přeložila Eva Čeplová
Účast amerického prezidenta Donalda Trumpa na schůzce zemí iniciativy Trojmoří v Polsku zaplnila první stránky evropských médií. Někdo hovoří o novém rozdělení Evropy, jiní dokonce o vzkříšení ducha RakouskoUherska. Odlišných názorů k tomuto projektu se sešlo víc než dost. A nikdo ve skutečnosti neví, co má očekávat. Každý od projektu zkrátka očekává něco jiného.
Ofciální popis
JBČ – to jsou hlavní iniciály oblastí, které iniciativa zahrnuje: tedy Jadran, Balt a Černé moře. 12 států – členů Evropské unie. Cílem projektu je, podle jeho zakladatelů, zintenzivnit spolupráci zemí regionu v oblasti energetiky, dopravy, infrastruktury a digitálních technologií, tedy žádná politika. Iniciativa vznikla v roce 2015 z podnětu Chorvatska. Většího ohlasu se však dočkala, až když se v Polsku dostala k moci konzervativní strana Právo a spravedlnost, jež ji vzkřísila. Do projektu se zapojily čtyři základní skupiny zemí. Do první můžeme zařadit státy Vsiegrádské čtyřky: Polsko, Českou republiku, Slovensko a Maďarsko. Ve druhé skupině nalezneme pobaltské země: Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Třetí skupinu tvoří země kulturně a historicky velmi blízké: Rakousko a Slovinsko. K těmto zemím lze ideově zařadit i Chorvatsko, které ale vzhledem ke svému velmi nedávnému připojení k Evropské unii stanulo po boku dalších nováčků v EU: Rumunska a Maďarska.
I tyto skupiny se dále tříští na menší celky. Jako příklad si vezměme Visegrádskou čtyřku. Na jedné straně Polsko a Maďarsko, jimž dnes vládnou protibruselsky orientovaní lídři. Na druhém konci Česká republika a Slovensko, v nichž rovněž vzrůstá obliba euroskeptiků a sílí koncentrace moci v jedněch rukou, avšak ekonomické provázání s Německem a dalšími západoevropskými státy zůstává pro tyto země hlavní prioritou. Jak vidíme, iniciativa Trojmoří zahrnuje opravdu různorodé země, u nichž jen stěží najdeme jeden společný rys. Co je tedy může spojovat? Uvážíme-li, že se jedná o bývalé země Varšavské smlouvy, zůstane nám Rakousko, jež nikdy součástí východního bloku nebylo. Podobně můžeme nahlížet i na Slovinsko a Chorvatsko, které dříve fungovaly pod taktovkou Jugoslávie, tedy země se socialistickým zřízením, které ovšem nikdy ve Varšavské smlouvě nefigurovaly. Jedná se tudíž o státy střední Evropy? Ani takový výklad neodpovídá skutečnosti. Spíše se jedná o projekt, který se pokouší propojit a sjednotit státy střední, jižní a východní Evropy. Hovořit příliš nelze ani o pomyslném vzkříšení států bývalého Rakousko-Uherska. Kupříkladu Bulharsko, Rumunsko či velká část dnešního Polska nikdy pod habsburskou monarchii nepatřily. Naopak Ukrajinu, jejíž část byla v minulosti zahrnuta pod Rakousko-Uhersko, nikdo na schůzi nepozval. Dokonce ani mezi pozorovatele, kam bylo při poslední schůzi přizváno Turecko.
Je třeba dodat, že i přes účast prezidenta Trumpa nedorazili na poslední mítink všichni zástupci zemí Trojmoří. Mezi lídry se kupříkladu neobjevili zástupci České republiky a Rakouska. A uznejte, že bez nich jakožto geograficky hlavních koridorů mezi jihem a severem bude jakákoliv spolupráce, ať již v oblasti energetiky, dopravy, či infrastruktury, značně ztížena. Pakliže výše jmenované státy nespojuje žádný rys či prvek, v čem tkví podstata tohoto projektu, který se Polsko snaží v poslední době tak vehementně obnovit?
Verze:
Polsko před třiatřiceti letySe zajímavým vysvětlením přišli někteří čeští diplomaté, podle nichž se jedná o tak trochu ambiociózní a romantickou snahu Poláků vzkřísit plány Józefa Piłsudského, jenž kdysi zamýšlel vytvořit unii zemí střední a východní Evropy mezi sovětským Ruskem a západní Evropou, v níž by dominantní postavení patřilo Polsku. Češi však dodávají, že polští politici se příliš ponořují do historických dob, místo aby střízlivě a reálně zhodnotili ekonomické perspektivy tohoto spolku. Jak se nyní ukazuje, Varšava se rozhodla využít nápad Chorvatska a přenést Piłsudského sny o sjednocené středovýchodní Evropě do 21. století. Nápad je to zajímavý, nikdo z polských politiků však zatím nebyl schopen zodpovědět základní otázku: Kdo a jak bude tento velkolepý projekt financovat? Donald Trump již ve Varšavě prohlásil, že USA jsou připraveny Trojmoří podpořit v oblasti energetiky. Američané budou střední Evropě dodávat plyn, aby jí tak zajistili dostatkem před možným výpadkem z Ruska a pomohli jí k energetické nezávislosti na Moskvě. Nehledejme v tom však ze strany USA žádný bohulibý skutek. Američané jen zkrátka prodávají svou produkci. Podobným způsobem postupoval dříve Sovětský svaz, když nutil satelitní státy, aby za své prostředky stavěly ropovody a plynovody, které by vedly z Ruska do střední a dále až do západní Evropy. Jedná se tedy spíše o pragmatický akt než o touhu nějak financovat nový „polsko-chorvatský“ projekt. Peníze na projekt by se určitě našly i v Bruselu, stejně je valná část různých mezistátních projektů, které jsou zaměřeny zejména na budování infrastruktury, financována z evropských fondů. Asi těžko si nicméně představíme, že by EU zrovna nyní finančně podpořila projekt iniciovaný současnou antievropskou polskou vládou. Je tedy nadmíru jasné, že s financováním tohoto grandiózního projektu to nevypadá růžově.
Pro vytvoření Trojmoří existuje kromě ekonomických příčin i řada politických motivů. Za první impulz lze jistě považovat projekt Mezimoří, iniciovaný Józefem Piłsudským, o němž jsme již hovořili výše. V takovém případě by se vytvořila jakási nárazníková zóna mezi západní Evropou a Ruskem. Tím by se země západní Evropy mohly od Ruska více distancovat, bylo by tudíž z jejich strany logické takový projekt finančně podpořit. Chce se ale západní Evropa ve skutečnosti od Ruska odříznout? Nebo hraje odstřihnutí od západní Evropy do karet spíše Rusku? Události posledních let dávají s ohledem na válku na Ukrajině a anexi Krymu za pravdu spíše druhé variantě. Hlavním sponzorem „nového mostu“, který by propojil Západ s Východem, by se tak mohla stát Moskva. V dějinách ruského politického myšlení první třetiny 20. století by nešlo o nijak ojedinělé myšlenky. Již před sto lety se Kreml zabýval nápadem vytvořit specifický prostor mezi SSSR a západní Evropou. Myšlenka tohoto „ochranného pásma“ v Kremlu přetrvává dodnes. Na druhou stranu může ovšem i tady Moskva narazit na problémy a nesouhlas. Vezměme si jako příklad Maďarsko, o jehož vládě můžeme říct, že je dnes k Moskvě velmi loajální a přátelská. Avšak jen těžko si můžeme představit, že by Budapešť přijala od Ruska peníze na rozvoj infrastruktury, neboť si dobře uvědomuje, že Moskva nechce nic zadarmo a patrně by očekávala další ochlazování vztahů mezi Maďarskem a západní Evropou.
Některá alternativní média zmiňují, že za snahou rozvrátit západní Evropu ve skutečnosti stojí USA. Důvodem je podle nich neschopnost dialogu a vzájemné neporozumění mezi evropskými lídry a současným americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Z politického úhlu pohledu je samozřejmě možné, i když velmi nepravděpodobné, že by USA do něčeho takového vkládaly peníze. Spíše by se omezily na slovní podporu středoevropských politiků.
Podle další verze je projekt Trojmoří odpovědí zemí středovýchodní Evropy na iniciativu dvourychlostní Evropy, kdy se ekonomická síla daného regionu stává určujícím faktorem toho, jestli bude zařazen mezi silné a prosperující ekonomiky, či spadne do skupiny států, jež zbytek Evropy v hospodářském vývoji brzdí. V případě Polska či České republiky odpovídá takové zařazení jejich ekonomické úrovni. Ovšem co třeba Rakousko, jehož životní úroveň roste mnohdy daleko rychleji než v jiných, západnějších zemích EU?
Poslední varianta, o níž budeme mluvit, je silně spjata s Ukrajinou. Pro Brusel je případ Ukrajiny pravděpodobně největší výzvou dneška, ačkoliv si to ne všichni evropští politici přiznávají. S Kyjevem do budoucna počítají právě v Trojmoří -na úplně první schůzku, konanou v Chorvarsku, byla Ukrajina taktéž přizvána. Otázkou však opět zůstává, kdo to bude platit. Ukrajina, jež má nyní velice hluboko do kapsy, asi těžko.
Nezbývá nám tak nic jiného než se vrátit k první verzi. Varšava se rozhodla restartovat myšlenku Piłsudského a chce se místo Velké Británie stát vedle Německa a Francie třetí hlavní zemí Evropské unie. Z projektu chce něco vytěžit i Chorvatsko, jež potřebuje coby nováček v EU přilákat nové zahraniční investory. Vezmeme-li v úvahu všechny výše zmíněné verze a poznatky, dojdeme k závěru, že projekt Trojmoří je spíše touhou realizovat nesplněné ambice Polska a Chorvatska než perspektivní iniciativou, jež by v budoucnu posílila střední Evropu. Zájmu médií se nyní těšila zejména díky návštěvě Donalda Trumpa, v blízké době nicméně opět upadne v zapomnění