Marijan Lipovac
Ve svých 83 letech byl těžce nemocný generál obviněn za válečné zločiny na civilistech a velká politická aféra s mezinárodním ohlasem skončila rozhodnutím nevydat starého a nemocného člověka soudu a nechat jej, aby zbytek života dožil v klidu. O těchto údajích by někdo mohl říct, že se vztahují na bývalého chilského diktátora Augusta Pinocheta, ale tentokrát je řeč o chorvatském generálovi Jankovi Bobetkovi, náčelníkovi generálního štábu chorvatské armády v letech 1992–95.
Mezinárodní soud pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii se sídlem v Haagu podal v září roku 2002 žalobu na Bobetka kvůli odpovědnosti za válečné zločiny na srbských civilistech, ke kterým došlo při protiteroristické akci chorvatské armády ve vsi Medak v okolí města Gospiće v září 1993. Žaloba vzrušila celou chorvatskou veřejnost, která má mimo jiné haagskému tribunálu za zlé údajnou tezi, že vinu za válku nesou rovným dílem jak Srbsko jako agresor, tak i Chorvatsko jako oběť. Na Bobetkovu obranu se proto postavily jak opoziční, tak vládní strany, avšak žaloba nebyla doručena kvůli generálově těžkému zdravotnímu stavu. Bobetko se momentálně nachází v nemocnici, Župní soud v Záhřebu jej na základě lékařských nálezů prohlásil za zdravotně nezpůsobilého k soudnímu řízení. Během ledna prošel generál prohlídkou lékařů z Haagu, kteří by měli svoji diagnózu o jeho zdraví a způsobilosti k účasti na soudu oznámit počátkem února. Vzhledem k tomu, že Bobetko má více než deset různých nemocí a mimo jiné prodělal i dva infarkty, lze očekávat, že bude podobně jako Pinochet ponechán, aby zbytek života prožil, aniž by byl vystaven dlouhodobému a vyčerpávajícímu soudnímu procesu.
Poslední antifašista Evropy
Janko Bobetko je jednou z legendárních osobností novější chorvatské historie, avšak s dvěma paradoxy. Je jediným antifašistickým generálem druhé světové války, jehož 50 let poté mezinárodní – antifašistické – společenství obvinilo za údajné válečné zločiny proti novodobému srbskému fašismu, a je jediným chorvatským partyzánem a bojovníkem proti ustašovcům, jenž se stal idolem ultrapravicových sdružení, která projevují sympatie k ustašovským idejím a symbolům.
Narodil se 10. ledna 1919 ve vsi Crnac u Sisaku a v roce 1941 vstoupil do Sisackého partyzánského oddílu, prvního antifašistického útvaru v okupované Evropě, založeného 22. června 1941 – v den útoku Německa na SSSR. S Bobetkem do války odcházejí i jeho otec a tři bratři, kteří všichni zahynou, zatímco on po válce pokračuje v úspěšné vojenské kariéře. Jako generálplukovník a druhý muž velení Jugoslávské lidové armády v Záhřebu se účastní tzv. Chorvatského jara 1971, po jehož potlačení je penzionován a vyhozen z komunistické strany. Po vypuknutí války v Chorvatsku roku 1991 se zapojuje do obrany, ale v chorvatské armádě se významněji angažuje až poté, co nejtěžší část války skončila, roku 1992. Když se na začátku války v Bosně tamní Srbové pokoušeli údolím Neretvy proniknout k Jadranu, Bobetko odjíždí do jižní Dalmácie, úspěšně velí její obraně, brzy osvobozuje západní okolí Dubrovníku a ukončuje devítiměsíční pozemní blokádu města. Celé dubrovnické okolí bylo pak osvobozeno v listopadu 1992 dohodou mezi prezidenty Chorvatska a Jugoslávie, Franjem Tuđmanem a Dobricou Ćosićem, a Bobetko záhy stanul v čele generálního štábu.
V lednu 1993 velí akci na osvobození území kolem válkou zničeného Maslenického mostu blízko Zadaru, čímž ukončuje dopravní izolaci Dalmácie. Starý generál dobromyslného vzhledu připomínající dobrého vojáka Švejka se tehdy stává jednou z nejpopulárnějších osob v Chorvatsku – jak napsaly jedny noviny: „člověkem, kterého by si každý Chorvat přál mít za dědečka“. Bobetko byl roku 1995 autorem plánů dvou rozhodujících chorvatských operací – Blesku (Bljesak) a Bouře (Oluja), avšak dva týdny před začátkem Bouře byl penzionován. Jak tvrdil později, Tuđman si nepřál, aby mu připadla sláva za konečné osvobození Chorvatska, nýbrž si ji chtěl ponechat pro sebe. V říjnu stejného roku je Bobetko zvolen poslancem za vládní Chorvatské demokratické společenství (HDZ) do chorvatského Saboru, kde jako nejstarší poslanec zůstává do voleb roku 2000, které HDZ prohrálo. Toho roku se Bobetko zapojuje do aktivit sdružení veteránů a penzionovaných generálů chorvatské války za nezávislost (Chorvaty nazývané Vlastenecká válka), kteří novou vládu obviňují ze zrady národních zájmů. Na veřejnosti se začíná hovořit o tom, že by mohl být obviněn za válečné zločiny na základě posloupnosti velení, neboť jeho tehdejší přímí nadřízení, prezident Tuđman a ministr obrany Gojko Šušak, jsou mrtví. V roce 1996 Bobetko napsal knihu memoárů Všechny mé bitvy (Sve moje bitke), v níž odhalil vojenská tajemství a mapy, z nichž je patrné, že se chorvatská armáda angažovala v bosenském konfliktu (což je skutečnost, k níž zatím žádná chorvatská vláda nenalezla odvahu se oficiálně přiznat). Knihu začali používat žalobci v Haagu jako důkazní materiál v žalobách proti bosenským Chorvatům a pravděpodobně i proti Bobetkovi.
Obžalovaný a nemocný
Zprávu o tom, že je proti Bobetkovi vznesena žaloba, zveřejnil jako první týdeník Nacional dne 16. září 2002. O dva dny později týdeník Globus uveřejňuje rozsáhlé interview s Bobetkem, v němž tento tvrdí, že živý do Haagu nejde, že bude klást odpor a že ho z domu mohou vynést pouze mrtvého. Mimo jiné prohlásil: „Jako nejstarší evropský antifašista se ptám sám sebe – copak dovolím, aby mě odvedli do Haagu na špagátě, aby mě soudila ta impotentní Evropa, která prohrála druhou světovou válku za osm dní?“
Žaloba byla uveřejněna 19. září současně s příkazem k Bobetkově zadržení, ale větší část Chorvatů dávala najevo, že generál nesmí být vydán „ani kdyby měli jíst trávu“ – tzn. ani za cenu mezinárodních sankcí. Opozice vzkázala, že žaloba proti Bobetkovi je žalobou proti celé válce za nezávislost, a vláda připomínala, že k žalobě by pravděpodobně nikdy nedošlo, kdyby předchozí vláda HDZ včas potrestala viníky válečných zločinů. Všichni se shodovali, že zločiny v Medaku byly incidentem, a nikoliv plánovanou etnickou čistkou, jak tvrdila obžaloba, a že Bobetko jako tehdejší první muž Chorvatské armády s nimi nemá nic společného. Spojené státy, NATO i Evropská unie podrobili Chorvatsko tvrdé kritice za odmítnutí vydat generála spravedlnosti, kterýžto požadavek podpořil pouze prezident Stjepan Mesić – čímž se postavil proti vládě i opozici. „Jestliže se soudí podle posloupnosti velitelských pravomocí, pak by měl v Haagu skončit jako první Mesić, protože byl v roce 1993 jako předseda parlamentu druhým nejvýše postaveným člověkem v Chorvatsku a roku 1991 jako prezident Jugoslávie byl i formálním velitelem Jugoslávské lidové armády,“ prohlásil předseda nacionalistické Chorvatské strany práva Anto Đapić.
Na důkaz toho, že hodlá s Haagem spolupracovat, se vláda pustila nikoliv do politického, nýbrž právního sporu s mezinárodním tribunálem. Podala stížnost na žalobu s odůvodněním, že některé její části nejsou v souladu se statutem soudu ani s chorvatským zákonem o spolupráci s Haagem, neboť legitimní akce chorvatské armády jsou zde nazývány zločinem a etnickými čistkami. Hlavní haagská žalobkyně Carla del Ponte neustále opakovala, že žaloba může být vyvrácena pouze v Haagu a požadovala generálovo bezpodmínečné vydání. „Bobetko uděluje rozhovory, pohybuje se, je čilý, dokonce i agresivní a skutečně nevidím důvod, proč by nemohl zvládnout cestu do Haagu a objevit se před soudci,“ řekla.
Hra se zdravím
Mezitím se do Bobetkova případu ještě více zamíchala politika. Opozice doufala, že kvůli očekávanému neúspěchu vládní stížnosti budou vypsány předčasné volby, které ji přivedou k moci, a radikální veteránské spolky byly připraveny bránit generála i se zbraní v ruce. Proto byly kolem jeho domu dnem i nocí organizovány nepřetržité hlídky a svoji přítomnost v elitní a lesnaté záhřebské vilové čtvrti dobrovolní strážci vysvětlovali tím, že pouze sbírají kaštany…
Tou dobou se Bobetkův zdravotní stav ještě více zhoršil, avšak generál odmítl odchod do nemocnice z obavy, že by mu tam mohlo být násilně doručeno předvolání. I veteránské spolky bránily odchodu do nemocnice s nadějí, že Bobetka v případě smrti prohlásí mučedníkem, což by ještě dodatečně ztížilo pozici vlády. Čím déle Bobetkův případ trval, tím více se zmenšovala podpora veřejnosti. Jen málokdo si už myslel, že jeden člověk je důležitější než zbylých 4,5 miliónu Chorvatů. Objevila se dokonce otázka, kolik vlastně daňové poplatníky stojí improvizovaná nemocnice v Bobetkově domě. Vláda proto s pomocí představitelů HDZ začala přemlouvat Bobetka, aby odešel do nemocnice, a premiér Ivica Račan dokonce vystavil písemnou záruku, že mu tam nebude doručeno předvolání. Generál nakonec souhlasil a 14. listopadu odešel do nemocnice Dubrava, v níž se léčili – ale i zemřeli – Tuđman a Šušak. „Sběrači kaštanů“ se vytratili z Bobetkova sousedství a ještě téhož dne vláda předala žalobu Župnímu soudu v Záhřebu. Ten 28. listopadu Bobetka prohlásil zdravotně nezpůsobilým k soudnímu řízení, což se stalo hlavní zbraní vlády, které o den později soud v Haagu zamítl její stížnost. V lednu tohoto roku do Záhřebu přijeli soudní lékaři z Haagu, aby prověřili diagnózu určenou chorvatskými kolegy, a jejich nálezy se stále očekávají.
Bobetko se mezitím stal pro chorvatskou veřejnost okrajovým tématem a 84. narozeniny tohoto symbolu chorvatské Vlastenecké války přešla média prakticky bez povšimnutí.
Úspěch „komunistů“
Pokud bude Bobetko nakonec definitivně prohlášen zdravotně nezpůsobilým, bude to velký úspěch současné chorvatské vlády ve vztahu k opozici a ultrapravicovým veteránským sdružením, která ji obviňují z podřízeného vztahu vůči mezinárodnímu společenství. Ukáže se totiž, že „komunisti“ – jak se jim posměšně přezdívá – jsou úspěšnější při obraně Chorvatů před haagským tribunálem, než vláda předchozí. Zatímco vláda HDZ vydala Haagu kolem 30 bosenských Chorvatů, dnešní vláda nevydala nikoho. Ze tří obviněných generálů Chorvatské armády je Ante Gotovina na útěku, Rahim Ademi se dobrovolně vzdal (načež mu bylo umožněno hájit se na svobodě) a Janka Bobetka zřejmě před soudem zachrání stáří a špatné zdraví.
Právě v době, kdy se nacházel v dobrovolném domácím vězení, vydal generál knihu A přeci Sáva teče k Záhřebu (Sava je ipak potekla prema Zagrebu), v níž sebral své rozhovory a veřejná vystoupení za posledních dvanáct let. Její titul je parafrází Titova výroku po porážce Chorvatského jara, že spíše Sáva bude téct k Alpám (tj. proti proudu), než že Chorvatsko dostane vlastní armádu. Jedním z těch, kteří se Titovi postavili, byl právě Bobetko. Kniha patří k nejčtenějším v Chorvatsku a Bobetko za ni obdržel i jednu literární cenu. Přestože žaloba přispěla ke zhoršení jeho zdraví, Bobetkovi možná ke konci života přinese i literární slávu.