Ptal se Jakub Múčka
„Říkali o nás, že jsme dětinští a hraví, i nás ale válka změnila,“ vypráví spisovatel Pavlo Korobčuk v rozhovoru o literární generaci tzv. dvoutisícníků a jejich vyrovnávání se s revolucí a válkou na Ukrajině
Je zajímavé srovnávat vaši generaci tzv. dvoutisícníků (autoři debutující na Ukrajině po roce 2000, pozn. red.) se staršími osmdesátníky nebo i s pozdější generací Serhije Žadana. Každá generace je jiná, osobitá, přesto dříve silněji rezonovaly momenty „vnějšího světa“ jako dekolonizace a dekomunizace literatury, nová ukrajinská identita apod. Vnější společenská témata ale radikálně obrátila právě vaše generace, která je mnohem více individualistická a niterná. Vidíte zde také tento silný rozdíl?
Samozřejmě, rozdíly mezi každou generací byly výrazné. Dnes už se dokonce mluví i o nové generaci dalšího desetiletí. Přechod od generace devadesátníků k naší generaci byl ale razantnější, než tomu bylo u těch předchozích. Naše generace už neviděla smysl v opozici k žádnému politickému režimu, jako tomu bylo dříve v případě Sovětského svazu. Naše tvorba je více otevřená pro „tvorbu samotnou“, nemá druhotné účely.
Naši generaci poznamenal především nástup internetu, což změnilo techniku psaní a předávání sdělení. Neměli jsme již takové cenzory, jako jimi byli dříve redaktoři časopisů. Jakékoliv instituce mají na literaturu stále menší vliv. To umožňuje na jednu stranu větší dosah literatury a větší množství autorů, na druhou stranu samotná literární úroveň – zejména u začínajících – se tím snižuje, jelikož chybí profesionální kritici. Někteří autoři mají obrovskou popularitu a okruh sympatizantů na Facebooku, jejich tvorba je ale mizerná, jelikož nemají nakonec žádného „vnitřního cenzora“.
Dvoutisícníci jsou možná také hravější generací než generace dřívější. Andruchovyčovu hravost „bu-ba-bismu“ má dnes v sobě každý náš autor. Jsme také velmi různorodí po formální stránce textu, zejména v próze. Nás už nikdo v ničem nezastavoval. Absence cenzury literaturu rozšiřuje, demokratizuje.
Byla něčím odlišná přímo poetika dvoutisícníků? Často se mluví o obratu k sobě samému apod.
Naše literatura je skutečně více hermetická, před okolním světem se však neuzamkla zcela. Spisovatelé se stále setkávají se společností, neuzavírají se pouze sami do sebe. V poetice se rozšířilo spektrum stylů a forem, básníci ale píší stále „o věčném“. Chceme pokračovat v kontinuitě předchozích generací ukrajinské literatury, nechceme vše zpřetrhat.
V roce 2007 jste publikovali velkou antologii Dvě tuny (nejlepší mladé poezie), šlo o váš společný debut?
Ne, o nové generaci dvoutisícníků se mluvilo již někdy od roku 2003. Po několika letech jsme ale pocítili, že nová osobitá tradice mladé generace se již zformovala. Já jsem v této antologii publikoval také. Dnes se mi zdá, že s nejmladší generací (např. Miroslav Lajuk a Olena Herasymjuková) máme více společného, než jak tomu bylo u dřívějších generací. My jsme se snažili všechno demytologizovat – třeba Tarase Ševčenka. Nová generace je oproti nám více symbolistická. Pro nás je kámen kamenem, pro ně má až sedm vlastních významů, v tom jsme možná přímější a srozumitelnější.
Jak vás v roce 2007 přijala ukrajinská společnost? Vaše vystoupení bylo poměrně ostré: „již jsme překonali mnoho otázek a témat předchozích generací, my chceme být více univerzální, všelidští“.
Ano, tehdy nás velmi silně kritizovali. Většině autorů tehdy bylo 23 let, byli jsme vnímáni jako možná až příliš mladí. Kritizovali nás jako dětinské a nadmíru hravé, neseriózní. Možná tím chtěli autoři předchozí generace ukázat svou autoritu, možná nás chtěli jen posunout dál.
Dnes, v roce 2017, žijete na Ukrajině v docela jiném kontextu. Země si prožila revoluci, okupaci, válku, mobilizaci, ekonomický propad, navíc nyní značně roste frustrace a únava lidí. Změnilo se něco ve Vaší literární generaci na pozadí tohoto kontextu?
Já sám jsem velmi dlouho hledal odpověď, zda psát o válce, nebo ne. Nakonec jsem o válce napsal celou knihu (Chvoja, česky: Chvojí, 2017, pozn. red.). Každý autor naší generace nakonec o válce psal. Několik spisovatelů přímo nastoupilo na frontu, někteří se zase stali přesídlenci z Donbasu. Spisovatelka Ljuba Jakymčuková z Luhansku vydala celou rozsáhlou knihu. Společnost, v první vlně na začátku války, projevila obrovskou angažovanost a solidaritu k vojákům i přesídlencům. O dva roky později se začala poprvé objevovat deprese. Lidé se ale myslím i díky tomu všemu začali více zajímat o svou zemi, v jistém smyslu se stali konečně Ukrajinci. Ukrajinizaci navíc lidé dnes chápou ne jako opozici k Rusku, ale jako symbol směřování k Evropě.
Co to znamenalo přímo pro literaturu, nakolik se změnila?
Literatura se i v naší generaci stala mnohem vážnější. Každá jednotlivá smrt tam kdesi daleko na východě dnes nutí člověka stavět se k vlastnímu životu odpovědněji. Dříve jsme psali pro psaní samotné, chtěli jsme projevit něco ze sebe samých, dnes se chceme s druhými podělit o emoci (literatura je vždy zkoncentrovanou emocí). Současnou povinností spisovatele je přistupovat k věcem vážněji, všímat si i jejich smyslu. Žijeme i píšeme jen jednou.
Změnil se nějak právě onen smysl, cíl literatury a její role ve společnosti? Možná se literatura stala i více „služebnou“, chce spojovat společnost, rozvíjet nějaké ideje?
Autoři snad nechtějí, aby literatura byla služebnou, to sami čtenáři se více zajímají o téma války, chtějí se o válce více dozvědět, silněji ji prožít. Tedy i čtenáři změnili to, jak píšeme a jak chápeme naši literaturu. Knihy o válce se dnes čtou s velkým zájmem.
Myroslav LajukNedávno jste mluvil o tom, že společnost od Vás začala očekávat něco nového, větší „výchovný“ a morální apel. Vaše generace tento požadavek odmítla?
Dle poznatků z cest po Ukrajině v posledních dvou letech skutečně stále častěji slýchám názory čtenářů, kteří od spisovatelů očekávají roli mluvčích společnosti. Spisovatele k tomu vedou sami čtenáři, vidí v nás jakési společenské lídry „emocionálních názorů“. V Evropě toto myslím neznají, spíše se čtenář zajímá o to, co spisovatel píše, než o to, kým je osobně. U nás je větší zájem o jméno spisovatele. Já to osobně odmítám.
Na druhou stranu je to v tomto dramatickém a náročném kontextu země asi pochopitelné a přirozené. Lidé od vás možná jen očekávají nějakou pomoc.
Jestli nechcete být mluvčími, jak sami odpovídáte na otázku, čím můžete být vlastně užiteční?
Já jsem se nakonec o válce rozhodl psát, protože si myslím, že to čtenáři může pomoci psychologicky, může mu to umožnit pochopit válku šířeji. O válce stále slyšíme jen informace: kdo umřel, kde se bombardovalo, co je zničené. Chybí ale ona tenká emocionální vrstva, jakýsi emocionální intelekt.
Jak se tato odpověď projevuje přímo ve Vaší poslední tvorbě?
Také já jsem se změnil. Mladý člověk vždy více projevuje sám sebe ve své excentričnosti. Postupně bych ale chtěl spíše sdílet zkušenost, už neprojevovat jen vnitřně sebe sama, ale jít vně, o něčem vyprávět druhým.
Změnila se v současném kontextu také povaha starších literárních generací?
Ano, ti mnohem mocněji reagují na válku a popisují ji. Například Serhij Žadan o ní nedávno napsal celý román. Nicméně i Artem Čech z naší generace vydal prózu, kde se dokonale mísí jeho vlastní profese spisovatele s jeho nynější zkušeností vojáka. Vše je docela bez patosu: všední popis vojenských věcí spolu s obrovským napětím, prožitkem války. Mluví se o něm jako o našem Hemingwayovi. Autoři naší generace jsou možná méně patetičtí.
Stala se během války literatura na Ukrajině obecně více patetickou?
Objevilo se mnoho nekvalitních veršů docela neznámých autorů přímo na sociálních sítích ve smyslu: „Ukrajino, povstaň a bojuj s Moskaly“. Některé verše jako „Nikdy se nestaneme bratry!“ mají miliony zhlédnutí a autorka s nimi dnes objíždí celou Ukrajinu, poezie je to přitom velmi primitivní. Profesionální literatura se ale nestala více nebo méně patetickou, jednoduše se rozšířila o téma války. Tato literatura se myslím ve svém jádru ani nijak neideologizovala nebo nepolitizovala, byť autoři na veřejnosti mluví o politice.
Daří se vám všem tedy rozdělovat role, kdy jste spisovateli a kdy občany a aktivisty?
Zejména v době Majdanu to byla obrovská otázka. Když Berkut mlátil studenty, novináři to natáčeli na kamery. Ti se ale ptali sami sebe, mají-li se zapojovat, nebo ne, i když i jim šlo o život. Já osobně jako novinář bych se zapojil, nikoho ale nebudu soudit za opak. U spisovatelů je to svým způsobem podobné, byť v dané situaci nikdy nestojíme jako spisovatelé, ale prostě jako lidé. Coby spisovatel věci popisuji až později, zpětně, v dané situaci by ale samozřejmě profese měla být až na druhém místě.
Změnilo se po tom všem nějak chápání ukrajinské literatury v zahraničí? My dnes pochopitelně nežijeme ve stejném kontextu a se stejnou zkušeností jako vy, můžeme vám tedy porozumět?
My, kteří jsme nestáli na samotné frontě, také většinou nerozumíme zkušenosti války naplno. Podobně tomu nerozumí jakýkoliv Polák nebo Němec. Existuje ale jakási psychologická linie: my všichni jsme Ukrajinci, všichni se účastníme nebo vnímáme válku jako něco, co je přímo v naší zemi. To už je důležitý rozdíl. Kterýkoliv Polák nebo Němec to ale myslím může pochopit, jestliže se dokáže velmi silně vcítit a tento pocit prožít. Co se změnilo ze strany Evropanů? Myslím, že právě kvůli našemu traumatu z války jsou k nám dnes mnohem více naklonění a shovívaví. Ukrajina si už nyní snad po tom všem také definitivně vybrala, kterým směrem chce směřovat.
Pavlo Korobčuk
Narodil se roku 1984 v Lucku na Volyni. Studoval orientalistiku v Kyjevě. Je básníkem (sbírky Jakobynebe: opusy, 2005; Požitkologie, 2010; slovensky mu vyšla sbírka Kameňolom, 2013) a prozaikem (Moře pro leváka, 2012), jedním z generace tzv. dvoutisícníků, autorů, kteří začali psát po roce 2000. Pracuje také jako novinář pro Svobodnou Evropu. Od roku 2006 se aktivně účastnil ukrajinských slummerských klání, ve kterých téměř pravidelně vítězil. Jeho autorský medailon byl natočen v koprodukci České televize v cyklu Ukrajinská čítanka (2016). Mezi dvoutisícníky se na Ukrajině řadí také např. známé osobnosti, jako Sofa Andruchovyčová, Oleh Kocarev nebo Bohdan Horobčuk. Generace debutovala antologií: Dvi tonny (najkraščoji molodoji poeziji): Antolohija poeziji dvotysjačnykiv; Dvě tuny (nejlepší mladé poezie): Antologie poezie dvoutisícníků (2007).