Arménština

Lucie Gramelová

Prastará kultura, prastaré a pro nás značně nepřehledné písmo, svébytná křesťanská tradice, arménský duduk, dobré víno – o Arménii víme leccos. O arménštinu samotnou se pak u nás zajímá velmi málo lidí. Ti, kteří odjíždějí s batůžkem na zádech do této kavkazské země, se většinou nechají odradit složitým písmem, a ti, kteří by snad měli i hlubší filologický zájem, nemají u nás kde se armenistice věnovat. Tento obor více méně zanikl. Hned na úvod můžeme opravdové zájemce o arménštinu odkázat na jediný dostupný pramen, a to je Česko-arménská konverzace (Vagaršak Šaginjan, Karolinum 2002).

Je obtížné říci, kolik lidí dnes vlastně arménsky mluví. Běžně se uvádí údaj šest a půl milionu mluvčích. Tři miliony z nich žijí v Arménii, tři a půl milionu pak v diaspoře. Počet Arménů v jednotlivých zemích – Arméni žijí v evropských zemích, na Středním i Blízkém Východě, v Rusku, v Americe a jinde – však odráží spíše etnickou příslušnost než skutečný počet mluvčích.  

Samotná Arménie je dnes do značné míry národnostně homogenní, především ve městech jsou však mluvčí většinou bilingvní. Konkurenčním jazykem je zde ruština, která má tradičně jistou prestiž. Rusky také hovoří arménští uprchlíci z Ázerbájdžánu, a proto s jejich návratem v devadesátých letech opět vyvstala potřeba komunikovat v ruštině. Obecně je však v Arménii patrná snaha o armenizaci veřejného života, částečně také jako ideologická protiváha neustálé turkizaci sousedního Ázerbájdžánu. Také v diaspoře vznikají iniciativy v tomto směru, od různých kulturních akcí (festival Jeden jazyk, jeden národ, zavedení Dne arménského jazyka 21. února apod.) po dotační programy na výuku arménštiny pro děti z diaspory. Komunikaci mezi státem a diasporou pak zajišťuje Ministerstvo pro diasporu. (V době, kdy píši tento článek, najdete na webových stránkách ministerstva dopis ministryně, který vyzývá k podpoře zpěvačky Evy Rivas v soutěži Eurovision 2010 – i tak lze spojit Armény doma i v zahraničí)

Arménština je indoevropský jazyk, který je však „sám sobě větví“, to znamená, že nemá žádné blízké příbuzné. U takových jazyků lze předpokládat, že jsou reliktem kdysi početnější skupiny jazyků. Předkové dnešních Arménů přišli na současná území ze západu, pravděpodobně z oblasti Balkánského poloostrova, kde mohli být v kontaktu především s Řeky a s Thráky. V nové vlasti je arménská přítomnost doložena od 6. století př. n. l. Arménština se zde ocitla v izolaci mezi kavkazskými a turkickými jazyky. Později byla také silně pod vlivem iránského superstrátu, což vysvětluje mnohé její odlišnosti. To vše způsobilo, že laik mnohdy není schopen identifikovat arménštinu jako jazyk indoevropský. Měli-li bychom přece jen říci, ke kterému jazyku má arménština z hlediska indoeuropeistického nejblíže, byla by to řečtina.

Arménská gramatika má řadu inovací, ale udržela si také některé konzervativní rysy. Najdeme zde postponovaný určitý i neurčitý člen: banali me „jeden klíč“, banalin „ten klíč“. To vedlo některé balkanisty k domněnkám o společném substrátu arménštiny a některých balkánských jazyků. Vzhledem k tomu, co jsme si na začátku řekli o původu arménštiny, to nelze vyloučit. Podstatné jméno má sedm pádů a nezná rod. Skloňování jmen tedy patří v rámci indoevropských jazyků spíše k těm složitějším. Lze to tvrdit i o slovesu, ačkoliv časování vykazuje vysokou míru analytičnosti, a to dokonce i v přítomném čase: grum yem „píšu“, grum yes „píšeš“, grum e „píše“ (tvar je složen z participia a pomocného slovesa „být“ v příslušné osobě). Naopak konjunktiv a aorist si zachovaly syntetický tvar.

Ze syntaktického hlediska je arménština standartní typ S-V-O (subjekt – verbum – objekt). Lexikon moderní spisovné arménštiny je převážně založen na staré klasické arménštině. Nejvíce výpůjček pak pochází z íránských jazyků. S překladem bible se do arménského jazyka také dostalo více aramejských výpůjček, je totiž pravděpodobné, že základem pro první překlad byla právě bible aramejská. Během éry Sovětského svazu se do arménštiny dostala také řada výrazů ruských, a to především v oblasti odborných výrazů. Z fonologického hlediska jsou zvláštností aspirované souhlásky – afrikáty a okluzivy. Tyto hlásky se vyslovují s přídechem, jedná se například o „č“ nebo „c“ s přídechem.

Delší zastavení zaslouží na závěr arménské písmo. Není příliš běžné, abychom měli tolik konkrétních informací o vzniku písemného systému. Arménština hrála pochopitelně důležitou roli při šíření křesťanství. Podstatným předpokladem v tomto procesu bylo vytvoření arménského písma pro překlad bible do arménštiny. Tímto úkolem byl pověřen mnich a dvorní písař Mesrop Maštoc. Jako datum vzniku písma se obvykle uvádí rok 406 n. l. a písmo se používá v téměř nezměněné podobě až do dneška. Jde o bohatý systém znaků, který se vyznačuje odlišnými malými a velkými písmeny a různými styly. Na první pohled je pro nás arménské písmo poměrně komplikované, při bližším zkoumání lze najít některé podobnosti s  písmem řeckým. Písmo a písemnictví si v Arménii uchovává vysokou míru prestiže. Návštěva knihovny rukopisů v Jerevanu, známé jako Matenadaran, je velkolepým zážitkem, místo má téměř posvátný charakter. Mezi sochami z bílého mramoru, které představují významné osobnosti arménské literatury, má pochopitelně dominantní postavení socha Mesropa Maštoce.

Nicméně arménština sama se od dob Mesropových značně změnila. Zásadní odklon grabaru – jak se spisovný staroarménský jazyk nazývá – nastal na konci 19. století, kdy dochází ke kodifikování mluveného jazyka. Postupně se ustálily dvě velké jazykové varianty – východoarménská a západoarménská, které se liší především ve výslovnosti. Dnes lze zjednodušeně říci, že východoarménskou variantou se mluví v Arménii a západoarménskou v diaspoře (před arménskou genocidou šlo však především o jazyk anatolských Arménů). Je tedy jasné, že za spisovný arménský jazyk považujeme první zmíněnou variantu. V uvedené tabulce vidíme výslovnost grafému v obou variantách. Dvě poslední písmena zavedl reformovaný pravopis v roce 1922 a nejsou součástí klasické mesropovské abecedy. Ta má na rozdíl od reformované varianty pouze 36 písmen. Pravopisná reforma se neujala především v diaspoře, kde se děti učí psát podle klasického mesropovského pravopisu.