Na hlavní třídě v Tbilisi, pojmenované po středověkém gruzínském básníkovi Rustavelim, se shromáždily tisíce lidí. Píše se 1. duben 2007 a Gruzie pohřbívá prvního prezidenta nezávislé Gruzie po pádu Sovětského svazu, Zviada Gamsachurdiu, jehož ostatky po 13 letech konečně spočinou na rodné půdě. Nebýt výstřelu z pistole, který za nevyjasněných okolností ukončil jeho život, oslavil by tento den 68. narozeniny. V čele pohřebního průvodu jdou muži oblečení do národního kroje, nesou Gamsachurdiovy fotografe v nadživotní velikosti a ikony. Za zpěvů národních písní průvod pomalu míří na Mtacmindu, jeden z kopců, které obklopují hlavní město a kde se nachází gruzínská obdoba našeho Slavína.
Zviad Gamsachurdia je považován za národního hrdinu a zároveň je to jedna z nejrozporuplnějších postav gruzínské novodobé historie. Narodil se v roce 1939 do intelektuální rodiny. Jeho otec Konstantin byl univerzitní profesor a významný gruzínský spisovatel. V letech 1918–1921 se podílel na boji za gruzínskou nezávislost na Ruském impériu a po vyhlášení První gruzínské republiky byl vyslán jako diplomat do Evropy. Po sovětské anexi v roce 1921 aktivně pokračoval v národně-osvobozenecké činnosti, kvůli čemuž byla celá rodina vystavena represím.
Protože jablko nepadá daleko od stromu, i mladý Zviad nastoupil literární dráhu. Studoval západoevropské jazyky a literaturu, překládal mimo jiné Shakespeara nebo Baudelaira a získal doktorát z filologie. Doma kromě příběhů o gruzínských hrdinech dávných dob poslouchal vyprávění o úsvitu národní nezávislosti, která byla tak záhy ukončena sovětskou invazí.
Mladý aktivista
Student Zviad mohl mít úplně jiný osud, kdyby i do sovětské Gruzie nakonec nepřišla destalinizace a období uvolnění. Mohl se věnovat akademické kariéře a dnes by jeho jméno znali jen studenti úzce specializovaných jazykových oborů. To by ale nesměl už ve svých šestnácti letech s přáteli založit podzemní mládežnickou organizaci Gorgasliani, jež šířila informace o sovětské anexi z roku 1921 a represích proti obyvatelstvu z 30. let. Přičemž tyto informace byly v přímém rozporu s oficiálně podávaným výkladem událostí. Konec skupiny přišel záhy, když její členové demonstrovali proti potlačení maďarského povstání v roce 1956, což jim vyneslo první zatčení.
Skutečné disidentské hnutí v Gruzii vzniká až v 70. letech a Gamsachurdia opět nestojí stranou. Tentokrát se více soustředí na neradostnou sovětskou přítomnost, a proto přejímá lidskoprávní tematiku, která v celém východním bloku začala rezonovat zvláště po podpisu Závěrečného aktu Helsinské konference v roce 1975. Pro gruzínskou opozici byl specifický silný nacionalistický akcent, jenž byl výrazně protiruský a často obsahoval důraz na religiozitu. Sám Gamsachurdia v této době zastával pozice umírněného nacionalismu, jelikož se domníval, že etnický konflikt by zhatil cestu ke gruzínské nezávislosti, která u něj stála na prvním místě.
KGB měla všechna disidentská hnutí pod dohledem, takže ani gruzínská Helsinská skupina, ani žádná další neměla dlouhého trvání. Již v roce 1977 proběhlo rozsáhlé zatýkání, kdy se většina vůdců dostala do vězení na dlouhá léta. Mezi odsouzenými byl samozřejmě i Gamsachurdia a další významný opoziční aktivista Merab Kostava.
Nominace na Nobelovu cenu míru
Kostava byl Gamsachurdiovým vrstevníkem. Pojilo je dlouholeté přátelství, láska k literatuře a protirežimní činnost, jež sahala ještě před spolek Gorgasliani. Za svou politickou činnost byli oba několikrát vězněni, absolvovali nucenou léčbu v psychiatrických léčebnách a pravidelně byli oběťmi policejních represí. Poslední zatčení v roce 1977 znamenalo, že se disidentské hnutí ocitlo bez dvou hlavních vůdců. Naštěstí se rychle vzpamatovalo, nenechalo se zcela rozprášit a na uvolněná místa v čele hnutí nastoupili jiní aktivisté. Naopak by se dalo říct, že právě zatčení dvou významných představitelů opozice znamenalo pro do té doby nerozhodnuté nebo neutrální Gruzíny poslední kapku pro to, aby se sami zapojili. Oba uvěznění vůdci byli za svoji činnost nominováni na Nobelovu cenu za mír pro rok 1978¨
V roce 1979 Gamsachurdia dostal milost poté, co veřejně v televizi přiznal, že veškerá jeho činnost pramenila jen a pouze z mladické nerozvážnosti. Před celým národem uznal, že všechna jeho dřívější přesvědčení byly omyly. I když bylo zřejmé, že se Gamsachurdiovo „prozření“ neobešlo bez nátlaku, jeho pověst tím značně utrpěla. Zvláště, když Merab Kostava svá slova odvolat odmítl a než aby se veřejně poskvrnil lží a zradil to, zač celý život bojoval, zůstal dál ve vězení. Znamenalo to pro něj plných 10 let strávených za otřesných podmínek v lágru na Sibiři. Kostava se tímto gestem stal morální autoritou, jíž ani později žádný z lídrů opozičního hnutí už nedosáhl. I on byl k věčnému spánku uložen na tbiliské Mtacmindě, dva roky po propuštění zemřel při autonehodě. Poté již nebyl nikdo, kdo by mírnil Gamsachurdiovy autoritářské tendence a nacionalistické postoje, které nabíraly na radikálnosti.
Gruzie jen pro Gruzíny
Na sklonku 80. let v Gruzii vypluly na povrch národnostní problémy, které na nějaký čas přiškrtila tvrdá sovětská pěst. Jen co se ale za Gorbačovovy vlády začala pomalu otvírat, postupně se ozývaly hlasy z gruzínských regionů, pomýšlející pokud ne přímo na nezávislost, tak alespoň na autonomii. V Gruzii žije na 80 etnických skupin – některé o velikosti jedné či dvou vesnic – a mnoho z nich má vlastní jazyk, avšak sovětská socialistická republika měla v názvu „gruzínská“ podle majoritního národa, a proto jediný oficiální jazyk i jazyk školství byla gruzínština. To samozřejmě vedlo k národnostním třenicím trojí úrovně: Rusové utlačovali Gruzíny, protože ti byli menšinovým národem v SSSR, Gruzíni utlačovali ostatní národy na území Gruzie, které byly v pozici menšiny, a zároveň byli utlačovaným národem od Rusů. Ale protože je bližší košile než kabát, působili Gruzíni jako větší nepřítel menšinovým národům, takže Rusové a konkrétně ruština na školách byla považována za lepší variantu než gruzínština.
Gamsachurdia si získal obrovskou popularitu právě apelem na národnostní otázku. Jeho umírněnost z předchozích let se rozplynula jako pára nad hrncem. Gruzínská opozice v Tbilisi položila rovnítko mezi disidentem a gruzínským nábožensky založeným nacionalistou. V říjnu 1990 proběhly v Gruzii volby do gruzínského zákonodárného orgánu na uvolněná místa v čele hnutí – Nejvyššího sovětu. Předvolební program Gamsachurdiovy strany se točil kolem prosazování práv Gruzínů v regionech, hlavně v Abcházii a Jižní Osetii, díky němuž s přehledem vyhrál.
Abcházie – každodenní realita neuznaného státuCelé volby se nesly ve znamení zmatků, kandidátky byly sestavovány ve spěchu a do parlamentu se dostali spíše populisté než intelektuálové. Gruzínská inteligence byla v podstatě vyloučena z účasti na parlamentní politice. Navíc, nikdo neměl zkušenosti se státní politikou. V tomto období nejistoty se Gamsachurdiovi, jakožto váženému lídrovi disentu, snadno podařilo získat kontrolu nad poslanci, z nichž řada ani nevěděla, jakou moc vlastně má.
Nový prezident
V květnu 1991 byl Gamsachurdia parlamentem zvolen prvním prezidentem nezávislé Gruzínské republiky. Nejvyšší post v zemi v něm neprobudil pocit, že by měl být prezidentem všech obyvatel a slevit ze svých nacionalistických názorů. Naopak jej to ještě utvrdilo v dojmu vlastní neomylnosti. Pamětníci vzpomínají, že jeho chování bylo nevypočitatelné. Stal se paranoidním, měl hlavu plnou konspiračních teorií, nadto ještě sklon k sebeglorifikaci. Rád se ztotožňoval s mytickými hrdiny z gruzínských vyprávění, která slýchával v dětství.
Největší kámen úrazu pro celou zemi představovala vládní politika ohledně národnostních menšin: Gamsachurdia byl ochoten přiznat jakási národnostní práva Abcházcům, ale už méně Adžarům, a Osetince vůbec považoval za cizorodý prvek v Gruzii. Nejenže jim nechtěl přiznat práva žádná, ale dokonce nebyl proti, pokud by byli vysídleni do svého „domova“ v Severní Osetii.
Jediné východisko z nepodařeného přechodu k demokratickému režimu a tržnímu systému, v důsledku čehož byla celá země uvržena do bídy, viděl ve vládě silné ruky. Věřil, že po všem, co zažil, nazřel, co je pro jeho zemi nejlepší, a cokoliv, co nekorespondovalo s jeho vizemi, odmítal. Obyčejní občané přece nemohou pochopit situaci země v dostatečném měřítku, takže do vládní politiky nemají co mluvit. Proto ani nepovažoval za nic špatného, když v září 1991 nechal demonstrace proti své vládě rozehnat silou. Až příliš brzy se do malé země pod horami vrátily praktiky bývalého režimu.
Opozičníci, kteří ještě před pár měsíci táhli za jeden provaz, se názorově rozštěpili. Proti prezidentovi vznikla vnitřní opozice. Gamsachurdia se ji snažil potlačit tím, že zakázal vydávání opozičních novin nebo nechal zatknout lídra frakce vystupující proti jeho politice. Mezitím potyčky v Abcházii a Jižní Osetii přerostly do otevřeného ozbrojeného konfliktu, kdy proti sobě stály místní síly spolu s ruskými jednotkami proti gruzínským. Příznivci Zviada Gamsachurdii, zvaní podle něj „zviadisté“, zastávali radikální nacionalistické postoje ve vztahu k menšinám, kdežto protiprezidentská opozice byla umírněná a usilovala především o uklidnění situace, takže byla vstřícná k ústupkům. Spory mezi oběma frakcemi se vyhrotily v zimě 1991, kdy vypukl v centru Tbilisi otevřený střet.
Gamsachurdiův pád
Ozbrojené opoziční jednotky se pokusily v lednu 1992 o puč. Zaútočily na budovu parlamentu, kde se nacházel i Gamsachurdia, který se zachránil útěkem ze země. V březnu byl do čela státu povolán Eduard Ševardnadze, který byl vnímán jako člověk, jenž je schopen nastolit smír mezi menšinami. Jenže ani bývalý Gorbačovův ministr zahraničí nezvládl zemi konsolidovat a kontrolovat především paravojenské síly, které, ač měly působit jako armáda Gruzie, fungovaly spíše jako osobní jednotky svých vojenských vůdců.
Ševardnadze se dostal do bezvýchodné situace, když se v září 1993 Gamsachurdia se svými příznivci rozhodl vrátit do rodné země a vydobýt si zpět svoji ztracenou pozici. Zviadisté si vybudovali základnu ve městě Zugdidi na západě a odtud plánovali útok na Tbilisi a svržení současné vlády. Kromě několikanásobné občanské války čelil Ševardnadze ruskému nátlaku ohledně statusu menšin, ekonomické krizi, neměl k dispozici pořádnou armádu a sám se v této době dokonce nacházel v ohrožení života v obklíčeném městě Suchumi v Abcházii. V této chvíli přistoupil na nátlak Rusů, kteří nabízeli „pomoc“ výměnou za bolestivé ústupky týkající se pobytu ruských vojsk a pronájmu vojenských základen na území Gruzie.
Tragický hrdina národa
Rusové během krátké doby rozprášili špatně vycvičené a chabě ozbrojené jednotky Zviadistů. Gamsachurdia se opět řešil situaci útěkem. Nalezen byl 31. prosince 1993 s prostřelenou hlavou ve vesnici několik kilometrů od Zugdidi. Dodnes se nezjistilo, zda svůj život ukončil sám, byl zavražděn, nebo to byl výsledek potyčky s opozičními vojáky. Gamsachurdia nikdy nepochopil, že demokracie neznamená samovládu toho, který byl ve volbách zvolen do prezidentské funkce. Svoji již tak rozdělenou zemi ještě definitivně rozetnul vedví a vydal ji napospas tolik nenáviděnému severnímu sousedovi. Místo aby se pokusil zajistit mír, rozhodl se udělat to, proti čemu bojoval za sovětských dob: upřít etnickým menšinám právo na vlastní kulturu a jazyk. Nejspíš mu nikdy nedošlo, že konflikty v Abcházii a Jižní Osetii se skutečně zakládaly na národnostních problémech a Rusové je nevytvořili, ale pouze jich využili.
Nakonec však Gamsachurdia dosáhl toho, čeho si přál; stal se jedním z bájných hrdinů Gruzie. Ševardnadzeho nástupce v prezidentské funkci Michail Saakašvili udělil Gamsachurdiovi a Merabu Kostavovi v roce 2013 titul „Hrdina národa“.
