Matematik Leonid Pljušč (1938–2015) patří k významným ukrajinským disidentům. Strávil několik let v sovětských psychiatrických léčebnách, díky solidárním projevům světové veřejnosti ho ale v roce 1976 propustili a on mohl vycestovat na Západ, kde se věnoval studiu ukrajinské kultury a také podpoře jiných stíhaných disidentů. Jeho paměti Na karnevalu dějin (Na karnavale istorii, 1976) vyjdou díky vydavatelství Triáda na podzim i česky.
Jméno Leonida Pljušče, významného sovětského disidenta, je spojováno zejména s politicky motivovaným zneužíváním psychiatrie. Pljušč se narodil 26. dubna roku 1938 ve městě Naryn v Kyrgyzstánu do rusko-ukrajinské rodiny (matka byla Ruska, otec Ukrajinec). Dětství prožil převážně ve městě Borzna na Ukrajině, kam se zbytek rodiny přestěhoval na konci války (otec v ní zahynul). V raném mládí onemocněl kostní tuberkulózou a čtyři roky strávil na lůžku v oděské nemocnici.
Na počátku studií, která zahájil na matematicko-fyzikální fakultě na universitě v Oděse, jej formovalo členství v komsomolu, tehdy zastával prosovětské názory. Postupně se začal zajímat o problematiku spojenou s deportacemi národů uvnitř SSSR, antisemitismus, dovídal se o hladomoru na Ukrajině v letech 1932–1933, o němž mu nikdo z jeho příbuzných nevyprávěl. Během studia absolvoval krátkou pedagogickou praxi ve vesnické škole, kam odešel s velkými ideály. Vysokoškolská studia dokončil na mechanicko-matematické fakultě kyjevské university. Vědeckou kariéru zahájil v Ústavu kybernetiky AV USSR, kde se zabýval výzkumem matematických modelů biologických systémů.
Obdivoval Leninovu zásadovost
Roku 1964 adresoval ÚV KSSS dopis o nezbytnosti demokratizace země. Od poloviny 60. let se začal zapojovat do činnosti samizdatu a postupně se stal významným spojovacím článkem mezi moskevskými a ukrajinskými disidenty. Psal také články o povaze sovětského systému a o národnostní otázce v SSSR. V roce 1968 se stal aktivním účastníkem „petiční kampaně“ na protest proti tzv. procesu čtyř. Spolupracoval se samizdatovým časopisem Kronika současných událostí (Chronika těkuščich sobytij), do kterého poskytoval informace o lidskoprávním hnutí v SSSR.
U příležitosti prvního výročí invaze spojeneckých vojsk do ČSSR podepsal spolu s dalšími šestnácti občany SSSR otevřený protestní dopis. Roku 1969 se stal členem Iniciativní skupiny na obranu lidských práv. V rozmezí let 1969–1971 spoluinicioval anebo se připojil k mnoha dopisům na podporu perzekuovaných Alexandra Solženicyna, Andreje Sacharova, Vladimira Bukovského, Žorese Medveděva a řady dalších. Opíral se o ideové dědictví Vladimira Lenina: obdivoval jeho zásadovost a důslednost v boji a označoval se za neomarxistu. Velký zájem projevoval o obrodný proces v ČSSR, který pro něj symbolizoval možnost, jak reformovat socialistický systém. Východisko spatřoval ve zrušení cenzury, posílení role odborů a zavedení pluralitního politického systému.
„Dodržujte své vlastní zákony!“
Roku 1968 byl kvůli dopisu protestujícímu proti procesu s Alexandrem Ginzburgem a Jurijem Galanskovem propuštěn ze zaměstnání v AV a posléze nemohl najít žádnou práci. V jednom rozhovoru svůj názorový vývoj hodnotí takto: „Cele jsem se oddal samizdatu. […] Matematik se změnil v představitele humanitních věd – v literáta, psychologa, filosofa. Tato změna začala již před zatčením roku 1972 a upevnila se v emigraci, která mi umožnila poznat skutečné dějiny a kulturu Ukrajiny, v SSSR pečlivě skrývané a deformované.“ Za hlavní úkol disentu pokládal rozvoj občanské společnosti v SSSR, klíčovým požadavkem se pro něj stalo heslo: „Dodržujte své vlastní zákony!“
V lednu roku 1972 byl jako třiatřicetiletý zatčen za antisovětskou agitaci a vyšetřován kyjevskou KGB, jež proslula obzvláštní tvrdostí. Soudní proces byl zahájen roku 1973 za nepřítomnosti veřejnosti. Poté, co odmítal podávat svědectví o dalších účastnících disentu, byl poslán na psychiatrická vyšetření. Lékaři kyjevské oblastní nemocnice označili Pljušče za příčetného, v moskevském Institutu Serbského, jehož komise byla známá pronásledováním politicky nepohodlných občanů, mu ale byla diagnostikována tzv. vleklá schizofrenie. Rozhodnutím soudu byl roku 1973 poslán na nucenou léčbu do psychiatrické nemocnice zvláštního, tj. vězeňského typu v Dněpropetrovsku. Kromě hodinové procházky na nemocničním dvoře byl neustále držen na pokoji s dalšími dvaceti pěti skutečně nemocnými pacienty a „léčen“ za použití haloperidolu, inzulinu a triftazinu, po aplikaci injekcí byl přivazován k posteli. Procedury zanechaly vážné stopy na jeho psychickém stavu: stal se netečným, nemohl nic číst ani psát dopisy, žádal dokonce o zkrácení povolených setkání se ženou. Tato „léčba“, jež probíhala dva a půl roku, byla provázena terapiemi, při kterých byl opakovaně vyzýván ke změně svých názorů a přesvědčení.
Jeho žena Taťjana Žitnikovová-Pljuščová psala nepřetržité stížnosti a protesty soudům, do léčebných zařízení, na prokuraturu i sovětské vládě. Informace, které současně poskytovala svým přátelům a známým v Moskvě, byly rozšiřovány samizdatem a získaly v disidentských kruzích širokou publicitu. O situaci svého muže informovala například také Mezinárodní asociaci právníků, Asociaci psychiatrů a vlivné jednotlivce. V zahraničí vzbudila ohlas kniha Taťjany Chodorovičové Istorija bolezni Leonida Pljušča (Anamnéza Leonida Pljušče, 1974), do níž autorka zařadila i dopisy Leonida Pljušče, které jí posílal ze začátku svého pobytu na psychiatrii. Publikace nejdříve vyšla v Amsterdamu roku 1974 rusky, o dva roky později v překladu do angličtiny, který podnítil mezinárodní debatu vedoucí k odsouzení zneužívání psychiatrie pro politické účely.
Myroslav LajukRoku 1974 byl ustanoven mezinárodní Výbor matematiků na obranu Jurije Šichanoviče a Leonida Pljušče, činný hlavně ve Francii a USA, jenž inicioval sepisování protestních dopisů na vyslanectví a demonstrace. Poté, co byl v polovině roku 1974 propuštěn Šichanovič, pokračoval Výbor v iniciativách na podporu Pljušče (setkání tisíců lidí konané 23. října 1975 v Mutualité za účasti řady levicových organizací a spolků bylo zřejmě nejpočetněji navštíveným protestem ve prospěch sovětského politického vězně). S výzvami za osvobození Pljušče vystupoval rovněž Andrej Sacharov, k tlaku na SSSR se připojily nakonec i Komunistická strana Francie, Itálie a Anglie. Hnutí Amnesty International prohlásilo den 23. duben 1975 za mezinárodní den obrany Leonida Pljušče.
Triumf mezinárodní solidarity
Souběžně usilovala jeho manželka o to, aby Pljušč mohl vycestovat za hranice, čehož nakonec i díky podpoře ze zahraničí dosáhla. Leonid Pljušč byl 8. ledna 1976 z psychiatrické kliniky propuštěn. Eskortovali ho až na hraniční přechod v Čopu, aby nemohl navázat kontakt se svými přáteli v Kyjevě či v jiném městě. Celá rodina do Francie přicestovala 11. ledna.
V emigraci se Leonid Pljušč aktivně angažoval jako obhájce lidských práv. Po své emigraci poprvé vystoupil 3. února 1976 na tiskové konferenci v Paříži, v projevu shrnul své zkušenosti z „psychušky“ a vyzval k pokračování boje za osvobození politických vězňů. V rámci Výboru matematiků se zasazoval i o propuštění československých politických vězňů. Účastnil se shromáždění 6. a 7. března 1976 v Mutualité, jež se vyslovilo pro osvobození politických vězňů v Československu (Milan Hübl, Jaroslav Šabata, Jiří Müller a další), v SSSR, ve Španělsku, Chile, Peru a Uruguayi. Dále se Pljušč účastnil kampaně proti zneužívání psychiatrie v SSSR k politickým účelům. Leonid Pljušč se stal zahraničním členem Ukrajinské helsinské skupiny, napsal své paměti Na karnevalu dějin, monografii o ukrajinském básníkovi Tarasu Ševčenkovi a řadu článků o ukrajinské kultuře. Leonid Pljušč zemřel 4. června 2015 v Bessèges na jihovýchodě Francie.
Kniha Na karnevalu dějin vznikla na podnět pařížského nakladatelství Seuil, které se na Leonida Pljušče obrátilo s prosbou, aby napsal o sobě a svém odporu vůči sovětskému režimu. Paměti autor sepsal v ruštině bezprostředně po svém odchodu do emigrace roku 1976. V knize Leonid Pljušč zaznamenal své dosavadní životní etapy: dětství a mládí, pedagogickou činnost, práci v akademickém ústavu, zájem o parapsychologii, telepatii, teorii her, dále odchod do „podzemí“, rozvíjení aktivit v samizdatu, pronásledování politickou policií, internaci v psychiatrické léčebně a odchod za hranice. K okolnostem vzniku své vzpomínkové knihy v jednom rozhovoru uvedl: „Pokud jste četli mou knihu Na karnevalu dějin, jistě jste si všimli toho, že kapitola o psychušce je nejkratší. Neměl jsem vnitřní sílu psát, vždyť jsem knihu začal hned po propuštění z psychiatrického vězení.“ Pljuščova kniha zpřítomňuje pohled na svět formovaný v sovětské éře: pevné, předem dané vzorce chování a myšlení, stereotypy, vedoucí k vytvoření unifikovaného „sovětského člověka“. Současně vykresluje charakter a meze rádoby liberálního Chruščovova období i Brežněvovu vládu.
Nucené držení nepohodlných občanů v psychiatrických zařízeních autor chápal jako jeden z podstatných znaků totalitarismu: „Vždyť je tak jednoduché prohlásit jinak smýšlející za psychicky nemocné.“ Význam boje za lidská práva shrnul Leonid Pljušč těmito slovy: „Každé hnutí – ať už národnostní, náboženské, sociální či jiné – mělo své dějiny, své příčiny, své zvláštnosti. Avšak v procesu svého rozvoje nutně dospívalo ke společnému jmenovateli – k obraně lidských práv, neboť si uvědomilo, že bez dodržování všeobecného práva na svobodu slova, tisku, shromažďování a spolkové činnosti nemůže dosáhnout svého dílčího cíle.“
Pljuščovy paměti jsou svědectvím ještě jednoho boje – zápasu Taťjany Žitnikovové-Pljuščové o záchranu svého manžela. Příloha, jež je jejich nedílnou součástí, sestává z koláže obsahující její dopisy a stížnosti, které adresovala řadě institucí, odpovědi na ně a rovněž její pozdější komentáře k těmto dokumentům.