Občanská epopej prezidenta Saakašviliho

Tereza Soušková

Radko Mokryk

 Po ukrajinské revoluci na Majdanu se bývalý prezident Gruzie z let 2004‒2013 Michail Saakašvili zdál být velkou nadějí pro ukrajinské reformy. Po roce reformních aktivit na Ukrajině ale přišel zprvu o funkci gubernátora Oděsy a později i o ukrajinské občanství. Jelikož se vzdal gruzínského pasu, ocitl se tento kdysi vrcholový politik prakticky v pozici hlavní postavy z filmu Terminál. Dnes se bývalý blízký přítel ukrajinského prezidenta Porošenka snaží postavit do čela opozičního hnutí na Ukrajině.

Gruzínský opozičník

Počátek politické kariéry nadějného absolventa oboru mezinárodních vztahů na kyjevské univerzitě začal vyhlášením nezávislosti v jeho rodné Gruzii, jež se po pádu Sovětského svazu chtěla postavit na vlastní nohy. Devadesátá léta se nesla ve znamení chaosu a rozvratu všech, do té doby, zavedených pořádků. V čele země pod Kavkazem stál někdejší sovětský ministr zahraničí Eduard Ševardnadze, který i v nové době neupustil od sovětských praktik.

Díky jeho vládě se Gruzie na začátku nového milénia potýkala s rozsáhlou korupcí, kvůli níž nebylo možné docílit efektivních politických a ekonomických změn. Vysávání státních peněz těmi, kteří stáli blízko tehdejšímu prezidentovi Ševardnadzemu, se stalo důvodem pro rozsáhlé občanské protesty. Ty propukly v nebývalé míře poté, co vyšlo najevo, že výsledky posledních parlamentních voleb byly zfalšované.

S činy Ševardnadzeho nesouhlasil jeho bývalý spolupracovník a ministr spravedlnosti Michail Saakašvili. Spolu s několika dalšími vůdci opozice se postavili proti vládě a celá situace vyústila roku 2003 v Revoluci růží. Do Saakašviliho, jako jejího hlavního protagonisty, byly vkládány velké naděje na konsolidaci země, takže nebylo velkým překvapením, když byl o rok později zvolen prezidentem s 96 % hlasů.

Situace po revoluci nebyla nijak růžová. Postupně se novému prezidentovi sice podařilo významně omezit korupci a částečně nastartovat ekonomiku, avšak konsolidace moci ve státě proběhla za cenu okleštění občanských svobod. Nezbytnost jednou pro vždy skoncovat s paralelními mocenskými centry Ševardnadzeho kamarádů a mafiánských struktur a snaha o překotnou reformu fungování státní správy se převrátily ve vládu pevné ruky.

Nesnadná situace dovedla Saakašviliho k mnoha přehmatům. Gruzínci, kteří od „miláčka davů“ očekávali promptní řešení veškerých, za léta nahromaděných problémů země, vyšli znovu do ulic. Po 4 letech od revoluce se Tbilisi opět stalo dějištěm demonstrací. V listopadu 2007 protesty přerostly do takových rozměrů, že Saakašvili vyhlásil výjimečný stav a nechal policií rozehnat protestující v hlavním městě. Úřady přinesly informaci, že demonstrace byly organizovány Ruskem. Zda se zjištění zakládala na pravdě, se dnes již dopátrat nedá, nicméně celá krize vyústila do předčasných prezidentských voleb v lednu 2008, ve kterých ovšem Saakašvili prezidentský mandát obhájil.

Nejednoznačný prezident

O několik měsíců později, v srpnu téhož roku, se oči světa upíraly na Peking, kde se zahajovaly Letní olympijské hry. V ten samý den, v gruzínských separatistických regionech Abcházie a Jižní Osetie, přerostla prodlužující se krize za ruské podpory v otevřenou válku. Ozbrojený konflikt byl poslední kapkou přetékající číše gruzínských problémů. Gruzie válkou přišla o dva regiony, které vyhlásily samostatnost pod patronátem Ruska. Saakašvili kromě naléhavých otázek vnitrostátní politiky musel ještě řešit válku na části území, vést několikastranné rozhovory s mezinárodními organizacemi, zainteresovanými stranami a jejich spojenci, což znamená především Rusko, a v neposlední řadě také vysvětlovat navenek stanovisko gruzínského státu k separatistickým regionům. Dnes je to jako přes kopírák, jen území se nachází o tisíc kilo metrů blíž k nám a Evropě. Není divu, že si Ukrajinci pozvali na pomoc někoho, kdo má s podobnou situací bohaté zkušenosti.

Po odchodu Michaila Saakašviliho z funkce v roce 2013 vypluly na světlo nekalé praktiky a několik podivných úmrtí. Političtí oponenti bývalého prezidenta jsou přesvědčeni o jeho přímé účasti na těchto událostech. Jedná se např. o záhadnou smrt bývalého premiéra Zuraba Žvanii nebo bankéře, který byl až příliš velkým kritikem tehdejší vlády. Sám Saakašvili po skončení funkčního období odjel do USA přednášet na univerzitu, zatímco v jeho rodné zemi probíhala vyšetřování všeho, čeho se dopustil nebo měl dopustit za dobu svého prezidentování. Jeho příznivci se naopak domnívají, že jde pouze o politickou revanš. Na jeho podporu proběhlo několik demonstrací. Saakašvili byl nakonec v nepřítomnosti shledán vinným ze zneužití pravomoci a z plánování útoku na ústavního činitele. Nutno dodat, že v současnosti je u moci koalice bývalých oponentů Saakašviliho, která je sama obviňována z ne příliš demokratického jednání. Vše nasvědčuje tomu, že pravda bude někde uprostřed: každá gruzínská vláda se dopustila zneužití pravomoci a s každou bývalou vládou si vyřizuje účty ta nová.

Saakašviliho působení v čele Gruzie ovšem nelze vnímat černobíle. Přes zjevná negativa a přehmaty se kontroverznímu politikovi podařilo ze své země udělat místo, kde není nutné se bezprostředně bát o svou bezpečnost, jak tomu bylo dříve. Zmenšila se neúnosná míra korupce, bez níž se ani nebylo možné dostat k lékaři na prohlídku. Zatočil se zkorumpovanou dopravní policií, která z řidičů svévolně tahala pokuty za fiktivní přestupky, z nichž pak živila nejen sebe, ale ještě rozsáhlé příbuzenstvo. Stejně tak se zasadil o reformu armády a nastavil pevný kurz zahraniční politiky na Západ. Saakašvili byl jedním z prvních vrcholových gruzínských politiků, kteří hlásali nutnost země spolupracovat se Západem a organizacemi jako NATO nebo EU spíše než s novými organizacemi vytvořenými Ruskem jako Společenství nezávislých států.

Významným krokem lídra vládnoucí strany byl však jeho krok poslední, čímž pro tuto část světa vytvořil důležitý precedens: poté, co prohrál parlamentní volby, pokojně předal moc nové vládě. To je v Gruzii a vůbec v rámci kavkazského regionu ojedinělá záležitost. Ekonomický růst, budování kvalitní infrastruktury, investice do veřejného sektoru, pravidelná výplata důchodů a jejich nárůst, stejně jako strmě narůstající křivka cestovního ruchu, to vše musíme připočíst na misky vah. Navíc se mu podařilo uklidnit etnické napětí, přiznat národnostním menšinám kulturní práva a omezit gruzínský šovinismus, který vládl v zemi v 90. letech. Přes jeho kontroverzní prezidentství je nutné říct, že mu Gruzie vděčí za to, že vykročila z marasmu sovětských dob a dala se na cestu fungování státu způsobem, který se nám v naší zemi zdá normální.

Ukrajinský občan Saakašvili

Revoluce na ukrajinském Majdanu vzbudila v občanech touhu po obdobných změnách, jaké mohli vidět v Gruzii. Vládní struktury byly prosáklé korupcí a protekcionismem, moc v zemi drželi oligarchové. Zdálo se, že před Ukrajinou stojí nadlidský úkol – vše změnit od základu. Majíce před očima světlý příklad Gruzie, Ukrajinci si jednoduše odtud pozvali zkušenější kolegy, aby jim ukázali jak na to.

V naší kotlině se může zdát možná podivné, že do významných domácích funkcí jsou povoláni lidé cizí národnosti, v tomto případě dokonce i bývalý prezident jiné země. Ovšem i u nás se ministrem financí stal bývalý Slovák (který bude nejspíš i premiérem), ministryně pro lidská práva byla původem z Kazachstánu. Ukrajinci měli závažnější důvody, jelikož na Gruzii hledí jako na zemi, která byla po rozpadu SSSR ve stejné výchozí situaci, avšak dokázala se zreformovat do fungující země mířící k větší integraci s EU a NATO.

Gruzíni obsadili několik vládních i správních postů. Pro příklad uveďme první náměstkyni ministra vnitra Eku Zguladze, Alexandra Kvitašviliho, jenž usedl do křesla ministra zdravotnictví, Chatiju Dekanoidze, která se ujala reformování policie nebo Davida Sakvarelidzeho, jenž se stal náměstkem generálního prokurátora. Samotný Michail Saakašvili zprvu koordinoval nově vzniklou Radu pro reformy, později v roli gubernátora oblasti odjel do Oděsy, kterou slíbil v co nejkratší době proměnit v „perlu černomořského pobřeží“.

Pro Saakašviliho není Ukrajina žádná cizinka. S nynějším prezidentem Petrem Porošenkem se „Micho“ zná ještě z počátku 90. let z Vysoké školy mezinárodních vztahů v Kyjevě. Na začátku tisíciletí se spřátelil s tehdejším prezidentem Viktorem Juščenkem. Tehdy se oba ocitli v podobné situaci. Jak Juščenko, tak Saakašvili se v krátkém časovém rozmezí stali prezidenty postsovětských států po „sametových“ revolucích. Saakašvili Juščenka velmi podporoval, a jak rád říká, dokonce se i sám účastnil tří ukrajinských revolucí.

Gubernátor Oděsy

Saakašvili tedy neodjížděl do neznáma. Získal ukrajinské občanství a před bdělými zraky zvědavé veřejnosti se pustil do reformování Oděské oblasti. Gruzín vyhlásil „nulovou toleranci korupci“. Hned na úvod dostali výpověď všichni předsedové okresních rad. Na jejich místa přišli lidé zvolení na základě transparentních soutěží. Oblastní byrokratický aparát byl zredukován na polovinu. Micho ukázal, že to s lidmi umí: nebyla mu cizí populistická hesla, rád se projel městskou hromadnou dopravou či pomáhal lidem bourat ploty na oděských veřejných plážích, které po řadu let nezákonně zabírali místní oligarchové.

Důležitým tahem gruzínského reformátora bylo zjednodušení byrokratických procedur, hlavně pro místní vinaře nebo malé podniky, které dostaly více prostoru pro podnikání. Jako výlohu vlastní reformní činnosti si Saakašvili zvolil opravu a dokončení dálnice Oděsa-Reni, která spojuje ukrajinský přístav s moldavskými hranicemi.

Velmi důležitým aspektem bylo pro Saakašviliho sestavení vlastního týmu, který ovšem zdaleka ne vždy vzbuzoval dobrý dojem. Velkým úspěchem nového gubernátora bylo jmenování teprve šestadvacetileté aktivistky z Majdanu, Julie Maruševské ředitelkou Oděského celního úřadu. Celní úřad na jihu země po celé období ukrajinské nezávislosti zůstával pašeráckou baštou. Tudy se do země dostávalo obrovské množství nelegálního zboží. Kvůli tomu byla oděská celnice schopna manipulovat s cenami, a tím tak krýt rozsáhlé daňové úniky. Maruševská se pustila do protikorupčních aktivit. Příjmy z celnice začaly výrazně stoupat. Dobrou volbou bylo také jmenování třiatřicetiletého Davida Sakvarelidzeho, Saakašviliho dávného stoupence ještě z gruzínského období, prokurátorem oblasti. Na druhou stranu ovšem stačilo, aby si Saakašvili vzal do týmu ruskou novinářku Marii Gajdaj, která se dlouho nemohla rozhodnout jaký zaujme postoj k ruské agresi na Ukrajině (o tom, že by se jakožto státní úřednice měla vzdát ruského občanství ani nemluvě) a Gruzín se okamžitě stal terčem kritiky. Ukrajinci jsou dnes na ruská témata hodně citliví.

Reformy ale nebyly natolik efektivní, jak si společnost představovala. Starý systém se vzpíral, Saakašvili si čím dál víc stěžoval na to, že se mu nedostává náležité podpory z Kyjeva. Oděský gubernátor stále častěji zabředával do konfliktů s vládními představiteli. Vrcholem se stal skandál na zasedání Rady pro reformy, kdy za přítomnosti prezidenta Porošenka mezi Michailem Saakašvilim a ministrem vnitra Arsenem Avakovem lítala nejenom sprostá slova, ale i skleničky s vodou.

Gruzínský reformátor se pomalu ale jistě dostával do opozice. Přátelství s Petrem Porošenkem se stalo minulostí. Saakašvili nakonec odstoupil z pozice gubernátora. Ve své započaté práci ale neustal. Svolával protikorupční fóra, založil si vlastní politickou stranu Hnutí nových sil a nešetřil ostrými slovy na adresu vlády i prezidenta. Na jedné z ukrajinských televizních stanic Saakašvili moderoval vlastní politickou talkshow, která opravdu k populismu neměla daleko – kritika a sarkasmus na adresu prezidenta Porošenka opravdu překračovaly únosnou míru.

Občan bez občanství

Kritiku na vlastní adresu snášejí ukrajinské politické špičky hodně špatně. A když má člověk v rukou tolik pák jako ukrajinský prezident, tak proč je nevyužít? Zdá se ale, že Porošenko zatáhnul za tu opravdu nejhorší možnou páku. Jednoduše Saakašvilimu odňal ukrajinské občanství. Čirou náhodou si zrovna teď v migrační službě všimli, že Saakašvili při podání žádosti o ukrajinské občanství neuvedl, že je ve vlasti trestně stíhán. Prezident Porošenko tento dekret podepsal. A tak se najednou ze Saakašviliho stal občan bez pasu, jelikož gruzínského občanství se musel vzdát, když dostal ukrajinské.

Horkokrevný Gruzínec se ale nevzdal. Již delší čas halasně inzeroval svůj návrat na Ukrajinu. Vláda v Kyjevě také neseděla s rukama v klíně. Když Saakašvili oznámil, že se pokusí dostat na území přes polsko-ukrajinský přechod Krakivec, hranice v tomto úseku byla narychlo upevňována. Očekávalo se divadlo, a to se také po Saakašviliho příjezdu na hranice odehrálo. Saakašvili se snažil dostat na Ukrajinu vlakem, ten ale dostal pokyn nepokračovat v cestě a zastavil se v polském Przemyslu. Gruzínský reformátor musel vystoupit a pokračovat v cestě autobusem. Po několikahodinovém byrokratickém cirkusu se Saakašviliho stoupenci za doprovodu senzacechtivých médií rozhodli, že toho mají dost a vzali situaci do svých rukou. Micho a spol. hranici jednoduše prorazili. Přičemž bylo zraněno několik příslušníků hraniční stráže.

Po „triumfálním“ návratu na Ukrajinu pokračoval ve svolávání protestních demonstrací. Jedna z největších se konala v Kyjevě na konci října. Po demonstraci u parlamentu zůstalo stanové městečko stoupenců reformátora Saakašviliho.

Je celkem zřejmé, že po incidentu na ukrajinských hranicích Saakašvili ztratil podporu velké části svých příznivců. Ukázalo se, že bývalý gruzínský prezident má o právním státě vlastní představy, které ne vždy korespondují s ryzí demokracií. Dnes se snaží Micho postavit do čela nespokojené ukrajinské opozice. O tuhle roli ale probíhá konkurenční boj mezi velkým množstvím politiků. Zdaleka není jisté, že Michail Saakašvili je tím nejpopulárnějším z nich.