Informuji na Twitteru o politickém dění v Polsku už nějakou dobu. A nějakou dobu se Polsku věnuji v článcích pro server Českého rozhlasu iROZHLAS.CZ. Za ten čas jsem nasbíral zajímavé kontakty i skupinu „hejtrů“. Nejvíc jich je z řad polské pravice – příznivci vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) špatně snáší informování o krocích vlády, které vzbuzují kontroverze. Zloba ale nemíří jen od „pisovců“. Druhý tábor, tedy opoziční, ve své zuřivosti často za konzervativci nezaostává. Mám dokonce jednoho svého pravidelného dopisovatele, pana Jerzeho. Po spršce invektiv je při druhém, třetím emailu docela konstruktivním partnerem pro diskusi.
Vládní, tedy národní?
Nechci si tu stěžovat na reakce, naopak jsem za ně rád. Chci na těchto případech ilustrovat, jak moc polarizovaná dnešní polská společnost je. Týká se to mnoha věcí, jednou z nejviditelnějších je ale současná polská novinařina. V praxi proti sobě stojí dva velké tábory – provládní a protivládní, přičemž o sobě média ráda tvrdí, že jsou veřejnoprávní, ba objektivní. Nejsou ale ani jedno.
Jako všechno v Polsku, i média jsou kořist. O těch veřejnoprávních to platí ještě z dob před nástupem vlády Práva a spravedlnosti. Polská televize (Telewizja Polska – TVP) byla servilní k Tuskově vládě a ve volbách stranila kandidátům Občanské platformy. I tato falešná objektivita je jedním z důvodů dnešního stavu televize. Odpůrci Tuskovy vlády se necítili být vyslyšeni, spousta jich byla z dlouhé vlády Občanské platformy frustrovaná.
V současném Polsku už ale veřejnoprávní média neexistují. Nelze je tak nadále označovat, dosahují totiž naprosto nevídané úrovně propagandy a manipulace. Na Twitteru existuje parodický účet, který přirovnává zprávy (bývalé veřejnoprávní) TVP a Polského rádia k severokorejské propagandě. Memy na tomto účtu jsou úsměvné, když si ale člověk pustí večerní zprávy, napadne ho, že jsou vlastně až příliš blízko pravdě.
Polská televize vysílá naprosto dehonestující a bulvární reportáže o opozičních politicích. Zcela cíleně a nepokrytě zasahuje do politiky. Zdá se, že televize rezignovala na veřejnoprávní funkci – není objektivním pozorovatelem a kritikem dění ve společnosti, včetně vlády, je jen nástrojem nijak nezastřené stranické propagandy, která svou urputností dávno překročila snesitelnou míru. TVP se stala televizí národní. Tedy tak ji označila vláda Práva a spravedlnosti, když prováděla změny ve veřejnoprávních médiích na přelomu roku 2015 a 2016. „Mediální reforma“ znamenala výměnu vedení a dohledu nad televizí, vlnu výpovědí a odchodů novinářů. Nahradili je ti „nezlomní a nepokorní“, tedy redaktoři, kteří nejpozději od smolenské letecké katastrofy stáli za teoriemi o atentátu a falšovaných volbách a udržovali úzké kontakty s PiS.
Personální čistky daly šanci i velmi mladým reportérům, kteří jsou často o to urputnější v plnění stranických úkolů. A tzv. Kaczyńského „dobrá změna“ v TVP nemá vliv jen na vysílání. Zaměstnanci televize čile přispívají na sociální sítě. Hvězdou polského Twitteru je pak Samuel Pereira, zástupce šéfa publicistiky na zpravodajské TVP Info, který po sítích vede osobní válku s každou známkou liberalismu či nesouhlasu s vládou.
Pozoruhodná byla i červencová aféra v Polském rozhlase. Den po summitu polské východoevropské iniciativy Trojmoří, kterého se 6. července účastnil i americký prezident Donald Trump, si přišla polská premiérka do rozhlasu popovídat s redaktorem Wojciechem Dąbrowským. Redaktor premiérku nešetřil. Szydłová musela odpovídat třeba na otázky, proč byla při summitu znovu ve stínu a s Trumpem se na rozdíl od některých ministrů nesešla. Večer už musel Dąbrowski na kobereček, bylo mu řečeno, že má odejít na dovolenou a začít si hledat práci. Pracovněprávní věci budou prý dořešeny později. Aféra vzbudila mediální pozornost, redaktor navíc nemlčel a s médii hovořil. Polský rozhlas pak po dvou dnech couvnul. Dąbrowski se má do éteru vrátit. Ke kauze se vyjádřil i mluvčí premiérky Szydłové, který ujistil, že premiérka je na takové rozhovory zvyklá.
Protivládní, tedy objektivní?
Polská národní média si ostrou kritiku zaslouží, zároveň ale nechci obhajovat média „opoziční“. Proniknout do polského mediálního systému a pochopit ho není jednoduché. Stačil jsem už však pohřbít aureolu Gazety Wyborczej, v Česku nejznámějšího a nejcitovanějšího polského deníku. Nebudu tvrdit, že Wyborcza je na úrovni současných národních médií, objektivní ale rozhodně není. Deník je silně protivládní, leckdy za každou cenu. Národní média vysílají pro „své Poláky“, Wyborcza pro „své Poláky“ píše. Takových případů je celá řada. Na polské mediální scéně se jen velmi těžko hledá médium, které by šlo označit za objektivní. Může se zdát, že podobnou situaci prožíváme v Česku v souvislosti s novinami vydavatelství MAFRA, polská politizace médií je však daleko více institucionalizovaná.
Soudy popořadě
Polsko před třiatřiceti letyPolská mediální scéna odráží tu politickou a kořeny této polarizace sahají hluboko. Rok od roku se tento spor vyhrocuje a polarizace roste. V době vzniku tohoto textu (červenec 2017) probíhá v Polsku jeden z nejvážnějších politických sporů za poslední roky, na kterém se rozdělení médií dá dobře ilustrovat. Vláda Práva a spravedlnosti v parlamentu v řádu dnů prosadila novelu zákona o nejvyšším soudu. Zákon se 130 stranami dorazil do dolní komory parlamentu v noci z 12. a 13. července. Opozice ani novináři o něm předem nevěděli, nevěděli o něm ani justiční a právní kruhy. Vláda zákon nekonzultovala. Co víc, novela zamířila do Sejmu jako poslanecký návrh zákona, což umožnilo její rychlejší projednání, nemusela totiž projít veřejnými konzultacemi.
Proč je zákon tak důležitý a co mění? Celkově reorganizuje strukturu nejvyššího soudu. Důležitější změnou je ale zvýšení politického vlivu na personální složení soudu. Zákonem se také odvolávají všichni dosavadní soudci, kterých je přes osmdesát. Výjimkou jsou ti, které určí ministr spravedlnosti.
Na straně opozice a protivládních iniciativ vyvolal zákon bouři nevole. Vládní tábor zůstal jednotný, kromě prezidenta Andrzeje Dudy. Spor o soudnictví je komplikovaný a velmi vážný. Změny, na kterých PiS trvá, podkopávají demokratický právní stát a jsou dalším krokem ke změně systému. K čemu a kam, to ví přesně nejspíš jen Jarosław Kaczyński. Liberální demokracie to ale rozhodně není.
V den, kdy byl zákon schválen Sejmem, rozeslala Gazeta Wyborcza emaily vyzývající k protestům v ulicích. „Vyjdi do ulic, paralyzuj město. Potkejme se na demonstracích,“ píše se ve výzvě redaktorů. Deník věci nazval jasně – jde o demokracii, o právní stát, potřebujeme tě, občane. Na demonstracích se rozdávalo zvláštní vydání „Gazeta Suveréna“. Jeden z odbornějších (a podle mého názoru objektivnějších) analytických deníků, Gazeta Prawna, ve speciálním vydání dění kolem nejvyššího soudu vysvětloval. Nabídl analýzu a komentáře expertů.
Puč pedoflů a neplatičů alimentů
Pakliže opoziční deníky vyzývaly k obraně demokracie, národní televize o protestech opozice a spontánních demonstracích informovala posměšně. Od začátku TVP Info (zpravodajská stanice) psala v titulcích o protestech opozice jako o výzvách ke státnímu převratu. Pro představu: „Šokující projevy opozičních bojovníčků. Nízká účast na demonstraci před Sejmem i přes to, že Grzegorz Schetyna vyzýval k puči. Opozice zkouší zorganizovat puč proti demokraticky zvolené vládě.“
Televize dala protesty proti novele do souvislosti s uprchlickou krizí: „Pouliční revolta je způsobem, jak do Polska přivést islámské imigranty.“ V reportážích také televize „vypátrala“, kdo za demonstracemi stojí opravdu: „Kdo píše scénář rebelie?“ Nemá to být nikdo jiný než George Soros a neziskové organizace. Důkazem je mimo jiné to, že protestující drží ten samý typ bílých svíček. Novináři si mohli usnadnit práci, kdyby zašli do nejbližší sítě nejznámějšího polského diskontu Biedronka. Nechyběla však ani tvrdší přirovnání: „Obránci pedofilů a neplatiči alimentů jsou tvářemi odporu proti reformě soudnictví.“
Účty si provládní televize vyřídila i s prvním místopředsedou Evropské komise, Fransem Timmermansem, který má na starost přezkum právního státu v Polsku. Procedura přezkumu začala kvůli rychlým personálním i organizačním změnám v ústavním soudu, které na podzim 2015 prosadila strana PiS. Komise při přezkumu zohlední i aktuální spor o nejvyšší soud. Timmermans novelu z dílny PiS odsoudil. V TVP si pak vysloužil titulek „Člověk roku Gazety Wyborczej znovu vyhrožuje Polsku“.
Kdo řekne dost? Polské elity každým dnem politické rozdělení země prohlubují. Vzájemně si slibují vyřizování účtů a uvěznění. Zpolitizovaná média pak polarizaci dál prohlubují. V současném Polsku chybí silný hlas, který by dokázal dělení na „dobro a zlo“, „Polsko kategorie A a Polsko kategorie B“ a „zrádce a větší zrádce“ zastavit. Situace v zemi se dá předvídat jen těžko, hranice možného se každých pár měsíců posunou zas o něco dál. Polarizace ale nemůže běžet donekonečna.
S panem Jerzym, pravidelným dopisovatelem, jsme se zatím nedostali přes mé „levičáctví“ a německé příjmení. Snad se jednou shodneme na tom, že si Polsko zaslouží víc než věčnou polsko-polskou válku