Alexandr Lukašenko rád Bělorusko prezentuje jako mnohonárodnostní zemi, kde žijí všichni v míru a svornosti. Většina ofciálních publikací a propagačních materiálů o Bělorusku neopomene uvést, že je země domovem více než 140 národů. Folklorní festivaly národních kultur se těší velké oblibě – nejen ten největší, každoroční, v Grodnu (blízko hranic s Polskem), ale i řada jeho menších nápodob po celé zemi. Nesmí chybět typické kroje a hlavně ochutnávky „národních“ jídel. Nutno říci, že se pokojnému soužití všech etnik v Bělorusku vcelku daří. Především totiž tamější rozmanitost zdaleka není taková, jak by se ze zmíněných prezentačních materiálů a akcí mohlo zdát. Astronomický počet „národů“ obývajících republiku ve skutečnosti často představuje nenápadnou skupinku nepatrného sibiřského etnika rozptýlenou mezi většinové obyvatelstvo.
Uniformita v rozmanitosti
V protikladu k proklamované multikulturnosti je ale Bělorusko zemí stejnorodou. Ony národy žijící v zemi totiž – až na několik výjimek – prošly důkladnou sovětizací. Přestože jejich příslušníci tedy stále mluví svými jazyky a znají své tradice, hlavním komunikačním kódem se stala ruština a každodennost byla unifikována do jednoho sovětského modelu.
Vedle sovětizace je dalším důvodem kulturní uniformity sám Lukašenkův režim. V době, kdy většinu lidí trápí sociálně-ekonomické problémy a řadu dalších také porušování základních lidských práv, jdou nároky na větší kulturní nebo dokonce politickou autonomii menšin stranou.
Předcházet etnickým konfliktům, či spíše zadusit jakýkoliv výraznější projev odlišnosti, se Lukašenkovi daří také tím, že příliš nepodporuje identitu a kulturu svého vlastního národa. Sovětská mentalita i způsob vlády jsou spojeny s upozaděním národní svébytnosti, a Bělorusové jsou tedy vnímáni de facto jako regionální varieta Rusů s roztomilým nářečím. Jediným pozitivním efektem Lukašenkovy denacionalizace vlastního etnika je tedy absence půdy, na níž by mohl vyrašit běloruský šovinismus ohrožující etnické menšiny.
Pozor na osoby cikánské národnosti
Místní Romové jsou výjimkou z idyly multikulturního soužití. Přestože se na oficiální úrovni těší stejné pozornosti jako ostatní národnostní skupiny, vystupují na všech festivalech a píše se o nich ve všech prospektech, postoj většinové populace k nim je dramaticky odlišný. Podle představy hojně sdílené zvláště lidmi žijícími v oblastech neobývaných Romy ztělesňují všemožnou zločinnost, která se projevuje zejména drobným okrádáním důvěřivých důchodců společně s fingovaným prodejem zboží a také především distribucí drog mezi běloruskou mládeží.
Nelze říci, že by se tento názor nějak zásadně lišil od běžných protiromských stereotypů ve střední a východní Evropě. Rozdíl je však v míře jeho společenského přijetí. V roce 2014 provedla organizace monitorující situaci lidských práv v Bělorusku přehled „ciganofobie“ v médiích Grodenské oblasti, kde je podle dostupných statistik vůbec nejmenší počet Romů v zemi. Nejčastěji jde o zprávy uvádějící jako pachatele „osobu cikánské národnosti“, přičemž zločiny a přestupky jsou mu přisouzeny na základě toho, že se jedná o Roma. Významným zdrojem těchto textů je přitom policie. V mnoha případech jde o rasismus nejhrubšího zrna, kdy místní orgány pro střednictvím médií vyzývají občany, aby v žádném případě „nevstupovali do obchodních kontaktů s osobami cikánské národnosti“. Policie z města Mosty apeluje pomocí místních novin Hvězda nad Němenem na občany, aby „při zpozorování osob cikánské národnosti volali 102“, což je národní policejní centrála. K témuž v daném roce vyzvaly také noviny ve městě Lida nebo deník Ostrovětská pravda. V Mostech pro jistotu policie nechala vytisknout plakáty, které o zločinnosti Romů informují přímo a připomínají, že vytočení čísla 102 je bezplatné a že strážci zákona ihned přijedou. Podobná opatření přijala policie i v obci Berestovice u Grodna, přičemž dokonce vyhlásila „Dekádu proti cikánům“.
Kuře v jílu aneb Romové v očích propagandy
Oficiální publikace propagující multikulturalitu Běloruska také nehovoří o Romech jinak než pomocí kulturních klišé a stereotypů. Jediný rozdíl oproti uvedeným zprávám z médií spočívá v tom, že v prezentačních textech jsou stereotypy hodnotově neutrální či snad částečně pozitivní. Ať už jde o různé encyklopedie a lexikony o Bělorusku nebo propagační tiskoviny adresované zahraničním turistům, vždy se dovídáme, že Romové mluví svým jazykem, že jsou to „věční tuláci“, jejich řemeslem je koňské handlířství a věštění budoucnosti, že jsou zbožní křesťané (ve východní části země ortodoxní, v západní, která byla před válkou součástí Polska, katolíci) a že je jejich tradičním pokrmem kuře obalené jílem, pečené v zemi. Mezi těmito dvěma póly stereotypních informací ale neexistuje téměř nic, z čeho by se mohl čtenář dozvědět, jak současní Romové skutečně žijí. Zdá se, jako by autoři oficiálních publikací sami zastávali negativní názory, a tak se ve svém popisu raději úzkostlivě drží této nadčasové mytologie.
Jedněmi z mála „tvrdých“ dat jsou snadno dostupné statistiky ze sčítání lidu. Podle nich žije v současném Bělorusku zhruba 7 000 Romů. Výsledky obvykle z různých důvodů nezachycují počty tak, jak by si je tvůrci statistik představovali. Ovšem v postsovětském Bělorusku, kde byla lidem po desítky let vštěpována, úředně stanovována a v osobních dokumentech trvale zaznamenávána národnost, se tato čísla blíží představě většinové společnosti. Díky sovětské národnostní politice tak o sobě Romové hovoří zásadně jako o národě (každý měl v sovětském průkazu totožnosti v kolonce „národnost“ napsáno „cikán“) a nezdá se, že by se jakkoliv zabývali svou identitou. V poslední době však dochází i k postupnému přijímání „běloruství“. Nikoliv ale výměnou za identitu romskou, nýbrž v podobě identity „běloruských Romů“ (Beloruska Roma). Původně se totiž místní Romové dělili na ruské, obývající předválečnou část Běloruské SSR, a polské s menší skupinou Romů litevských. Zhruba od rozpadu SSSR lze také datovat jejich příchod z Moldávie a jiných částí bývalého Svazu, přičemž odhady hovoří až o 50 000, kteří ve sčítání zachyceni nebyli.
Od usazení ke kočování a zpět
Související
Lukašenkova vyhasínající hvězda aneb o běloruských prezidentských volbách 2020Zažitá představa Romů jako nomádů patří sice k tradičním romantizujícím a exotizujícím mýtům, ale v různých fázích minulého století skutečně přešla v Bělorusku do praxe. Skupiny kočující v létě byly motivovány k tomu, aby se usadily už v meziválečné době, kdy se k Romům národnostní politika SSSR stavěla zpočátku velkoryse. Tak jako jiným dříve opomíjeným etnickým skupinám jim sovětští experti pomáhali zřizovat vlastní školy, dva čistě romské kolchozy, kodifikovali romštinu a upravili pro ni azbuku. Proces sedentarizace ale rozvrátila druhá světová válka s totální destrukcí běloruského venkova a s rozprášením zbytků Romů, kteří unikli nacistickému vraždění. Romové se tak dočasně vrátili k pochůzkám a nabízení drobných řemeslných služeb, léčení zvířat a k poskytování koní k sezonním polním pracím. Postupně se ale sami začali usazovat ve městech (nejvíce v Minsku, Gomelu, Mogilevu a Bobrujsku), a sice především kvůli klesající poptávce po jejich službách na venkově. Známé nařízení vlády SSSR „o přivedení potulných cikánů k práci“ z roku 1956 tak zde podle Olgy Bartašové, jedné z mála expertek na dějiny Romů v Bělorusku, nemělo nijak zdrcující efekt.
V pozdějším období rodiny nejčastěji kombinovaly stálé bydliště s dalekými cestami. Sovětský svaz, jako všechny ekonomiky státního socialismu, trpěl chronickým nedostatkem nejrůznějších produktů, zvláště spotřebního a luxusního zboží. Toho využili právě Romové, kteří se díky příbuzenským sítím rychle dověděli o nadbytku či nedostatku zboží. Na druhou stranu vzhledem k pracovní povinnosti a umístěnkám byla vnitřní mobilita sovětských občanů značně omezená. Ženy, které si však díky dalším a dalším dětem prodlužovaly mateřskou dovolenou, nebyly nuceny trávit celé dny v zaměstnání, a mohly tak fungovat jako kurýři. Páry byly často nesezdané, což umožnilo Romkám jako svobodným matkám ještě výhodnější pozici (délka mateřské dovolené, výše sociálních přídavků). Mnoho běloruských Romů narozených ještě za SSSR má tak příjmení svých matek. Romky byly proto vyhledávané nejen pro zásobování venkovanů základními potřebami, ale dokonce některé specifické sektory jako obchod se zlatem nebo kožichy zcela ovládly.
Denní chléb běloruských Romů
S koncem centrálně plánované ekonomiky a povinným zaměstnáním tento systém pochopitelně rychle skončil Na rozdíl od postkomunistických zemí střední Evropy, kde zánikem neefektivního průmyslu většina Romů ztratila práci během krátké doby, mnoho Romů v Bělorusku mělo své pracovní místo ještě dlouho zajištěno. Často šlo ale o tzv. skrytou nezaměstnanost, kdy je zcela minimální mzdy nutily mít stejně jako většinu ostatní populace ještě další obživu. Vzhledem k silným předsudkům hraničícím s iracionálním strachem (např. z uhranutí Romem) je pro ně ale nalezení normálního zaměstnání v soukromém sektoru značně obtížné. Stejný problém samozřejmě existuje i ve státním sektoru, který je v Bělorusku stále dominantním zaměstnavatelem.
Zde navíc narážejí na formální bariéru, totiž chybějící vysokoškolské vzdělání, které je ve veřejném sektoru často bezdůvodně požadováno pro velké množství i nízkokvalifikovaných pozic. Vyšší vzdělání je pro Romy v Bělorusku obtížně dosažitelné. Již od nástupu na základní školu totiž zažívají tvrdou diskriminaci, která se projevuje především umístěním romských dětí do oddělených tříd, kde probíhá zcela minimální výuka. Často se přitom opakuje stále stejný ročník a v jedné třídě se někdy společně učí děti všech věkových kategorií. Za této situace se proto mnoho Romů kromě drobného podomního obchodu věnuje samostatným živnostem typu taxislužby anebo jezdí za výdělkem – obvykle jako stavební dělníci – převážně do Ruska. Ostatní pak pracují v přežívajících průmyslových podnicích nebo ve státních kolchozech. Další možností je pak přidat se na stranu organizovaného zločinu a profitovat z nelegální ekonomiky, což pravděpodobně někteří Romové přijali jako řešení zoufalé situace.
Lépe a veseleji za Lukašenka?
Při pohledu na svou minulost v SSSR nezaujímají běloruští Romové ke komunismu na rozdíl od většiny ve střední Evropě zcela vyhraněný postoj. Z ekonomicko-sociálního hlediska se sice zřejmě měli lépe, ale bylo to spíše navzdory sovětskému zřízení než díky němu. Určitou výhodu zde představoval – oproti jiným zemím sovětského bloku – relativně nízký zájem ze strany sovětských úřadů. Počty Romů byly nízké (v meziválečné Běloruské SSR jen zhruba 2 300, v roce 1959 pak asi 4 600 osob) a řada místních vládců je zřejmě považovala za neasimilovatelné. Proto jim ani nebyly ve větší míře odebírány děti do dětských domovů a celkově zde byl prostor k vytvoření jejich národní identity, což stojí v kontrastu k situaci v ČSSR.
K dnešnímu dni ubylo ekonomických příležitostí v oficiální i šedé ekonomice a neukázala se žádná nová oblast výdělku, kde by se speciálně běloruští Romové mohli uplatnit. Přijetím nového zákona o příživnictví, kvůli němuž všichni oficiálně nezaměstnaní občané musí platit relativně vysokou zvláštní daň, de facto pokutu za nezaměstnanost, se aktuálně podmínky Romů zřejmě ještě zhorší. Vzhledem k všeobecným ekonomickým podmínkám Běloruska na tom nicméně nejsou o moc hůře než zbytek obyvatelstva. Nedá se proto říci, že by se po pádu sovětského komunismu nějak výrazně rozevřely nůžky mezi nimi a „bílou“ populací.
Nepopiratelným přínosem postsovětského období a zvláště posledních let je však otevřenost místní romské populace vůči Západu. Zároveň probíhá čím dál častější komunikace jak s představiteli romského národního hnutí, tak s lidskoprávními organizacemi, které pomáhají řešit nejzávažnější případy diskriminace (např. bezdůvodné uvalení vazby či nucené vystěhovávání). Oleg Kozlovski, předseda Běloruské cikánské diaspory, organizace zastřešující běloruské Romy, se stal před několika lety místopředsedou Mezinárodní romské unie. Jednou z prvních forem zahraniční pomoci je projekt tzv. romských mediátorů, kteří absolvují speciální školení, aby pak mohli pomáhat Romům na obecné úrovni v praktických věcech.
Romové jsou tak dobrým příkladem dvojí tváře Lukašenkovy národnostní politiky napodobující svůj sovětský vzor. Kdyby totiž režim začal skutečně konat nikoliv podporou tanečků a krojů, ale potíráním diskriminace, rasismu, jazyka nenávisti v médiích apod., musel by zároveň přiznat, že tito usměvaví muzikanti v barevných šátcích mají ve skutečnosti vážné problémy.
