se budu zabývat literaturou. Rozhodl jsem se, že využiju své znalosti ukrajinštiny k získání humanitního vzdělání. Studium filologického oboru pochopitelně není jenom o studiu jazyka – naopak, poskytuje rozsáhlý instrumentář pro uvažování o člověku v současném světě, který si student tak či onak osvojí. Asi bych si nezvolil ukrajinistiku, kdybych nebyl původem z Ukrajiny. Bral jsem to jako svůj benefit, svou skrytou schopnost a propustku do světa humanitních věd.
Nemůžu říct, že bych dělal jen věci, které se týkají Ukrajiny. Překládám také z polštiny (přeložil jsem sbírku polského básníka Dawida Mateusze), běloruštiny a ruštiny. Jako odpověd ný redaktor Plavu jsem připravil například dvojčíslo věnované povídkám v jihoasijských literaturách. Pochopitelně, o bengálské, urdské či tamilské literatuře toho nevím o nic víc než jakýkoliv jiný obyvatel střední Evropy, takže na vydání čísla jsem spolupracoval s externistou Tomášem Daňhelem. Pozorné čtení překladů uměleckých textů z jiného konce světa je nesmírně zajímavá zkušenost. Člověk si uvědomí, jak je lidstvo ve svých projevech různorodé, ale zároveň i to, že jsme jeden druh, a že jako druh máme podobné problémy, ať už žijeme v Česku, na Ukrajině či v Indii.
Hodně překládáš z ukrajinštiny do češtiny. Ovlivňuje zanoření do cizího textu tvou tvorbu? Ovlivnilo tě třeba psaní Serhije Žadana či Jurije Andruchovyče?
Určitě. Známé přísloví praví, že jsme to, co jíme. Nabízí se čtenářská parafráze tohoto přísloví – jsme to, co čteme. Překládání (podobně jako redigování) předpokládá velmi pozorné, hluboké a intenzivní čtení. Toto zanoření, jak jsi tento proces trefně popsala, ovlivňuje čtenářovo myšlení, promítá se do jeho světonázoru a následně také do případné vlastní tvorby.
Jak Andruchovyč, tak Žadan patří k předním současným ukrajinským autorům a jejich vliv na celou generaci těch, kteří do ukrajinské literatury přišli po nich, je obrovský. Ani já se jejich vlivu na svou tvorbu nezříkám.
V roce 2019 se už potřetí koná překladatelská soutěž, kterou organizuje společně Česká asociace ukrajinistů v čele s inspirátorkou projektu Terezou Chlaňovou a Velvyslanectví Ukrajiny v ČR. Můžeš říci něco o této soutěži a o jejích účastnících – jsou mezi překladateli Češi či spíše Ukrajinci? A jak se rozhoduje o výběru textů k překladu?
Soutěž probíhá už třetím rokem a jsem opravdu rád, že tu něco takového existuje a že jsem se mohl v předchozích letech na soutěži podílet jako porotce. Myslím, že jako začínajícímu překladateli mi tu něco takového chybělo. Je to způsob, jak objevit jazykově nadané osoby, které buď už překládají nebo potenciálně můžou překládat z ukrajinštiny do češtiny. Umístění v soutěži znamená určité zviditelnění i motivaci v podobě finanční odměny. Soutěž nemá žádná omezení – účast není omezena věkem, občanstvím ani odbornou způsobilostí. Pro úspěch je však nezbytná velmi vysoká kompetence v českém – tedy cílovém – jazyce. Tento faktor vyřazuje značnou část ukrajinských účastníků, jejichž mateřským jazykem není čeština. Jsem ale rád, že mezi vítězi se v předchozích letech objevila jak jména již zavedených překladatelů, tak jména mně doposud neznámá, a že mezi nimi jsou také Ukrajinci a Ukrajinky, kteří svůj život spojili s Českem a jejichž čeština dosáhla úrovně, nezbytné pro zvládnutí překladatelského umění.
Pokud jde o výběr textů, rozhodující slovo zde, pokud vím, má Tereza Chlaňová, předsedkyně České asociace ukrajinistů a literární vědkyně, o níž lze říci, že již vychovala celou školu mladých překladatelů z ukrajinštiny. Všichni členové poroty ale mají poradní hlas – nebo tomu tak alespoň bylo v minulých letech. Mělo by to být něco aktuálního, něco, co se dosud nepřekládalo, ale zároveň něco překladatelsky náročnějšího, kde se na malém úryvku ukáže zdatnost autora překladu.
Dalším projektem, na kterém ses podílel, byla organizace pražské ukrajinistické konference v letech 2017 a 2018. Do organizace se zapojila také Česká asociace ukrajinistů, Filozofcká fakulta Univerzity Karlovy a Velvyslanectví Ukrajiny. Jak na to vzpomínáš? Myslíš, že je to dobrý způsob, jak propagovat současnou Ukrajinu a vzbudit o ni zájem?
Pražská mezinárodní konference odborníků zabývajících se Ukrajinou – to je další věc, kterou se povedlo realizovat až díky ukrajinskému velvyslanectví, jehož personální obsazení se změnilo po Revoluci důstojnosti. Současný velvyslanec, Jevhen Perebyjnis, nastavil laťku hodně vysoko. Obzvlášť pokud ho budeme srovnávat s jeho předchůdci. Pochopitelně, není to jen soukromá iniciativa velvyslance, třebaže jeho osobnost je v tomto procesu zásadní – jde o koordinovanou státní kulturní politiku současné Ukrajiny. Komentátoři se obecně shodují na tom, že kulturní diplomacie a kulturní politika je jedna z nemnoha věcí, která se na Ukrajině po Majdanu skutečně povedla – na rozdíl například od nedokončené reformy zdravotnictví nebo polovičaté reformy policie. V květnu tohoto roku jsem například navštívil ukrajinistickou konferenci v bulharské Sofii. Konferenci pořádala místní ukrajinistika ve spolupráci s Literárním ústavem bulharské Akademie věd za přispění ukrajinského velvyslanectví v Sofii. Je vidět, že i tam přinesly změny, které se na Ukrajině po Majdanu odehrály, značné oživení kulturního života tamních Ukrajinců a ukrajinistických projektů.
Obecně si myslím, že podobné konference jsou potřeba – umožňují komunikaci odborníků v tomto oboru napříč Evropou. Je jasné, že ukrajinistika v Polsku má jinou povahu, jiný rozsah a nejspíš i jiné problémy než ukrajinistika v Česku nebo Německu. Ale ve všech zemích jde o poměrně malý obor pro pár osamělých jedinců. Konference je příležitostí k setkání, seznámení se s tématy výzkumu, případně navázání spolupráce. A zopakuji, co jsem řekl na jiném místě: zahraniční ukrajinisté jsou často první, kdo zprostředkovávají informace o ukrajinských záležitostech ve světě, zatímco přímo na Ukrajině mohou sloužit jako zdroj posílení sebevědomí. Ukazují totiž, že ukrajinský jazyk, historie, literatura a obecněji kultura jsou předmětem vědeckého zájmu světových odborníků, ne nutně jenom filologů.
Je známo, že ukrajinská emigrace do ČR má dlouhou historii. I dnes tu stále žije, studuje nebo pracuje mnoho občanů Ukrajiny. Podle mého názoru spočívá jeden z problémů ukrajinské emigrace v tom, že spousta lidí sem přijíždí dělat nekvalifkovanou práci, což Čechy utvrzuje v jejich stereotypním vnímání Ukrajiny jako země třetího světa. Myslíš, že se situace v poslední době mění k lepšímu?
Začnu odjinud: před pár dny jsem si na stránkách časopisu Spilne (www.commons.com.ua), který se věnuje mimo jiné sociálním tématům, přečetl příběh mladého muže z okresního města v Kyjevské oblasti, který pracuje na stavbě v Kyjevě. Je mu čtyřiadvacet a posledních osm let denně migruje za prací. Jezdí až pět hodin jedním směrem a pracuje načerno, aniž by odváděl daně či příspěvek na důchod. Žije ze dne na den, peníze dostává na ruku a je rád, když mu vůbec zaplatí, protože žádnou smlouvu se svými zaměstnavateli pochopitelně nemá a případy, kdy zaměstnanec nedostane výplatu, jsou poměrně časté. Zažívá takovou míru vykořisťování, o níž bych si nemyslel, že je v Evropě 21. století možná. A není sám – týká se to milionů jeho spoluobčanů. Jedna z nemnoha alternativ pro Ukrajince je odchod do některé ze zemí EU, kde jsou podmínky na trhu práce o něco průhlednější a mzdy o něco vyšší. Příběh čtyřiadvacetiletého Romy Vorobjova z Tarašče o Ukrajině nevypovídá nic pěkného. Dokládá, že stereotypní představy o Ukrajině jako o zemi třetího světa jsou často založeny na reálném stavu věcí. Ke změně tohoto pohledu na Ukrajinu patrně dojde po skutečné proměně Ukrajiny. Moc bych Ukrajině přál, aby dokázala zajistit transparentní přerozdělování prostředků všem svým občanům, a to na základě spravedlivé ústavy. Proto jsem zastáncem vstupu Ukrajiny do EU. Myslím, že spolupráce Ukrajiny s Evropskou unií je prospěšná – přinejmenším nutí Ukrajince dodržovat svá vlastní pravidla.
Jak vnímáš současnou ukrajinskou literaturu a které autory bys čtenářům doporučil?
Bohužel nestíhám přečíst všechno, co bych chtěl. To svědčí nejen o tom, že mám málo času, ale především o šíři současného ukrajinského literárního procesu. Literatura zůstává posledním svobodným místem, které stojí mimo zájmy politiků a oligarchů – pravděpodobně kvůli relativně nízkému finančnímu obratu a omezeným možnostem agitace a propagandy. Tohle území svobody s oblibou vyhledávají ti, kdo po ní touží. Literáti tak na Ukrajině vytváří zajímavou subkulturu. Nakolik ale mohu soudit, podobné to je i v českém prostředí.
Poslední, co jsem četl z prózy, byl román Zapomnění (Zabuťťa, 2016) od nadané autorky z generace mileniálů, Tani Maljarčuk. Hlavní hrdinka, ve které tušíme autorčino alter ego, zkoumá život Vjačeslava Lypynského, ukrajinského historika a politika z první poloviny 20. století. Jde o pozoruhodnou osobu, nesmírně zajímavou a pro Ukrajinu tohoto období v lecčem symptomatickou. Ačkoliv sám byl polského původu (původně se jmenoval Wacław Lipiński), vybral si ukrajinskou identitu a celý život věnoval politickému boji za ukrajinskou nezávislost. Poté, co Ukrajinu po částech pohltilo sovětské Rusko, odjel do emigrace, kde zemřel v bídě. A sovětští přepisovači historie udělali maximum pro to, aby se na něj zapomnělo. Kniha vypráví o komplikovaném vztahu současných Ukrajinců, potomků těch, kteří učinili vše proto, aby si zajistili holé přežití na jedné straně, a mrtvých duchovních otců, kteří se stali obětmi zapomenutých zločinů na straně druhé. Což je vyloženě hamletovské téma. Od Tani Maljarčuk máme v Česku přeložen výbor povídek pod názvem Bestiář a některé její povídky vyšly i časopisecky. Zapomnění bylo nedávno přeloženo do polštiny. Věřím, že si najde cestu i k českému čtenáři.
Z poezie jsem v poslední době četl Ljubov Jakymčuk, básnířku původem z Donbasu, konkrétně z jeho okupované části. Ve své sbírce Abrykosy Donbasu (Meruňky Donbasu) propůjčuje, jak sama říká, svůj hlas těm, které není slyšet. Obyčejným obyvatelům tohoto depresivního regionu na východě Ukrajiny – horníkům, pracovnicím továren na zpracovávání uhlí, všem, kdo byl po desetiletí vykořisťován, komu se nedostávalo prostoru v médiích, s kým se manipulovalo a ve jménu koho koneckonců Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Překlady některých jejích básní jsem nedávno zveřejnil na portálu Rozstaje.art. Četl jsem nějaké nové básně Myroslava Lajuka a Serhije Žadana. Jejich básně také překládám do češtiny. Pravidelně sleduji sloupky od Andrije Bondara, Serhije Žadana, Sofije Andruchovyč a Oleksandra Bojčenka. Ty všechny bych doporučil k přečtení.
V roce 2017 se na Ukrajině objevila Poroda, antologie spisovatelů a básníků Donbasu. Mezi jinými texty je tvoje povídka. Můžeš vysvětlit, jak se tam tvůj text ocitl?
Ocitl jsem se tam víceméně náhodou. Napsal jsem povídku, která popisuje cestu polského novináře na Donbas postižený válkou. Ta povídka vyznívá dost nejednoznačně. Má, řekněme, otevřený konec. Spolu s tím si v ní pohrávám s určitými stereotypy, které v duchu orientalizmu obyvatelé střední a západní Evropy promítají do Ukrajiny obecně, zejména pak do východní Ukrajiny, o jejíž existenci se většina Evropanů dozvěděla až v momentě, kdy se tam začalo umírat ve velkém. Editor antologie Poroda (což by se dalo volně přeložit jako Mateční hornina) Nikita Grigorov, mladý spisovatel a novinář původem z Doněcku, si tu povídku přečetl a oslovil mě, zda by ji tam nemohl zařadit. Kromě mě je tam ještě polský básník Bartosz Popadiak – ten také není původem z Donbasu, ale věnuje se mu ve svých básních. Zařadili nás tedy do té polyfonní sbírky na základě motivů a témat našich textů. Jinak je v ní několik desítek autorů a autorek, včetně výše zmíněné Ljuby Jakymčuk a Serhije Žadana. Zastoupeni tu jsou jak ukrajinskotak i ruskojazyční autoři. Ukázalo se, že lze být ruskojazyčným člověkem z Donbasu a mít ukrajinskou identitu, být zároveň ukrajinským vlastencem. Ukázalo se, že Donbas má svůj hlas, svá témata a své místo v ukrajinské literatuře. Je to region se svými specifickými problémy, který je přesto, podobně jako Krym, přítomen na mentální mapě Ukrajiny.
Přední ukrajinští intelektuálové Jurij Andruchovyč, Mykola Rjabčuk či Oleksandr Bojčenko několikrát vyjádřili názor, že existují dvě Ukrajiny – východní a západní, které se mentálně, jazykově a kulturně velice liší. Jaký je tvůj názor na toto téma? Neukázal nám Majdan jinou situaci?
Ano, Mykola Rjabčuk dokonce napsal knihu, která nese název Dvě Ukrajiny (Dvi Ukrajiny, 2003). Nejde ale o geografické rozdělení, nebo aspoň ne v první řadě. Ve své knize Rjabčuk nastolil otázku identity postsovětské Ukrajiny a jejích obyvatel a dospěl k závěru, že tu jsou minimálně dvě dominantní identity, které jsou vůči sobě antagonistické: pro jednu je charakteristický stesk a nostalgie za Sovětským svazem, ta druhá šíleně touží pro Evropě. V jednom svém pozdějším rozhovoru říká, že ukrajinských identit může být i víc, v zásadě libovolný počet – například pětadvacet, podle oblastí. Tyto dvě Ukrajiny jsou v Rjabčukově podání určité abstrakce, modely, vytvořené pro potřeby sociologické studie, pro názorné vysvětlení ukrajinské politiky období Leonida Kučmy, která se vyznačovala takzvanou mnohovektorovostí a podle Rjabčuka představovala určitý kompromis mezi těmito dvěma soupeřícími dominantními modely ukrajinské identity. Skutečnost je pochopitelně mnohem složitější a pestřejší. Tyto dvě identity v čistém stavu neexistují, Rjabčuk je musel vydestilovat. Prostírá se mezi nimi složité a spletité kontinuum. Jsou často promíchané a jejich hranice neprocházejí podél Dněpru, ale v hlavách a srdcích obyvatel Ukrajiny.
Pravdou je, že Ukrajinci v současné historii nejednou dokázali svou jednotnost. Například když si zkraje devadesátých let 20. století v referendu odhlasovali nezávislost svého státu. Potom, když si v prvních prezidentských volbách nezávislé Ukrajiny drtivou většinou zvolili bývalého druhého tajemníka Komunistické strany Ukrajiny, který ještě včera patřil mezi odpůrce ukrajinské nezávislosti. Po ruské anexi Krymu a vpádu ruské armády na Donbas se Ukrajinci sjednotili tváří v tvář hrozbě z východu, zatímco o pět let později si poměrně jednotně zvolili za prezidenta televizního baviče a populistu, politicky negramotnou, leč rétoricky zdatnou figuru, která jim slíbila, že rychle vyřeší všechny jejich problémy. Problém není nejednotnost Ukrajiny, ale to, že důvody, které dokáží Ukrajince sjednotit, jsou často protichůdné. Právě tuto společenskou schizofrenii Mykola Rjabčuk ve své monografii pojmenovává. Poukazují na ni i další ukrajinští (a nejen ukrajinští) intelektuálové.
Jsi autorem sbírky povídek Divadlo tančících loutek (2016). V anotaci ke knize stojí, že jde „o svět vnímaný jako divadlo pro rej loutek“. Poněkud mi to připomíná Shakespeara. Do jaké míry se v tvé próze prolíná svět reálný s tím fktivním? A existuje v umění vůbec něco jako realismus?
Skutečnost je předlohou pro uměleckou tvorbu bez ohledu na to, s jakým stylem či žánrem jako autor pracujete. Dobré literární dílo by mělo vypovídat něco nového, poukazovat na určitý problém, vyprávět o něčem, o čem se příliš nemluví nebo nabízet jiný pohled na svět či nějakou jeho výseč. Vždycky se ale vztahuje k realitě, k něčemu obecně známému. Takové vztahování umožňuje základní porozumění. Nelze si vymyslet jazyk a tím jazykem popisovat svět, který si taky vymyslíš ad hoc. Tomu by prostě nikdo nerozuměl. V určitém ohledu je psaní vlastně takové překladatelství. Překládáš svět obrazů, rodících se z nestrukturovaného chaosu, do některého z národních jazyků, do některé z variet tohoto jazyka. Když vymyslíš anděla nebo čerta, nevymýšlíš tak nic nereálného – křídla, rohy a kopyta jsou reálně existující věci, avšak ty je jako demiurg volně kombinuješ, nasazuješ antropomorfním bytostem a vytváříš tak něco nového.
Čemu se v poslední době věnuješ?
Překládal jsem básně Serhije Žadana pro multimediální projekt Rozdilovi. Překládám také básně Ljubov Jakymčuk, mimo jiné v rámci mezinárodního překladatelského projektu Rozstaje.art. Četl jsem je na několika veřejných čteních (například v Café Fra, na Dni pro poezii ve Všenorech či na Tabooku v Táboře) a vidím zájem jak od čtenářské obce, tak od vydavatelů. Takže možná zanedlouho vyjdou knižně. V létě jsem také byl na týdenní rezidenci Českého literárního centra v broumovském klášteře a pobyt jsem naplno využil pro psaní svého vlastního textu. Nic bližšího o tom ale zatím říkat nechci. Text je teprve v zárodku, je příliš brzy na to, abych o něm mohl mluvit podrobněji.