NaZápad – ruská, ukrajinská a běloruská meziválečná emigrace na výstavě v letohrádku Hvězda

Památník národního písemnictví za spolupráce pražského Slovanského ústavu, Národní galerie a Národního flmového archivu ve své hlavní výstavě letošní sezóny představuje v sálech letohrádku Hvězda specifckou kapitolu kulturních dějin meziválečného Československa: aktivity a osudy emigrace z území bývalého carského Ruska. Jakkoliv může výstava působit v omezených a expozičně komplikovaných prostorech letohrádku tematicky naddimenzovaná, právě její tematická šíře a až zahlcení exponáty usiluje o základní sdělení: obohacení v té době mimořádně pohostinného Československa, jakožto i měřítko fnanční a organizační pomoci emigraci, byly neobyčejné. Lidé, kteří se z větší části proti své vůli ocitli mimo své domovy, významně zasáhli do všech oblastí činnosti mladého státu a vytvořili dosud poměrně málo reflektovanou kulturní vrstvu československých dějin.

Tehdejší diskurs v přístupu k emigraci byl – s výjimkou komunistické strany – jednotný: shoda na nutnosti podpořit běžence panovala napříč celým politickým spektrem. Ačkoli v té době hrála roli ještě rezonující myšlenka sounáležitosti slovanských národů, významnou motivací bylo i vytváření obrazu státu jako moderní demokracie schopné nabídnout pomocnou ruku porevolučním uprchlíkům. Kontrast se současným postojem vrcholných představitelů státu nemůže být větší: dobře organizovaná státní podpora (tzv. ruská pomocná akce) nejenže ulehčovala nejtěžší období krátce po příchodu, ale hlavně umožnila mladým lidem studovat v ruštině a ukrajinštině a pokračovat v profesním rozvoji. Za podporou stál i logický předpoklad, že se exulanti budou moct vrátit během několika příštích let do vlasti. Přes razantní omezení však pokračovala i řadu let poté, kdy již bylo evidentní, že sovětský režim není krátkodobou záležitostí.

Emigraci z území předválečného Ruska netvořila jednotná komunita a určitě ji nelze vnímat jako koherentní skupinu lidí, vytvářející jednotnou kulturní paměť. Pestrost osudů a různá míra asimilace, ustrnutí či vrstvení identit v konfrontaci s novou situací pobytu v emigraci vytvářejí komplexní téma, k jehož uchopení vzhledem ke stavu poznání celé problematiky často chybí nástroje. Výstava v letohrádku Hvězda se i proto zaměřuje na konkrétní osudy osobností a institucí a různorodost kontaktů s místním prostředím. Její tematické rozpětí sahá od spolkového života emigrace, úspěšných vědců v technických, přírodovědných i humanitních oborech, přes zapojení do výtvarného a literárního života až po oblast divadla, baletu a filmu.

Ačkoli výstava může vzhledem ke svému rozsahu jen naznačit širší kulturní rámce aktivit emigrantů, pokouší se v některých podtématech reflektovat určité klíčové otázky tématu: „Zachovávala ruská emigrace kulturu předrevolučního Ruska? Jakou roli hrály exilové komunity v ČSR pro formování ukrajinské a běloruské národní identity? A do jaké míry emigrace sama sebe vnímala jako jednotnou mezinárodní komunitu?“ Na příkladu sbírky Ruského kulturně-historického muzea na Zbraslavi, kterou mimochodem její strůjce Valentin Bulgakov zprvu zvažoval (podle svých vzpomínek) umístit právě do letohrádku Hvězda, jsou patrné ambice zachovat paměť – v tomto případě výhradně ruské – exilové komunity. Podobné cíle stály i za založením archivu a sbírky slovanského umění pod hlavičkou Slovanského ústavu.

Různorodost a množství institucí, které vzešly z prostředí exilu, jsou fascinující: od pokusů navázat na předrevoluční situaci v naivní představě brzkého obnovení předchozího stavu, jako byla ryze heterotopická Ruská právnická fakulta, jejíž absolventi, vzdělaní v právu carského Ruska, neměli pochopitelně ve dvacátých letech sebemenší šanci své znalosti uplatnit, až po životaschopné a úspěšné instituce, jakými byly například Archeologický ústav N. P. Kondakova či Ukrajinské studio výtvarných umění, které si svojí otevřeností a kvalitou výuky udrželo přitažlivost pro mladé umělce mnoha národností od dvacátých až do začátku padesátých let a představovalo v meziválečném období funkční alternativu pražským (českým) vysokým výtvarným školám.

Při konfrontaci tvorby výtvarníků exilu s radikální změnou životní situace by se nabízela možnost interpretace tvůrčích výstupů podle klasických kategorií dominantních, vznikajících a reziduálních kulturních forem (srov. Raymond Williams: Marxism and Literature, 1977). Právě vytěžování archaických kulturních fenoménů, které mohlo mít za cíl mimo jiné i evokování sdílené zkušenosti celé komunity, umožnilo například obnovení pravoslavného ikonopisu (pařížská škola l’Icone) nebo odkazování až ke vzdáleným kočovným národům (pražská skupina Skytové). Neméně zajímavé jsou v dobovém kontextu i dozvuky ruské realistické malby či pokračování uměleckých tradic spojených se skupinou „Mir iskusstva“ mimo hranice Ruska, ať už konzervování výtvarných tradic jejich dalšímu rozvoji bránilo jakkoliv.

Činnost především ruského exilu je v posledních letech předmětem poměrně intenzivního zájmu ruských badatelů. Tento zájem však nese potenciální úskalí: ve snaze zahrnout do ruských dějin i dějiny mnohonárodnostní a vrstevnaté emigrace se zpravidla pomíjí složitost osudů i identit exilové komunity a nezřídka i tragika událostí po konci druhé světové války, kdy byla řada představitelů exilu násilně deportována do sovětských lágrů či zlikvidována jednotkami NKVD a SMERŠ (zkratka pro Směrť špionam). Zahrnutí dějin celé porevoluční diaspory do historie dnešních států, z jejichž území exulanti odešli, zjevně svádí k jistým podobám „restorativní“ nostalgie (srov. Svetlana Boym: The Future of Nostalgia, 2001), konstruující obraz země do podoby utopické jednoty Ruska v jeho hranicích s „ruským zahraničím“.

Příkladem problematického přístupu je i zájem, jemuž se těší dějiny výše zmíněného Ruského kulturně-historického muzea a který vyústil do uspořádání nedávné výstavy Státní Treťjakovské galerie „Zachránit pro Rusko“, kterou doplňuje reprezentativní katalog: : ten až entuziasticky představuje vyvezení pražských sbírek muzea do SSSR jako „návrat“ ruského kulturního dědictví do vlasti – bez ohledu na to, za jakých okolností se tak stalo, jak bylo v sovětských dobách se sbírkami nakládáno a jak vyvezení muzejní sbírky navázalo na přenesení fondů Ruského zahraničního historického archivu, další významné pražské instituce, jejíž materiály byly v mnoha případech zneužívány Sovětským svazem v politických procesech proti těm, kteří byli uneseni z ČSR po příchodu Rudé armády.

Jakkoliv je „památníkovská“ výstava kolektivním dílem, v němž se projevují odlišné přístupy, styly bádání i psaní poměrně početné skupiny kurátorů a autorů, ambiciózní tematické rozvržení je snad i určitou zprávou o stavu zpracování tématu z pohledu řady oborů. O stavu bádání, které si bude v příštích letech žádat zohlednění vnějších i vnitřních perspektiv meziválečné exilové komunity a silnější kontextualizaci s kulturními dějinami výchozích i cílových zemí.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *