Pavel Havlíček

Situace v regionu východní Evropy se i nadále odvíjí od bezprecedentní ruské agrese vůči Ukrajině z roku 2014, kvůli které došlo k zásadnímu přehodnocení vztahů mezi jednotlivými zeměmi regionu a členskými státy EU, respektive NATO. Rusko se ocitlo v mezinárodní izolaci a byly na něj uvaleny sankce, kdežto tři země Východního partnerství (Ukrajina, Gruzie a Moldavsko) postupně podepsaly asociační dohodu s EU. V souvislosti s tím vypadají zahraničněpolitické zájmy České republiky poměrně jednoznačně. ČR však prozatím nedokázala významněji posílit svou pozici ve východní Evropě ani přispět ke zvýšení stability a bezpečnosti v regionu, a to navzdory svému nekonfliktnímu postavení (například neexistence společné hranice a problémů z toho vyplývajících, minimální historická zátěž vztahů či hustá síť zastupitelských úřadů v regionu).

Postoj České republiky k evropské politice Východního partnerství (VP) prošel za posledních osm let značným vývojem. Od počáteční fáze v letech 2008–2009, kdy se Česká republika postavila do čela podporovatelů vzniku této východní politiky Evropské unie, až po současný stav, kdy se zdá, že ČR ztrácí dech a stále více se posouvá do stavu realistické podpory statu quo. Proběhlý pátý summit Východního partnerství, který se uskutečnil 24. listopadu 2017 v Bruselu, nám dává dobrou příležitost bilancovat český přístup k VP a analyzovat možný vývoj po říjnových volbách do Poslanecké sněmovny PČR.