Vrávorání české východní politiky

Pavel Havlíček, novinář. Praha

Michal Lebduška, novinář. Praha

Text původně vznikl jako součást pravidelné publikace Agenda pro českou zahraniční politiku 2018, kterou každoročně vydává pražský think-tank Asociace pro mezinárodní otázky. Autoři se pokouší zmapovat a analyzovat vývoj české východní politiky během uplynulého roku, zhodnotit současný stav a navrhnout, jakým směrem by se měla dále ubírat.

Situace v regionu východní Evropy se i nadále odvíjí od bezprecedentní ruské agrese vůči Ukrajině z roku 2014, kvůli které došlo k zásadnímu přehodnocení vztahů mezi jednotlivými zeměmi regionu a členskými státy EU, respektive NATO. Rusko se ocitlo v mezinárodní izolaci a byly na něj uvaleny sankce, kdežto tři země Východního partnerství (Ukrajina, Gruzie a Moldavsko) postupně podepsaly asociační dohodu s EU. V souvislosti s tím vypadají zahraničněpolitické zájmy České republiky poměrně jednoznačně. ČR však prozatím nedokázala významněji posílit svou pozici ve východní Evropě ani přispět ke zvýšení stability a bezpečnosti v regionu, a to navzdory svému nekonfliktnímu postavení (například neexistence společné hranice a problémů z toho vyplývajících, minimální historická zátěž vztahů či hustá síť zastupitelských úřadů v regionu).

Prezident přijímá ruskou pozici

Česko-ruské vztahy prošly v minulém období dynamickým vývojem, který zahrnoval jak prvky sbližování, a to zejména v ekonomické rovině, tak prohlubování politického odstupu. Česká vláda se rozhodla politicky a diplomaticky podpořit Velkou Británii a vyhostit ze svého území tři ruské diplomaty na protest proti otravě bývalého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery nervovým plynem ze skupiny látek zvaných novičok. V této souvislosti ruská diplomacie označila ČR za jednu z pěti možných zemí původu této chemické látky, proti čemuž se ČR ohradila a Ministerstvo zahraničních věcí si předvolalo ruského velvyslance, což lze považovat za správný postup. V kontrastu s tím byly vnímány výroky českého prezidenta ztotožňujícího se s ruským výkladem věci. Další diskuzi o novičoku a roli prezidenta republiky v celé aféře na plénu Poslanecké sněmovny zamezily ANO, KSČM a SPD. Krátce nato eskalovala další aféra týkající se uvězněného ruského hackera Jevgenije Nikulina, kterého se ministr spravedlnosti Pelikán rozhodl předat do Spojených států. Nevyhověl tak ruské žádosti o vydání. Ruské velvyslanectví stejně jako Kancelář prezidenta republiky tento krok kritizovaly. V obou případech vyvstal zřejmý konflikt mezi představiteli české vlády a prezidentem, kdy vláda správně vyhověla spojencům, kdežto prezident přijal ruskou pozici.

V květnu 2017 ohlásil prezident Miloš Zeman na setkání se svým protějškem Vladimirem Putinem záměr vytvořit Česko-ruské diskuzní fórum, k čemuž následně došlo během prezidentské návštěvy Ruska v listopadu stejného roku. Bez dostatečné komunikace ze strany Ministerstva zahraničních věcí, Ústavu mezinárodních vztahů (který fórum na české straně zaštiťuje) či Pražského hradu vpadla tato iniciativa do velmi polarizované české debaty o Rusku a vyvolala odmítavé reakce odborné veřejnosti. První zasedání Česko-ruského diskuzního fóra v červnu 2018 pak k naplnění vytyčených cílů nevedlo. Nedošlo ani k prohloubení odborné spolupráce (například ke zpřístupnění ruských archivů), ani ke skutečnému dialogu mezi českou a ruskou stranou.

ČR vidí v Rusku ekonomickou příležitost, třebaže ruský trh zůstává velmi nepředvídatelný a Česká republika zde má několik nedobytných pohledávek, které byly v minulosti podpořeny Českou exportní bankou a zajištěny Exportní garanční a pojišťovací společností (EGAP). Dle údajů EGAP zůstává Rusko zemí s největší celkovou výší nezaplacených pohledávek. Touto otázkou se v dubnu 2017 zabývala i Česko-ruská mezivládní komise pro hospodářskou, průmyslovou a vědeckotechnickou spolupráci, avšak bez výraznějšího pokroku.

Nevhodné proruské projevy

Ve vztahu s Ukrajinou se politika vlády a MZV dlouhodobě drží evropského rámce, a to i přes opakované zpochybnění sankcí Andrejem Babišem a dalšími českými politiky, včetně prezidenta Zemana. Ty podle něj nepřinutily Rusko k opuštění Krymu, a jsou tak neúčinné. Vztahy mezi Ukrajinou a ČR zatěžují různé incidenty ze strany českého prezidenta a dalších politických představitelů. K vůbec nejzávažnějším patřil Zemanův projev před Parlamentním shromážděním Rady Evropy, ve kterém český prezident navrhoval, aby Ukrajina přijala za anexi Krymu finanční kompenzaci, a tím se smířila se ztrátou svého území. Senátor Jaroslav Doubrava s europoslancem za KSČM Jaromírem Kohlíčkem pak v dubnu a červenci 2018 navštívili Krym, proti čemuž protestovalo velvyslanectví Ukrajiny v Praze. Kohlíček v rozhovoru pro ruská média radil místním podnikatelům, jak obejít protiruské sankce. Podobnou kontroverzi způsobil v květnu 2018 poslanec a nový místopředseda ČSSD Jaroslav Foldyna, který veřejně podpořil ruský motorkářský klub Nočních vlků při jejich průjezdu Prahou. Tato skupina je známá svými blízkými vazbami na Putinův režim a aktivní podporou ruské anexe ukrajinského poloostrova Krymu, stejně jako zapojením některých svých členů do agrese proti Ukrajině na Donbase.

V celoevropském měřítku bylo jednoznačně nejdůležitější událostí zavedení bezvízového styku pro občany Ukrajiny a dokončení ratifikačního procesu asociační dohody, která definitivně vstoupila v platnost 1. září 2017. Spolu s dohodou o volném obchodu zavádí unijní standardy do ukrajinského právního řádu, a tím zlepšuje i prostředí pro české investory a exportéry. V květnu loňského roku proběhla důležitá návštěva ministra obrany Martina Stropnického v Kyjevě, během níž došlo k odblokování vývozu českého vojenského materiálu a k dohodě o rozšíření vojenské spolupráce. Oživení aktivit pozorujeme i na úrovni Ministerstva průmyslu a obchodu v podobě zasedání mezivládní komise, které se uskutečnilo po téměř pětileté přestávce v červnu 2017, a opět v roce 2018.

Navzdory deklarované podpoře Východního partnerství před bruselským summitem v listopadu 2017 česká politická reprezentace – na rozdíl od té polské a švédské – veskrze rezignovala na veřejnou obhajobu východní politiky EU a prezentaci návrhů jejího prohloubení. ČR tak nenavázala na ambiciózní iniciativu Evropského parlamentu Východní partnerství plus, která by pozdvihla vztahy mezi třemi asociovanými zeměmi a EU na kvalitativně vyšší úroveň. Absence strategie jak a kam vztahy před příštím summitem za dva roky posunout přitom zpochybňují postoj ČR vůči této dlouhodobě deklarované prioritě české zahraniční politiky. Na tomto faktu nic nezměnilo ani potvrzení Gruzie a Moldavska jako prioritních zemí, respektive Ukrajiny jako země specifické v rámci nové Strategie zahraniční rozvojové spolupráce ČR 2018–2030. Naopak překvapivý a pro partnery nesrozumitelný byl český postoj vůči reformě nástrojů evropské zahraniční spolupráce ve vyjednávání o novém víceletém finančním rámci EU, během kterého se ČR nepřidala ke koalici států požadujících zachování Evropského nástroje pro sousedství (ENI).  Jde o finanční prostředky, speciálně vyčleněné v rámci evropské zahraniční spolupráce či  rozvojové pomoci, které jsou určené výhradně pro země s Unií sousedící. Evropská komise však dnes prosazuje jeho zrušení a sloučení s dalšími nástroji v rámci větší „flexibility“.

Dostát spojeneckým závazkům

Rusko nadále prosazuje revizi svého mezinárodního postavení a uspořádání mezinárodních vztahů, ve kterém by hrálo zásadnější roli. ČR by tak k němu měla přistupovat i nadále obezřetně a nedovolit mu, aby prostřednictvím bilaterálních vztahů účelově rozdělovalo členské státy EU. Proto bude důležité, aby vystupovala vůči Rusku společně se svými spojenci v rámci EU a NATO. Dokladem naplňování spojeneckých závazků je pro ČR aktivní zapojení do předsunuté přítomnosti NATO v Pobaltí. Nakonec by česká vláda měla nejen pokračovat v podpoře sankčního režimu vůči Rusku, dokud budou přetrvávat důvody, jež vedly k jejich zavedení, ale také předkládat návrhy na jejich zesílení v případě opětovné ruské agresivity. Dále by se ČR měla na mezinárodních fórech zasazovat o naplnění mandátu Speciální monitorovací mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. V případě, že se bude znovu uvažovat o vyslání mírové mise OSN se silným mandátem na mezinárodně uznané hranice Ukrajiny, měla by ji ČR podpořit. V otázce výstavby nových jaderných bloků, ke které se druhá Babišova vláda zavázala ve svém programovém prohlášení, by ČR měla zohlednit také strategické hledisko a upřednostnit variantu neprohlubující energetickou závislost na Ruské federaci.

Pro evropskou perspektivu Ukrajiny je nyní klíčová implementace asociační dohody, která ji hospodářsky i politicky více propojí s EU a umožní budoucí prohloubení její integrace. I vzhledem k poměrně slabým kontaktům na nejvyšší politické úrovni po roce 2014 by bylo v tomto směru vhodné uspořádat návštěvu předsedy vlády doprovázenou podnikatelskou delegací. ČR by měla zároveň poskytovat co nejširší asistenci s implementací reforem a pokračovat se sdílením zkušeností s transformací či podporovat protikorupční aktivity občanské společnosti. Zároveň by měla kritizovat nedostatečnou politickou vůli k provádění reforem, a to zejména vzhledem k blížícím se prezidentským a parlamentním volbám v příštím roce. Po naplnění těchto předpokladů se zlepší i podnikatelské prostředí, čehož by ČR měla využít zacílením své exportní politiky na ukrajinský trh.

V otázce Východního partnerství by měla být Česká republika aktivnější v kontaktech s dalšími členskými státy EU, ať už jsou vůči této politice pozitivně naladěné, či skeptické, a silněji spolupracovat s Evropským parlamentem tak, aby byl asociovaným zemím poskytnut další prostor pro rozvoj vztahů s EU. ČR by měla v letech 2018 a 2019 podpořit země VP při naplňování pracovních plánů tzv. Deliverables 2020, a to obzvláště v její tradiční doméně reformy veřejné správy. Stejně tak by měla poskytovat politickou, technickou i finanční asistenci při implementaci asociační agendy Ukrajině, Gruzii a Moldavsku a zapomenout by neměla ani na porevoluční Arménii a její smlouvu CEPA. Zároveň by ČR měla aktivně pracovat na strategické vizi rozvoje Východního partnerství po roce 2020, připomenout desetileté výročí vzniku iniciativy a mít ambici uskutečnit v Praze během svého předsednictví v Radě EU v roce 2022 summit Východního partnerství, a tím potvrdit svůj zájem o tuto politiku.

V posledních letech došlo k polarizaci vztahů mezi Ruskem na jedné straně a Západem a ruskou agresí sužovanými Ukrajinou a Gruzií na straně druhé. Proto je klíčovým úkolem pro českou vládu zkvalitňovat a zintenzivnit vzájemné kontakty se třemi asociovanými zeměmi VP a prohlubovat nejen hospodářskou, ale v případě Ukrajiny a Gruzie také bezpečnostní spolupráci. Ve vztazích s Moldavskem se Česko musí o to více soustředit na prosazení právního státu, nezávislosti médií a dobrého vládnutí, které pod vlivem místních oligarchů rychle upadá. Implementace asociačních dohod v kombinaci s dobrým jménem ČR v postsovětském prostoru je příležitostí pro české politiky i investory, která by neměla být promeškána. Zároveň úkolem české diplomacie zůstává přesvědčivě vysvětlovat český postoj vůči Východnímu partnerství a Rusku, a tím posilovat společnou euroatlantickou pozici.

Text původně vyšel jako součást publikace Agenda pro českou zahraniční politiku 2018