Jevhenija Kuzněcova
Úryvek z románu Zeptejte se Miječky (Tak jsme tady)
Překad: Veronika Cenková
„Každej živej tvor má právo na útočiště,“ odtušila Miječka od volantu.
„Na azyl zarostlej křovím,“ přizvukovala jí sestra Lilička.
Dokud mlčely, byla každá úplně jiná: jedna kudrnatá, druhá měla vlasy rovné jako Číňanka. Miječka měla vždycky tváře jako jablíčka, Lilička byla bledá, jako by celý život strávila někde v bunkru, kam nedosáhnou sluneční paprsky. Ale když sestry promluvily, byly si najednou podobné. S každým slovem jejich oči, rty, uši, pohyby stále více splývaly, dokud posluchač nezavřel oči, nezatřásl hlavou a neřekl: „Která z vás teď mluví?“ V tu chvíli se na sebe podívaly, na moment se rozhostilo ticho a znovu byly každá jiná — jako den a noc.
Do azylu pro ztracené duše zarostlého křovím vyrazily vždycky ve chvíli, kdy už to jinak nešlo. Nebyla k tomu potřeba žádná tragédie — jenom se prostě někdy začalo zdát, že zabloudily do mlhy husté tak, že nenajdou cestu dál. To byla ta chvíle. Mířily do budovy s velikánskými disproporčními okny, prošlapanou podlahou a shnilou terasou, celé obrostlé křovím, maliním, ostružiním, chmelem, vysokými topoly, břízami, planými slivoněmi, jabloněmi a hrušněmi. Mezi těmi keři vyrostly, prohrály bitvu s houštím a mlázím a pak odtamtud odjely pryč. Dům tam stál jako němá výčitka, memento minulosti, která se už nikdy nevrátí. Už nikdy tady nebudou spát všechny tři, už nikdy chlapi neřeknou „lehnu si venku“ a pak od sebe na dřevěné terase pod stromy nebudou celou noc odhánět zbloudilé netopýry, kočky a roje hmyzu s nekonečným množstvím nohou. Všichni ti lidé už dávno utekli, umřeli, zmizeli a upomínalo na ně jen harampádí, které po nich bylo pojmenované. „Podejte mně Hončarovovu vázu,“ řekla babička. Nikdo v domě toho Hončarova neznal ani ho nepamatoval, ale váze se pořád říkalo po něm.
Na místě, kde dnes dům stál, bylo kdysi venkovské stavení, se kterým se ale vypořádal neúprosný čas. Zanechal je tu s propadlou střechou, chlévem skoro utopeným v zemi a opuštěným kurníkem. Na bidýlku už dnes žádná drůbež nehřadovala, jen sem občas zabloudily žluté žluvy. Kdysi si sem babičku přivezl manžel. Odvezl ji z pátého poschodí v centru města, od rodičovských fíkusů, knihovny a zlatem vyšívaného ubrusu.
„To je ten ráj, o kterém jsi mi říkal?“ zeptala se tehdy ještě mladičká Teodora při pohledu na starý chlév a ruiny domku zhrouceného do sebe.
„To je on,“ uslyšela a uvědomila si, že ten hlas miluje víc než všechny fíkusy na světě.
Uplynuly desítky let, během nichž zmizely stopy po staré chalupě a na jejím místě vyrostl dům, který zestárnul spolu s Teodorou. Tady vyrostly děti, odsud vyrazily do světa, vyrostli tu vnuci, hráli si pravnuci. A teď se Teodora, které už táhlo na stovku, prodrala cestičkou zarostlou ostružiním, posadila se na shnilou terasu a čekala na své azylantky, které k ní do křoví mířily.
Dřív se do jejího azylu utíkaly kvůli existenciální krizi po smrti papouška nebo želvy. Potom kvůli problémům v práci, lásce, dětem. Lilička sem přijížděla se synky, když ji v normálním prostředí začali přivádět k šílenství. V azylu pro ztracené duše se děti rázem zklidnily a ztratily v hustém ostružiní, které je škrábalo po měkkých mláděcích bříšcích. Miječka se tady rozhodovala, co dál. Ne že by tu najednou naskákaly do hlavy nápady, ale nitrem se rozlije jistota, že se řešení najde. Při krocení té džungle absence nových myšlenek vlastně ani tolik nevadí.
„Co dělají lidi, co tohle nemají? Strašná představa,“ řekla Lilička.
Přivezla růžové lodičky s otevřenou špičkou, které Miječka rychle obula. Ležely už asi čtyřicet let na půdě, babička je kdysi koupila ve Vilniusu, ale nebyly jí. Proto je nikdy neobula a ani netušila, že teď přichází jejich čas. Lilička je našla, když řešila nervové zhroucení úklidem na půdě. Kdo mohl tušit, že si babička před čtyřiceti lety koupila lodičky přesně takové velikosti, kterou budou jednou mít čtyři nohy jejích dvou budoucích vnuček.
„Vystoupíš z auta a babička si sedne na zadek,“ řekla při pohledu na sestřiny šaty Lilička. To ona byla oficiálně ta krásná. Na sobě měla tmavé brýle, děravé džíny, triko a pod ním nic.
„A tobě řekne,“ odpovídala Miječka, „proč se nemůžeš oblíkat jako sestra?“
„Ona neví, že jinak chodíš v pytli od brambor,“ smála se Lilička a házela brýlemi odlesky do zpětného zrcátka.
„Aspoň je krátkej.“
„No, navíc je krátkej.“
Pak zastavily na benzince. Do auta se letos poprvé pořádně opíraly žhavé paprsky červnového slunce, tam kdesi pod jabloněmi dozrávaly jahody jejich dětství a Miječka vytáhla z kufru vozu svoje zavazadlo a z něj blankytné letní šaty s bílými kvítky.
„Jé!“ zvolala Lilička.
„Obleč si je!“ usmála se Miječka.
Lilička otevřela zadní dveře auta, rychle shodila triko a už se šaty vlnily z ramenou ke kolenům.
„Z toho se babička fakt posadí na zadek,“ řekla Lilička.
Poprvé za osm let na tom byly tak, že potřebovaly na vzpamatování celé léto.
Rozeslaly zprávy stávajícím a bývalým manželům, milencům, komu bylo třeba. A daly dohromady rozvrh pro Liliččiny děti.
„Pamatuješ,“ řekla Miječka, která jednou rukou ladila rádio a druhou si upravovala rukáv šatů, „jak bývalo léto nekonečný?“
Lilička jen přikývla a jednou rukou přidržovala volant namísto Miječky. Tou druhou si leštila jablko o koleno, z kterého jako obláček splývaly šaty, co právě dostala. Dělaly to tak vždycky — když se jedna začala upravovat, pohlídala volant automaticky druhá.
Přijely už navečer.
„Bože, to ses takhle nemohla oblíkat celej život?“ spráskla ruce babička. Už na ně čekala.
„No jo, promarněnejch dvacet let!“ zasmála se Lilička a uhlazovala si šaty pomačkané sezením v autě.
„Kdyby se tak oblíkala celej život, třeba by se zvládla vdát i počtvrtý,“ řekla Miječka a rychle před sestrou utekla do domu.
Svatba byla u Liličky vždycky spontánní záležitost. Mezi jednotlivými manželstvími ale dělala přestávky, kdy odjela někam daleko a snažila se srovnat si myšlenky. Plánovala zůstat sama alespoň na několik let, nebo se dokonce už nikdy do žádných vztahů nepouštět, ale byla na svých asketických cestách tak zločinně krásná a trestuhodně bezmocná, že se vždycky vrátila s novou love story. Každý si ji chtěl bez zaváhání okamžitě vzít. A tomu nešlo odolat.
Večer spolu všechny tři seděly u zahrádky. Lilička s Miječkou roztáhly na betonových schodech prabábinu prošívanou deku, rudou jako komunistická vlajka, a seděly na ní opřené jedna o druhou. Babička už s nimi na schodech sedět nemohla, tak jí naproti sobě postavily židličku.
„Tak co jste sem vůbec přijely dělat?“ zeptala se babička.
Ta otázka se jich nemohla nijak dotknout, protože obě věděly, že se ptá proto, že má o ně starost.
„Na chvíli vypadnout, babi,“ řekla Lilička.
„A jak dlouhá ta chvíle bude?“
„Dokud neskončí léto.“
„Může být.“
Seděly, dokud komáři nezačali ignorovat ostřikování repelentem, dokud vrba skoro nezmizela v soumraku, dokud se jim pod nohama nezačali batolit ježci a od řeky se nezačal ozývat zpěv žab.
Na noc nechaly pootevřené okno do zahrádky a našly si noční košile: s krajkou na rukávech, po kolena s krajkovým lemováním, s knoflíčky na prsou. Ty, co měly knoflíčky na prsou, Lilička nosit nemohla, proto je vzala a všechny knoflíky do jednoho ustříhala a svědomitě uložila do skleněné vázy na parapetu. Měsíc slabě poblikával, ježci rachotili a člověk by si ani nevšiml, že už tu šest měsíců nikdo nespal.
„Li,“ řekla Miječka, „tak povídej“.
„Nevím, co mám dělat,“ ozvala se Lilička ze tmy. „Zahřeješ mi nohy?“
„Tak ukaž.“
Lilička se přitiskla k sestře nohama studenýma jak žába a pověděla jí o tom, jak do sebe nic nezapadá, jak se nechce stěhovat do Austrálie, jak se jí zdá, že to přece není jediný možný místo k životu, i když se svět pořád zmenšuje, a nás dvě, Miječko, sice ani Austrálie nerozdělí, ale naše děti už určitě jo.
„Moje děti,“ upřesnila, „a ty, který teprve budeš mít.“
„Však já je zatím nepotřebuju,“ odpověděla jí sestra, ale obě dvě věděly, že to není nic než pustá lež a že s sebou Miječka skoro dekádu, už tak od dvaceti let, spontánně vodí za ruku imaginární tříletou holčičku.
„Li,“ řekla Miječka, „mají tam pavouky a škorpióny.“
„A klokany.“
„Takovej klokan vypadá seshora jako chlap.“
„A zespoda jak prdelatá ženská s ocasem. Co si tam počnu, Solomije?“ zvedla se na loktech Lilička.
„Vidělas Austrálii na mapě? Vidělas, co je tam prostoru?“
„Viděla.“
„Třeba z tebe bude farmářka.“
Přisunuly se blíž k sobě, pustily si film o Austrálii a do pozdní noci se dívaly, jak nějaký opálený krasavec jezdí džípem po buši a spí na střeše, kde se snaží na mobil fotit hvězdy.
Ráno babička nasmažila plnou pánev míchaných vajec na sádle (která ale Lilička jíst nemohla, takže si namazala chleba) a řekla, že manžel se musí poslouchat a když řekne Austrálie, jede se do Austrálie. A pak se podívala na Liličku, tu hubeňoučkou Liličku naprosto nezpůsobilou pro cestu do nějaké vzdálené Austrálie a doplnila:
„Třeba si to rozmyslí?“
„Chceš říct, že teď může jenom čekat, jestli si to nerozmyslí?“ vložila se do toho Miječka.
„To zas ne,“ odpověděla babička, „je ho k tomu potřeba, jak bych to… popostrčit.“
„Tak do toho,“ řekla Lilička „nauč mě, jak se manipuluje.“
„Jestli to neumíš doteď, tak už se to nenaučíš,“ řekla Solomija.
„A ty ses to naučila, Miječko?“ popíchla Solomiji babička.
„To je vrozenej dar,“ odpověděla Miječka a rychle se podívala na sestru pohledem, který říkal pst, neopovažuj se zrovna teď všechno vyklopit.
„Co si to mezi sebou šuškáte?“ pochopila hned babička.
„Vždyť jsem neřekla ani slovo, babi.“
„Tvoje slovo k ničemu nepotřebuju.“
„Tak nic.“
„Tak se podívejte, ještě nejsem tak stará, aby se přede mnou něco tajilo. Proč jste přijely, děvčata? Obě a na celý léto?“
„Musí se vyměnit dveře a terasa.“
„Když se někdo zasnoubí, Miječko, má být doma se snoubencem, a ne měnit terasu.“
„A co s ní bude?“
„Kdo tu bude žít? Kdo ji potřebuje? Ať se prohnije třeba do pekla. Kdo ji tady potřebuje, stejně je už přestárlá jako já…“
Nemělo smysl si něco nalhávat. Na stavení byl znát už jen slabý odlesk zašlé slávy. Tak jako je mimořádně velká škoda mimořádně krásných žen, když zestárnou, protože je pořád vidět, jak pohledné kdysi byly, tak si tento dům nesl cejch místa, kde to kdysi hučelo jako v úle a dnes tu ševelí jen plané maliní.
„Já sem, děvčata, přijela ve dvaceti, protože jsem myslela, že je tady ráj, a prožila jsem v tom ráji s míchačkou na dvoře celej život, celej život jsem dřela jak mezek. Copak mě napadlo, když jsem se učila nazpaměť Rabelaise, že ho budu citovat jen vkleče na čtyřech, abych rychlej natřela podlahu, než přijdou porodní bolesti a narodí se vaše máma?“
Dívky mlčely. Babiččinu tradiční promluvu znaly skoro nazpaměť a nemělo smysl jí odporovat. Přesto Miječka obvykle říkala:
„No, babi, pro nás jsi tu vybudovala ráj.“
„A to se ráj musí budovat jenom na kolenou?“ zeptala se babička a pousmála se, ale pak zvážněla. „A kdo ho teď potřebuje?“
Miječka s Liličkou se po snídani daly do generálního úklidu domu. Protože i ráj vyžaduje, aby se v něm udržovala čistota. Jejich matka v tom ráji moc času netrávila, protože babiččinu promluvu znala podrobněji než dcery a celé dětství si hrála se sutí, deskami, hřebíky a stavebním pískem. Mladá Teodora běhala mezi hromadami kamení a hledala mezi nimi děti, které se jí někam rozutekly. „Ať tě ani nenapadne, že bys tu zůstala, protože bys celej život strávila na kolenou,“ říkala svojí dceři Mariji, která ještě ráda ve věku patnácti a půl roku odjela studovat a už se do rodného domu nevrátila. Teodořiny vnučky to sem ale už od prvního léta v ráji táhlo tak, že by si klidně byly samy uvařily a vypraly, jen aby zase mohly přijet mezi maliní.
„To jim našeptává děda,“ řekla babička, „táhne je to sem, jako by to měl na svědomí on.“
„Tak je nech, mami,“ odpovídala Marija do telefonu.
„Ve svým věku mají chodit tancovat, a ne se schovávat ve křoví.“
A ony trávily celé měsíce šplháním na starou hrušeň, která vrhala stín ještě na pradědův chlév, četly si nebo hledaly mravenčí cestičky v kůře akátu.
„Poslyš,“ řekla teď Miječka, „ještě pořád uklízíš jak šílená, když jsi ve stresu?“
„Od tý doby, co k nám chodí uklízečka, chodím běhat, dvanáct kilometrů. Jednou jsem běžela tak daleko, že jsem pak domů jela autobusem.“
Podlaha byla dřevěná, natřená před půl stoletím. Na místech, kde se zvláště často proháněly děti, šoupali nohama staří, pobíhali psi a motaly se kočky, byla barva odřená až na dřevo.
„Ty prkna potřebujou vyměnit,“ řekla Miječka.
Prkna opravdu bylo třeba vyměnit. Babička dělala koblížky, které ani jedna z nich nejedla, ale nebylo síly, která by jí v tom zabránila. Posledních patnáct let to fungovalo tak, že hotové koblihy roznesla některá z dívek po sousedech. Babička je nedokázala přestat dělat, tak jako višeň nedokáže jen tak přestat plodit višně. Lilička běžela pro mléko a Miječka do obchodu, ještě před odchodem z domu ji ale babička poprosila, aby si oblékla tamty šaty. Pak si ji důkladně prohlédla od hlavy k patě a řekla:
„Moc pěkný.“
„Ale?“ zeptala se Miječka, která vytušila náznak pochybnosti.
„Jen kdyby byly malinko delší.“
„Však jsou až po kolena,“ řekla Miječka.
„Tak tak nad kolena,“ křikla zpoza dveří Lilička, která držela u pasu nádobu s mlékem.
Za babičkou se sem na léto přestěhoval kocour, kterého s dědečkem našli v osmé třídě při procházce v lese. Zdálo by se, že tak dlouho nežijí, ale tenhle ano. Vyhříval se na slunci, pod jehož paprsky tlumeně žhnula rezavá srst.
Po koblihách a úklidu si všechny tři sedly ven a oplakávaly zemřelé příbuzné. Babička začala vzpomínat: na začátku byli všichni vzpomínaní světci bez jakýchkoli nedostatků. Toto bylo její devadesáté šesté léto, takže si pamatovala nemálo příbuzných. Po prvním kole oplakávání světců si začala vybavovat i jejich hříchy a podotkla, že kdyby nebylo její andělský povahy, mohla by na každýho bez výjimky něco vytáhnout. Když začali docházet příbuzní, začala babička vzpomínat na zpěváky a zpěvačky. Pak na herce. A potom začala Lilička jmenovitě vzpomínat na všechny kočky a psy, kteří kdy v tomto domě prožili svůj šťastný kočkopsí život.
„Tak za kočky jsem ještě neplakala,“ řekla babička, ale když si připomněly kočičku, která se utopila, i jí slza ukápla.
V poledne nechaly sestry babičku samotnou s kocourem a samy jely hledat truhláře, který by udělal dveře. Bylo příjemné vyrazit na klidnou rutinní pochůzku a neřešit reporting, distribuci a jak se nedotknout někoho z kolegů. Tržnice byla našlapaná prodavači květin, prvních skleníkových jahod, sleďů a zefiru. Koupily od všeho trochu. Při hledání cukrovinek bez čokoládové polevy objevily marmeládu, skleníková rajčata a mladé okurky. Když spolu stály ve frontě na sledě a držely se za ruce, aby se neztratily, za ženskými s velkými výstřihy, co se nakláněly nad sledi a ptaly se, jestli jsou dost tuční, přišla Liličce zpráva.
„Tyjo, koukej,“ řekla a ukázala obrazovku sestře.
Na displeji svítila fotka sestřenice, která psala, že přiletí ve středu, a ptala se, jestli by ji nemohly přijet vyzvednout. Jenom se na sebe podívaly, počkaly na svoje sledě a mlčky se přesunuly do auta, jedna s krabičkou zefirů a druhá s krabičkou cukroví z odpalovaného těsta pro babičku. Až pak Lilička řekla:
„Už to sem přitáhlo i Martu.“
Ten dům měl své vlastní gravitační pole, které s jejich příjezdem ještě zesílilo, a jak se teď ukázalo, působilo až na vzdálenost skoro pěti tisíc kilometrů.