Postoj České republiky k evropské politice Východního partnerství (VP) prošel za posledních osm let značným vývojem. Od počáteční fáze v letech 2008–2009, kdy se Česká republika postavila do čela podporovatelů vzniku této východní politiky Evropské unie, až po současný stav, kdy se zdá, že ČR ztrácí dech a stále více se posouvá do stavu realistické podpory statu quo. Proběhlý pátý summit Východního partnerství, který se uskutečnil 24. listopadu 2017 v Bruselu, nám dává dobrou příležitost bilancovat český přístup k VP a analyzovat možný vývoj po říjnových volbách do Poslanecké sněmovny PČR.
Česko a Východní partnerství
Východní partnerství bylo oficiálně spuštěno 7. května 2009 během českého předsednictví Rady Evropské unie, což lze považovat za zahraničněpolitický úspěch ČR, která společně s Polskem a Švédskem tvrdě pracovala, aby zahájila východní dimenzi Evropské politiky sousedství pouze několik měsíců po podobné francouzské iniciativě pro Středomoří. České republice se podařilo pro tento projekt nejen získat podporu Německa, ale také vyjednat s Evropskou komisí relativně vysoké finanční prostředky pro naplňování bilaterálních a multilaterálních úrovní vztahů EU se šesti východoevropskými zeměmi: Ukrajinou, Běloruskem, Moldavskem a rovněž Gruzií, Arménií a Ázerbájdžánem. Přitom se dá říci, že v této době byla česká pozornost věnovaná Východnímu partnerství nejsilnější a dosáhla za osm let nejhmatatelnějších výsledků. Na druhou stranu je však nutné podotknout, že angažovanost ČR v této politice začala tímto momentem postupně slábnout. To se projevilo zejména po roce 2014, kdy byl region východní Evropy uvržen do stále trvajícího chaosu způsobeného nelegální ruskou anexí ukrajinského poloostrova Krymu a města Sevastopol, stejně jako ruským angažmá na východě Ukrajiny. Bohužel právě v období, kdy by se česká diplomacie ve východní Evropě měla nejvíce aktivizovat, protože jsou zde ohroženy české národní zájmy, prožívá naše zahraniční politika vůči východní Evropě období letargie a vnitřní rozpolcenosti. Ty jsou způsobeny zejména jejími aktéry a jejich rozdílným postojem vůči Rusku a Ukrajině, který se do českého postoje vůči východní Evropě významným způsobem promítá. Tento fakt bylo možné pozorovat již od počátku 90. let, nicméně v souvislosti s rusko-ukrajinským konfliktem se celá situace ještě více prohloubila a česká debata o Rusku se zásadním způsobem polarizovala.
Visegrádská spolupráce v otázce Východního partnerství
Stejně jako v případě ČR se v otázce Východního partnerství vyvíjel i postoj Visegrádské skupiny, který do velké míry kopíroval český trend a v současné době trpí rozpolceností jejích čtyř členů, a to obzvláště Maďarska, ČR a Slovenska a jejich elit na nejvyšší politické úrovni. Polsko si po dlouhou dobu vůči Východnímu partnerství drželo pozici lídra, nicméně bilaterální vztahy s Ukrajinou, které se po nástupu vlády Práva a spravedlnosti v říjnu 2015 značně zkomplikovaly v souvislosti s otevřením palčivých historických debat, dnes polskou vedoucí pozici do velké míry limitují. Nicméně v letech 2008–2009 to byly právě ČR a Visegrádská skupina, které ve spuštění této politiky sehrály klíčovou úlohu. Visegrád se ukázal jako první místo pro vzájemnou konzultaci názorů a koordinaci zahraničněpolitických postojů nejen v rámci V4, ale také s dalšími partnery například z Pobaltí, regionu střední a východní Evropy či Švédska. Stejně tak tento regionální formát spolupráce později aktivně podpořil polsko-švédský návrh a dodal mu mezinárodní kredibilitu. Navíc v průběhu let přispěly Visegrádské země do VP hned v několika ohledech.
Zaprvé to byly po roce 2009 země Visegrádské čtyřky, které udržovaly Východní partnerství vysoko v rámci evropské agendy, a to nejen během maďarského, polského či slovenského předsednictví Radě EU. Zadruhé, země V4 přicházely v minulosti s vlastními iniciativami a v rámci Visegrádu například v roce 2011 spustily program podpory VP nazvaný „V4EaP“, který slouží k podpoře kontaktů, občanské společnosti či demokracie v šesti partnerských zemích. Nakonec se čtyři visegrádské země také intenzivně věnovaly humanitární, rozvojové a transformační spolupráci v regionu východní Evropy a v rámci „V4 Road Show“ podpořily Ukrajinu v sektorových reformách. Mnoho dalších iniciativ však zůstalo pouze v rovině slov a nebylo naplněno konkrétním obsahem, a to z důvodu vnitřní nejednotnosti V4, která se prohloubila obzvláště po začátku ruské agrese vůči Ukrajině v březnu 2014. Rozdílnost postoje V4 vůči rusko-ukrajinskému konfliktu je o to více zarážející, že tři ze čtyř zemí s Ukrajinou přímo sousedí a jejich bezpečnost je tak ruskou agresí přímo ohrožena. Naopak Polsko začalo (obzvláště ve vojenské sféře) daleko intenzivněji spolupracovat s pobaltskými zeměmi, se kterými sdílí vnímání Ruska coby hrozby, což Visegrádskou spolupráci dále zpochybnilo.
Český a visegrádský postoj k východnímu sousedství dnes
100. výročí smrti Nikoly ŠuhajeSoučasnou debatu o Východním partnerství v ČR a také zemích Visegrádu dobře vystihují jednání o společné deklaraci z bruselského summitu v listopadu 2017. Přestože neformální uskupení „přátel Východního partnerství“ mezi členskými státy EU, ke kterému se V4 od začátku řadí, stále existuje a do vyjednávání o podobě deklarace se zapojuje, všechny čtyři visegrádské země se nachází v jakémsi stavu útlumu a žádná z nich neprosazuje v rámci deklarace významný posun k prohloubení vztahů s východoevropskými partnery na rozdíl od Evropského parlamentu, který vůči VP prosazuje nejambicióznější politiku. Česká republika zvolila v tomto roce pragmatický postoj a rozhodla se do rozhovorů neprosazovat příliš vlastní agendy, které v případě dalších podobně smýšlejících zemí situaci spíše komplikují. Stav české debaty o Východním partnerství se však dá také interpretovat tak, že ČR zkrátka nedokázala jednoznačně pojmenovat své téma a prosazovat ho v jednáních. Z rozhovorů s experty je zřejmé, že české diplomacii často schází energie i čas a postoj vůči VP se tak rovněž z důvodu absence podpory na nejvyšší politické úrovni omezuje na realistickou podporu statu quo ze strany úřednického aparátu a minimalizaci škod více prorusky smýšlejícími členskými státy EU, což jde ruku v ruce s klesající viditelností ČR na tomto poli. Některé členské státy totiž tlačily na bližší spolupráci a sbližování s Ruskem či odmítnutí evropské perspektivy pro asociované země Evropské unie, tedy Ukrajinu, Gruzii a Moldavsko. Právě tyto dva body se staly předmětem intenzivního vyjednávání v pozadí evropské diplomacie a reálně tak hrozí, že za současného stavu může být bruselská deklarace o mnoho méně ambiciózní než ta rižská z roku 2015. Důvodem k tomu je nejen konstelace sil uvnitř EU a rozdílnost postojů členských zemí, jako například Nizozemí, které se po prohraném referendu v dubnu 2015 stalo pro VP a Ukrajinu problémem, ale také složitost situace v samotných partnerských zemích a z toho pramenící evropská únava východoevropskými problémy.
Asociované země VP, tedy Ukrajina, Gruzie a Moldavsko, mají dnes své vlastní hluboké strukturální problémy pramenící z charakteru vládnoucích režimů a také vnitřní transformace v plnoprávné liberální demokracie s vládou práva a svobodnou ekonomikou.
V případě největší a nejvýznamnější Ukrajiny je to zejména nikdy nekončící boj s korupcí a posilování vládního klanu prezidenta Porošenka na úkor demokracie a vlády práva. Gruzii, z hlediska reforem nejpokročilejší zemi VP, zase ochromuje domácí politická situace, selektivní justice či omezování svobody médií. Nakonec Moldavsko, bývalý premiant VP, se dnes nachází pod kontrolou úzké skupiny oligarchů v čele s Vladimirem Plahotniukem. Zbylé tři země Východního partnerství jsou buď integrovány v Euroasijské ekonomické unii (Bělorusko, Arménie) či mají s EU velmi specifický vztah (případ Ázerbájdžánu). Přesto může být nakonec hlavním úspěchem tohoto summitu nová – jakkoli méně ambiciózní – smlouva o partnerství mezi EU a Arménií, původně zastavená v září 2013 pod tlakem Ruska. Tzv. komplexní a posílená smlouva o partnerství (CEPA) mezi EU a Arménií dokumentuje flexibilní přístup EU k východnímu sousedství kombinující závazky Arménie vůči Euroasijské ekonomické unii s těmi evropskými, což představuje pokrok nejen v přemýšlení o regionu mezi EU a Ruskem, ale také v diferenciaci evropského přístupu k jednotlivým zemím VP. Dalším úspěchem může být posun v sektorové agendě, bližší integrace v dílčích oblastech (např. energetická unie) nebo zařazení klíčových priorit a cílů možných do roku 2020 (tzv. Deliverables 2020), jež vzešly z revize Evropské politiky sousedství. Nicméně můžeme namítnout, že mezi nimi Evropská komise a Vysoká představitelka EU nedostatečně upozornily na význam demokracie a lidských práv.
Co nás tedy v budoucnu v souvislosti s VP čeká?
Přestože podoba deklarace z bruselského summitu není v době uzavření analýzy tohoto článku ke dni 15. 10. 2017 zřejmá, již dnes je jasné, že to nebude zejména pro východoevropské partnery příliš radostné čtení. Bruselské setkání hlav členských států EU se šesti partnerskými zeměmi se tak pravděpodobně stane pouze udržovacím summitem bez významných zahraničněpolitických úspěchů, kterých bylo dosaženo v minulém období (viz asociační dohody s Ukrajinou, Gruzií či Moldavskem a dokončení bezvízového režimu se všemi třemi zeměmi). Z EU dnes zní zejména hlasy volající po implementaci reforem a uvedení ustanovení zakotvených v asociačních dohodách a jejich ekonomických částech (DCFTA) do praxe. Pomyslný míč leží tedy spíše na straně východní Evropy, na druhé straně v EU silně narostlo povědomí o složitosti ukrajinské vnitropolitické situace a probíhajících reforem za současného vedení nevyhlášené války s tzv. proruskými separatisty podporovanými Ruskou federací. Z toho důvodu se dnes v Bruselu stále více hovoří o investičním plánu zásadní finanční pomoci ukrajinskému vedení formou tzv. Marshallova plánu pro Ukrajinu, se kterým přišli litevští politici a byl následně podpořen nejsilnější politickou frakcí v Evropském parlamentu, Evropskou lidoveckou stranou.
Na prvním místě je tedy třeba zachovat přízeň Východnímu partnerství a udržet neformální klub přátel této politiky nadále aktivní. Současná fragmentace a prosazování partikulárních zájmů v rámci vyjednávání může otevřít cestu některým více prorusky smýšlejícím členským státům EU v tlaku na východoevropské partnery ke kooperaci s Ruskem a „normalizaci“ vztahů. Z toho důvodu je zásadní, aby se země V4 vrátily ke své tradiční podpoře této východoevropské politiky EU stejně jako k demokratizaci a lidským právům, které se pomalu vytrácí z evropské agendy pod vlivem sílícího pragmatismu a snahy dosáhnout výsledků. Evropský parlament přitom může být v tomto úsilí cenným partnerem. Visegrád se společně s dalšími zainteresovanými státy musí opět stát silným hráčem na tomto poli. Jen tak je totiž možné, aby byly zájmy východoevropských zemí v EU dostatečně zohledněny a důsledně hájeny, protože to je věc, která je v národním stejně jako bezpečnostním zájmu všech jejích členů. To samozřejmě platí i pro novou českou vládu vzešlou z parlamentních voleb 21. and 22. října 2017, která si bude muset ujasnit, jestli chce do Východního partnerství investovat novou zahraničněpolitickou energii, nebo zda bude pokračovat ve skomírající podpoře této strategické politiky.