Umělecká cesta Marcela Ianca

Janco and friends in the Hula Valley, 1938 Zdroj: wikipedia.org

Od smrti významného rumunského architekta, malíře a sochaře Marcela Ianca již uplynulo 33 let. Narodil se 24. května 1895 v Bukurešti v židovsko-rumunské rodině. Díky spojení dvou kulturních tradic – evropské a rumunské, umocněné jeho židovským původem – byl v zasvěcených uměleckých a kulturních kruzích pokládán za jednu z nejznámějších osobností v Evropě. Na své dlouhé umělecké cestě prošel osobitým vývojem. Jeho malířský styl se vyhranil po pobytu v Curychu, kde se stal spoluzakladatelem dadaistického hnutí, a v Paříži, kde ho ovlivnily především kubismus a surrealismus. Prostřednictvím svých obrazů dokázal nabídnout vždy něco nového. Jeho originalita a vytříbený umělecký cit našly svůj výraz v tvorbě, která se zásadním způsobem zapsala do vývoje evropského malířství 20. století. Umělecká dráha spoluzakladatele dadaismu se uzavřela po téměř sedmi desetiletích plodného života. Zemřel v kruhu svých nejbližších 21. dubna 1984 v malé vesničce Ein Hod, která se po emigraci do Izraele v roce 1941 stala jeho druhým domovem.

První kroky

Umění provázelo Ianca celý život. Už jako dítě projevoval malířský talent. Rodiče ho v jeho umělecké dráze podporovali, a dokonce mu platili soukromé hodiny malby u židovského umělce Iosifa Isera. Střední školu vystudoval v Bukurešti. Už tady se projevil jako vůdčí osobnost a soustředil kolem sebe skupinu mladých umělců. Od listopadu 1912 vydával společně se svými generačními druhy Ionem Vineoua Tristanem Tzarou časopis Simbolul, kde publikoval Tzarovy básně a vlastní kresby. Časopis po pěti vydáních zanikl. Pro skupinu rumunských umělců to byl skromný začátek, nicméně díky němu vešli do evropského kulturního povědomí a každý z nich si tím zároveň otevřel cestu do prominentních bukurešťských uměleckých kruhů. Z oné doby se dochovala řada Iancových malířských prvotin – například jeho autoportrét (1911) nebo portrét rumunského malíře Davidesca (1912).

Dadaistické období

V roce 1915 odešel Iancu studovat do Curychu, kde se věnoval zejména architektuře a avantgardnímu umění a opět se setkal se svým dlouholetým přítelem a lídrem skupiny Tristanem Tzarou. Ve studiu ho podporovali rodiče, ale s příchodem první světové války ztratil s rodinou v Rumunsku veškeré kontakty. Aby mohl pokračovat ve studiu, hledal alternativní zdroje příjmů a shodou okolností – nebo řízením osudu – objevil v místních novinách inzerát, který mladým umělcům nabízel účast v literárním kabaretu.

Z podnětu básníka a filozofa Huga Balla vznikl 5. února 1916 Cabaret Voltaire. K tomuto energickému umělci se postupně přidali Emmy Henningsová, Hans Arp, Richard Huelsenbeck, Tristan Tzara a také nadaný Marcel Iancu. Mladá umělecká skupina stála u zrodu nového směru v moderním umění. Tady také vznikla první Iancova práce – pro jedno z dadaistických představení vytvořil masky a kostýmy inspirované africkými motivy. Jako modernista a jeden ze zakladatelů dadaistické skupiny tu demonstroval spojení divadla s výtvarným uměním. Mezi lety 1916 a 1922, označovanými jako Ballovo období, převládaly v jeho malířské tvorbě obrazy s náměty Cabaretu Voltaire (například olejomalby Koláže ze země DaDa a DaDa tablet).

Nový život (Das neue Leben)

Během curyšského „zlatého období“ (1916–1919) se dadaistická skupina stala díky novému a pokrokovému uměleckému směru velmi populární. Mladí umělci byli činorodí jak ve výtvarném umění, tak v literatuře. Pořádali nejen konference o dadaistickém hnutí, ale také přednášky o avantgardní a surrealistické tvorbě. Nezávisle na dadaistických vystoupeních podporovali členové skupiny i jiné intelektuální a umělecké aktivity.

V roce 1918 se s Hansem Arpem a Marcelem Iancem spojilo několik umělců, aby společně založili skupinu, kterou pojmenovali Nový život. Pořádali veřejné diskuse, přednášky a výstavy. Paralelně s touto skupinou pak založili spolek Svaz radikálních umělců. Ačkoli tyto organizace neměly dlouhého trvání, v uměleckém prostředí zanechaly trvalou a nesmazatelnou stopu.

Marcel Iancu. Zdroj: Wikipedie

Rumunské období

Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl Iancu dadaistickou skupinu opustit. Po nečekaném odjezdu do Paříže se však snažil najít svůj vlastní umělecký styl a na čas se prakticky vzdal všech svých dadaistických a surrealistických idejí.

Po roce stráveném v Paříži (1921– 1922) se vrátil do Bukurešti, kde žil až do své emigrace (1941). Doma kolem sebe soustředil básníky, malíře a spisovatele a propagoval avantgardní umění. Byl jejich učitelem a rádcem a prakticky založil novou uměleckou generaci. Věřil v kombinaci užitého a kreativního umění. U svých studentů usiloval o propojení umění a uměleckého řemesla. Věřil, že vytváří nový umělecký směr, který bude stejně populární jako moderní a současně vyjde z tradičních uměleckých základů.

S jeho podporou vycházel v letech 1922–1932 časopis Contimporanul (Současník), který sloužil jako odrazový můstek jemu samotnému i celé řadě dalších rumunských avantgardních umělců (například Victoru Braunerovi, Constantinu Brâncușimu aj.). V tomto časopise vycházely články o moderním umění, architektuře a divadle. Rumunské období bylo pro Marcela Ianca dobou tvůrčí plodnosti a zároveň důležitým mezníkem v jeho životě.

V té době byl členem řady známých uměleckých a kulturních skupin zaměřených na podporu rumunského moderního umění. Ve třicátých letech to byly Nová skupina (Grupu Nou, 1932) a Výtvarná skupina (Grupu plastik, 1934) a také časopis Kritérion (1933–1937), ve kterém rozvíjel své myšlenky o umění a nabíral tvůrčí síly.

Emigrace a izraelské období

Kvůli sílícím antisemitským opatřením v Rumunsku byl Iancu v roce 1941 nucen s rodinou emigrovat do Palestiny. Bezprostředním impulzem k tomuto ráznému kroku byla smrt jeho švagra při bukurešťském pogromu.

V Palestině zahájil novou kapitolu svého života. V neznámém prostředí nejen že zápolil s jazykovou bariérou, ale sváděl i boj o uhájení holé existence. Přesto se pokoušel prosadit a aktivně zapojit do uměleckého života. Jeho snahou bylo představit v Palestině evropský modernismus a své bohaté zkušenosti s ním. Modernismus byl hluboce zakořeněn jak v jeho mysli, tak i v dosavadním díle.

Osobní setkání s barvitým prostředím Blízkého východu zanechalo v jeho obrazech hluboké stopy. V jejich tematickém rejstříku tehdy převládaly exotické motivy, příznačné pro život obyvatel palestinsko-arabského území, i výjevy z boje Židů za nezávislost a vlastní existenci. Válka, která vypukla po odchodu britských vojsk z Palestiny, a následné vyhlášení samostatného židovského státu Izrael 14. května 1948 podnítily umělcovo rozhodnutí přijmout zemi za vlastní a zůstat v ní natrvalo, přestože všichni jeho kolegové i přátelé se po válce vrátili do Rumunska nebo do Francie.

Poté, co ve Švýcarsku a později v Rumunsku experimentoval s avantgardním uměním, představil tento nový umělecký proud i v Izraeli, což chápal jako osobní poslání. Byl to originální umělec, který po celý život zůstal v úzkém kontaktu nejen s evropským uměním, ale i s rumunskými tradicemi.

Svému tvůrčímu duchu nedopřál odpočinku. Už během prvního desetiletí existence státu Izrael založil nevelkou uměleckou skupinu Nové obzory (Ofakim chadašim). Skupina si kladla za cíl vytvářet nové formy izraelského abstraktního umění, její vůdčí myšlenkou byla víra v sílu modernismu a abstrakce. Sám ji vyjádřil slovy: „Domnívám se, že abstrakce je novým druhem jazyka pro každého.“ Výstavy obrazů členů skupiny, spojené s bohatou propagační činností, se staly historickým mezníkem izraelského moderního umění. V té době vznikala díla plná symbolů a dramatických prvků, v mnohém podobná těm, jaké v některých svých obrazech používal Pablo Picasso. Mezi nejznámější Iancovy obrazy tohoto období patří Imaginární zvířata. Umělec je zobrazil v pohybu připomínajícím taneční kreaci. Nejsou skutečná, spíše působí dojmem snu, ve kterém se dokonale sladěné barvy pojí se stylizovanými tvary. Iancu pro toto pojetí použil termín ztracený ráj. Inspirací mu k němu byl rumunský spisovatel a básník Urmuz (1883–1923, vlastním jménem Dimitrie Ionescu-Buzău). Ne náhodou byl tento rumunský spisovatel považován za zakladatele surrealismu ještě předtím, než se objevil v literatuře jako nový literární směr. Surrealistické prvky jeho tvorby Iancu zhmotnil ve svých obrazech. Právě vztah mezi slovem a výtvarným projevem byl pro jeho abstraktní malířskou tvorbu příznačný. V jeho dílech se vždy prolíná motiv vyprávěného příběhu s motivem zrozeným v malířově fantazii.

Stál rovněž u zrodu pozoruhodného architektonického projektu v izraelském městečku Ein Hod (Izrael), kde bylo v roce 1983 za účasti izraelského prezidenta Chajima Herzoga otevřeno dadaistické muzeum.

Originálním židovským umělcem s rumunskými kořeny zůstává i pro budoucí generace. Byl oceněn mnoha prestižními cenami – například Dizengoffovou cenou v roce 1951, Cenou Histadrutu v roce 1958 a Cenou Izraele v roce 1961 – a ve své době patřil k nejoblíbenějším světovým umělcům.

Díky své angažovanosti v dadaistickém hnutí a na poli modernismu a abstrakce je právem považován za jednu z nejzajímavějších a nejoriginálnějších uměleckých osobností 20. století.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *