Mladá ukrajinská pravice: estéti, pragmatici a jiní

Autor: Nikita Grigorov, Přeložil Alexej Sevruk

V parku

Seděl jsem na jedné z těch módních figurativních laviček v parku T. H. Ševčenka v Kyjevě a přemýšlel. Byl poslední den před vyhlášením všeobecné karantény. Před chvílí jsme s Jaroslavem Božkem důkladně probrali pravici. Božko je začínající politolog, který se specializuje na ultrapravicová hnutí, zatímco já jsem novinář, který si usmyslel, že o těchto hnutích napíše. Zajímali mě mladí ukrajinští pravičáci, naši vrstevníci. Kým jsou? Čemu věří? Mají takováto hnutí politické perspektivy? Setkali jsme se kousek od univerzity, ve velmi špinavé kavárně, kterou jsme si pamatovali ještě ze studentských let, objednali jsme si mizerný čaj, sedli si k zaprášenému oknu a začali sypat z rukávu jména, jež nejsou v intelektuálním prostředí příliš vítaná: Evola, Wirth, Mussolini, Guénon. Není to úplně moje téma, mám radši anglickou linii racionalistů a konzervativců – počínaje Burkem a konče Scrutonem; myslím, že ani Jaroslavovi nejsou příliš po chuti, ale stejně je to vzrušující – polechtat hranice dovoleného. To je jeden z důvodů, proč mají lidé rádi nebezpečné radikální ideologie. Pomáhají osvobodit se od rutiny, pocítit svou výjimečnost a navíc se to celé dost podobá hře. Mluvili jsme spolu skoro dvě hodiny a byl to vydatný rozhovor. Teď jsem seděl v prázdném parku a nad mou reportáží se stahovala mračna. Přicházející karanténa rušila několik důležitých schůzek, jeden uzavřený večírek, který jsem chtěl popsat, z městečka Irpiň u Kyjeva, kde momentálně bydlím, do Kyjeva přestaly jezdit pravidelné spoje – a mělo být ještě hůř.

Musel jsem něco vymyslet, potřeboval jsem nový podklad pro svůj text, aby se reportáž povedla. A na mysl mi vytanuly lehké doteky štětce na dobře propracovaném pozadí, opatrné, něžné doteky a sotva znatelný vánek. A tohle mi z toho vyšlo.

 

Jaroslav Božko, politolog, politický konzultant

Do určité doby praví na Ukrajině představovali pouze jednu ideu – nacionalistickou a antikoloniální. V roce 2014 se hnutí rozpadlo na dva tábory: jeden přešel na pozice národního liberalizmu s orientací na americké republikány, druhý se posunul k alternativní pravici a pokusil se o vytvoření opozice vůči antiruskému diskurzu. Vycházeli z idejí integrálního nacionalizmu a konzervativní revoluce. Rok 2014 proběhl ve znamení Spenglerova proroctví o soumraku Evropy a mystického prožívání války, jak jej popsal ve své próze Ernst Jünger. Pokud jde o estetiku, napodobovala alternativní pravice italský fašizmus, avšak na rozdíl od něj neměla praktické cíle, neměla mechanizovanou pořádkumilovnost, vlastní fašizmu, pouze jeho mystickou exaltaci. Stojí na antimodernistických a antiglobalistických pozicích, ve skutečnosti jsou však tito ultrapravičáci altermodernisty a globalisty. Ve čtrnáctém roce vládl v pravicovém prostředí duch Výmarské republiky, atmosféra „železných vojáků“. Byla zde reálná šance, že přijdou k moci, neboť pozice oficiálních úřadů byly slabé. Zaříkávání se absolutní silou – tak lze ve zkratce popsat jejich filozofii. Chybí zde jakýkoliv světonázorový konsenzus, chybí pragmatika. Nikdo z nich nechce žít v demokracii, která je vnímána jako hrozba tradičnímu způsobu života a tradičním sociálním institucím. Ultrapravice vnímá tvrdou vertikálu vlády jako způsob uchování konzervativních sociálních konstruktů, takových jako národ či rodina. Putin nyní  v Rusku v zásadě usiluje o totéž – zásadní rozdíl však spočívá v tom, že ví, jak toho lze dosáhnout pomocí státních mechanizmů, zatímco ukrajinští praví to nevědí.  Ukrajinští praví chtějí, aby se četly knihy o tom, že je lepší knihy nečíst. Operují s mechanizmy racionalistů, sbírají zkušenosti a obrací je naruby.

Ukrajinská pravice existuje nezávisle na existenci intelektuální tradice. Je spíše reakcí na situaci než uvědomělou ideologií. Nyní začali kandidovat lidé, kteří usilují o syntézu jakési intelektuální báze. Díky válce pravice přestala být subkulturou a ocitla se (zatím jen nepatrně) v politickém poli. Ale k tomu, aby pravice získala v zemi reálnou moc, je potřeba silný spouštěcí mechanizmus. Když se určitý prvek pravicové estetiky – například pozdrav „Sláva Ukrajině!“ – všeobecně rozšíří, ihned ztrácí svou pravicovost. Pravice je rozezlena takovým vývojem situace, pociťuje to jako zradu. Každý pravicový ideolog, „komisař“, má své vidění věcí, svou recepci. V tom tkví specifikum hnutí. Někdo má rád Evolu, další Mussoliniho, někdo jiný zase Jüngera. Tito autoři se od sebe navzájem dost liší. Jednotící ideou je otázka doby, otázka „kde chod dějin odbočil ze správné cesty?“. Je potřeba vrátit se do tohoto bodu a narovnat dějiny. Může to být první světová válka nebo Velká francouzská revoluce – v těchto bodech dějiny sešly na scestí. Neopohanství je v pravicovém hnutí velmi rozšířeným jevem (ve srovnání s jinými sociálními skupinami). Domnívám se, že taková popularita je podmíněna panteistickým viděním světa, nadělením veškerenstva duchem a životní silou. Nikoho přitom netrápí materiální stránka „návratu ke kořenům“.  Funguje to tedy na úrovni čistých idejí. Křesťanské křídlo je do velké míry spojeno s osobností Dmytra Korčynského. Ten vnímá tradiční pravicová hnutí v existenciálním klíči jako návrat k jakýmsi hlubinným pramenům života a k sebereflexi. Ve snaze pravice o návrat k jakémusi dějinnému ideálu převažuje popírání současnosti nad úsilím porozumět minulosti, k níž se chtějí navrátit. Plus snaha překonat civilizační krizi, kterou všichni pravičáci pociťují, plus vzpoura proti konzumnímu způsobu života. Pokud jde o zkušenost porážky pravice v polovině dvacátého století, současní pravičáci vnímají postavy poloviny století – například Mussoliniho – dost idealisticky. To je vzývání fašistického stylu, formy, nikoliv obsahu.

Je potřeba rozlišovat konzervativce v politické rovině a v rovině žité každodennosti. Existují lidé, kteří kážou konzervativní politické pohledy, ale ve svém životě se jimi velmi často neřídí. Na druhé straně, lidé, kteří vedou konzervativní způsob života, nemají potřebu rekonstruovat tradici, protože sami, v osobní rovině, jsou jejími nositeli.

Všichni teď pociťujeme krizi západní civilizace a demokratických hodnot, dokonce i ti nejcentrističtější autoři uznávají tento fakt. Aktualizace pravice je odpovědí na tuto krizi, ač se dle mého názoru nejedná o příliš produktivní odpověď. Popřít ideu zcela je nemožné, omlouvat ideu jako způsob řešení všech otázek je hloupé.

Obecné dojmy

Pravicová část politického spektra na Ukrajině je eklektická, rozdrobená, maximálně individualistická: pomrkávající přeběhlík „sociálního nacionalizmu“ zde přebývá po boku „křesťanského konzervatizmu“ a „ukrajinského nacionalizmu“. Nikdo z pravicových politických činitelů přitom nepodniká vážně míněné pokusy rozšířit, prohloubit a teoretizovat roztodivné názvy uskupení a proudů. Objevují se jenom obecná slova, otřepané prázdné formulace: „silný stát“, „návrat ke kořenům“, „duchovní“ nebo „rodinné“ hodnoty… Veškerá veřejná politika pravice spočívá téměř výlučně v rétorických figurách, není v ní ani kapka pragmatiky. Ale cožpak ukrajinské strany politického středu nebo levicového zaměření fungují jinak? Nebo snad strany v jiných postsovětských státech?  Poslední prezidentská předvolební kampaň, jež se nesla v duchu zrcadlové neutrality (každý volič hledá v předvolebním programu kandidáta vše, co tam chce najít), předvedla nesmírnou účinnost takové veřejné strategie.

Existuje na Ukrajině pravicové a levicové  křídlo jako zformulované koncepty? A je možné je zformulovat nyní, když i v zemích s rozvinutou a historicky zakořeněnou demokratickou tradicí je chápání pravice a levice  s každým dnem stále víc rozmyté?

Odpovědi na tyto otázky pod sebou pohřbí starou pravicovou gardu ukrajinské politiky – jak přímočarou až nudnou Svobodu, tak podivuhodný plod s pravicovou příchutí – stranu Oleha Ljaška. Nacionalnyj korpus (Národní korpus) se také nejeví jako obzvlášť zajímavý – je dostatečně probádaný a dost jednoznačný. Podobně na tom je Pravyj sektor (Pravý sektor). Pokusy strany Petra Porošenka systematicky provádět v našem státě středopravicovou politiku jsou příliš grandiózní pro reportážní formát. Proto jsem se rozhodl osvětlit činnost tří mládežnických organizací, které ještě nepoznaly hořkost zklamání, jsou stále plné energie, ideálů a naivity – a které, dost možná, mají politickou budoucnost.

 

Stanislav Fedorčuk, politolog, politický aktivista

Pravicové hnutí je na Ukrajině zastoupeno dost fragmentárně. Z jedné strany tu máme rozvětvenou stranickou strukturu –  Vseukrajinske objednaňňa Svoboda (Všeukrajinské sdružení Svoboda), které je přítomno prakticky ve všech ukrajinských oblastech, z druhé strany řadu organizací a hnutí, která periodicky vyjadřují touhu spojit se (například před volbami), avšak mluvit o jediném pravicovém hnutí je předčasné. Problém spočívá nejen ve velkém množství vůdců, kteří by chtěli samostatně mluvit jménem ukrajinské pravice, ale také v tom, že všechny organizace se různí úrovní svého vlivu.  Pravý sektor zkoušel být politickou stranou, nicméně vytváření stranických struktur bylo v podmínkách války odsunuto na druhý plán, hlavní lidské a materiální zdroje byly nasměrovány ve prospěch vojenských a zdravotnických dobrovolnických oddílů, zatímco politická činnost byla odložena na dobu míru. UNA-UNSO (Ukrajinské národní shromáždění – Ukrajinská národní sebeobrana) se jako strana a organizace aktivně účastnila Euromajdanu, poté významná část členů této organizace odešla v rámci ukrajinské armády bránit ukrajinskou nezávislost na východě země. Z tradičních stran pravicového směřování lze uvést KUN (Konhres ukrajinskych nacionalistiv – Kongres ukrajinských nacionalistů), avšak stranická aktivita je zde již  minulostí. Periodicky se zde objevují různé skupiny, které se počítají mezi pravicová uskupení a řadí sami sebe mezi „nové pravé“, „moderní nacionalisty“, avšak ve většině případů se všichni nachází pod vlivem klasických pravicových politických tradic a představ. Myslím, že před pravicovými konzervativními hnutími na Ukrajině je dlouhá cesta institucionalizace, spojování a rozpojování, dokud nevznikne jediný politický subjekt, který bude schopen úspěšně se účastnit parlamentních nebo dokonce prezidentských voleb.

Ukrajinský politický systém je stále rukojmím představitelů různých finančně-průmyslových skupin, protože vstupenka do politiky je dost drahá. Formálně máme demokratický systém a možnost svobodně využívat volební právo – aktivní a pasivní. Ve skutečnosti za každou stranou, která se dostala do parlamentu, stojí sponzoři a oligarchické skupiny, kterým jde o ochranu vlastních zájmů, lobování příslušných návrhů zákonů a účast v přerozdělování státního rozpočtu Ukrajiny.

Jak ukázaly poslední prezidentské a parlamentní volby, voliči nejsou spokojeni ani se starými politickými hráči, ani s existujícími stranami.  Společnost vyžaduje změny, které spočívají v přeformátování starého politického systému, v němž mezi sebou oligarchové soutěží nejen v ekonomice, ale i bezprostředně na půdě parlamentu, ovládají přitom plnohodnotné armády politických legionářů.

Nejhorší na tom je, že období přeformátování politického systému na Ukrajině se časově překrývá s rusko-ukrajinskou válkou, která není nikterak studená. Část oligarchického klubu a politických stran je v pokušení zastavit válku cestou dobrovolného zřeknutí se části politické suverenity Ukrajiny, dokonce za cenu ztráty okupovaných území, což ohrožuje ukrajinský stát coby politický subjekt na politické mapě světa.

Populizmus je hlavním zdrojem inspirace a přízně voličů, což činí politický systém zranitelný tváří v tvář skutečným výzvám, které stojí před společností. Absence politického vzdělání a neměnného politického přesvědčení u většiny ukrajinských občanů z nich snadno dělá rukojmí smyšlenek a vymyšlených politických obrazů, vytvořených televizí či sociálními médii. To znamená, že cesta k moci vede nejen skrz přízeň sponzorů, ale i těch, kdo ovládají největší média a podílí se na vytváření politických pořadů.

Estéti

Lidé z organizace Plomiň (Plamen) prezentují sebe sama jako kulturně-vzdělávací klub. Plamen vyrostl ze dvou knihoven otevřených v Kyjevě a v Oděse v roce 2016. V knihovnách bylo možné číst a půjčovat si vzácné knihy věnované konzervativní myšlence a konzervativním modelům životního stylu. Časem knihovny začaly být oblíbené mezi mladými intelektuály a veterány ATO a k dnešnímu dni má klub Plamen kromě knihoven také přednáškový klub, kam jsou zváni s přednáškami ukrajinští a zahraniční veřejní intelektuálové velmi různých názorů. Součástí klubu je také nezávislé nakladatelství, které vydává filozofickou a krásnou literaturu pravicového spektra, v našich končinách těžce dostupnou (Jünger, Wenner, Guénon), ale i kulturologický časopis, který je věnován diskuzím o pravicových idejích a publikování překladů publicistických a filozofických textů, které jsou pro hnutí důležité.

Mezi zakladatele klubu patří Anna Klokun, Danylo Jakovlev a Mychajlo Zvonyk. Za vedoucího je označován Jevhenij Vrjadnyk. Zběžný komentář finanční stránky na webu spolku zdůrazňuje, že klub existuje díky dobrovolným darům mecenášů, kteří se zajímají o kulturu a filozofii.

Nejednou jsem se obracel k několika klíčovým účastníkům tohoto sdružení a snažil jsem se je vyzvat  k otevřenému online rozhovoru, což se ale nesetkalo s úspěchem. Proto jsem použil otevřené zdroje k rekonstrukci jejich hlavních idejí a světonázoru.

Kostru Plamene tvoří veteráni pluku Azov a jejich přívrženci, kteří více méně sdílí politické pohledy bývalého velitele pluku, nyní nezávislého politika Andrije Bileckého. Metafyzický nacionalizmus, víra v kastovní strukturu společnosti, elitářství, sympatie k pohanství, směřování k ideálu hrdinství, ukotvenému v minulosti – toto jsou hrubé rysy společného intelektuálního diskurzu, který spojuje příslušníky Plamene. Při popisu cílů a náplně organizace nelze být konkrétnějším: podobně jako myslitelé těšící se v klubu největší oblibě – René Guénon a Julius Evola –  členové klubu kladou důraz na estetické a rétorické aspekty, přičemž potlačují ty praktické. 

Jevhenij Vrjadnyk – veterán rusko-ukrajinské války, mladší seržant oddílu zvláštního určení pluku Azov, absolvent prestižní Kyjevo-Mohyljanské akademie, vedoucí klubu Plamen a zároveň představitel mezinárodního oddělení politické strany Národní korpus. Mezi myšlenkami, které Vrjadnyk rozpracovává, nalezneme koncepce archeofuturizmu a postpolitiky. Přemýšlí o budoucnosti, která by v duchovním smyslu navazovala na velikou minulost, uvažuje o zřeknutí se politického populizmu a projektů, které slouží jako zástěrky pro „silné korporace s vysoce hodnotnými lidskými zdroji“. Ve svých článcích Jevhenij nadšeně popisuje bratrstvo bojovníků, kastu vojínů, která se utváří a tuží pouze ve skutečných bitvách. Současný člověk, narozený ve společnosti vítězného liberalizmu, je odsouzen k celoživotní samotě. Pouze jedinečná bojová zkušenost, neustálá blízkost smrti je schopna vytvořit skutečně silná mezilidská pouta. Vojenské elity znepřátelených států mohou mít k sobě často světonázorově blíže než ke svým spoluobčanům – řemeslníkům a rolníkům, jak se domnívá Jevhenij. Ve válce vidí šanci k obrození mužnosti a plnosti Bytí, zatímco ve svých pobratimech z Azovu – vzor k napodobování pro evropské národy.

Julija Fedosjuk – knihovnice kyjevského oddělení Plamene a zároveň hlava sesterské ženské konzervativní organizace Sriblo Trojandy (Stříbro růže). Jejich první veřejná manifestace proběhla v září 2019 – ženy podpořily návrh zákona vládní strany Služebník lidu, který povoloval občanům nošení osobní zbraně. V říjnu vystoupily na akci s názvem Ne kapitulaci, kterou uspořádali veteráni pluku Azov. Ale poprvé se Stříbro růže opravdu zviditelnilo 8. března 2020, když dívky oblečené do sexuálně vyzývavého smutečního oblečení vynesly na Sofijské náměstí v Kyjevě rakev s velkým nápisem „Feminizmus“ na víku a za doprovodu modliteb ji symbolicky pohřbily.

Julija Fedosjuk v rozhovorech vysvětluje, že feminizmus je mrtev. Jako další aktivistky z její organizace, Julija měla levicové pohledy, avšak po událostech Revoluce důstojnosti změnila svůj názor na opačný. Julija nazývá sebe a své přívrženkyně „afinistkami“. Dnes jejich organizace čítá kolem dvacítky členek, mezi nimiž je také Olena Semeňaka – hlava odboru pro mezinárodní styky strany Nacionalnyj Front (Národní fronta). Afinistky čerpají inspiraci z ženských antických obrazů, jejich vzory jsou bohyně antického panteonu – Pallas Athéna,  Afrodita, Persefona. Žena 21. století je podle Julije silná, mužná, má svůj život pod kontrolou, je družkou a spolubojovnicí svého muže, chrání a uchovává svou ženskost, jedná v souladu se svou ženskou přirozeností.  Jako příklad uvádí několik žen, které dokážou spojit kariéru a šťastnou rodinu, třeba Angelinu Jolie.

Zásadní rozdíly mezi feminizmem a afinizmem, jak to vidím já, jsou dva. Oba spolu těsně souvisí. Zaprvé, afinistky všemi způsoby zdůrazňují určité hodnotové principy, které považují pro ženy za nejpatřičnější, zatímco feministky (s výjimkou radikálních proudů) tyto principy sice nepopírají, ale ani je mezi jinými možnostmi nevyzdvihují.  Zadruhé, afinistky kladou rovnítko mezi pohlavím a genderem, zatímco feministky tyto pojmy rozlišují.

Estetiku svého hnutí – půvabnou stříbrnou růži na tmavém pozadí, černo-červenou paletu barev, gotický aristokratismus – afinistky vytvořily také v opozici vůči feministickému stylu reprezentace (zdůrazněně neutrálnímu, pytlovitému).

Nehledě na to, že v současnosti aktivisté organizace Plamen a Stříbro růže neprojevují  zřetelné politické ambice, obě tato hnutí existují v těsném sepětí a pod vlivem Národní fronty, přičemž vytvářejí přitažlivý image obecné pravicové ideologie a vábí do svých řad nadané mladé lidi. Ačkoliv dnes není jejich společenský vliv velký, kdo ví, třeba v budoucnu jejich politické akcie prudce stoupnou na ceně.

 

Vjačeslav Lichačev, historik, politolog

Vliv ultrapravice na Ukrajině je zhruba stejně velký, jako vliv strany, kterou založil proruský bloger Anatolij Šarij, přinejmenším pokud jde o schopnost oslovit elektorát. Potenciál mobilizace stranických aktivistů je u ultrapravých o něco větší, ale na druhou stranu, celkové schopnosti propagandy jsou menší (videoblog Bileckého sotva bude mít sledovanost půl milionu zhlédnutí za den).

Nejvlivnějším, což je zřejmé, zůstává VO Svoboda, nehledě na negativní dynamiku posledních let. Budeme-li mluvit o symbolickém kapitálu, ten je stále významný u Dmytra Jaroše z Pravého sektoru. Pokud je řeč o organizační struktuře, hned po Svobodě následuje Národní korpus. Další je Pravý sektor, a to sice spíš jako značka než jako organizace. Dále se ve větším či menším odstupu objevují  různé drobné skupiny, které nemají celoukrajinský dosah a fakticky nepretendují na účast v politice (nebo pretendují, ale nepodílejí se na ní), takové jako S14, Tradycija i porjadok (Tradice a pořádek), Karpatska sič (Karpatská sič) a jiné.

Ukrajinský kontext má svá specifika, na pořadu dne je zde něco jiného než u evropských ultrapravých. Ukrajinští ultrapraví nejsou ani příliš schopní spolupracovat s těmi evropskými – s výjimkou snad některých marginálních uskupení, zatímco u více či méně vlivných evropských ultrapravých je patronem ruský prezident V. Putin. Ovšem, jsou tu pokusy využít určitá společná témata, například napodobovat americké altright. Ale, po pravdě řečeno, není to  příliš efektivní a v ukrajinském kontextu to není příliš výrazné. Spojitost s praktikami ruského státu ukrajinští ultrapraví samozřejmě popírají. Těžko říct, nakolik si takovou spojitost uvědomují – ukrajinští ultrapraví se nevyznačují tíhnutím k sebereflexi ani ke zdravému analyzování.

Pragmatici

Tradice a pořádek, na rozdíl od příliš metafyzického Plamene, budí v politickém smyslu větší respekt. Jejich genealogie vychází z Dmytra Korčynského, který nyní přebývá v ústraní. Ačkoliv Korčynskyj rád opakuje, že jeho přívrženci jsou daleko spíše filozofickým kroužkem než politickou stranou, jeho ambice byly vždy právě politické. V čele Tradice a pořádku stojí veterán rusko-ukrajinské války Bohdan Chodakovskyj. Jeho stoupenci jsou „křesťanští konzervativci“, kteří brání duchovní hodnoty, silný národní stát a rozvinutou ekonomiku.

Chodakovskyj byl jedním z organizátorů pochodu proti potratům během letošních specifických oslav Mezinárodního dne žen. Informační kampaň vyzývající k zákazu potratů je jednou z ústředních aktivit v aktuální sadě hesel jeho strany. Dalším významným tématem je boj s LGBT aktivisty. Chodakovského lidé jsou ukrajinští Peaky Blinders, kteří se efektně prochází mezi šiky pestrobarevných aktivistů a nervózních feministek a veškerým svým vzezřením demonstrují svou převahu.

Když Chodakovskyj na stránkách časopisu Konservator (Konzervativec), který založil, uvažuje ve stylu časopisu Esquire o životě, říká kromě jiného toto: „V dětství jsem si rád hrál s vojáčky. Měl jsem jich tisíce. Zabývám se tím i dnes.“

Bohdan souhlasil, že poví něco o činnosti své organizace, o jejích cílech a budoucích plánech:

Naše hnutí sleduje hodně cílů, počínaje usilováním o sociální spravedlnost a konče vyřešením demografické krize, ale zastřešujícím cílem je vytvořit z naší země skutečného východoevropského lídra. Nesedí mi role Ukrajiny jako přídatku k nadnárodním útvarům, ať jsou orientovány na Moskvu či na Brusel – to není podstatné. Já a mí souputníci vidíme Ukrajinu jako integrátora, jako geopolitické centrum, pouze tak se můžeme vyrvat ze záhumenků dějin, z pozice země třetí kategorie. Naše pohledy zde vychází za rámec klasického nacionalizmu, který se omezuje realizací národního státu v etnických hranicích.  Naši nepřátelé nás naučili, že hranice jsou o dost virtuálnější, než se zdá. Musíme toho využít ve svůj prospěch – nejen vrátit to, co nám ukradli, ale stát se oporou pro jiné národy. Máme hodně požadavků, cílem hnutí je jejich realizace. 

Na webu traditionorder.info je náš program. V nejbližší době chystáme novou redakci. Hlavní změny zdůrazní nutnost protekcionistických opatření za účelem stimulace a rozvoje našeho hospodářství, vyřešení demografické katastrofy díky podpoře instituce rodiny a omezení potratů, rozvoje vojenského průmyslu a nové doktríny mezinárodní politiky Ukrajiny.

Mé politické pohledy vykrystalizovaly dlouho před válkou. Z války, v níž bylo romantické prožívání válečného dobrodružství kondenzováno do těžkých podmínek frontové každodennosti, jsem si odnesl jisté praktické poznatky. Přese vše si myslím, že válka je jedinečným rozměrem, kde se významná část mužů cítí organicky a může najít skutečné naplnění. Musíme se přestat války bát. Musíme se vyrovnat se skutečností, že suverenita Ukrajiny je možná pouze při stálém praktickém užití vojenské síly v různých proporcích. Čím dříve si to uvědomíme, tím dříve posílíme svou obranyschopnost.

Snažíme se klást důraz na jakoukoliv pozitivní zkušenost z historických praktik pravicové části politického spektra z celého světa. Ale všichni chápou, že každá politická realita a každé historické období má svá specifika: na to má vliv množství faktorů, počínaje zeměpisnou polohou a konče klimatickými podmínkami. Z ukrajinských politických činitelů se snažíme popularizovat činnost hetmana Pavla Skoropadského, který v podmínkách chaosu, jenž byl zapříčiněn geopolitickým kataklyzmatem rozpadu Ruského impéria, dokázal během osmi měsíců zajistit nebývalý rozvoj Ukrajinského státu.

Pro mé osobní pohledy jsou zásadní teoretici ideologie konzervativní revoluce první poloviny 20. století. Jejich dílo je každodenním zdrojem pro mé úvahy a hledání politických návodů k řešení nejrůznějších situací, organizací vedení počínaje a analýzou mezinárodní situace konče.

Vzorem je pro mě politická biografie známého rumunského činitele národního hnutí Cornelia Codreana, jehož dramatický osud byl přerušen násilnou smrtí. Ale zápal s nímž tento člověk plnil svůj závazek před Bohem a Vlastí, je vzorový.

Ze současných pravicových stran bedlivě sledujeme rozvoj euroskeptiků, kteří, dle mého, již brzy budou určovat osud Evropy, zatímco Evropskou unii čeká zánik. Úspěšně vytváříme na území evropských států drobná centra politických konzervativních projektů, působíme dokonce jako kurátoři antikremelských projektů na území Ruské federace, což není možné uskutečnit bez studia celoevropského kontextu. Proto musíme hodně číst a studovat.

Závěrem

Hennadij Druzenko, právník, publicista, dobrovolník, se dělí o své dojmy z politické situace v současné Ukrajině

Dubnové teze: Carthago delenda est

Dnešní krize zevně připomíná rok 2014. Stejně jako dnes jsme měli parlament, ministerstva, státní orgány, armádu, bezpečnostní službu, ministerstvo vnitra, ale ve skutečnosti jsme žili v podmínkách kolapsu státního řízení. Avšak tehdy jsme chápali, proč ti lepší z nás brali zbraně svých dědů a jeli na východ, zatímco ostatní se jim snažili všestranně pomáhat. Protože alternativou k naší sebeorganizovanosti, obětavosti a hrdinství byl tehdy tak zvaný ruský svět.

V podmínkách tehdy ještě stabilního světa jsme neměli skutečné šance převzít moc pomocí revoluce. Protože formální legitimita Turčynova, parlamentu a Jaceňukovy vlády delegitimizovala ruskou agresi. Kdybychom začali válku na dvou frontách, byli bychom odsouzeni k porážce. Poté, co jsme zastavili agresora na východě, dali jsme šanci formálně legitimní vládě získat skutečnou legitimitu – národní důvěru a uznání. Avšak dokud dobrovolníci drželi frontu, vláda, místo skutečných reforem, války s agresorem a mýcení korupce, si dál zahrávala s politickými technologiemi, amatérskými experimenty se strategicky důležitými odvětvími: počínaje  zdravotnictvím a konče financemi. Rok starý výsledek byl očekávaný a spravedlivý – naprosté vyjádření národní nedůvěry.

Problém je v tom, že „volební revoluce“ 2019 se ukázala být stejnou kašírkou jako seriál Služebník lidu. Již ke konci roku 2019 bylo zřejmé, že Zelenskyj je politický impotent nejen bez zkušeností řízení státu, ale (což je mnohem horší) také bez skutečné vize a vůle činit radikální změny, jejichž čas dávno nastal. „Státní politika“ Zelenského týmu se omezila na reflexe pádu preZEdentovy popularity a křečovité pokusy za každou cenu udržet tento legitimizační mechanizmus vnitřní prázdnoty vládce-simulakra.

Tak by to mohlo pokračovat dalších pět let. Imitace místo politiky. Videoklipy místo strategických rozhodnutí. Turborežim místo skutečné diskuse ohledně klíčových otázek rozvoje státu. Ale přišla globální bouře, jaká bývá jednou za sto let – a ZErežim se dostal do víru, ze kterého se nedokáže vyrvat. Nepomůže tu ani MMF, ani Kolomojskyj, ani Jermak, ani Avakov. Vláda se dostala do smyku, kdy každý čin (nebo nečinnost) jen zhoršuje její postavení. Pro mě je to jednoznačné: se Zelenským je konec. Přičemž doba neslavného konce tohoto režimu se měří na měsíce, nikoliv na roky.

Ti, kteří se zajímají o historii pádu Ruského impéria a revoluce roku 1917, byli nejspíš šokováni neskutečnou podobností Zelenského a Kerenského. Jeden z kritiků nazval Kerenského „hrdinou s kartonovým mečem“, zatímco Zinaida Gippius přirovnávala „první lásku revoluce“ a „génia ruské svobody“ (jak Kerenského nazývali novináři) ke smutnému bláznu Pierotovi. Náš blázen není smutný, ale jeho vášeň pro iluzorní svět kinematografie a scény, neschopnost pochopit kardinální rozdíl mezi drsným světem politiky a geopolitiky a „měkkým“ světem showbyznysu, světem nezodpovědného slova a uměním vzít odpovědnost v zemi do svých rukou bolestivě připomíná člověka, který se před sto lety stal symbolem krátkého bezčasí mezi ruským impériem a sovětským režimem.

Dnes tedy vycházím z přesvědčení, že Zelenskyj je Kerenským současnosti. Jeho režim padne sám a velmi brzy. Padne mnohem jednodušeji než Prozatímní vláda před 103 lety. Nebude potřeba ozbrojených povstání, jak to dělali bolševici. Už proto, že za ním nestojí setrvačnost staleté státnosti a nemá oddané silové složky. Ukrajinská státnost se dostala do historického víru, z jehož pasti se lze dostat pouze tím, že se odrazíme ode dna. Čím dříve na toto dno dopadneme, tím líp. Protože zásoba vzduchu v našich plicích je minimální. Každý, kdo pomáhá režimu udržet se, de facto pracuje ve prospěch toho, abychom ztratili šanci odrazit se ode dna a vyplavat, protože zpomalený pád znamená, že v plicích v té době již budeme mít vodu, nikoliv vzduch.

Proto dnes, místo toho abychom zachraňovali odepsané nemocnice a šili masky, musíme se soustředit na vytváření agendy, která přijde po Zelenském. Když se vytvoří vakuum moci, my – budeme-li živi – budeme mít omezené možnosti, abychom převzali řízení země. Abychom zachránili tuto zemi před chaosem ruiny, této chronické nemoci Ukrajiny. Dokud Rusko, Západ a Východ budou ponořeny do vlastních problémů, dostaneme historickou šanci přeformátovat Ukrajinu a naplnit ji vlastním obsahem.  Po pandemii svět nebude začínat dějiny z nového listu – zase bude psát palimpsesty. A dnes ještě máme šanci, aby se na těchto palimpsestech objevily kapitoly psané ukrajinsky.

Moje generace ještě probírala ve škole dubnové teze Uljanova-Lenina. Před několika dny jsem si je znovu pročítal. Lze se různě dívat na dědictví vůdce bolševiků, jeho heslo „popravit co nejvíc“ ve mně vyvolává odpor, ale musí se uznat, že jako revolucionář byl geniální. To mimo jiné uznává ve svých pamětech také hetman Skoropadskyj: „Nevím, proč tomu tak je, stálo by to za zvláštní výzkum, ale je fakt, že nejsou lidé, a to nejen u nás, ale i v zemích Dohody a Centrálních mocností. Největší člověk, kterého zrodilo naše dějinné období, je, k naší hrůze, Lenin.“

Poté, co se v březnu vrátil z emigrace, přebýval v absolutní menšině ve své vlastní straně, byl jediný, kdo pochopil, že spolupráce s Prozatímní vládou je cestou k politickému nebytí. Na začátku roku 1917 se větší popularitě než bolševici těšili menševici a eseři, kteří nejprve podporovali Prozatímní vládu, a pak se stali její součástí, čímž spáchali politickou sebevraždu a uvolnili tak prostor pro příchod k moci zcela marginálního uskupení leninců.

Většina leninských dubnových tezí je pro dnešní Ukrajinu minimálně neaktuální, ne-li přímo škodlivá. Avšak nutnost být připravenými na zaplnění vakua bezvládí po „dočasném“ Zelenském je aktuální jako nikdy. Žádnou podporu vládě Zelenského! Čím dříve padne, tím lépe pro Ukrajinu! Musíme ihned začít s přípravami vlády lidové důvěry, která dokáže převzít moc a zastavit chaos po Zelenském!

Jakékoliv jiné strategie hrozí skončit ruinou, která vyústí, jak už to bývá, v pohlcení Ukrajiny ruským světem…

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *