Americko-ruské vztahy: Od koluze ke kolizi?

Vladimir Putin a Donald Trump na summitu G-20 v Hamburgu. Zdroj wiki.cz

Nový americký prezident Donald Trump nastoupil sice do úřadu 45. amerického prezidenta již v lednu 2017, ale střední a východní Evropě nebyla jeho politika vůči vlastnímu regionu dlouhou dobu srozumitelná. Panovaly obavy, že se Trump může zkusit domluvit se svým ruským protějškem Vladimirem Putinem na potenciálním rozdělení sfér vlivu v Evropě či na zrušení sankčního režimu zavedeného Obamovou administrativou proti Kremlu. Tyto obavy ovšem byly v posledních několika měsících rozptýleny hned několika argumenty; domácí dynamikou ve Spojených státech, stejně jako naprostou nekompatibilitou ruského a amerického chování v mezinárodních vztazích.

Od nastoupení Donalda Trumpa do funkce 45. prezidenta Spojených států již uplynulo více než pět měsíců, nicméně o jeho zahraniční a bezpečnostní politice ještě rozhodně nevíme tolik, kolik bychom ve střední Evropě chtěli. O to více je situace znepokojivá z pohledu východoevropských států stojících mimo struktury NATO či Evropské unie, které i přes volební rétoriku nového amerického prezidenta stále slouží jako hlavní garant politického a bezpečnostního řádu v Evropě. Na březnové bezpečnostní konferenci v Krakově prohlásil bývalý polský ministr obrany Bogdan Klich:

„Když jsme před několika měsíci plánovali tuto konferenci, mysleli jsme si, že již bude jednodušší mluvit o americké politice, že se stane jasnější. Ale měsíce od zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem ukázaly, že není vůbec snadné předvídat, jaká bude americká politika vůči Evropě, zejména té střední a východní.“

Pohled na americkou zahraniční politiku vůči střední a východní Evropě tak dnes stále osciluje mezi optimismem a pesimismem, přičemž události posledních čtyř měsíců, a to obzvláště americký úder proti al-Asadovým jednotkám v Sýrii nebo návštěva amerického ministra zahraničí v Moskvě, přispěly do velké míry k vyjasnění postoje Spojených států nejen k situaci ve východní Evropě, ale v širším smyslu i v celém světě. Ačkoli konkrétní prvky zahraniční politiky USA jako nepředvídatelnost, obchodně-racionalistický přístup k mezinárodním vztahům či určitá nekompetentnost některých hráčů vydrží ještě nějakou dobu.

Prezident USA Donal J.Trump na náměstí Krasinského ve Varšavě. Zdroj president.pl

Zaprvé se za poslední dobu ukázalo jako očividné, že Spojené státy s Ruskem nejsou schopny uzavřít tzv. Velkou dohodu po vzoru poválečné dohody v Jaltě, o které tolik snil ruský prezident Vladimir Putin. Paktu mezi Trumpem a Putinem brání hned několik faktorů, například vnitřní politika Spojených států, ve které proti spolupráci s Putinovým Ruskem ostře vystupuje nejen americký Kongres, ale také několik klíčových hráčů v bezpečnostní oblasti, jimiž jsou ministr obrany USA James Mattis a národní bezpečnostní poradce H. R. McMaster, pevně stojící za Severoatlantickou aliancí v opozici proti revizionistické pozici Ruska v mezinárodních vztazích. Přesně z těchto pozic vychází druhý faktor, který v sobě nese hluboký nesoulad amerického a ruského pohledu na mezinárodní vztahy a bezpečnost ve světě, tedy strukturální problém nekompatibility těchto dvou mocností. Ani pokud by Donald Trump skutečně vyjadřoval Vladimiru Putinovi své osobní sympatie, o čemž mnohokrát mluvil ve své předvolební kampani a což také potvrdilo jejich první setkání v Hamburku 7. července 2017, není dnes schopen se s Ruskem „prostě dohodnout“. Jeho „businessový“ přístup tedy v partnerství s Ruskem neobstojí. To můžeme dobře dokumentovat na případu možné výjimky z protiruského sankčního režimu, která měla být poskytnuta americké společnos ti ExxonMobil za účelem těžby ropy v Černém moři, nakonec však nebyla americkými úřady povolena. Současný ministr zahraničí USA Rex Tillerson pracoval před svým nástupem do Trumpovy administrativy právě jako šéf této společnosti, což kauze samozřejmě dodalo na pikantnosti a v celé záležitosti umocnilo obavy z možného střetu zájmů.

Zadruhé, první oficiální návštěva Rexe Tillersona v Rusku, která se uskutečnila ve středu 12. dubna 2017, také nepřinesla prakticky žádný významnější pokrok ve vzájemných vztazích. Přesto Dmitrij Trenin z moskevského centra Carnegie píše, že se jednalo o „rozumný pokrok“ ve vztazích obou zemí. Reaguje tak na eskalaci napětí předcházející sedmihodinovému jednání Tillersona s jeho ruským protějškem Sergejem Lavrovem a následně také s Vladimirem Putinem. Běh událostí před oficiální návštěvou dostatečně ilustroval rozporuplné signály vycházející z Washingtonu. Nejprve Tillerson ohlásil, že se nezúčastní ministerského summitu NATO právě kvůli své cestě do Moskvy, což bylo obecně vykládáno jako vstřícné gesto, nicméně toto rozhodnutí bylo časem odvoláno. Později, před cestou do Moskvy na setkání G7, Rex Tillerson prohlásil: „Proč se mají američtí daňoví poplatníci zajímat o Ukrajinu?“, což opět znejistilo nejen ukrajinskou stranu, ale také samotné účastníky summitu. Ačkoli byl výrok později ze strany amerického ministerstva zahraničních věcí dementován jako pouhý „rétorický obrat“, skrývá v sobě nejen nejistotu, ale ze strany amerického prezidenta a jeho ministra zahraničních věcí také obchodnický přístup k mezinárodním vztahům.

Americký útok na pozice Bašára al-Asada se nakonec stal před setkáním klíčovým, neboť reagoval na použití chemických zbraní proti syrskému obyvatelstvu a celou návštěvu tak orámoval a dal jí konfrontační charakter. Od počáteční potenciální koluze, které se všichni, zejména pak politici ve střední a východní Evropě, obávali, se tedy rusko-americké vztahy posunuly spíše do roviny kolize, jíž je naopak třeba předejít. Dmitrij Trenin přitom končí svou analýzu poukazem na nutnost posílení vzájemné důvěry a jako příklad uvádí obnovení dohody o prevenci eskalace násilí mezi USA a Ruskem v Sýrii, kterou sice Rusko po útoku nakrátko vypovědělo, ale obě strany se brzy shodly na jejím obnovení.

Z pohledu států střední a východní Evropy se dají tyto zprávy vykládat pozitivně. Obavy z uzavření tzv. Velké dohody mezi Ruskem a USA byly Tillersonovou návštěvou Moskvy dostatečně rozptýleny. Zároveň americká administrativa přesvědčivě potvrdila plán nerušit sankce proti Putinovu režimu, k čemuž objektivně nenastal důvod. Navíc, jak ve Spojených státech uváděl ukrajinský prezident Petro Porošenko, sankce pomáhají zadržovat ruskou armádu před další expanzí do středu Evropy. Z ukrajinského pohledu bylo velmi důležité, že se Trumpova administrativa přihlásila k dodržování státní suverenity a teritoriální integrity Ukrajiny podle závazku, který daly Spojené státy v Budapešťském memorandu z roku 1994. Ostatně první projev Nikki Haleyové, nové zástupkyně Spojených států v OSN, se zaměřil právě na kritiku Ruska v jeho počínání na Ukrajině. Spojené státy na půdě OSN rovněž zopakovaly, že nikdy neuznají nelegální anexi ukrajinského poloostrova Krymu a města Sevastopol Ruskou federací. Nadále zůstává nezodpovězenou otázka poskytnutí útočných zbraní ukrajinské armádě v konfliktu s tzv. proruskými separatisty, již jsou podporováni regulérní ruskou armádou, k čemuž se nový americký prezident ještě nevyjádřil.

Z výše uvedeného vyplývá, že ačkoli si nová americká administrativa Donalda Trumpa na začátku hledala v určitých oblastech manévrovací prostor pro konstruktivní jednání s Ruskem, v posledních čtyřech měsících jsme byli spíše svědky normalizace vztahů směrem ke stavu před nástupem Trumpa. Zároveň lze oproti původním očekáváním jen těžko předpokládat, že by rusko-americké vztahy za této situace prošly podobným vývojem jako za George W. Bushe či Baracka Obamy, kteří se oba pokoušeli provést „reset“ ve vzájemných vztazích a najít v některých otázkách mezinárodních vztahů společnou řeč (např. boj s mezinárodním terorismem, snižování jaderné hrozby nebo mezinárodní obchod). Velmi krátké oteplení osobních vztahů Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem máme tedy již za sebou a – jak píše Dmitrij Trenin – žádný významný progres v rusko-amerických vztazích nás v dohledné době pravděpodobně nečeká. Naopak se ukazuje, že ve vzájemných vztazích obou zemí může poměrně snadno dojít k eskalaci napětí. Do budoucna je tedy třeba přijít s konstruktivními řešeními, jak pro posílení vzájemné důvěry, tak pro udržení elementárního politického dialogu v řešení otázek oboustranného zájmu.

Nakonec do tohoto kontextu dobře zapadlo i několik významných událostí z poslední doby. Jde zejména o druhou oficiální cestu amerického prezidenta Trumpa do Evropy, během níž se nejprve vydal do polské Varšavy, aby se setkal s prezidentem Andrzejem Dudou a také se zúčastnil pro Polsko velmi důležitého summitu Trojmoří – setkání dvanácti regionálních lídrů. Summit měl oficiálně posílit vzájemné vztahy a infrastrukturu v regionu střední a východní Evropy, sahající od Chorvatska až po Pobaltí a zahrnující dále kromě zemí V4 také Ukrajinu. Myšlenka této formy spolupráce pod polským vedením má dlouhou historii sahající až do polského meziválečného myšlení o regionu mezi Ruskem a Německem, kterou se polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS) rozhodla oprášit. Návštěva amerického prezidenta nejen že dodala summitu na vážnosti, ale potvrdila také zájem Spojených států o region, a sice z hlediska bezpečnosti a energetiky. Pro Polsko však znamenala návštěva Donalda Trumpa ještě jeden zahraničněpolitický úspěch. Prezident Spojených států potvrdil závazek své země vůči NATO a zachování míru a bezpečnosti ve střední a východní Evropě. Dokonce během svého oficiálního projevu otevřeně kritizoval destabilizační chování Ruské federace na Ukrajině i jinde ve světě, stejně jako podporu nepřátel Západu, zejména syrského režimu Bašára al-Asada, ale také Íránu, s nimiž má Rusko vřelé vztahy. Nakonec Trump Moskvu vyzval, aby se připojila ke „společenství odpovědných států v boji proti společným nepřátelům na obranu samotné civilizace“.

Poměrně ostrá slova amerického prezidenta předcházela historicky prvnímu setkání s ruským prezidentem Putinem, které se uskutečnilo během summitu G20 v německém Hamburku. Osobní schůzka plánovaná původně na 30 minut až hodinu se vzhledem k oficiálně produktivnímu průběhu nakonec protáhla na více než dvě hodiny. Oba státníci během ní otevřeli celou řadu bilaterálních témat, včetně ruského zásahu do amerických prezidentských voleb v roce 2016, jejž Putin i Trump popřeli, dále pak situace na Ukrajině či v Sýrii a mezinárodního terorismu. Oba prezidenti se shodli na zajištění příměří na jihozápadě Sýrie, jež podpoří Jordánsko, stejně jako na faktu, že nemá cenu dále se zabývat minulostí a obě země se musí soustředit na budoucí efektivní spolupráci, mimo jiné právě proti mezinárodnímu terorismu. Moskva tak opět vytáhla svoji oblíbenou kartu s nabídko řešení konfliktu, který sama pomáhala stupňovat. Podle televize CNN mělo toto setkání potenciál udat tón vzájemným vztahům v následujících letech. Ve stejný den americký ministr zahraničních věcí, který se společně se svým ruským protějškem Lavrovem schůzky také účastnil, ohlásil nominaci bývalého velvyslance Spojených států při NATO Kurta Volkera na post speciálního zmocněnce pro Ukrajinu. Volkerovým úkolem bude hájit na Ukrajině americké zájmy a dohlížet na dodržování dodnes nefungujícího příměří a realizaci minských dohod. Nasazení tohoto zkušeného diplomata a odborníka na bezpečnost je pro Kyjev jistě dobrou zprávou, která by mohla přispět k vyjasnění amerického postoje k situaci na Ukrajině a také k ujištění evropských spojenců, že USA berou situaci ve východní Evropě vážně.

Zároveň tato informace přišla těsně před cestou Rexe Tillersona na Ukrajinu, kterou navštívil v neděli 9. července 2017. Tillerson během svého pobytu velmi otevřeně kritizoval Moskvu za rozpoutání konfliktu na východě Ukrajiny a vyzval Ruskou federaci, aby udělala první krok k ukončení násilí. USA jsou podle Tillersonových slov zklamány nedostatkem pokroku v naplňování minských mírových dohod za poslední tři roky, a proto nemíní nic měnit na současném sankčním režimu proti Putinovu Rusku. Americký ministr zahraničních věcí navíc zopakoval, že hlavním cílem americké politiky na Ukrajině je obnovení státní suverenity a územní integrity země ve světle nezákonné anexe ukrajinského Krymu Ruskou federací, stejně jako konfliktu na východě a vzniku tzv. Doněcké a Luhanské lidové republiky, kvazi-entit pod plnou kontrolou Kremlu. Tento krok je spolu s Trumpovým projevem ve Varšavě třeba chápat optikou vyvažování chování americké administrativy k Rusku. V situaci, kdy americký Senát konsenzuálně a napříč politickým spektrem republikánů i demokratů schválil v polovině června 2017 zesílení sankčního režimu vůči Rusku kvůli zásahu do prezidentských voleb, si Trump a jeho administrativa zkrátka nemůže dovolit vůči Putinovi vystupovat servilně, natož pak podkopávat základy západního bezpečnostního systému symbolizovaného Severoatlantickou aliancí. A ačkoli později Rex Tillerson popsal novinářům první osobní setkání Trumpa a Putina jako produktivní a plné vzájemné chemie, oba dva následně zdůrazňovali americkou podporu jak Polsku, tak Ukrajině a pokračování sankčního režimu vůči Ruské federaci.

Poslední významnou událostí, jíž tato analýza končí, byla 10. září 2017 návštěva generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga v ukrajinském hlavním městě Kyjevě. Ukrajina si v tomto roce připomíná dvacetileté výročí podpisu smlouvy o význačném partnerství s NATO a právě při této příležitosti Stoltenberg otevřel v Kyjevě výstavu o vzájemných vztazích. Během společné tiskové konference se Stoltenbergem ohlásil ukrajinský prezident Petro Porošenko zahájení diskuze o získání Akčního plánu členství v Alianci, kterému má předcházet tříleté období reforem a harmonizace standardů na úroveň NATO. Nicméně tato zpráva byla později ze strany Aliance dementována jako nedorozumění. Stoltenberg během konference potvrdil trvající podporu státní suverenity, územní integrity a bezpečnosti Ukrajiny ze strany NATO, a to jak z hlediska financí, tak například z hlediska vybavení za účelem ochrany země před kybernetickými útoky. Severoatlantická aliance se již v roce 2008 během svého summitu v Bukurešti zavázala udělit Ukrajině Akční plán členství a také potvrdila, že se Ukrajina stejně jako Gruzie jednoho dne stane členem Aliance. Členství Ukrajiny v tomto nejmocnějším bezpečnostním uskupení světa podporují jak ukrajinské elity, tak by ho podle nedávného průzkumu v referendu uvítalo téměř 70 % ukrajinských obyvatel. Proces vstupu Ukrajiny do NATO bude nicméně trvat ještě dlouhou dobu a narážet na mnoho překážek, a to nejen ze strany Ruské federace, která se tradičně snaží ukrajinské svobodné volbě zamezit, ale také z důvodu vlastních stanov NATO a některých členských států Aliance, které mají blízké vztahy s Ruskem. Ukrajina tak bude muset nejprve vyřešit konflikt s Ruskou federací na východě země či investovat prostředky a energii do reforem a synchronizace vlastních ozbrojených sil s těmi, které má NATO. Nicméně se zdá, že Kyjev si jednoznačně vybral cestu budoucího vývoje. Teď bude záležet také na Severoatlantické alianci a jejích členech, včetně Spojených států, zda se postarají o to, aby tato východoevropská země nebyla z druhého dvacetiletí vzájemných vztahů zklamána. V sázce totiž není nic menšího než bezpečnost střední a východní Evropy a Západu jako celku.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *