Ročně do České republiky zamíří cca 4000 zahraničních studentů, kteří tu absolvují přípravný ročník ke studiu na vysokých školách. Česko je pro ně zajímavou destinací, protože vzdělání na vysokých školách v českém jazyce je tu zadarmo. Migrace mladých, po vzdělání toužících lidí je zároveň přínosem i pro Českou republiku, a to z několika různých hledisek: minimálně z ekonomického a demografického. Přesto se ale tito mladí lidé setkávají s neodůvodněnými diskriminačními omezeními.
Organizátory zmíněných přípravných kurzů jsou z velké části samotné vysoké školy, v menší míře pak školy poskytující jazykové vzdělávání dle školského zákona. Průměrná cena ročního kurzu češtiny činí 4,5 až 5,5 tisíc EUR ročně. Kromě této částky uhradí zahraniční student minimálně 100 tisíc Kč ročně za ubytování, většinou na koleji. Tyto prostředky představují pro rozpočet univerzity přínos v řádu desítek milionů korun – tuto částku pak vysoká škola ušetří státnímu rozpočtu.
Při své cestě na českou vysokou školu se tito cizinci setkávají s řadou diskriminačních omezení. Diskriminace má svůj původ jak v činnosti orgánů státní správy, tak i u mezinárodních soukromých organizací působících v ČR.
Diskriminace ve státní správě
V Česku platí právní úprava výdeje studijních oprávnění[1] v podobě, kterou lze označit za diskriminační a protiústavní. Státním vysokoškolským institucím poskytuje privilegované postavení na trhu jazykových služeb. V této redakci platí zákon od roku 2007. Toto ustanovení narušuje hospodářskou soutěž a je proto v rozporu s Ústavou ČR. Mimo to cizinecký zákon v poskytování jazykových služeb pro cizince znevýhodňuje instituce, jimž vzdělávání v oblasti jazyků přísluší nejen tradičně, ale i na základě zákona.[2] Naopak zvýhodňuje jazykové programy „bez licence“, bez oprávnění k tomuto druhu činnosti, jak vyplývají ze školských předpisů.
Zmíněné ustanovení rozděluje zcela homogenní skupinu zahraničních uchazečů o studium na dvě skupiny. Diskriminaci je paradoxně vystavena právě ta skupina, která zvolí jazykovou přípravu u instituce, jež má řádné zákonné oprávnění k jazykové výuce.
Podstata diskriminace
Zahraniční studenti, byť by třeba pocházeli ze stejného města a ukončili stejnou střední školu, musejí na českých konzulátech projít různými režimy získání víza, a to pouze v závislosti na tom, zda upřednostnili licencovaný jazykový vzdělávací program, nebo v zákoně zakotvenou možnost privilegovaného získání víza.[3] Rozdílné podmínky stanovené zákonem a jednotlivými konzuláty znamenají pro diskriminovanou skupinu minimálně o několik měsíců delší vyřízení žádosti o pobytové oprávnění a další citelné nevýhody, jako např. občasná nemožnost podání samotné žádosti.
Lze si domyslet, že účelem této právní úpravy, zvýhodňující „nelicencované“ jazykové programy, bylo jednak získat dodatečné finanční prostředky pro české státní vysoké školy, jednak umožnit lepší kontrolu nad umístěním zahraničních studentů v ČR. Skutečná situace se však od zamýšleného výsledku liší a jeho efekt je dokonce spíše opačný.
Sociální efekt regulace
Důsledným uplatňováním dvojího režimu získání víza se migračním orgánům podařilo nastolit stav, kdy zahraniční student přikládá získání víza větší váhu než otázce kvality jazykového programu. Jednotlivé školy, využívající privilegia dle cizineckého zákona, se tak nemusí snažit o to, aby jazyková příprava zahraničních uchazečů o studium na vysokých školách probíhala na odpovídající úrovni. Otázku následného přijetí na vysokou školu jistí obory s nedostatečným počtem uchazečů a také soukromé vysoké školy, které usilovně shánějí studenty. Vzhledem k demografické situaci má stát na následné integraci této skupiny mladých cizinců do české společnosti nemalý zájem. Proto musíme k efektu současné migrační politiky ČR připočítat také složitější či pomalejší integraci zahraničního studenta do české společnosti, způsobenou nižší kvalitou jazykové přípravy, k níž není škola motivována, pokud má výše zmíněná privilegia.
I když poměřovat kvalitu jednotlivých přípravných programů lze jen stěží, i jednoduché srovnání nabídek jednotlivých jazykových kurzů poukazuje na podstatné rozdíly v organizaci přípravných programů. V některých případech využívají „vízových privilegií“ kurzy, které již dle formálních znaků nevyhovují požadavkům zákona na pořádání intenzivních jazykových kurzů s denní výukou. Je zcela nepochybné, že v případě absence dodatečného „vízového“ privilegia by si zahraniční student jazykový kurz vybíral pouze na základě toho, zda odpovídá jeho potřebám, a konkurence jazykových programů pro cizince by byla na zcela jiné úrovni.
Problémy s vízy. Už zase
Je to jen několik měsíců, co se v médiích hovořilo o kauze prodeje českých dlouhodobých víz. Celý případ se týkal prodeje zhruba dvou tisíc víz v průběhu pěti až šesti let. Mimo zájem hlavních médií však zůstal z hlediska počtu přestupků mnohem masovější případ zneužití a obcházení zákona o pobytu cizinců ve věci výdeje studijních pobytových oprávnění zahraničním zájemcům o studium na českých vysokých školách.
V celé řadě případů jazykových kurzů, kterých se účastní až 1 500 studentů ročně, nejsou skutečnými příjemci obrovských částek, zmíněných v úvodu článku, vysoké školy, ale soukromé organizace na ně napojené. Vzhledem k tomu, že takové převody zisku jsou organizovány bez příslušných výběrových řízení, činí opatrný odhad škody pro státní rozpočet závratných sto miliónů korun ročně.
Podrobnější analýza obou případů ukazuje na jejich pravděpodobný společný jmenovatel, kterým je nekvalitní management příslušných odborů Ministerstva vnitra. Případné nesrovnalosti s platbami studentů se dají řešit jednoduchým ověřením těchto formalit ze strany migračních orgánů. Zároveň, pokud jde o zpracování žádosti o víza, věřím, že se dají využít bohaté zkušenosti například migračních orgánů USA, které musí zvládnout podstatně větší proud migrantů. Ušetřit rozpočtové prostředky, to je v případě studijních víz bezesporu dostatečný důvod pro efektivnější správu našich migračních orgánů.
Skuteční příjemci výhod
Zatímco MV ČR prostřednictvím změny cizineckého zákona regulovalo trh jazykových služeb a tím podporovalo hysterii ohledně studijních víz, vysokým školám se do jazykové výuky moc nechtělo. Na jejich nechuti není nic zvláštního, protože vysoké školy plní v českém vzdělávacím systému odlišnou funkci. Jazykové vzdělání je školským a vysokoškolským zákonem svěřeno jiným subjektům.
Podnikaví zaměstnanci vysokých škol však evidentně přišli na to, jak této mezery v zákoně využít ve svůj osobní prospěch a dokonce na úkor vysoké školy. V současné době se u většiny jazykových kurzů konaných při veřejných vysokých školách převádí podstatná část zisků z této činnosti na spřízněné soukromé subjekty.
Jak vyplývá z obsahu smluv o organizaci přípravných kurzů veřejných vysokých škol, vysoké školy v mnoha případech nevybírají peníze od účastníků kurzů, ale svěřují tuto činnost zprostředkovateli. Zprostředkovatel pak následně zastřešující vysoké škole zaplatí pouhý zlomek částky, kterou od studenta vybral. Tímto způsobem fungují přípravné kurzy celé řady pražských, ale i regionálních univerzit. Ve většině takových případů vysoké škole připadnou z tržeb vybraných od studenta ve zmíněné výši jen směšné částky kolem 8 až 40 tisíc korun za studenta.[4] Spolupráce se soukromými firmami je v těchto případech organizována bez jakéhokoliv výběrového řízení, uvedené obraty přitom jednoznačně stanoví povinnost příspěvkové organizace postupovat v souladu se zákonem o vypsání veřejných zakázek.
Snaha o bezpečnost je sama bezpečnostním rizikem
V důsledku toho je odbor azylové a migrační politiky, který rozhoduje o udělování pobytových oprávnění, do dnešního dne zaplaven stovkami a tisícovkami potvrzení českých vysokých škol o tom, že zahraniční účastníci jsou zapsání ke studiu na jejich přípravných kurzech.
Z četných smluv o spolupráci[5] mezi vysokými školami a soukromými subjekty vyplývá zajímavá a zároveň zarážející skutečnost, že u převážné většiny vysokých škol jsou potvrzení vystavována bez toho, aby student osobně podal přihlášku na kurz a zaplatil vysoké škole poplatek nebo zálohu za studium. Vysoké školy pro účely vízového řízení potvrzují účast studenta na kurzu pouze na základě informací od třetích osob, soukromých subjektů, na jejichž soukromé účty také plynou veškeré tržby za vzdělávací a doprovodné služby studentům. Jedná se tedy o rozpor se zákonnými zásadami.
Aktivní vízový marketing
Je pravdou, že při volbě jazykové školy někdy u studenta zvítězí chladný úsudek a on upřednostní určitou školu nebo jazykový program před „kvalitním“ vízem. Musí pak podstoupit diskriminační proceduru získání víza. Stovkám studentů se taková neuvážená víra v demokratické hodnoty velmi citelně vymstila. V poslední době totiž ministerstvo vnitra přešlo k uplatňování aktivního vízového marketingu. Nebude nadsázkou, pokud řekneme, že o přijetí cizince na vysokou školu rozhoduje právě Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky (OAMP MV ČR), a to ve stovkách případů.
„Skutečnost, že student byl přijat ke studiu na vysoké škole, nevypovídá nic o tom, zda je schopen studium na vysoké škole, kam byl přijat, také úspěšně absolvovat.“[6] Toto je jeden z několika velice nestandardních argumentů, k nimž se OAMP uchýlilo při zdůvodnění, proč zahraničnímu studentovi zamítlo žádost o vízum. K dalším velice zvláštním argumentům, k nimž se OAMP uchýlil při rozhodnutí o zamítnutí víza, je přímá propagace některých jazykových programů, jež představují velice zvláštní projekty některých vysokých škol s převodem zisku na soukromé firmy, jak jsme již psali výše.
Z analýzy dalších dokumentů, jež má autor článku k dispozici, vyplývá, že ve snaze o regulaci trhu jazykových služeb a získání studentů pro jisté vzdělávací organizace ministerstvo vnitra přebírá některé pravomoci jiných státních orgánů. Jinými slovy, činní pracovníci MV ČR se prokazatelně angažují mimo své pravomoci, úkolují jiné organy a přímo vykonávají či řídí jejich činnost. Zároveň můžeme na základě mnoha předložených důkazních materiálů dojít k závěru, že některé další státní orgány zásahy ministerstva vnitra do své činnosti, nápadně připomínající poměry ve státní správě z doby komunismu, tolerovaly.
Není pochyb o tom, že stát má mít výhradní právo určovat konkrétní podobu své migrační politiky. Tato otázka je bezesporu velmi komplexní a dotýká se více sfér života společnosti. Regulace trhu jazykových služeb pro cizince prostřednictvím zákona o pobytu cizinců a prostřednictvím aktivní činnosti migračních orgánů však je obrovským posunem zpět v demokratickém vývoji. Má hned několik negativních důsledků a téměř žádná pozitiva. Otázka (ne)souladu uplatňované praxe s ústavním pořádkem ČR si žádá zvláštní pozornost.
100. výročí smrti Nikoly ŠuhajeDiskriminace u mezinárodních soukromých organizací
Zajímavý, ne však jediný, je případ mezinárodní a světoznámé organizace ISIC Association. Tuto organizaci není třeba představovat. Pod jménem ISIC Association v ČR působí společnost GTS ALive s. r. o., která evidentně spolupracuje i s celou řadou státních institucí. Tato firma vydává mezinárodní průkaz ISIC a některé další mládežnické a jiné průkazy, poskytující svým držitelům značné množství slev při nákupu nejrůznějšího zboží a služeb.
Nutno říci, že tato organizace – fungující s podporou UNESCO – velice spravedlivě přiznává statut studenta účastníkům jazykových kurzů s denní výukou. Intenzivní denní výuka cizího jazyka si od účastníka žádá vynaložení značného úsilí a času, podobně jako tomu je například při studiu na střední škole.
Česká pobočka asociace, firma GTS Alive, ve svých obchodních podmínkách[7] druhově vymezuje vzdělávací instituce (mající statut školy ze zákona), jejichž studenti mají nárok na vydání karty ISIC. Tamtéž určuje společnost seznam intenzivních kurzů cizích jazyků, jejichž účastníci mají nárok na vydání průkazu. Asociace odkazuje na vyhlášku ministerstva školství č. 19/2014, která určuje, zda se účast na určitých jazykových kurzech počítá jako studium. Cílem změněné vyhlášky MŠMT je směřovat sociální podpory k českým studentům, kteří se v aktuálním školním roce rozhodli věnovat intenzivní výuce jazyka. Jelikož se jedná o sociální politiku státu, je jen logické, že na seznamech této vyhlášky nejsou zařazeny kurzy češtiny pro cizince.
I přesto, že intenzivní kurzy češtiny pro cizince s denní výukou nejsou (a to právem) zařazené na seznam vyhlášky MŠMT, tak mnohé tyto kurzy (např. v jazykových školách s právem státní jazykové zkoušky) považuje zákon za studium,[8] a zahraniční účastníci takových kurzů s dlouhodobým pobytovým oprávněním v ČR mají dle českých zákonů statut studenta.[9] Obecně dokonce platí, že požadavky zákona na organizaci takového kurzu pro cizince jsou přísnější než požadavky zmíněné vyhlášky MŠMT na pomaturitní kurzy.
Detailnější analýzou lze zjistit, že obchodní podmínky českého zástupce ISIC Association zcela ignorují existenci jazykových kurzů češtiny pro cizince, a tím diskriminují některé studenty (kteří statut studenta ze zákona mají) ve věci získání průkazu ISIC. Jak ukazují některé kroky ISIC Association v této věci, nejedná se o chybu v podmínkách, ale zcela vědomou politiku společnosti i přesto, že takové jednání je v rozporu s její vlastní misí.[10]
Důsledkem podmínek výdeje ISIC, jež u české pobočky ISIC Association v současnosti platí, je reálný stav, kdy žáci, kteří studují stejnou školu a ze zákona ve stejné míře požívají statutu studenta, mají zároveň různé nároky na získání mezinárodní ISIC karty, a to pouze v závislosti na tom, zda jsou české národnosti či nikoliv.
Máslo na hlavě
Na rozdíl od dříve zmíněných cizineckých zákonů je třeba říci, že české právní úpravě v oblasti školství není, co se diskriminace týká, takřka co vytknout. Školské právní předpisy dostatečně zaručují rovné zacházení se žáky či studenty nejen bez rozdílu jejich národnosti či státního občanství, ale i v rámci těchto jednotlivých skupin. Zůstává otázkou, kde sociálně zaměřená mezinárodní organizace s dříve neposkvrněnou pověstí „chytila” diskriminační nákazu.
Nejpravděpodobnějším důvodem je v poslední době těsnější spolupráce ISIC Association s českými státními orgány, které v některých případech štědře pomohly asociaci k ještě větší prestiži. Ministerstvo financí v roce 2018 uznalo[11] ISIC kartu jako průkaz opravňující ke slevě v dopravě. Ministerstvo vymezilo cílový okruh příjemců výhod s ohledem na státní občanství těchto osob, a je možné, že ISIC Association (výměnou za „uznání”) obdobným způsobem omezilo podmínky výdeje ISIC karet. Zatímco postup ministerstva jako poskytovatele sociální politiky je naprosto oprávněný, ze strany soukromé organizace se bezpochyby jedná o diskriminaci.
Vrchol ledovce
Případy diskriminace uvedené v tomto článku jsou podrobně zdokumentovány. Je zřejmě, že diskriminace provází cizince nejen ve směnárnách či trafikách při výměně peněz v centru Prahy, ale že se jedná o širší celospolečenský jev, pevně zakotvený jednak v zákoně a v činnosti státních orgánů, jednak v činnosti velkých soukromých mezinárodních organizací. Jedná se o nerovné zacházení z důvodu národnosti či státní příslušnosti nebo v rámci homogenních skupin cizinců. Je otázkou, do kterých dalších sfér života české společnosti tento jev proniká a jak hluboce je tam ukotven.
Případ cizineckého zákona jednoznačně ukazuje, že diskriminační ustanovení zákona jsou aktivně využívána za účelem zajištění ekonomické výhody pro určité subjekty volného trhu. Případ je o to závažnější proto, že zneužití státních institucí se týká bezpečnostních složek ČR. Za povšimnutí stojí, že trh jazykových služeb, o němž je řeč, není v měřítku celé ekonomiky nijak významný. O to více je zarážející, jak málo stačí k tomu, aby významní státní činitelé zapomněli na základní demokratické hodnoty, na nichž celá česká společnost stojí.
Zbývá jen doufat, že se jedná o excesy v činnosti státní správy a že uvedené případy nejsou předzvěstí nebo znakem širšího trendu nástupu závažnějších nedemokratických změn v celostátním měřítku. Nejvyšší státní činitelé by se této problematice měli věnovat i proto, aby vyvrátili obavy širší veřejnosti z možných nedemokratických trendů, s nimiž je spojován nástup současné české vlády, opírající se o podporu populistických a nedemokratických stran.
Autor je místopředsedou spolku protibezpravi.cz
[1] Viz § 64, písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., Zákon o pobytu cizinců.
[2] Viz § 110 zákona č. 561/2004 Sb., Školský zákon.
Dle Školského zákona mají jazykové vzdělávání na
starosti licencované jazykové školy, kdežto cizinecký zákon poskytuje privilegia VŠ
[3] Viz § 64, písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., Zákon o pobytu cizinců.
[4] Viz např. https://smlouvy.gov.cz/smlouva/5234488, https://smlouvy.gov.cz/smlouva/2484890, https://smlouvy.gov.cz/smlouva/3576120, https://smlouvy.gov.cz/smlouva/9766179.
[5] Viz např. smlouva https://smlouvy.gov.cz/smlouva/3576120
[6] Viz např. řízení o přezkumu rozhodnutí OAMP u Komise MV pro rozhodování ve věcech cizinců, č.j.: OAM-8249-5/DV-2019, č.j.: OAM-8345-9/DV-2019
[7] Viz https://www.isic.cz/o-nas/pravni-dokumenty/pravidla-pouziti-prukazu-a-karet/.
[8] §7 odst. 3 zákona 561/2004 Sb.
[9] §20 zákona č. 561/2004 Sb, Školský zákon.
[10] Viz https://www.isic.org/about-us/mission/.
[11] Příloha č. 2 k výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2018, https://www.mfcr.cz/cs/legislativa/cenovy-vestnik/2018/cenovy-vestnik-05-2018-31854.