Gagauzie: nečekaný hráč v evropské geopolitice

Moldavská republika zaujímá prvenství v nepříliš lichotivém žebříčku nejchudších států Evropy. Tuto polozapomenutou východoevropskou zemi trápí kromě jiného dramatický odliv práceschopných obyvatel, korupce v nejvyšších kruzích politiky a vnitřní nestabilita

Moldavsko se rozkládá na ploše necelých 34 tisíc km, patří tedy k menším státům Evropy. Přes svou malou rozlohu se centrální vláda v hlavním městě Kišiněvě musí den co den potýkat s jednou velkou výzvou: udržením územní integrity. V Moldavsku totiž najdeme hned dva regiony, které jsou, každý ovšem v jiné míře, pro jednotu země problematické.

Prvním z nich je separatistické Podněstří, které je dobře známo i široké veřejnosti. Území za řekou Dněstr se někdy poněkud nepřesně přezdívá „skanzen komunismu“ a centrální kišiněvská vláda zde nemá žádnou moc.

V tomto článku však budeme mluvit o druhém z regionů. Je jím prakticky neznámá Autonomní oblast Gagauzie, a přestože se může na první pohled zdát, že se jedná o marginální území, vývoj posledních několika let ukazuje, že se tento region stává důležitým místem geopolitických střetů.

Autonomní oblast Gagauzie

Gagauzie je malé území na jihu Moldavska, které je obývané především Gagauzy. Gagauzové jsou pravoslavné turkické etnikum mluvící turkickým jazykem, což je odlišuje od románské většiny žijící v Moldavsku. Původ Gagauzů je nejistý a existuje o něm mnoho teorií, více či méně založených na historických pramenech. Faktem nicméně zůstává, že toto etnikum do oblasti dnešní Gagauzie přišlo v 19. století, když hledalo ochranu před Osmanskou říší. Tenkrát jim toto území nabídl ruský car, což do dneška tvoří základ pro pozitivní vnímání Ruska.

Dnešní Gagauzie, která má pouhých 1832 km2 a zhruba 170 tisíc obyvatel, byla vytvořena na základě referenda z roku 1995, které umožňovalo každé dotčené obci rozhodnout se, zda chce patřit k autonomní oblasti, nebo zůstat pod kišiněvskou vládou. Gagauzie kvůli tomu není jednolitým a celistvým územím, ale často se stává, že jedna obec do Gagauzie spadá a vedlejší již nikoli. Stejně tak se vedou o tyto hranice spory, neboť někteří kritici tvrdí, že referendum nebylo umožněno ve všech obcích a že některé oblasti zůstávají mimo gagauzské území proti své vůli. I kvůli tomu se mapa Gagauzie neustále mění a redefinuje.

Hlavním městem Gagauzie je Komrat. Žije v něm přibližně 23 tisíc obyvatel a je správním centrem pro celou autonomní oblast. Turisticky není Komrat příliš zajímavý. Vzpomeňme snad jen v centru se nacházející pravoslavný chrám a dále přes silnici stojící regionální muzeum. Kromě toho je Komrat sídlem místní univerzity, která byla založena roku 1991 a sestává ze čtyř fakult: Ekonomické, Zemědělsko-technologické, Právnické a Fakulty národní kultury.

V Gagauzii se pak nacházejí další dvě města: jihogagauzské Vulcănești s 12 tisíci obyvateli a Ceadîr-Lunga s 16 tisíci. Za zmínku také stojí vesnice Beşalma, ve které se nachází velké a profesionálně spravované muzeum gagauzské kultury.

Jak již bylo zmíněno, Gagauzie vznikla v první polovině 90. let. Jednalo se v podstatě o reakci na rozpad Sovětského svazu. Za dobu své existence se SSSR těšil v Gagauzii široké podpoře a s jeho kolapsem přišla myšlenka na gagauzskou samostatnost. Impulzem byla vlna romanizace, nastolená novým nezávislým Moldavskem, během které se upozaďovala ruština a do popředí se stavěla moldavština (rumunština), a historická i kulturní návaznost na Rumunsko. Z této doby existují i první vážně míněné snahy o unifikaci Moldavska s Rumunskem, které se však nikdy nepodařilo uskutečnit. Gagauzie, a stejně tak i zmiňované Podněstří, romanizaci odmítaly kvůli obavám ze ztráty své osobité kultury a identity. Proto se na začátku 90. let Moldavskem prohnala vlna pokusů o osamostatnění. V Podněstří tyto snahy vyústily v krátkou válku, která si vyžádala stovky životů. Gagauzii se podařilo získat status autonomní republiky, aniž by bylo nutné sáhnout po zbraních.

Aréna geopolitických zájmů

Přestože Gagauzie neoplývá žádným přírodním nebo jiným bohatstvím, zajímají se o ni globální hráči a svůj vliv si zde snaží upevnit Rusko, EU i Turecko. Malá zemička se tak dostává do centra dění a všechny tři velmoci se ji snaží využít ve svůj prospěch.

Největší vliv zde má samozřejmě Rusko, a to díky historické kontinuitě a předávanému vděku za darované území. V Gagauzii se mluví převážně rusky a zdejší církev spadá pod moskevského patriarchu. Rusku ale šlape na paty Turecko, které využívá etnické spřízněnosti, a pomocí různých dotací a investic si zavazuje místní lid a samosprávu. Evropská unie v Gagauzii příliš dobrou pověst nemá. Lidé ji vnímají v kontextu moldavských snah o unifikaci s Rumunskem, neboť dodnes panuje představa, že jediná možnost, jak vstoupit do EU, je sjednotit se s tímto členským státem. Gagauzové se stejně jako před dvaceti lety bojí ztráty identity a suverenity. Zároveň existuje velká protievropská propaganda, která vykresluje EU jako fašistický moloch plný nacionalistů a podporovatelů korupce. Reálné znalosti o fungování Evropské unie jsou minimální.

Blízký vztah Gagauzů k Rusku se prohlubuje současně s tím, jak se proevropská centrální vláda snaží přibližovat ke členství v Unii. Moldavsko tak kromě jiných naprosto zásadních otázek musí řešit i územní celistvost. Dokud se nevyřeší spor s Podněstřím, je vidina vstupu do EU nereálná. Zároveň se k podněsterské problematice začíná přidávat i ta gagauzská. Gagauzie totiž výrazně brojí proti EU a krokům centrální vlády. Rozdílný náhled na evropskou integraci je patrný na první pohled. Například v moldavských oblastech nalezneme vlajky EU na každé státní budově a na mnoha veřejných prostranstvích, zatímco v Gagauzii nevisí ani jedna.

Vyústěním tohoto protievropského naladění bylo referendum, které se konalo v roce 2014. Načasování v době sílící krize na Ukrajině jistě není náhodné. Moldavsko totiž podepsalo na rozdíl od Janukovyčovy vlády Asociační dohodu s Evropskou unií. Tu dohodu, jejíž odmítnutí iniciovalo události na Majdanu. Rusko toto moldavské rozhodnutí kritizovalo, a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Na moldavský export byly uvaleny sankce, což tvrdě dolehlo především na producenty vína. Hlavním moldavským exportním zbožím je právě víno, a Rusko tvořilo jeho hlavní odbytiště.

Zajímavé jistě je, že sankce uvalené na Moldavsko se netýkaly Gagauzie. Ta může s Ruskem nadále čile obchodovat, jako by se nic nestalo. Rusko tak vráží klín do jednoty země a snaží se v už tak rozdělené společnosti tyto tendence ještě posilovat. Obyvatelé Moldavska se přirozeně bojí, že budou-li dále pokračovat v evropském kurzu, mohou snadno dopadnout jako Ukrajina. Tím spíše, že v Podněstří je stále přítomna ruská armáda a Gagauzie se zcela jasně vymezuje proti EU.

oto vymezování je dobře patrné z výsledků již zmíněného referenda. Obyvatelé Gagauzie v něm odpovídali na tři hlavní otázky: Jste pro bližší spolupráci s Euroasijskou hospodářskou unií? Jste pro větší integraci s Evropskou unií? Podporujete v případě ztráty moldavské nezávislosti odtržení Gagauzie a vytvoření samostatného státu?

Účast ve volbách prý překonala 70 % oprávněných voličů. Výsledky referenda se z našeho úhlu pohledu nutně musejí zdát být poněkud podezřelé, neboť se většinou pohybují kolem 98 %, což nevzbuzuje valnou důvěru. Nicméně nebylo hlášeno, že by docházelo k podvodům nebo kupčením s hlasy.

Celkem 98,4 % voličů se vyjádřilo pro bližší spolupráci s Euroasijskou hospodářskou unií podporovanou Ruskem. 97,2 % hlasovalo proti větší integraci s EU a 98,9 % požadovalo samostatnost v případě, že Moldavsko přijde o svou nezávislost (skloňováno zejména v souvislosti s unifikací s Rumunskem). Centrální vláda toto referendum odmítla a prohlásila ho za protiústavní. Podpory se Gagauzové dočkali pouze od socialistů vedených Igorem Dodonem. Nutno podotknout, že tento tehdejší opoziční politik dnes zastává funkci moldavského prezidenta a nijak se netají svou náklonností k Moskvě a nechutí k Bruselu.

Kromě Ruska má své zájmy v Gagauzii i Turecko. V poslední době se Turecko pod vedením prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana snaží o mocenský vzestup a někteří badatelé a analytici hovoří o budování nové Osmanské říše na principech panturkismu. Panturkismus, který se v zásadě podobá nám dobře známému panslavismu, hovoří o jednotě všech turkických národů, kterou má zajistit právě nejsilnější a nejvyspělejší Turecko. V rámci této nové politiky se Turecko například vrací na Balkán, podporuje archeologické výzkumy starých turkických etnik v centrálně-asijských stepích, v zájmových oblastech staví školy, univerzity, mešity, infrastrukturu a podporuje mladé lidi, aby jezdili studovat do Turecka atd.

Gagauzii Turecko podporuje již od roku 1991, kdy vyhlásila nezávislost. Během následných kritických let vyjednávání a hrozeb stálo vždy na straně Gagauzů. Turecko mimo jiné kišiněvské vládě pohrozilo, že nepřijme-li autonomní status Gagauzie, uzná Turecko Gagauzii za nezávislou republiku na mezinárodní úrovni. Nakonec tedy byla roku 1994 Gagauzie prohlášena za autonomní oblast v rámci Moldavské republiky. Gagauzové jsou Turecku za toto jednání samozřejmě dodnes vděčni.

Turecko nepřestává Gagauzii podporovat i dnes. Postavilo se za ni například během zmiňovaného referenda. V letošním roce má navíc turecký prezident Erdoğan oficiálně Gagauzii navštívit.

Jak dál?

Do budoucna jistě nebude snadné najít společnou řeč mezi centrální vládou a Gagauzií, přestože je to zcela nezbytné pro zdravý vývoj země. Každá strana má jiné zájmy, zároveň se odlišně politicky profilují, a rozdíly se začínají prohlubovat.

Gagauzská kultura a jazyk, na jejichž ochraně a uchování stojí značná část současné gagauzské politiky, se stává cenným nástrojem nátlaku na centrální vládu a prostředkem k dosahování vlastních cílů místních elit. Chvílemi se až zdá, že národní kultura a gagauzská identita je jen zbožným přáním hrstky intelektuálů a zároveň výborným způsobem pro gagauzské elity, jak ve jménu ochrany národa naplňovat vlastní zájmy. Vzhledem k tomu, že běžným jazykem komunikace je ruština, na školách i univerzitě se vyučuje převážně rusky, lidé sledují ruské pořady v televizi, poslouchají ruský pop, čtou knihy v ruštině atd., můžeme jen usuzovat, kolik toho z gagauzské kultury skutečně zůstalo, a co už je jen pouhým politickým heslem.

Jazyková problematika je obecně velkou výzvou, která může v následujících letech získat závažný rozměr. Na moldavském venkově a v menší míře i ve městech přestává mladá generace mluvit rusky a soustředí se na moldavštinu a angličtinu, případně na příbuzné románské jazyky jako je italština nebo francouzština. Většina pracovních sil z Moldavska putuje právě do Itálie, Rumunska nebo střední Evropy. Naproti tomu v Gagauzii je ruština stále nejpoužívanějším jazykem a moldavštinou mnozí nevládnou. Místní lidé také v mnohem větší míře odcházejí za prací do Ruska. V Moldavsku tedy vyrůstá generace, která si možná brzy nebude navzájem vůbec rozumět.

Jak se situace v této hluboce rozdělené zemi bude dále vyvíjet, je samozřejmě otázkou. Nicméně z indicií, které máme v současnosti k dispozici, můžeme k dalším osudům této země jen stěží nebýt skeptičtí