Bělorusko – země kontrastů

Čtyři redaktorky časopisu NaVýchod se vypravily do Běloruska a napsaly čtyři texty, které odrážejí jejich vnímání této východoevropské země. Tereza Soušková, Kristýna Boháčová, Eva Čeplová, Alexandra Skorvid

Programátoři a spol.

Tereza Soušková

Na začátku letošního roku se Alexandr Lukašenko rozhodl, že by v dobách krize ruských dotací nebylo od věci přitáhnout do Běloruska více zahraničních investorů. K tomu měla sloužit fikaná vychytávka bezvízového režimu, ale pouze pětidenní, přičemž do země i ze země se takový nadšenec musí dopravit pouze přes letiště v Minsku. Není mi zatím známo, zda se do „poslední diktatury v Evropě“, jak se občas Bělorusku mylně přezdívá, hrnou podnikatelé, avšak částečné uvolnění hlavní překážky turismu vzbudilo senzaci mezi dobrodružství chtivými cestovateli. Časopis NaVýchod si samozřejmě tuto unikátní příležitost nemohl nechat ujít, a proto se podstatná část naší redakce vypravila do Minsku, aby svým čtenářům přinesla nejaktuálnější dojmy, a zjistila, zda stojí za to pakovat krosnu na pět dní.

První běloruský zážitek začal už na letišti po příletu. Tedy nepočítajíc osobní prohlídku a test na drogy na českém letišti, dohady s běloruskými pohraničníky o tom, že moje pojišťovna opravdu předpokládá, že se všude mluví česky, a proto na smlouvě není ani slovo jiným jazykem, a že tu informaci psanou naší pěknou latinkou „platí v Bělorusku“ mi buď musí věřit, nebo googlit. Jelikož mezi námi byli fanoušci počítačové hry World of Tanks, která vznikla v Bělorusku (i když dnes sídlí v daňovém ráji na Kypru), postupně se rozšířila po celém světě a dnes má na 150 milionů registrovaných uživatelů, letadlo běloruské společnosti Belavia, stylizované v barvách této hry zákonitě vyvolalo u některých z nás nadšení. Kde jinde lze na letadle vidět namalovaný tank.

S tím tak trochu souvisí specifikum běloruské společnosti – programátoři. Pokud je u nás programátor ten divný týpek vzadu v zašudlané teplákovce, tak v Bělorusku, jak jsem pochopila, být programátor znamená být bůh. Až budete sedět u počítače nebo držet v ruce telefon, zkuste uhodnout, kolik softwaru pochází z Běloruska. Kromě World of Tanks zde z těch nám známějších vyvinuli třeba komunikační aplikaci Viber. V roce 2017 se očekává, že Bělorusko exportuje IT služby za více než 1050 milionů dolarů. Takže být programátorem se vyplatí. Nejen že dostáváte plat několikanásobně převyšující průměr, ale jste středem pozornosti obdivujících kamarádů a vdavekchtivých dívek. Protože co je lepší než být programátor – vdát se za programátora. A jelikož dámská část redakce na žádného vhodného programátora nenarazila, tak nám nezbylo než po pěti dnech zapakovat krosnu a vyrazit na letiště směr Praha. Ještě že jsme si alespoň stihly prohlédnout Minsk se všemi jeho architektonickými krásami i obludnostmi, vidět přelo ženého Havla do běloruštiny, ochutnat draniky s koprem, projet se metrem na žeton, popít v hipsterském baru, jet na výlet na zámek Ňasviž mimo Minsk nebo se naučit pár slov bělorusky.

Pět dní je velmi krátká doba na poznání této mnohostranně historicky a kulturně vrstevnaté země. Ale aspoň si můžu doma v klidu dát další bitvu na WoT 😉

Dřímající Minsk

Kristýna Boháčová

Procházím ulicemi, kde jako by se zastavil čas. Lidé se svěšenými hlavami procházejí neslyšně, nikdo se s nikým nebaví, děti neběhají za holuby, sousedky si nevykládají, jaké jsou letos brambory. Každý má svůj směr a prostorem jen prochází, aniž by jej skutečně zabydloval.

Dřímající město poklimbává už od rána. Ztlumená auta i pochrchlávající maršrutky se nenápadně posouvají z bodu A do bodu B, aniž by o sobě dávaly příliš znát. Mám pocit, že se všechno děje automaticky podle šablony. Ráno se probudit, vypít v tichosti kávu, obléknout se – urovnat, upravit, užehlit – a jemným krokem vyjít na ulici. Nepozorovat, nezastavovat se, nevybavovat se. Odpoledne tou samou cestou zpátky. Večer zůstat doma, po desáté zhasnout.

V tramvaji nás okřikují, ať se nebavíme, neusmíváme, nehýbeme. Jsme ve veřejné dopravě, tady chce mít každý svůj klid. Jakékoliv vybočení je okamžitě zaznamenáno a jízlivě napomenuto. „Ve kterém regálu najdu něco o Kurapatech?“ Zděšený pohled mladé prodavačky. „Historii máme tam za sloupem, vedle výchovy k mateřství.“ Ha.

Urputná snaha všechno vyčistit, uklidit a zamést. Ulice, jež stále lemují oranžové vesty se smetáky, nepohodlné lidi, jejichž kříže lemují les za městem, příběhy plné krve, které lemují historii snad každé běloruské rodiny. Nepříčetná hygienizace, jež zbavila svět tolika odvážných a jedinečných osudů.

Procházím stmívajícím se Minskem, míjím obří vrata KGB, křižuji Leninovu ulici a zvedám oči ke gigantické budově vlády. Pojímá mě údiv a závrať, do jisté míry podobná té, jakou jsem měla jako malá při první návštěvě barokního kostela. Impozantnost betonu oproti křehkosti lidského těla zůstává ještě dlouho poté, co se vrátím do staré dřevěné kuchyně a z okna sleduji havrany v letu.

Ulehám s tíhou, již na mě vložily pohledy lidí v metru, se strašlivou tíhou, s níž jsem procházela kolem masových hrobů v Kurapatech. Mám však zároveň před očima mladé lidi posedávající v noci na chodnících industriální čtvrti, nijak se nelišíme. Sláva čerstvému vzduchu!

Kurapaty, místo, kam dopadá stín

Eva Čeplová

Do Běloruska jsem přijížděla s rozporuplnými pocity. Přece jen to byla má první návštěva země s nedemokratickým režimem. Přestože jsem měla poměrně ucelenou představu o současné situaci v Bělorusku, nemohla jsem se zbavit dojmu, že se tak trochu vracím do starých „dobrých“ sovětských dob, do časů šedi, strohosti a uniformity. V lecčem se má původní očekávání potvrdila, ovšem v mnohém jsem se šeredně zmýlila. Jeden z největších dojmů na mě však udělali sami obyvatelé tohoto uzavřeného „království“. V Rusku a v dalších postsovětských státech jsem se jako cizinka občas setkávala s nepříliš vstřícným postojem v restauracích či v obchodech a obecně odtažitým přístupem. Bělorusko mě v tomto ohledu naopak velice mile překvapilo. Nejen, že vás místní lidé téměř všude pozdraví, udržují si dostatečný fyzický odstup, což není vždy na Východě obvyklé, ale dokonce se tu můžete ocitnout stejně jako my v situaci, kdy vás při zoufalém tápaní v mapě osloví na ulici milý neznámý člověk s dotazem, zda nepotřebujete poradit.

Samozřejmě z pěti dní jen těžko člověk usoudí, jací Bělorusové vlastně jsou. Z mého pohledu se v nich krásně snoubí proslulá slovanská pohostinnost, srdečnost a spontánnost spolu se severskou chladností, uzavřeností, a smyslem pro pořádek a dodržování pravidel. Možná je právě ona disciplinovanost a snaha nevyčnívat z davu jedním z důsledků tuhého autoritářského režimu, jenž se tu doposud úspěšně udržel. Jeho neustálou přítomnost připomíná až nepřirozená čistota a pořádek místních ulic, neboť se tu pořád zametá, dále velké množství policejních hlídek a vojáků ve městech, vlajky a sovětské fresky lemující některé ze zdejších bulvárů, jež však ani dnes nevzbuzují pocit, že se jedná o pouhý historický artefakt dávné doby, nýbrž stále přetrvávající ideologické dědictví.

Místo, kde vám ovšem zrůdnost zdejšího politického systému dojde naplno, se nazývá Kurapaty. Patrně jste o něm ještě neslyšeli a je pravděpodobné, že vám při cestě k němu ani sami Bělorusové nebudou schopni být nápomocni. Pakliže si budete chtít vychutnat návštěvu Běloruska bez emocionálního vypětí, raději zamiřte do místních skvostných chrámů, klášterů či se vydejte do náruče nedotčené přírody, jež vás jistě překvapí obrovským množstvím lesů a průzračných jezer. V případě, že se budete chtít ponořit do nedávné běloruské historie a poznat, kolik bolesti musel tento malý národ přetrpět, jeďte maršrutkou na samý okraj Minsku, vystupte a zamiřte k nedalekému lesíku, skrze nějž vede rušná dálnice. Zpočátku vás na jeho okraji přivítá stromořadí smrků a borovic, k nimž se později přidají tisíce laicky stlučených dřevěných křížů. Křížů věnovaných neznámým obětem stalinských politických čistek ve 30. letech minulého století. Na místě, kde bylo podle odhadů vědců během represí zastřeleno bezmála čtvrt milionu lidí, není nikdo, pouze my a jeden pán se psem. Jediným stálým návštěvníkem památníku zabitých jsou místní pěnkavy vznášející se bezstarostně nad zemí prolitou krví a slzami.

Kurapaty jsou místem, které bezpochyby chytne za srdce snad každého, nejen kvůli hrůzné zvůli sovětského režimu, ale i kvůli přístupu Lukašenkova aparátu, jenž chtěl stavbou několikaproudé dálnice lesík před lety úplně vymazat z mapy. Povedlo se to naštěstí jen částečně. Kus lesa zůstal a s ním i vzpomínky na desetitisíce zcela zbytečně zabitých lidí, aby tak navždy vyprávěly příběh jedné zničené generace, která svůj konec nalezla mezi zdejšími smrky či na jiném odlehlém místě kdesi za městy a vesnicemi.

Bělorusko je zkrátka zemí rozmanitou a rozporuplnou zároveň, plnou kulturního i přírodního bohatství, dobrých obyčejných lidí, skvělých kulinářských specialit i striktních pravidel a mnohdy nepochopitelných zásahů státu do životů obyčejných lidí. Je tu zkrátka co objevovat.

„Scestné“ poznámky

Alexandra Skorvid

„Něco ti poradím,“ říká mi. „Nos vždycky s sebou kousíček papriky. Kdyby ses někdy chtěla znovu zasmát, strč si ho do pusy a už ti do smíchu nebude. Přece nejseš v cirkusu, jsi v kostele.“

Ano, jsem v kostele. Není dobré se tu smát, zvlášť tak hlasitě, jak to obvykle dělám. Sama to chápu, proto jsem hned zticha, to celé netrvá ani vteřinu. Ale ten pán mě stejně slyšel a nenechal si takovou příležitost ujít, šel za mnou i ven. To, co teď pronesl, mělo být jako poučení, ale proboha, proč do toho plete tu papriku?

Moc přátelsky sice nezní (a vůbec, poslouchat takové řeči není příjemné), ale i přesto mě motiv papriky docela zaujal. Jenomže můj protějšek mi už nechce sdělit nic víc a moje případná odpověď ho ani trochu nezajímá. Domluví, otočí se a hned je pryč. Ach jo.

Je to náš druhý den v Minsku. Je 26. července, ale počasí na to nevypadá; je zataženo, fouká a drobně prší. Ne že bych si stěžovala, mám takové počasí ráda, lépe se mi dýchá. Jediné, co mi trochu kazí náladu, je ta šedá barva kolem. Vše je šedé: nebe, řeka, domy… Obzvlášť ty domy. Padesát odstínů šedi, jak mají být. Ostatně bílé a hnědé barvy je tu taky poměrně dost. Jásám v duchu pokaždé, kdykoli spatřím někde uprostřed těchto obrovských poloprázdných ulic a náměstí nějakou jasnou barvu (červenozelené státní vlajky samozřejmě neberu v úvahu).

Ano, trochu slunce by nebylo na škodu.

Je tu opravdu liduprázdno. Občas mi městské centrum připomíná Moskvu, takovou, jaká se dnes dá vidět leda někdy o páté hodině ráno; široké, nezvykle tiché a čisté třídy, podél kterých stojí obrovské baráky.

Toto město je pro mě srozumitelné. Je zcela lhostejné k turistům, nesnaží se zastřít svou nelehkou minulost ani ne zrovna bezproblémovou současnost, možná se tím vším naopak do jisté míry chlubí. A nenechá-li se turista touto lhostejností a surovostí odradit hned v prvních chvílích, časem mu začnou připadat docela přitažlivé. Zejména když vychází sluníčko – pak je to najednou úplně jiné město.

Všechno je mi tu povědomé: architektura, atmosféra, vzdálenosti. Zdá se, že kdybych se sem přestěhovala, ani bych si skoro na nic nemusela zvykat. Až na…

Není dobré se smát ve veřejné dopravě. Toto místní nechápou. Lze se smát na ulici, ale je třeba být zticha v metru a v trolejbusech.

Není dobré vtipkovat s prodavači, pokladníky či strážníky. Většinou to ani nemá cenu: nereagují, neodpovídají, nedívají se ti do očí. A to ani v hipsterských barech ne.

Ono to je normální, dost typické v postsovětském prostoru. Proč být otevřený světu, když nemusíš. Proč se smát v metru, když bylo budováno pro jiné účely. Tyto neviditelné bariéry samozřejmě nejsou cítit vždy, ale tam, kde existují, jsou velmi výrazné. Mnohem výrazněji v porovnání s tím, na co jsem byla zvyklá. Neřekla bych, že to člověka nějak rozčiluje, spíš rozlaďuje. A také je dost trapné, když ti náhodní kolemjdoucí začnou najednou něco vyčítat, což se mi během těchto několika dní kupodivu stalo několikrát. Možná jsem prostě nestačila najít k srdcím těchto lidí správný klíč. Pět dní je přece jen málo. Příště musím zredukovat hlasitost svého smíchu zhruba o polovinu a uvidím, jak to dopadne. Asi se tomu říká „dělat kompromisy“. * Ale skutečnost tyto moje teze samozřejmě vyvrací. Do Prahy se vracím autobusem. Pohraničník na bělorusko-polské hranici, muž surového vzezření mezi třiceti a padesáti lety, si soustředěně prohlíží můj pas. Pak se najednou ptá, jestli jsem byla v Bělorusku poprvé. „Ano.“ „A líbilo se?“ „Jasně.“ „Je to u nás zajímavější než v Moskvě a Praze, že jo?“ kouká na mě poněkud šibalsky. „Pro mě je to zajímavé všude,“ odpovídám a sahám po pasu. „Ne, slečno,“ pokračuje stejně chytrácky, „u nás je to zajímavější! U nás je to takové… barvitější. Souhlasíte?“ „Možná,“ směju se. On se taky směje a konečně mi vrací můj pas: „Tak přijeďte znovu!“ Děkuju, běloruský pohraničníku. To víte že jo.