Andrej Vlasov a Ruská osvobozenecká armáda
Jednou z nejkontroverznějších osobností druhé světové války byl nepochybně bývalý sovětský generál Andrej Andrejevič Vlasov, jenž po svém zajetí roku 1942 vstoupil do německých služeb a po porážce hitlerovského Německa byl popraven 2. 8. 1946 v Moskvě – tedy před pětasedmdesáti lety.
Vlasov a jeho vojáci jsou připomínáni v České republice především v souvislosti s vypuknutím Pražského povstání 1945, třebaže sám Andrej Vlasov, od listopadu 1944 předseda tzv. Výboru pro osvobození národů Ruska, zaujímal k zapojení „své“ Ruské osvobozenecké armády do ozbrojeného českého protinacistického boje spíše rezervovaný postoj.
Objektivní hodnocení skutků této historické osobnosti je nepochybně dosti komplikované a složité, stejně jako byla rozporuplná jeho životní cesta. Ta je spjata především s válečným působením v Rudé armádě, kdy se podílel na úspěšné obraně Moskvy v prosinci 1941, s jeho následným zajetím německými vojsky a pozdější spoluprací s nacistickými orgány při budování tzv. Ruské osvobozenecké armády.
Podobně složité je historické zhodnocení existence jemu podřízených vojsk, jejichž plné oficiální pojmenování znělo Ozbrojené síly Výboru pro osvobození národů Ruska (VS KONR), zkráceně pak Ruská osvobozenecká armáda (ROA). Vlasovova armáda byla nejznámější vojenské seskupení někdejších sovětských občanů (z velké většiny ruské národnosti), kteří se na straně nacistického Německa – částečně dobrovolně a částečně z donucení – připravovali za druhé světové války na boj proti Rudé armádě. K tomuto boji však fakticky nikdy nedošlo, neboť po epizodickém střetu se sovětskými vojsky v dubnu 1945 na východní frontě nakonec vlasovci své zbraně obrátili o necelý měsíc později v Praze proti svým někdejším německým patronům.
Je obtížné jednoznačně stanovit, jaká byla převažující motivace vstupu desetitisíců bývalých sovětských občanů do Vlasovovy armády (stejně tak do jiných ozbrojených ruských protisovětských formací, jako byla například Ruská osvobozenecká lidová armáda, Ruská lidová národní armáda, První ruská národní armáda nebo Družina, které vznikaly již dříve na obsazených územích Ruska a jež se nacházely zcela mimo vliv generála Vlasova) – zda se jednalo o motivy ideologické či politické, nebo o snahu uniknout nelidským poměrům v nacistických koncentračních táborech, kde většinu sovětských zajatců čekala smrt v důsledku hladu, epidemických onemocnění nebo hromadných poprav.
V letech 1941 – 1945 se do německého zajetí dostalo 5 754 000 sovětských vojáků, z nichž podle různých odhadů zahynulo 3 300 000 až 3 700 000, kdežto za první světové války padlo do nepřátelského (německého, rakousko-uherského nebo tureckého) zajetí mezi roky 1914 – 1917 2 417 000 ruských vojáků, z nichž zahynulo „pouze“ 70 000. I tyto skutečnosti při hodnocení údajné nebo skutečné zrady vlasovců je nutno mít na paměti – zvláště u řadových vojáků a důstojníků. Zcela jiné podmínky v nacistických zajateckých táborech naopak panovaly pro vojáky americké a britské – z 232 000 zajatců západních armád jich zemřelo 8348. Ze tří miliónů zajatých německých vojáků pak zahynula v sovětských táborech asi jedna třetina.
Sám generál Vlasov byl vojáky wehrmachtu zajat po porážce 2. úderné armády na volchovské frontě u Leningradu 12. července 1942. Za druhé světové války padlo do nacistického zajetí několik desítek sovětských generálů, avšak jen velmi málo z nich se rozhodlo spolupracovat s dosavadním nepřítelem.
Záhy po svém zajetí Vlasov předložil německému velení návrh na vytvoření „ruské armády“ pro boj po boku hitlerovského Německa. V letech 1942 – 1944 se pak účastnil ve prospěch této myšlenky řady důvěrných jednání i několika propagačních veřejných akcí.
Například již v září 1942 byla jeho jménem vydána první výzva důstojníkům Rudé armády, které vyzýval k boji proti sovětské moci. Později podepsal také podobně zaměřený protibolševický Manifest smolenského výboru (27. 12. 1942). V únoru 1943 – tedy již po bitvě u Stalingradu – se setkal s obyvateli německou armádou stále obsazených měst Pskova a Smolenska, avšak ve svých tehdejších vyjádřeních byl kritický nejen vůči stalinské moci, ale i nacistické okupační praxi, proto mu byla další samostatná veřejná vystoupení německými orgány znemožněna.
Politické a vojenské souvislosti vzniku ROA
O vytváření „ruské armády“ sledující vedle vojenských cílů též politické požadavky – byť protistalinské a antibolševické, ovšem nacistické vedení zprvu nemělo – v době svých vojenských úspěchů – z ideologických důvodů zájem, ale umožňovalo zapojení ruských tzv. dobrovolných pomocníků z řad zajatců (Hilswilligen, označovaných často jako „hiwis“), kteří sloužili v německých jednotkách jako řidiči nákladních i osobních automobilů, nosiči střeliva, pomocníci v kuchyni či kopáči hrobů. Brzy však tito „hiwis“ byli pověřováni také strážní službou se zbraní v ruce a později byli nasazováni také do bojů – na frontě i proti partyzánům. Na jaře 1942 u polních jednotek wehrmachtu sloužilo asi 200 000 těchto „dobrovolných pomocníků“ a o rok později již 300 000. Celkový počet příslušníků ruského národa, kteří za různých okolností v době 2. světové války vstoupili do služeb německé armády, je odhadován až na 700 000, někdy dokonce i na jeden milion.
Neskrývaným cílem nacistického vpádu do Sovětského svazu byla likvidace bolševického systému, zároveň však toto německé vojenské tažení, zahájené 22. 6. 1941, bylo také agresivním tažením proti ruskému národu, jehož cílem bylo – kromě okamžitého vyvražďování židovských obyvatel SSSR – nejen zničení ruské státnosti v jakékoliv podobě, ale především pozdější zotročení (případně i vyhlazení) slovanských národů Sovětského svazu, především pak Rusů samotných.
Nacistický vpád ovšem nepřinesl ani „osvobození“ neruským národům na západě SSSR, neboť hitlerovští okupanti nestrpěli ani formální obnovu ukrajinského, litevského, lotyšského či estonského státu a obsazená území spravovali formou okupačních komisariátů. Formální nezávislost pod nacistickým dohledem se podařilo v okupované Evropě vyhlásit pouze Jozefu Tisovi na Slovensku (1939) a Ante Paveličovi v Chorvatsku (1941).
Ke změně od počátku spíše negativního stanoviska ve věci vzniku samostatné ruské protibolševické armády přiměl nacistické představitele – především říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera – až vývoj na východní frontě v předposledním roce války, kdy po četných porážkách německých vojsk se sovětská armáda začala přibližovat k původním hranicím Německé říše.
Ruská osvobozenecká armáda pod vedením generála Vlasova byla nejznámější, nikoliv však jedinou protibolševickou vojenskou formací bývalých sovětských občanů, neboť kromě již zmíněných ruských jednotek na obsazených částech Sovětského svazu působily také nejrůznější polovojenské jednotky Ukrajinců, Litevců, Lotyšů, Estonců, dále pak Kavkazanů a krymských i povolžských Tatarů.
Založení Výboru na osvobození národů Ruska v Praze
Pod vlivem nepříznivého vývoje na východní i západní frontě schválil v září 1944 Heinrich Himmler vytvoření Výboru pro osvobození národů Ruska (v ruské zkratce KONR) – jediného politického centra všech dosud rozptýlených protisovětských organizací. Rovněž bylo povoleno vybudování ruské protibolševické armády s ruským velením. K prvnímu osobnímu setkání Himmlera a Vlasova došlo 16. září 1944 v Hitlerově sídle v Rastenburgu ve Východním Prusku, kde bylo dohodnuto vytvoření tří ruských divizí.
Shromáždění, na kterém byla oznámena existence KONR, se konalo na Pražském hradě 14. 11. 1944. Předsedou KONR byl zvolen generál Vlasov, který zveřejnil čtrnáctibodové prohlášení, známé také jako Pražský manifest. V jeho závěru se mimo jiné uvádělo: Bratři a sestry ve vlasti! Stupňujte svůj boj proti stalinské tyranii, proti uchvatitelské válce. Organizujte své síly pro rozhodné vystoupení za práva, která vám byla odňata, za spravedlnost a blahobyt! Výbor pro osvobození národů Ruska vás všechny volá k jednotě a k boji za mír a svobodu!
Program tohoto prohlášení KONR byl však v daných politických podmínkách naprosto neuskutečnitelný, stejně jako byly zcela nerealizovatelné všechny další části tohoto programu. Například v 11. bodě Pražského manifestu bylo – poněkud mnohoznačně – požadováno: Zničení režimu teroru a násilí. Zrušení násilného přesidlování a masového vyhnanství. Zavedení svobody náboženství, svědomí, slova, shromažďování, tisku. Zaručení nedotknutelnosti osoby, majetku a obydlí. Rovnost všech před zákonem, nezávislé a veřejné soudnictví…
Vydání tohoto demokratického politického manifestu pro obnovu ruského státu, jehož miliony občanů za bolševické a později nacistické nadvlády prošly nevýslovným utrpením, by za jiných okolností bylo nutno hodnotit jednoznačně pozitivně, ovšem těchto cílů nebylo možno dosáhnout ve spojení s nacistickou mocí, která sama nesla zodpovědnost za velmi závažné zločiny, jež byly hromadně páchány na národech Evropy a především Sovětského svazu.
Politický vliv Výboru pro osvobození národů Ruska ovšem zůstal omezen pouze na malou část bývalých občanů SSSR (většinou ruské národnosti), kteří se vlivem válečných událostí nacházeli mimo své domovy.
Budování jednotek Ruské osvobozenecké armády v Německu
Dne 17. 1. 1945 podepsali zástupci Výboru pro osvobození národů Ruska a nacistického ministerstva zahraničí finanční dohodu o bezúročné půjčce za účelem zajištění vyzbrojení jednotek ROA. Byl to první dokument, kterým německý nacistický stát uznával Vlasovův výbor za svého spojence.
Již od listopadu 1944 probíhalo ve městě Münsingen ve Würtenbersku formování 1. divize Ruské osvobozenecké armády. Tato vojenská formace se skládala z různých jednotek („východních praporů“) stažených z fronty a většinou již silně zdecimovaných. Její oficiální označení znělo 1. divize Ozbrojených sil Výboru pro osvobození národů Ruska a v rámci členění německého wehrmachtu byla označena jako 600. divize tankových granátníků.
Vojáky této divize se stalo i 5000 příslušníků 29. granátnické divize SS, která byla vytvořena z někdejší antibolševické Ruské osvobozenecké lidové armády Bronislawa Kaminského. Dva prapory této formace (v počtu asi 1700 mužů) se dopouštěly otřesných válečných zločinů během potlačování Varšavského povstání v srpnu 1944.
Od ledna 1945 začali přicházet také propuštění ruští zajatci z koncentračních táborů, kteří ale byli v rámci této divize v menšině. Velitelem první divize ROA, čítající více než 20 000 mužů, byl plukovník Sergej Kuzmič Buňačenko, v únoru 1945 povýšený na generálmajora. Všichni vojáci divize obdrželi nové německé polní uniformy se zvláštními nárameníky a rukávové odznaky s trojbarevným štítkem s nápisem ROA (v azbuce POA).
Druhá divize ROA (650. divize tankových granátníků) se formovala od poloviny ledna 1945 v táboře Heuberg – rovněž ve Würtenbersku. Soustředilo se zde asi 18 000 vojáků a důstojníků (podle jiných údajů až 25 000), kteří většinou přišli přímo ze zajateckých táborů. Jejich velitelem byl jmenován plukovník G. A. Zverev, v únoru 1945 rovněž povýšený na generála. Výstavba divize probíhala však pomalu, bojová morálka jejích vojáků byla nízká a pro nedostatek zbraní a munice nikdy nedosáhla operační hotovosti.
Plánovalo se i vytvoření třetí divize, jejíž vytváření bylo zahájeno v Rakousku. V rámci německého armádního schematismu byla označována za 700. divizi a za jejího velitele byl předem určen generál M. M. Šapovalov. V únoru 1945 mělo být podle jednoho informačního zdroje pro novou divizi shromážděno asi 10 000 vojáků, podle dalších zdrojů ovšem skutečný počet jejích příslušníků nikdy nepřekročil 2 700 mužů.
I když generálu Vlasovovi podléhaly ještě některé další jednotky (například Letecké síly KONR), celkový počet jemu podřízených vojáků a důstojníků (přibližně 50 000 mužů) dosahoval maximálně pěti procent všech ruských „dobrovolníků“ působících za války v německých službách.
Nasazení na frontě proti Rudé armádě
Dne 2. března 1945 dostal velitel 1. divize Ruské osvobozenecké armády generál Buňačenko rozkaz k přesunu do bojového prostoru ke skupině německých armád Visla. Tehdy došlo k prvním sporům mezi Buňačenkem a německým velením, neboť generál Buňačenko, jehož vztah k Německé říši nebyl tak loajální jako vztah Vlasovův, zprvu odmítal vést své vojáky do předem ztraceného boje s Rudou armádou. Dne 5. března se sám Vlasov s německým velením dohodl o nasazení ROA na řece Odře, nedaleko Frankfurtu nad Odrou, a tak se toto protisovětské ruské vojsko – konkrétně 1. divize pod Buňačenkovým vedením – vydalo ve dnech 6. – 8. března 1945 na pěší pochod ve třech proudech na místo určení. I druhá divize ROA se měla zúčastnit bojového vystoupení proti Rudé armádě v prostoru Odry, avšak nikdy tam nedorazila. Její příslušníci později zamířili do jižních Čech, kde byli v květnu 1945 zajati Rudou armádou.
Útok první divize ROA na sovětské pozice byl naplánován na 13. dubna 1945. Příslušníci divize zaútočili na postavení nepřítele na soutoku Odry a Nisy u Erlenhofu, ale nebyli schopni dobýt předpokládaný prostor a donutit tak sovětské vojáky stáhnout se na druhý břeh řeky Odry. Naopak příslušníci 1. divize ROA po několika hodinách bojů ustoupili a vrátili se do původních pozic. Toto bylo jediné přímé střetnutí vojsk Ruské osvobozenecké armády (jako samostatné formace) a Rudé armády na východní frontě.
Postup vlasovců do Čech
V polovině dubna 1945 začalo vleklé jednání o osudu 1. divize mezi jejím velitelem S. K. Buňačenkem a zástupci německé armády. Nehledě na rozkazy, které Buňačenko obdržel, začal svou divizi přesouvat na jihozápad po trase Erlenhof – Bad Schandau, kam 1. divize ROA dorazila 21. dubna 1945.
Hranice bývalé Československé republiky – tehdy však stále ještě německé župy Sudety – překročily divizní útvary 24. dubna 1945 severně a severovýchodně od Děčína. Zde štáb divize navštívil 26. 4. náčelník štábu armádní skupiny „Mitte“ gen. Ludwig von Natzmer. Přivezl rozkaz maršála Ferdinanda Schörnera, na jehož základě se měla divize přesunout do prostoru Brna a zde zaujmout obranný úsek. Přesun se měl uskutečnit po železnici. Tento rozkaz byl veliteli jednotek divize s výhradami přijat, ale již o den později divize pod Buňačenkovým velením v podstatě vypověděla poslušnost německé armádě, neboť se vyhnula prostoru, odkud měl vyjet železniční transport, a pokračovala v samostatném postupu do nitra Čech. Divize postupovala v několika proudech v širokém pruhu především do prostoru severočeských Loun – ve směru od Mostu a Teplic.
Záměrem velení 1. divize Ruské osvobozenecké armády v této době pravděpodobně bylo spojení s druhou divizí ROA generála Zvereva. Konečným cílem vlasovců pak bylo dostat se do amerického, případně britského zajetí. V této době byl ovšem již vliv generála Vlasova na další akce 1. divize jen velmi omezený a rozhodující mocenské postavení v této vojenské formaci získal generál Buňačenko, který – na rozdíl od Vlasova – byl nakloněn i případnému ozbrojenému protiněmeckému vystoupení Ruské osvobozenecké armády.
Květnový epilog vlasovského hnutí
Další cesta jednotek 1. divize Ruské osvobozenecké armády směřovala po několikadenním odpočinku z Lounska na jih, případně na jihozápad, a to ve dvou pochodových proudech.
První postupoval ve směru na Rakovník, a druhý do Lán, kde došlo 3. 5. 1945 k setkání generála Buňačenka a členy jeho štábu s kapitánem protektorátního vládního vojska Rendlem, velitelem stráže lánského zámku, který žádal Buňačenka a jeho spolupracovníky o podporu očekávaného českého povstání. Kapitán Rendl pak předal výsledky jednání prostřednictvím českého vojenského velitelství v Kladně pražskému velitelství „Bartoš“ v čele s generálem Kutlvašrem.
Setkávání vlasovců a představitelů odboje, ať již samozvaných či oficiálních, nakonec vyústila ve změnu směru pochodu divize, která místo toho, aby postupovala dále na jih Čech za účelem spojení s druhou divizí ROA, jež se nacházela u Kaplice, začala postupovat severovýchodním směrem – na pomoc bojující Praze, kde 5. 5. 1945 vypuklo protinacistické povstání.
V době, kdy nedostatečně vyzbrojení povstalci bojovali proti německé přesile a snažili se vzdorovat německým vojskům, byla pomoc 1. divize ROA velmi vítána, o čemž svědčí nejen dochované fotografie, ale i vzpomínky přímých účastníků povstání, včetně jeho vedoucích představitelů. Cílem vlasovců, kteří zahájili boj na straně českých povstalců, byla ale nepochybně snaha o politickou a morální rehabilitaci, jež by umožnila přijetí do amerického zajetí, a tedy záchrana před zajetím sovětským. Vojáci 1. divize ROA vstoupili, na Buňačenkův rozkaz a proti postoji Vlasova, do Prahy v různých směrech 6. května ráno. Jejich příchod znamenal pomoc povstalcům především proto, že se do boje zapojily pravidelné vojenské útvary, jejichž vojáci měli bojový výcvik a byli relativně dobře vyzbrojeni.
Zásah poměrně silných dělostřeleckých, tankových i jiných jednotek ROA představoval dočasnou změnu vojenské situace v Praze ve prospěch povstalců.
První divize ROA, nacházející se jižně od Berouna, začala již 5. května postupovat ku Praze. Ve večerních hodinách dosáhl předsunutý oddíl o síle 300 mužů, dvou tanků a čtyř obrněných vozů jižního okraje Prahy. První pluk postupoval 6. května ve směru Chuchle-Smíchov, čtvrtý na Jinonice-Motol a třetí zaujal pozice ve směru Řepy-Bílá Hora.
Jednotky z těchto pluků zasáhly 6. a 7. května do bojů na straně povstalců. Zpevnily obranu Prahy na jižních přístupech k městu, tedy na linii Modřany-Podolí-Pankrác a v prostoru Hrdlořezy-Strašnice. Zasáhly v bojích na Pankráci, Vinohradech a Smíchově. V noci na 8. května dobyly Ruzyň a obsadily letiště, odkud startovaly německé stíhací letouny k útokům na Prahu.
Vlasovci a Česká národní rada
Vedení České národní rady, jež stanula v čele povstání, v té době ovšem řešilo politický problém, zda je únosné, aby na pomoc ohrožené Praze přispěchali příslušníci ROA, kteří ještě nedávno byli spojenci Německa a stále se označovali za odpůrce Stalina. Pomoc vlasovců byla z vojenského hlediska pochopitelně vítána, avšak ČNR vlasovce odmítala oficiálně uznat za spojeneckou bojující stranu. Otázkou je, zda vlasovci tolik požadované oficiální uznání by představovalo dokument pro bezproblémové přijetí do amerického zajetí. V očích sovětských představitelů by hodnota případného veřejného uznání vlasovců Českou národní radou zcela velkou váhu jistě neměla…
Proti ROA a její účasti v povstání vystupovali především komunističtí členové České národní rady v čele s místopředsedou Josefem Smrkovským, kteří odmítali jakoukoliv spolupráci s vlasovci.
V důsledku tohoto pro Ruskou osvobozeneckou armádu neúspěšného jednání byli její příslušníci postupně svými veliteli z bojů v Praze staženi a jednotlivé formace 1. divize v noci ze 7. 5. na 8. 5. opustily české hlavní město. V Praze však i po odchodu 1. divize ROA zůstaly i nadále některé izolované skupiny ozbrojených vlasovců a v nemocnicích byli léčeni zranění vojáci Vlasovovy armády. Jejich osud byl po příchodu Rudé armády do Prahy většinou tragický, neboť mnozí vlasovci byli důstojníky Rudé armády či NKVD zastřeleni – někdy přímo i v nemocničních pokojích.
K hodnocení přínosu vlasovců v době Pražského povstání se vyslovili (byť ve zcela jiných historických obdobích) i dva nejvyšší představitelé České národní rady z roku 1945 – její nestranický předseda a významný literární historik Albert Pražák (1880 – 1956) a místopředseda Josef Smrkovský (1911 – 1974), na sklonku okupace člen IV. ilegálního vedení Komunistické strany Československa.
Profesor A. Pražák o účasti vlasovců v Pražském povstání ve svých poválečných pamětech Politika a revoluce, které byly ovšem knižně vydány až roku 2004, uvedl: Vlasovci se skutečně pomalu stahovali na periferii Prahy, ale i tak na této zpáteční cestě vydatně pomáhali a leckterou část Prahy zachránili. Dobyli si tak srdce i vděku mnohých ohrožených Pražanů, kteří na ně dosud vzpomínají a nedají na ně dopustit.
Podobný názor zastával, ale až v době Pražského jara 1968, kdy své odmítavé stanovisko vůči ROA z roku 1945 pozměnil, také Josef Smrkovský, když o vlasovcích řekl: Hodnocení vlasovců je složité… Historickým faktem zůstává, že vlasovci 6. května Praze pomohli a pomohli jí vydatně.
Ztráty během Pražského povstání
Celkové ztráty během Pražského povstání je možné pouze odhadovat, a tak se pochopitelně liší v různých zdrojích uváděný počet v boji padlých, na následky zranění zemřelých či za různých okolností zavražděných osob. Například všeobecně uváděný údaj o 300 padlých vlasovcích nemusí být přesný, neboť do tohoto počtu jsou pravděpodobně zahrnováni nejen vlasovci, kteří padli v boji proti německým vojskům, ale i ti příslušníci ROA, jež byli zastřeleni jako zrádci po příchodu Rudé armády do Prahy.
V celém Pražském povstání podle údajů Vojenského historického ústavu zahynulo na straně českých povstalců 2898 osob – v boji padlých bojovníků i nacisty povražděných zajatců a civilistů. Na německé straně bylo podle odhadů několik set až jeden tisíc mrtvých.
Novočerkasský masakr 1962Přímé sovětské bojové vojenské ztráty během osvobozování Prahy byly naopak velmi nízké a činily asi třicet mužů. Celkový počet obětí tzv. Pražské operace na sovětské straně dosáhl počtu až 700 mrtvých – v tomto počtu zemřelých jsou evidováni nejen padlí, ale také oběti dopravních nehod, infekčních nemocí i sovětští vojáci, kteří zemřeli na otravu alkoholem.
Konec ROA
Oddíly ROA se postupně stahovaly do prostoru kolem Suchomast u Berouna a odtud v několika pochodových proudech směřovaly dále na jih ve směru Jínce-Příbram-Rožmitál. Po dobu přesunu docházelo ke střetům s německou armádou, většinou se však jednalo o incidenty menšího rozsahu.
V dopoledních hodinách 10. 5. 1945 čelo postupující kolony 1. divize ROA dosáhlo demarkační čáry mezi sovětskou a americkou okupační zónou a poprvé se zde důstojníci divize setkali s americkými vojáky. Později se již celá odzbrojená divize přesunula o něco blíže k demarkační čáře – do prostoru vesnice Lnáře, kde byla divize 12. 5. 1945 rozpuštěna.
I přes snahu generála Vlasova i jiných důstojníků divize nedošlo k dohodě s představiteli americké armády o přechodu 1. divize přes demarkační čáru, a tak její příslušníci byli nuceni zůstat na té straně linie, která spadala pod správu Rudé armády. Část příslušníků divize si uvědomila svůj možný neblahý další osud v sovětském zajetí, a tak se alespoň skupinky vojáků pokoušely – někdy i úspěšně – přejít demarkační linii. Větší část divize ale zůstala v uvedeném prostoru a byla zajata sovětskými vojsky.
Dne 12. 5. 1945 padli do sovětského zajetí také generálové Vlasov a Buňačenko, kteří byli později letecky deportováni do Sovětského svazu. Na základě rozsudku vojenského soudu byli 2. 8. 1946 generálové Vlasov, Buňačenko a Zverev (velitel II. divize) společně s devíti dalšími představiteli ROA v Moskvě popraveni oběšením. Generál Šapovalov (velitel III. divize) byl zastřelen sovětskými partyzány v Čechách již v květnu 1945.
Osud příslušníků 1. divize ROA byl neblahý – pokud nebyli okamžitě zastřeleni příslušníky Rudé armády jako zrádci Sovětského svazu, což se týkalo většinou důstojníků, tak byli deportováni do sovětských pracovních táborů.
Hodnocení úlohy Vlasovovy armády pohledem českých historiků před rokem 1989
Historici v době socialistického Československa při hodnocení Ruské osvobozenecké armády vždy zdůrazňovali, pokud o Vlasovově armádě vůbec psali, především fakt vojenské zrady a následné spolupráce s nacisty, které se stoupenci generála Vlasova za války měli službou v ROA dopustit.
Tak například roku 1965 komunistický historik Karel Bartošek (1930 – 2004) o vlasovcích v knize Pražské povstání 1945 uvedl toto jednoznačně odmítavé stanovisko:
Čím je tzv. Vlasovova armáda? Nemůžeme se tentokrát při naší odpovědi vyhnout morální kategorii. Je to armáda zrádců vlasteneckého úsilí sovětského lidu ve druhé světové válce a – nebojme se slov – v jejich jednotkách je řada těch nejhorších zločinců, jaké tento válečný požár zažil. O charakteru „Vlasovovy armády“ nemůže být ani na chvilku pochyb. … Je to armáda vyhraněně protilidová, sloužící nacifašismu na nejrůznějších úsecích a zaměřená především proti SSSR. Taková armáda je vážným nebezpečím pro každý lidový antifašistický boj.
Někdejší komunista K. Bartošek ovšem v dalších letech prošel závažným politickým vývojem – po sovětské okupaci Československa byl z politických důvodů vězněn, stal se signatářem Charty 77 a později pod nátlakem Státní bezpečnosti odešel do Francie.
Negativní hodnocení vlasovců proniklo pochopitelně i do školních učebnic vydaných v době normalizace po roce 1968. Jaroslav Pátek v Československých dějinách (1939 – 1948), které vyšly v Státním pedagogickém nakladatelství v roce 1974, o vlasovcích a jejich přínosu Pražskému povstání uvedl:
Na 1600 barikádách kladli slabě vyzbrojení Pražané houževnatý odpor. Jejich situace se stávala čím dál tím kritičtější. Zlepšení nemohl přinést ani zásah vlasovců, který sice pronikající německá vojska do středu města na některých místech dočasně zadržel, ale celkem vojenskou situaci Prahy rozhodnout nemohl, a navíc by způsobil povstání politické komplikace. Šlo o vojska generála Vlasova, která se provinila zradou na SSSR.
Podobné hodnocení se objevuje i v publikaci z roku 1985 Jak to bylo v květnu 1945 pracovníka tehdejšího Československo-sovětského institutu ČSAV v Praze Václava Melichara, který o Ruské osvobozenecké armádě v Praze napsal:
Zároveň s hrdinským bojem pražského lidu proti německé přesile došlo v průběhu povstání k některým vážným komplikacím. Mezi ně patří především příchod tzv. Vlasovovy armády, jejíž jednotky se objevily v pražských předměstích, na Smíchově, v Řepích, v Ruzyni, v Radotíně dne 6. května. Byli to zrádci sovětského lidu, kteří z různých důvodů, ale dobrovolně vstoupili do německých služeb a kteří měli na svědomí mnoho ukrutností proti národně osvobozeneckému hnutí v zemích okupovaných Němci. V posledních dnech války, když bylo jasné, že se budou muset zodpovídat ze svých zločinů, hledali nějaké alibi a byli ochotni vystoupit i proti Němcům.
V negativním nazírání na ROA česká oficiální historiografie setrvala vlastně až do samotného konce komunistického režimu, když slovníková příručka Český antifašismus a odboj z roku 1988, tedy již v době Gorbačovovy přestavby, kdy se začal měnit pohled na některé do té doby ustálené výklady událostí druhé světové války, o vojácích generála Vlasova v úvodu příslušného hesla uvedla: Vlasovci – vojenské jednotky složené z dezertérů Rudé armády a naverbovaných protisovětských živlů v zajateckých táborech a na okupovaném území Evropy.
Naopak o poznání příznivěji vlasovce a jejich účast v povstání zhodnotil literární historik, účastník protinacistického odboje, politický vězeň 50. let a signatář Charty 77 Václav Černý (1905 – 1987) v druhém díle svých Pamětí, jež sice byly napsány v 70. letech 20. století, ale v Československu byly vydány až roku 1992:
Vlasovci zasáhli na pouhé zavolání o pomoc, udeřili mocně na Pankráci, na Vinohradech (Lobkovicovo náměstí), na Smíchově, na Žižkově, pronikli až k Obecnímu domu, to vše dne 7. května, byli to stateční lidé, padlo jich okolo tří set.
… a po roce 1989
S nástupem devadesátých let 20. století jsme se při hodnocení fenoménu vlasovského hnutí stali svědky často zcela odlišných hodnotících přístupů, které jsou ovlivněny nejen badatelskými poznatky a interpretacemi, ale i politickou orientací jednotlivých historiků, případně i osobně prožitou zkušeností.
Za příklad stanoviska, jež je do jisté míry shodné pro téměř všechny studie a články, které se bez všech předpojatostí snaží o objektivní zhodnocení významu Vlasovovy armády, je možno uvést názor vojenského historika Karla Richtera, který v závěru své práce Případ generála Vlasova (1991) o této historické postavě píše:
Kdo může jednoznačně rozhodnout, zda tento muž, osudem vklíněný do svěráku volby mezi dvěma diktátory, byl zrádcem sovětského lidu, nebo vlastencem usilujícím o porážku Stalinovy tyranie ve jménu nové, demokratické budoucnosti národů Ruska? Zdá se, že k definitivní odpovědi na tuto otázku ještě nedozrál čas…
Někteří čeští historikové ve svobodných poměrech po roce 1989 hledali důvody protisovětských postojů vlasovců, ve snaze o jejich alespoň částečnou rehabilitaci, především v motivech politických – jako do značné míry logickou a oprávněnou reakci na Stalinův nepřátelský postoj vůči těm sovětským vojákům, kteří za války padli do německého zajetí, a sovětské vedení je proto považovalo za zrádce.
Například politický vězeň 50. let a posrpnový exulant Stanislav A. Auský (1922 – 2010), jenž se v řadách 2. pluku 1. divize ROA květnových bojů v Praze zúčastnil, ve své knize Vojska generála Vlasova v Čechách (1996) uvádí:
Miliony zajatců Rudé armády se od své vlastní vlády dočkaly pouze toho, že Stalin prohlásil, že neexistují, a pokud existují, pak jsou jako zrádci, kteří složili zbraně, zbaveni občanských práv, a tedy jako by neexistovali… Nebyl to však pouze hlad, který donutil zajatce změnit stejnokroj, jak to zjednodušují někteří autoři. Zradila je vlast, zřekla se jich, přestali existovat, a to v takovém množství, jaké zatím nemá obdoby.
V hodnocení Ruské osvobozenecké armády byl ale přesto dosti kritický historik Miroslav Tejchman, který ve své studii Ve službách Třetí říše z roku 1999 napsal:
Poválečný osud dobrovolníků-občanů Sovětského svazu byl nepochybně z všeobecného lidského hlediska dlouhou řadou osobních tragédií, avšak z hlediska všeobecných morálních principů představovali dobrovolníci pro naprostou většinu lidí z ostatního světa zrádce své země, kteří sloužili v armádě jejího nepřítele… Na konci druhé světové války se všeobecně považovalo za přirozené účtování s těmi, kteří dobrovolně přešli k nepříteli a vstoupili do jeho služeb.
Velmi tvrdě se s těmito lidmi vypořádali v Sovětském svazu – účtování totalitního státu bylo pochopitelně takřka totálně nemilosrdné. Důstojníky v německé uniformě popravovali, prosté vojáky poslali na dvacet pět let do gulagu. V roce 1956 byli všichni propuštěni. Méně se již dá pochopit, že sovětské vojáky, kteří v zajetí odmítli vstoupit do zmíněných jednotek a raději prožili válku v pekle zajateckého tábora, čekal po návratu stejný osud – pobyt v gulagu, byť obvykle dostávali jen „desítku“. Nakonec však lágr opouštěli takřka po stejné době jako „vlasovci“.
Poměrně kritické hodnocení vlasovců se objevilo rovněž i v učebnici Dějepis pro gymnázia a střední školy (2005), kde profesor Jan Kuklík (1940 – 2009) uvedl: Na české území se dostali s postupující německou frontou až v závěru války, kdy už byla totální německá porážka jasná. Ze svízelné situace hledali východisko v kontaktech s vojenským velením pražského povstání. Stěží mohli ale očekávat, že jim jejich spojenectví s nacistickým Německem bude prominuto, byť jej zdůvodňovali snahou o osvobození Ruska od Stalina.
Hodnocení vlasovců českými historiky v roce 2019
K hodnocení vlasovského hnutí se v poslední době vyjadřovali čeští historici především na podzim roku 2019, kdy současný starosta pražské městské části Řeporyje Pavel Novotný ohlásil záměr vybudovat vlasovcům pomník. Novotného návrh později schválilo také tamější zastupitelstvo. Tento pomník byl v květnu 2020 v Řeporyjích nakonec i odhalen. Na pamětní desce tohoto pomníku je vyryt citát z nejznámější knihy ruského spisovatele Alexandra Solženicyna (1918 – 2008) Souostroví Gulag, který se týká Pražského povstání: Zdali všichni Češi pak pochopili, kteří Rusové zachránili jejich město?
K aktivitám řeporyjského starosty se velmi kriticky vyjádřilo především ruské ministerstvo zahraničních věcí, což pochopitelně vyvolalo v České republice další politické a mediální reakce. Tato Novotného iniciativa vzbudila pochopitelně pozornost i několika českých historiků, kteří se k tomuto problému vyjádřili poměrně odlišným způsobem – od jistého porozumění až po jednoznačné odmítnutí.
Například bývalý ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a současný poslanec Parlamentu České republiky Jiří Žáček, který se vlasovci dlouhodobě zabývá již od devadesátých let, po osobním setkání se starostou P. Novotným uvedl:
Já jsem ho vlastně informoval (Novotného – pozn. zv), jestli on nebo jeho kolegové v zastupitelstvu vědí, jakou klíčovou roli sehrály Řeporyje při Pražském povstání, kdy 6. května ve večerních hodinách tam dorazilo velitelství té první ruské divize ozbrojených sil Výboru pro osvobození národů Ruska, došlo k rozkazu dobýt Prahu, vzít Prahu a pomoci bratrům Čechům, která zčásti dorazila 7. května, a mohu říci, že, a tady to dokazuji svými odbornými publikacemi na základě rozboru našich archivních materiálů, dokonce materiálů některé ruské provenience, že velmi výrazně pomohli a 7. května v podstatě zabránili proniknutí těch úderných jednotek SS do centra Prahy.
O něco kritičtější postoj vůči významu bojovému vystoupení vlasovců v Praze zaujal vojenský historik Stanislav Kokoška, jenž působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a v Ústavu pro studium totalitních režimů, a to v rozsáhlé stati Uprostřed bojiště Praha, která byla zveřejněna v Lidových novinách 21. 12. 2019.
Je zkrátka faktem, že Buňačenkova divize se početním stavem i výzbrojí plně vyrovnala německým jednotkám, které se povstání snažily potlačit, ale střetla se jenom se dvěma bojovými skupinami, které útočily z benešovského cvičiště zbraní SS. Vlasovci vůbec nezasáhli do bojů s nejnebezpečnější jednotkou, zesíleným plukem tankových granátníků SS „Der Führer“, útočícím na Holešovice, ani s bojovou skupinou „Milovice“, která postupovala na Karlín. A pouze krátce a neúspěšně se jedna rota ROA utkala s bojovou skupinou „Reimann“, jež útočila po českobrodské silnici. Přestože jednodenní vojenská pomoc vlasovců byla významná, rozhodující boje, jež pomohly 8. května 1945 úspěšně ukončit povstání, vedly už jenom české jednotky podléhající generálovi Karlu Kutlvašrovi.
Otevřeně kritický postoj vůči vlasovcům – a především vůči zamýšlené stavbě pomníku ROA – pak prezentoval profesor Filozofické fakulty Karlovy university Jan Rychlík v závěru článku Pomník vlasovcům? Špatný nápad, který byl publikován v Právu 30. 11. 2019:
Ať už byly pohnutky generála Vlasova a dalších sovětských zajatců k přechodu do německých služeb jakékoliv, nemůžeme se divit, že je Rusko i dnes považuje za zrádce. Stejně se ostatně na problém dívaly bezprostředně po válce i USA a Velká Británie, které příslušníkům ROA odmítly poskytnout azyl a vydaly je sovětským úřadům.
Za situace, jaká nastala po vpádu německé armády na vlastní ruské etnické území, bylo morální povinností každého Rusa, ať už byl jeho postoj k sovětskému režimu jakýkoliv, podpořit válečné úsilí SSSR, anebo je alespoň nemařit. A naprostá většina Rusů se právě takto zachovala, protože chápala, že nyní jde nikoliv o Stalina (kterého mnozí nenáviděli), nikoliv o socialismus (který byl mnoha lidem zcela lhostejný), ale o zachování ruského státu.
Ano, starosta Novotný má pravdu: jednotky ROA, nacházející se v závěru války v protektorátě, na rozkaz generála Buňačenka přitáhly v květnu 1945 Praze na pomoc. Vojensky byla tato pomoc povstalcům jistě vítána. ROA za minutu dvanáct – či spíše: minutu po dvanácté – opět změnila strany a vystoupila proti německé armádě. Z hlediska ROA šlo ale především o alibistickou akci, která měla vylepšit jejich obraz před odchodem do amerického zajetí. Česká národní rada si ostatně uvědomovala politickou problematičnost přijetí pomoci od ROA, a proto ji nakonec raději odmítla. Těch asi tři sta mužů ROA, kteří padli, si zaslouží řekněme pietní hrob, třeba na pravoslavném hřbitově na Olšanech; stavět ale vlasovcům hned pomník, to znamená rehabilitovat jejich činnost jako celek. A to není dobrý nápad.
Kdo osvobodil Prahu?
Z české historické perspektivy je však nutné zodpovědět otázku, která se objevuje především po roce 1989, a to zda Prahu osvobodili sami bojující Pražané (s vydatným přispěním vlasovců), nebo Rudá armáda – s přispěním Pražanů i vlasovců?
Podle názoru autora tohoto textu zcela rozhodující krok pro osvobození Prahy představoval až příchod Rudé armády, která o týden dříve dobyla německé hlavní město. Bez porážky nacistické armády v Berlíně – předtím ale také u Moskvy, Stalingradu, Kurska, Kyjeva, Leningradu, na Dukle a na stovkách dalších bojišť – by k osvobození Prahy (a pochopitelně i Československa) nikdy nedošlo. Dosti omezené vojenské síly pražských povstalců (i o něco lépe vyzbrojených vlasovců) by totiž nikdy nedonutily příslušníky wehrmachtu a Zbraní SS opustit Prahu. K tomu je přinutil až strach z postupující Rudé armády, která se 8. 5. 1945 nacházela již v těsné blízkosti Prahy a příští den v ranních hodinách do jejích ulic vstoupila.
Bez zásahu Rudé armády by některé části Prahy na jaře 1945 možná – byť asi ne v tak tragických rozměrech, neboť nacistickým okupantům se již nedostávalo času – sdílely osud poražené a zrazené povstalecké Varšavy, které Rudá armáda pomoc z politických důvodů neposkytla a v níž bezbranné civilisty vraždili právě také mnozí pozdější vlasovci – tehdy ovšem příslušníci brigády Bronislawa Kaminského. Tvrzení o osvobození Prahy vlasovci, které šířil před mnoha desetiletími již citovaný Alexander Solženicyn, je politickým mýtem, nikoliv ale historickou skutečností. Vlasovci přispěli k osvobození Prahy, ale Prahu osvobodit nemohli – na to by jejich vojenské kapacity (ve srovnání s nacistickými silami) prostě stačit nemohly.
Při hodnocení této historické události nelze ale samozřejmě opomenout skutečnost, že Praha mohla být osvobozena již 6. května 1945 vojáky 6. americké armády, kteří tou dobou byli již v Plzni, avšak pro nesouhlas sovětského vedení se tak nestalo. Americký vojenský konvoj nicméně Prahou projel o den později s cílem doručit do východočeských Velichovek informaci o kapitulaci německých ozbrojených sil polnímu maršálu Ferdinandu Schörnerovi, veliteli německé skupiny armád „Střed“.
Závěrem
V současném putinovském Rusku je generál Vlasov stále hodnocen jako vlastizrádce, přestože sovětský systém, vůči kterému se – spíše politicky než vojensky – vymezoval, zanikl již před třiceti lety. I po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se proto v Ruské federaci nekonala žádná setkání ještě žijících bojovníků ROA a samotnému Vlasovovi nebyly vztyčovány pomníky jako Banderovi na západní Ukrajině.
Historik Jan Adamec ruské vnímání Vlasova a jeho armády charakterizoval v studii Prokletí vojáci, která byla zveřejněna v prosinci 2019 ve společensko-kritickém týdeníku Respekt (č. 51- 52/2019):
V ruském diskursu byste marně hledali cokoliv pozitivního o Vlasovovi. Přesto v roce 2001 požádala organizace Za víru a otčinu vojenskou prokuraturu o revizi případu s tím, že generál byl patriot a snažil se bojovat proti stalinskému režimu. Prokurátor odmítl případ znovu otevřít, z obvinění Vlasova byl nicméně vypuštěn paragraf obviňující jej z antisovětské propagandy a agitace směřující ke svržení sovětské moci.
Toto (téměř) jednoznačně celospolečensky negativní hodnocení generála Vlasova však neplatí pro jiné podobné postavy druhé světové války, které se za pomoci nacistického Německa, fašistické Itálie či císařského Japonska pokoušely dosáhnout „osvobození“ svých národů – ať to již byl zmíněný Stepan Bandera na Ukrajině, velký jeruzalémský muftí Amin el-Huseiní na Blízkém východě či Subhásčandra Bose v Britské Indii, neboť tito místní nacionalističtí vůdcové byli (či stále ještě jsou) ve svém národním prostředí považováni – ať již větší či menší částí národa – za statečné bojovníky za svobodu. Podobně jsou dosud hodnoceni některými vrstvami též dr. Tiso na Slovensku nebo Ante Pavelič v Chorvatsku.
Hlavním důvodem tohoto zřejmě trvale záporného hodnocení generála Vlasova ruskou společností je nepochybně skutečnost, že údajné osvobození Ruska od zločinného Stalinova režimu bylo generálem Vlasovem a jeho spolupracovníky připravováno za podpory nacistického Německa, jehož vítězství by ovšem znamenalo nejen konec sovětského režimu, ale pravděpodobně i fyzický konec mnoha desítek milionů ruských „podlidí“ bez ohledu na jejich politické smýšlení, což – mimo jiné – ukázal tragický osud od bolševické moci „osvobozených“ sovětských válečných zajatců nebo v letech 1941 – 1944 nacisty „osvobozovaných“ obyvatel Leningradu.
Asi nejzávažnějším problémem v rámci celkového hodnocení generála Vlasova tak zůstává otázka, zda si této skutečnosti byl vědom. Bylo možné se spojit – v publicistickém obratu řečeno – s nacistickým satanem proti bolševickému čertu? Byl skutečně Vlasov přesvědčen, že „demokratické“ Rusko je možno vybojovat společně s Hitlerem a Himmlerem?