Úryvek povídky „Tým“ z knihy Čtvrť D Artem Čech

Z ukrajinštiny přeložil Alexej Sevruk

Alik už dávno s otcem nebydlel, ale často ho navštěvoval. Přicházel a na několik dní se starým zůstával. Kupoval jídlo na týden, házel do pračky věci se stopami jídla a stařecké bezmoci, zaléval květiny, myl podlahu. Občas Alik dlouho postával na temné chodbě a poslouchal, jestli otec dýchá. Žije ještě? Pokaždé, když slyšel jeho nerovnoměrné sípavé oddechování s úlevou konstatoval – dnes ještě ne. Ale jistě brzy. Velmi brzy. Ten den dříve nebo později nastane, nedá se svítit. Po starých dědíme kromě bytů také jejіch mrtvá těla.

Starý obvykle usínal u televize, ale budil se, když ji syn vypínal. Alik pomáhal otci vstát z křesla, vedl ho do ložnice a sám šel do svého dětského pokoje. Mohl celé hodiny ležet v tmavé místnosti a odhadovat černé obrysy různých předmětů, kterými byly zastavěné skříně a stůl. Polovina globusu, rozřezaného podél rovníku, krabice s botami, které nikdo nikdy nebude nosit, rozbitá žehlička, svázané štosy knih, které je škoda vyhodit a není čas je odnést do knihovny, nepovedený portrét matky, namalovaný pastelovými tóny, dřevěné pažby starých mysliveckých pušek po dědečkovi, sbírka mědirytů z období Mikuláše II., které otec sbíral ještě v mládí a které by stálo za to prodat překupníkům z ulice Družby, za utržené peníze by konečně mohl koupit nový plynový ohřívač vody. To všechno se pokrylo prachem, Alik v dětském pokoji nikdy neuklízel, starý sem nechodil. Málo času, hodně vzpomínek. Možná si někdy najde čas a tu veteš přebere.

V tom bytě Alik těžce usínal a lehce se probouzel, aby z něj unikl, aby vyšel do známých ulic, našel zde nové kiosky, povšiml si nových bankomatů a automyček, posteskl si nad pokácenými stromy, na které kdysi často lezl a které vrhaly stíny husté jako kvaš; podivoval se některým kolemjdoucím, obzvláště starým, kteří ještě neumřeli, ačkoliv by už mohli. On sám by si už měl nasypat do bot hlínu, aby si na ni jeho nohy začaly zvykat. Panebože, to bylo před padesáti lety. A nic zásadního se nezměnilo.

Občas Alik vycházel ven, aby si jen tak poseděl na dvorku. Tyto dva domy bývaly kdysi přes den prázdné: nikdo neseděl doma. Všechno se dělo venku. Chlapi stáli ve frontě, aby si zahráli domino, zástupy mladých maminek s kočárky kroužily kolem dětského hřiště, celé generace rošťáků ve smečkách vysedávaly na houpačkách, lavičkách, plotech, stromech, schovávaly se v předzahrádkách a na střechách kotelen a garáží, když hrály své šílené hry, při kterých si lámaly ruce a odíraly kolena až na kost. Vždycky jich tu bylo přes dvacet. Mladší přicházely na změnu starším, vystřídaly je děti těch, kteří mezitím odrostli klučičím záležitostem a přesídlili do tábora hráčů domina. V sedmdesátých, osmdesátých, devadesátých letech – vždycky tu byl halas jak na pláži v Jaltě, vždycky tu vládl zmatek jak v židovské čtvrti. Narození a smrt, vítězství a každodenní hádky, výkřiky nenávisti a vášnivé šeptání. Teď se tu prochází jen průvan a podivíni, kteří obsadili byty svých zemřelých příbuzných. Počítače a televize ovládly duše a těla těch, kdo by mohl vnést chaos do tohoto dvora paralyzovaného vylidněním.

„Dočista zeslábl,“ řekla Alikovi Katoržna.

„A je osamělý.“

„Já vím,“ odpověděl Alik.

„Musíš se na to připravit,“ povzdechla si ztěžka.

„Na co?“ přeptal se Alik.

„Obávám se, že brzy umře,“ vyslovila tiše.

 „Ale on se ničeho nebojí,“ řekl klidně Alik. „Ani smrti. Ani samoty se nebojí. Jinak by už dávno umřel. Ze samoty.“

Říkal to jistě, jako by věřil v nesmrtelnost starého. Pamatoval na to, že s otcem jsou tým. To bylo důležité.

Alik si nepamatoval ani na smrt mámy, ani na celý další rok. Úryvky vzpomínek se snažily prostoupit na povrch, ale on si nedokázal propojit tyto úryvky s tamtím obdobím. Mladého otce si však pamatoval dobře. Otec, pokud šlo o lásku, byl štědrý, Alik to cítil, stejně jako jeho svéráznou starost o něj. Nehledě na naprostou lhostejnost, pokud šlo o synovy úspěchy v učení, věnoval obrovskou pozornost výchově svého syna coby budoucího muže.

Zřejmě brzký přístup ke zbraním a výlučně mužská společnost udělaly z Alika toho, kým se stal. Opatrný, klidný, vyrovnaný. Muži, přátelé starého, učili malého vázat uzly, čistit karabiny, identifikovat stopy na písčité zemi, vyvrhávat zvířata, která ulovil. Alik studoval řeč ptáků, chovaní lišek a zajíců, věděl, na co ulovit sumce a na co kapra, znal hojná místa, kde šlo nachytat až sto raků. Rozlišoval ejektor a extraktor a byl dokonale obeznámen s dějinami zbraní a životopisy konstruktérů.

Kolja odmala učil Alika, aby vlastní důstojnost nikdy nebral na lehkou váhu. Nedovoloval, aby jeho kamarádi malému poroučeli, jejich pohrdlivé chování pokaždé zarazil už v zárodku.

„Je to člen týmu,“ říkal Kolja. „Plnoprávný.“

Na rodičovských schůzkách se Kolja cítil sebejistě. Malý vyrůstal bez mámy, ale nedopouštěl se deliktů, ani nenosil domů pětky. Učení nějak zvládal, možná trochu zneužíval svobodu, ale znal své meze. Učitelé se snažili na Alika netlačit, ani ne tak s ohledem na něj samého, jako spíš z respektu vůči jeho otci. Kolja si uměl poradit i s učiteli, i se synem. Malý nesměl být drzý, učitelé zas nemohli projevovat neúctu. Stávalo se, že bez varování dával pěstí. Za nespravedlivost nebo za přílišnou užvaněnost. Ve čtvrti se ho trochu báli, jejich gazík naháněl strach, obzvlášť když byl zcela napěchovaný muži s mysliveckými zbraněmi.

Alik neměl problémy s vrstevníky. Měl několik přátel, jimž zůstával věrný do konce a od nichž vyžadoval totéž. Většina z nich neměla otce. Nebo měla, ale jenom formálně. On neměl matku, proto se od nich odlišoval. Především svou relativní výbojností a přímým charakterem. Jeho pohyby se vlivem života bez ženské péče a starostlivosti staly promýšlenými, jeho postava byla vzpřímená, pohled rozhodný a trochu výsměšný.

Jeho vztahy s dívkami byly přímé jako hlaveň otcovy pušky. Lehce je opouštěl, zakazoval si ponižující nadbíhání, tak zvané trápení s láskou vždycky ustál, dlouho k sobě nepouštěl nikoho kromě přátel.

Obecně bral ženské pokolení celkem klidně. Měl kolem sebe spoustu žen. Byly to převážně otcovy milenky. Starý si žen nevážil, žádná z nich nezůstala déle než půl roku. Některé se zdržely jenom jednu noc, jiné si prohlížely odrané tapety a křivé lišty a nenápadně naznačovaly, že by bylo dobré trochu tento byt zútulnit. Bylo tu málo slunce a hodně mužských hraček. Objevovaly se i takové, které usilovaly o roli matky, snažily se ovlivnit Alikovu výchovu, ale marně. Ty mizely okamžitě a neměly žádnou šanci vrátit se do rodiny, tedy do týmu. Kolja je nepouštěl ani ke své posteli.

„To je konec,“ říkal Kolja ženám. „My máme svůj tým. Tým – to je když máš komu poslat přihrávku.“

Pak se přihodila ta politováníhodná věc u vodárenské věže. Hodně se o tom pak mluvilo, výpovědi svědků se různily, ale jenom v tom, co měli poškozený a útočník na sobě. Jedni si byli jistí, že poškozený měl na sobě černé kalhoty s bílými pruhy a bílý nátělník, zatímco útočník měl tmavě modrý sportovní úbor. Jiní trvali na tom, že oba měli na sobě šusťákové bundy a bílé botasky.

Ten den Kolja neměl dobrou náladu. Nebe bylo příliš zamračené, paprsky zapadajícího slunce byly příliš tenké, cihly domů – ohnivě rudé, siluety topolů nad továrními zdmi tmavé, z okna v přízemí bylo slyšet ochraptělý hlas Vysockého. Něčí důstojnost utrpěla a musela být pomstěna, něčí košile byla rozervána z nohy sklouzl sandál, neopatrné rány, rázné a beznadějně osudové, krvavá pěna na tvářích, něčí ochraptělý vřískot, nejspíš prodavačky z ovoce a zeleniny. Náhodní svědci byli příliš bedliví, toulaví psi příliš klidní, k dovršení všeho se nový státní zástupce chtěl předvést, kurva, před svým vedením z hlavního města.

Podobné příběhy se stávaly dost často, všednodenní zločiny planuly nad městem jako záblesky květnové bouřky a nechávaly po sobě rozbité rodiny a popálené lidské osudy.

„Aliku,“ psal starý z vězení několik let na to, „na některé věci je lepší zapomenout, ale určitě si je musíš připomenout před svou smrtí. Jako třeba dobré skutky, které jsi učinil, nebo zlo, které bylo učiněno tobě. Na některé věci by se raději ani nemělo vzpomínat, aby člověk nevyplašil svou budoucnost, která úkladně chodí ve tvých stopách a doprovází tě až k poslednímu výdechu. Aliku,“ pokračoval Kolja, „opatruj se. Jsi zatím jediným hráčem týmu. Bez tebe tým zanikne.“