Ptala se Věra Kociánová
Algis Mikša (*1947), někdejší knihovník a bibliograf Národní knihovny Martynase Mažvydase ve Vilniusu, je dnes v důchodu. Už patnáct let vydává vlastním nákladem obsáhlou revue Lietuva ir Čekija a také ji zdarma distribuuje. Peněz nelituje, protože prohlubování česko-litevských vztahů považuje za eminentně důležité jak pro obě země, tak pro sebe osobně
Jak jste se ke svému zájmu o Čechy a Československo dostal?
V Československu žila matčina teta Maria, která stejně jako naše rodina pocházela z Alytusu. Za první světové války byla zdravotní sestrou v ruské armádě a tam se setkala s českým legionářem Valentinem Andrýskem. Provdala se za něj a po válce se odstěhovali do Československa. Žili v Písku, Valentin Andrýsek pracoval na dráze jako přednosta stanice a teta Maria byla v domácnosti. Zajímalo ji lidové léčitelství a slyšel jsem od různých lidí, že její bylinky mnohým pomohly. K nám teta i s manželem jezdila skoro každý rok na prázdniny, vozili nám všelijaké dárky, vybavuji si například krásné čokolády, které chodili obdivovat sousedi z širokého okolí – třeba jednu ve tvaru kapra, zabalená byla ve zlatém staniolu. První zájem o Československo ve mně tedy vzbudila teta Maria.
Navštívil jste Československo osobně? Ano, ale ne zrovna za nejšťastnějších okolností. Poprvé to bylo v roce 1968 a bohužel jsem zde byl jako voják sovětské okupační armády. Devět měsíců jsme byli s posádkou v Děčíně na zámku, československá armáda ho opustila a postoupila okupantům, a já tam sloužil. Tato pro Československo tak tragická situace, která mi v lecčem připomínala osud Litvy, v mém životě zanechala nesmazatelnou stopu a vlastně spustila můj hlubší zájem o vaši zemi. Česky jsem se sice nenaučil, ale číst se slovníkem jsem dokázal a mohl sledovat dění. Když Litva znovu získala nezávislost, rychle se zformovala Litevsko-česká společnost a já se do ní zapojil. V roce 1994 začala společnost pod vedením Romanase Miliauskase vydávat vlastní časopis. Byl jsem přizván jako redaktor, ale po několikaleté spolupráci jsem si uvědomil, že litevsko-české vztahy jsou natolik bohaté a zajímavých témat je tolik, že prostor tohoto několikastránkového sešitku nemůže do budoucna stačit. Rozhodl jsem se tedy vydávat paralelně vlastní časopis Lietuva ir Čekija. První číslo vyšlo v roce 2002.
S jakou koncepční vizí jste začínal?
Můj původní záměr byl vydávat jedno číslo ročně zhruba ve formátu A5 s rozsahem do sta stran a v nákladu 200–500 kusů – tedy vlastně takovou knihu. Protože jsem měl dost připraveného materiálu, vycházela v prvních letech většinou dvě čísla ročně, často obsáhlejší, třeba třísetstránková. Co se týče témat a obsahu, jsem limitován hlavně chronologickými mantinely – prostě najít něco nového z období středověku je vzácnost, živnou půdou časopisu je tedy 19. až 21. století. Do určité míry jsem svázán i kritériem finančním. Byl bych třeba rád, kdyby se v časopisu objevovalo více překladů z češtiny, ale na navýšení honorářů už bohužel můj rozpočet nestačí. Časopis vychází nepravidelně a při jeho přípravě se občas cítím spíš jako básník – čekám na inspiraci. Pak náhodně něco zaslechnu nebo narazím na zajímavý detail a to je ten impuls, díky kterému se pustím do práce. Jinak se ale snažím pracovat pokud možno vědeckou metodou, dohledávat vše v archivech a zanechávat přesné odkazy, aby byla fakta použitelná pro případné další badatele
Dá se hovořit o nějakém stálejším okruhu spolupracovníků kolem časopisu Lietuva ir Čekija?
Ano. Na tvorbě obsahu se až donedávna aktivně podílel například historik Romualdas Šviedrys, redaktor časopisu Mokslo Lietuva Gediminas Zemlickas nebo fotograf Algimantas Žižiūnas. Pravidelněji svými články přispívá současná docentka vilniuské univerzity Dalia Bukelevičiutė, historička Sandra Grigaravičiutė a další.
Židovská turistikaČasopis prý vydáváte z vlastních prostředků, není vám líto peněz?
V dnešní době jsou lidi, kteří nepracují pro peníze a za peníze, považováni za blázny. I v kultuře začíná převládat oficiální názor, že čím vyšší honorář, tím kvalitnější dílo, a to, co je vytvořeno zadarmo, vlastně nemá žádnou cenu. Ale z historie víme, že tomu tak úplně není… Ani já se na svou práci takhle dívat nechci. Asi je to i mým charakterem – nezajímá mě podnikání, jsem nerad v pozici nadřízeného, nerad pragmaticky plánuji. Celou svou penzi ale na vydávání časopisu neobětuji. Ze začátku mi několikrát přispěli příbuzní z Ameriky, měl jsem také nějaké úspory, vydání jednotlivých čísel občas podpořil někdo ze sympatizantů. Ze začátku jsem se snažil časopis samozřejmě prodávat, ale bylo to náročné – knihkupectví a obchodní organizace o něj neměly zájem. V současné době časopis prakticky rozdávám zdarma zainteresovaným lidem a institucím. Dostává ho Národní knihovna ve Vilniusu, ministerstvo zahraničí i knihovna kanceláře prezidentky, do České republiky ho posílám například do Klementina nebo na litevské velvyslanectví, a také českým lituanistům.
Jaká je tedy zpětná vazba?
Věřím v takzvané vyšší hodnoty. Doba jim sice zrovna nepřeje, ale přesto jsem přesvědčen, že z dlouhodobého hlediska mohou mít mnohé věci smysl. V rámci mého časopisu dávám prostor současným osobnostem – vyšly zde například rozhovory s překladatelkou Alenou Vlčkovou nebo docentem Karlovy univerzity Pavlem Štollem. Především ale objevuji příběhy lidí, kteří na poli česko-litevských vztahů zanechali svou stopu a zatím nebyli doceněni. Když se mi něco takového podaří, mám radost. V archivu jsem například před pár lety narazil na informace o – do té doby neznámém – novináři a překladateli z češtiny Pranasi Dovalgovi. Studoval v Praze a za protektorátu byl ve svých devětadvaceti letech nacisty popraven. Přesto po sobě zanechal poměrně obsáhlé dílo, do litevštiny přeložil Krakatit od Karla Čapka, také některé práce Ivana Olbrachta, vydal antologii české prózy a připravoval druhý díl věnovaný próze slovenské. V současné době už je u nás povědomí o něm lepší. V jeho rodišti nedaleko Jonavy dokonce uvažují o udělování ceny Pranase Dovalgy za publicistiku orientovanou na mezinárodní vztahy.
Dopisy píšete rukou, posíláte je poštou, starších postupů se držíte i v sazbě časopisu a přípravě dat. Není to v době moderních technologií spíš na škodu?
Celý život jsem zvyklý psát rukou a dodnes velice rád píšu a posílám dopisy a pohlednice. Je to součást mého životního stylu, kterého se nechci vzdát. Stejně jako knih nebo bádání v archivech. Samozřejmě chápu, že když chci v dnešní době vydávat časopis, je nezbytné využívat počítač a další „pokročilé technologie“. Ale to pro mě za honorář dělají jiní. Stejně tak samotný tisk. Takže výdobytky moderní techniky sice považuji za užitečné, ale zůstávám konzervativní a počítač doma nemám.
Jak vidíte budoucnost časopisu Lietuva ir Čekija?
Časopis vydávám patnáct let, celkem vyšlo 27 čísel, a to už není úplně málo. Zbytek nechávám otevřený: možná vydám ještě jedno číslo, možná dvě? Samozřejmě bych byl rád, kdyby po mně tuto práci někdo převzal. A mohu potvrdit, že to nejpotřebnější není ani moderní počítač, ani peníze, ale především zápal pro věc! Bohužel zatím nikdo takový na obzoru není.