Bělorusko 2020: směřování k dekolonizaci?

Protestní pochod v Minsku, 15. března 2017 Zdroj: Anton Matoľka

Přeložila Alexandra Skorvid

Když se lidé ptají na současné Bělorusko, často je zajímá otázka jazyka a národní sebeidentifikace. Ačkoliv po celé poslední desetiletí vznikaly další a další projekty, které k rozvoji běloruské sebeidentifikace různými způsoby přispívaly, situace v Bělorusku je stále jedinečná, a to v tom nejhorším slova smyslu. Jakými občanskými iniciativami se může Bělorusko pochlubit dnes?

Fenomén tzv. „reaktivní kolonizace“ (úspěchy obyvatel kolonií dosažené prostřednictvím kultury metropole) je znám celé řadě zemí a Bělorusové tvořící v ruštině zde nejsou výjimkou. Nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová píše rusky a hudební hvězdy Max Korž, Tima Belorusskih, LSP či IOWA pravidelně obsazují první místa v hitparádách zemí bývalého Sovětského svazu. Jak to ale vypadá v Minsku?

V Bělorusku, třinácté největší zemi v Evropě, se dnes formálně uplatňuje dvojjazyčnost. Není to však taková dvojjazyčnost, která by znamenala, že při vstupu do kanceláře si člověk může zvolit jeden ze dvou jazyků a v něm s úředníkem dále komunikovat. Častou praxí je, že úředník nechápe dvojjazyčnost jako povinnost reagovat v jazyce, v němž byl osloven, ale jako možnost promlouvat libovolně v jednom ze dvou jazyků. Pouze v případě písemného styku je zákonem stanovena povinnost úředníků odpovídat v jazyce došlé písemnosti.

Není to ani taková dvojjazyčnost, kdy se mohou rodiče svobodně rozhodnout, jaký vyučovací jazyk bude jejich dítě ve škole nebo ve školce mít. Ne. Pokud si zvolí běloruštinu, musejí často sami vytvářet skupiny zájemců nebo posílat děti do vzdálených škol. Cestovné jim přitom nikdo neuhradí. A ve školách blízko domova je právo učit se v běloruštině mnohdy prakticky nerealizovatelné. A tomu všemu se říká „dvojjazyčnost“. Je to právě dvojjazyčnost, která se ze všeho nejvíc podepsala na tom, že se Bělorusko stalo nejrusifikovanějším ze všech postsovětských států.

„Budzma!“ a podnikatelské iniciativy

Zhodnoťme tedy stručně výsledky běloruských dekolonizačních projektů z let 2009 až 2019. Na počátku zmíněného desetiletí si získala pozornost občanská kampaň Budzma bělarusami (Buďme Bělorusové!). Když se protestní nálady nultých let roztříštily o „konečné řešení opoziční otázky“, tedy brutální potlačení pokojných demonstrací v roce 2010 a následné soustavně prováděné domovní prohlídky v bytech aktivistů, propadli mnozí depresi. Na tomto pozadí měla kampaň směřující k posílení národní sebeidentifikace opravdu úrodnou půdu.

Jednalo se o takovou kognitivní psychoterapii v celonárodním měřítku: bereme společnost za ruku, nastavujeme jí zrcadlo, ukazujeme, jak krásná je její kultura, a říkáme, že to, co je běloruské, je úspěšné a módní. Pro koloniální kulturu, kde bylo všechno svébytné označováno po celá desetiletí za druhořadé, to byl najednou šok.

Budzma v této době rozjela festival Ad.nak!, díky kterému začalo být používání běloruských motivů v reklamě módní. Velcí obchodní hráči začali vnímat mateřštinu Bělorusů jako účinný dorozumívací prostředek. To bylo na začátku tisíciletí nepředstavitelné.

O vztahu byznysu k mateřskému jazyku by se dal napsat samostatný článek. Hlavním trendem je, že se spojují představitelé středního a malého podnikání, sdílející náklonnost k běloruské kultuře. Nápadné jsou také aktivity velkých podniků: například síť čerpacích stanic A-100 oznámila, že přechází do běloruštiny, a nejstarší zmrzlinová továrna v zemi začala vyrábět zmrzlinu s příchutí chrpy, jež se považuje za jeden ze symbolů Běloruska. Rozvoj běloruské kultury je zakotven i v zásadách velkého mobilního operátora A1, který zároveň podpořil návrh aktivisty Andreje Kima na promítání filmů s běloruským dabingem. Nicméně bez ohledu na plná hlediště v 60 běloruských kinech, která se k této iniciativě připojila, je státní distribuce filmů v zemi stále ruskojazyčná.

WTF is vyšymajka?

Vedle soustavné spolupráce s médii, o které se tehdy v kuloárech říkalo, že dokáže kulturu v novinách dostat z místa někde mezi počasím a sportem na titulní stránky, vytvořila Budzma! také prototyp jednoho z tuzemských symbolů posledního desetiletí: tričko s národními motivy. V rámci kampaně se sice nepodařilo zahájit jejich masovou distribuci, ale příroda nestrpí prázdnotu, a tak tuto iniciativu v polovině desátých let podchytil podnikatel Paval Bělavus, díky němuž vznikla „vyšymajka“, čili tričko s lidovými vzory.

„Vyšymajky“ se prodávají v internetovém obchodě symbal.by. Současně se zrodila řada malých podniků, kterým záleželo na národní tematice. Některé z jejich výrobků jsou možná esteticky působivější, schází jim však obliba jednoduchých triček z portálu symbal.by. Výrazným příkladem je městská značka oděvů LSTR, která klade důraz na konceptuální design a poněkud připomíná balkánské značky DechkoTzar nebo Sheezick na reezick. Každý z těchto projektů si získal své klienty a zaujal své místo na trhu.

V případě „vyšymajky“ ovšem jde o trend číslo jedna. Nápad uspořádat „pochod vyšymajek“ si přisvojili představitelé provládního hnutí Běloruský republikový svaz mládeže, což je běloruský nástupce sovětského Pionýra a Komsomolu. Nebylo to od nich sice hezké, ale téma se díky tomu dostalo na titulní stránky všech státních médií. Bylo to jednoduché a srozumitelné sdělení pro široké vrstvy obyvatelstva. Myšlenku, že je načase zauvažovat o národní sebeidentifikaci, vnukla vládnoucí elitě hlavně rusko-ukrajinská válka, která začala mimo jiné i proto, že východ země, postrádající silnou národní identitu, se snadno ztotožnil s „ruským světem“.

Paval Bělavus v roce 2011 spolu s kolegy založil občanskou iniciativu Art-Sjadziba (česky bychom mohli její název přeložit jako Sídlo umění) a v následujících letech rozvíjel současně tuto novou platformu a obchod symbal.by. K jejich rozdělení došlo až v roce 2017. Kdekdo si tyto dvě organizace i nadále plete. Vysvětlení je snadné: představitelé obou iniciativ na řadě projektů dlouho spolupracovali. Nejdůležitějším z nich se stala oslava 100. výročí vzniku Běloruské lidové republiky v roce 2018.

#BLR100

První běloruský státní útvar, Běloruská lidová republika, vyhlásil svou nezávislost 25. března 1918, když byla podepsána třetí ústavní smlouva. Tento den začal být po rozpadu SSSR a obnovení nezávislosti Běloruska v roce 1991 znovu připomínán. Za Lukašenkovy vlády se pak stal významným neoficiálním svátkem, označovaným jako Den svobody (bělorusky Dzeň voli). Konaly se průvody, doprovázené policejními zásahy – někdy více a někdy méně brutálními. 100. výročí BLR umožnily úřady – jistě s ohledem na probíhající rusko-ukrajinský konflikt – oslavit s nebývalou velkorysostí přímo v centru Minsku. Díky úsilí organizátorů v čele s představiteli iniciativy Art-Sjadziba, která při této akci odpovídala za technický provoz a koordinaci dobrovolníků, se oslav zúčastnilo na 50 tisíc lidí. Naposledydo minských ulic vyrazilo tolik lidí během bouřlivých politických protestů v letech 1996 a později 2010.

Masovost akce udělala z jejích hlavních organizátorů, aktivistů Pavla Bělavuse, Antona Matolky a Eduarda Palčyse, skutečné mediální hvězdy. Další člen koalice, předák opoziční Běloruské lidové fronty Ryhor Kastusjou, se díky svým zkušenostem s prací ve státních strukturách projevil jako schopný vyjednavač s úřady, čímž výrazně posílil image své strany, která se po úspěších na počátku 90. let nacházela téměř na politické periferii.

Stojí za zmínku, že již v následujícím roce se koalice organizátorů rozdělila a následující Den svobody 2019 slavila její znesvářená křídla nezávisle na sobě. Z historické perspektivy to nepostrádá jistou komiku: přesně před sto lety, v roce 1919, došlo k rozkolu v Běloruské lidové republice. Tehdy znamenala dvě paralelní a vzájemně soupeřící zasedání Rady de facto konec státu. Že by se Bělorusové dokázali k významnému činu sjednotit jen jednou za sto let? I kdyby tomu tak bylo, je to aspoň něco. Leckdo se nevzmůže ani na to.

Art-Sjadziba a Mova Nanova: online vs offline

Po oslavách Dne svobody 2018 pokračovala Art-Sjadziba v usilovné horizontální činnosti: pořádala koncerty, tvůrčí večery či vzdělávací konference pro mládež. Na Instagramu byl spuštěn videoprojekt Mova Challenge, kdy se účastníci pomocí různých úkolů snaží začít hovořit bělorusky v každodenní komunikaci (čili překonat jedno z největších stigmat v běloruské společnosti). Ve virtuálním prostoru člověk snadněji získá podporu, s níž je potom návrat do ne vždy zrovna přátelského offline světa příjemnější.

V offline světě zato lze budovat pevnější společenské vazby a začít komunikovat bělorusky naživo. Jazykové kurzy Mova Nanova (Znovu Jazyk) mají vedle vzdělávací funkce i tento účel. Zatímco řada vlasteneckých projektů se proměnila v jakási produkční střediska – sice hezká, ale lidem vzdálená, spustili Hleb Labadzenka a Alesja Litvinouskaja franšízu bezplatného neformálního sebevzdělávání. Já tobě, ty mně. Přijď, povídej a poslouchej.

Během pěti let se tyto kurzy staly neodmyslitelnou součástí života ve všech oblastních centrech i v desítce menších měst. V Bělorusku přitom neexistuje žádná vysoká škola, kde by výuka probíhala výhradně v běloruštině, a stejně tak neexistuje ani jedna výhradně běloruskojazyčná televizní stanice. Spolek pro běloruský jazyk sice vypracoval návrh na založení běloruskojazyčné vysoké školy, je to ale zatím pouhý návrh, o který se stát moc nezajímá.

Zábavnou skutečností je, že Alesja Litvinouskaja běloruštině naučila švédského velvyslance v Minsku Stefana Erikssona. Ten se tak stal prvním zahraničním diplomatem, který si získal lásku všech Bělorusů tím, že projevil úctu k běloruštině a nejednou se o ní vřele vyjádřil na veřejnosti. Někteří jeho kolegové si z něj vzali příklad. Možná k tomu obdrželi pokyny shora, ale není vyloučeno, že mezitím prostě vyrostla generace diplomatů, kteří vidí v Bělorusku více než pouhou nárazníkovou zónu a částky plynoucí z uzavřených smluv.

Pár slov o partyzánských tradicích

Ve snaze rozmotat běloruskou dichotomii „aktivisté vs. lidové masy“ se leckdo uchyluje k metafoře „války“ či rozdělení země na dva tábory. Tyto metafory nejsou vždy přiléhavé, ale činnost Ihara Slučaka, známého jako „jazykový inspektor“, vystihují nejlépe. Na mapě „bojiště“ je to opravdový„lesní bratr“, partyzán samotář. Ihar, vzděláním právník, přišel pro začátek s iniciativou Právo v běloruštině a metodicky nutil úředníky, aby odpovídali v jazyce, v němž byli osloveni. Klišé „jeden partyzán se stal postrachem celé země“ tu platilo téměř doslova.

Současně probíhala kampaň pro šíření běloruštiny v oblasti sportu. Ukázalo se, že sportovní kluby, za nimiž stojí lidová fanouškovská základna, jsou k mateřštině mnohem citlivější než úředníci starého sovětského ražení. V letech 2015 až 2018 se počet fotbalových klubů v běloruské lize, které dávají tisknout jména hráčů na dresech v běloruštině, zvýšil z nuly na dvanáct z celkem šestnácti klubů. Ihar Slučak dokonce sestavil pro běloruskou redakci Rádia Svoboda žebříček běloruských sportovních klubů, který zohledňuje používání mateřského jazyka.

Ke konci desetiletí začal Ihar uplatňovat širší měřítka. Spolu s aktivistkou Alinou Nahornou sestavil sbírku praktických doporučení pro ochranu jazykového práva Zachraňme jazyk! (Abaronim movu!). „Inspektor“ poněkud zmírnil tón komunikace a při používání osvědčené metody „cukru a biče“ přibylo „cukru“, čili zdůrazňování pozitiv. Je to rozumné, jakýkoli funkcionář přece není jen nějaký byrokratický stroj na psaní odpovědí žadatelům, ale také živý člověk. Na tom, jakým způsobem se mu servírují pro něj málo podstatné hodnoty, záleží, jak se zachová třeba v případě, kdyby v Bělorusku došlo k pokusu o zopakování ukrajinského scénáře uplatněného v Donbasu.

Bělorusko 2020

Všechny výše popsané dílčí úspěchy by však neměly budit iluzi, že došlo k významnému pokroku při prosazování „běloruskosti“. Ano, běloruština se objevila, byť ve skromném měřítku, v byznysu, úřady už nepotlačují, ale ani nepodporují místní iniciativy, vzniklo několik pomníků knížat z dob Litevského velkoknížectví a dalších osobností, pro které v sovětském Bělorusku nebylo místo. Nicméně o systémové podpoře národního jazyka ve školství, kultuře, státní ideologii mluvit nelze.

Masová kultura a informační prostor zůstávají v Bělorusku i nadále podřízeny ruským kremelským zájmům. Například v posledních dvou letech vznikla na východě země koordinovaná síť proruských webů podle naprosto stejného scénáře, jaký byl uplatněn před ruskou invazí v Donbasu, a tyto weby klidně fungují dodnes. Zvláštní hrozbu pro informační bezpečnost představují služby doporučující obsah uživatelům internetových vyhledávačů jako Zen.Yandex, Google Discover a další. Jejich zavedení může mít za následek, že se Bělorusové úplně rozplynou v cizím informačním prostoru. S ohledem na to spustili běloruští mediální aktivisté kampaň, poukazující na nezbytnost lokalizace obsahu.

Zájem o posílení své běloruské sebeidentifikace mezi Bělorusy v posledních deseti letech bezpochyby vzrostl. Otázkou pro další desetiletí je, zda vnější hrozby a globalizace přinutí běloruský státní aparát k tomu, aby jeho představitelé začali naslouchat potřebám „zdola” a systematicky pracovat na překonávání postkoloniální stagnace. V uplynulém desetiletí byly položeny základy, na nichž bude možné v případě prosazení tohoto směřování stavět.

Diskuse o běloruské kultuře často končí trapnou antitezí „jazyk, nebo žrádlo“. Nejsme však na tom s tím žrádlem tak špatně právě proto, že nemáme jazyk?

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *