Gruzie pod novým praporem

Jan Kravčík

Změna jakékoli státní vlajky vyvolá celosvětové diskuze většinou pouze ve vexilologických klubech. V případě Gruzie však diskutují i političtí analytici. Nový prezident Micheil Saakašvili totiž nechal tradiční vínovou vlajku s černým a bílým proužkem z roku 1917 nahradit praporem své strany, Gruzínského národního hnutí, jež získalo moc při nekrvavém převratu v listopadu loňského roku. Znepokojení vyvolává historická zkušenost – nejen Gruzínci vědí, že unifikace stranických a státních symbolů zpravidla oznamuje zánik politické svobody a pluralismu.

Když 23. listopadu 2003 dav občanů demonstrujících svou nespokojenost se znovuzvolením zdiskreditovaného prezidenta Eduarda Ševardnadzeho vtrhl v Tbilisi do budovy parlamentu, západní média sledovala tuto i následné události s napětím i nadějemi. Protože svět miluje symboly, zrodila se tzv. Růžová revoluce. Zlý starý autokrat, dinosaurus sovětské partijní školy, jenž v duchu regionální tradice zfalšoval volby ve svůj prospěch, odstoupil a na jeho místo usedli mladí, prozápadně orientovaní politici. V nadšeném aplausu světové veřejnosti zanikl fakt, na který upozorňovaly jen některé nevládní organizace, totiž že nový prezident Saakašvili byl zvolen 96 % hlasů. Zatímco v případě Ševardnadzeho a jeho 95 % pozorovatelé OBSE a Rady Evropy bili na poplach, nyní jejich představitelé výsledek voleb schválili bez průtahů.

„Potřebujeme vlajku, která ztělesňuje naše vítězství. Toto je symbol, pod nímž gruzínský národ vybojoval své první vítězství, které s radostí sledoval celý svět a nazval jej Růžovou revolucí.” Tato slova pronesl Zurab Žvania, někdejší Ševardnadzeho fámulus a předseda parlamentu. O tom, že Růžová revoluce byla průhledným palácovým převratem, svědčí i to, že se Žvania stal Saakašviliho „ministrem státu”, tedy de facto premiérem. Jeho výrok naznačuje, že vlajka jednoho politického subjektu symbolizuje vítězství celého národa. Znamená to snad, že příznivci stran, které zpochybnily legitimitu převzetí moci Saakašvilim a Žvaniou, jsou z tohoto celku vyčleněni? Několik disidentů, kteří podporovali Saakašviliho ještě ve funkci ministra spravedlnosti (z níž odstoupil loni v srpnu poté, co předložil obvinění z korupce proti Ševardnadzemu a jeho rodině), již rozpoznalo nové nebezpečí. „S tímhle nemohu souhlasit. 4. ledna jsem volil prezidenta, ne císaře,” řekl ke změně státní vlajky David Koguašvili z opoziční strany Nová práva a dodal: „Nenechme se zmást – je to stranická vlajka.” Aktivistka Nana Kakabadze zase vyzvala Spojené státy (silného spojence nového režimu), aby Saakašvilimu měřily stejným metrem jako jeho předchůdci.

Strach z možného porušování práva totiž vyvolává i Saakašviliho „velkohubá” rétorika plná výhrůžek a silných slov. Ghia Nodia, ředitel katedry politologie na tbiliské univerzitě Ilii Čavčavadzeho upozorňuje na všeobecně panující obavy, že nový prezident je příliš konfliktní, emotivní a poněkud „neorganizovaný”. A jeho slova o „jednotném národě”, jehož nepřátelé budou „nemilosrdně zničeni a vymýceni” znějí mnohým nebezpečně povědomě.

Jednota strany, státu a národa je klasickým požadavkem většiny totalitních režimů. Zůstaneme-li u heraldicko-vexilologického diskurzu, změna státních insignií v souvislosti s – pohříchu násilnými – změnami na politické scéně je takřka běžnou praxí v afrických zemích. V Evropě, do níž Gruzie pod novým praporem podle Saakašviliho slov směřuje  – což dokládala vlajka EU, ostentativně vlající vedle nové gruzínské zástavy při prezidentově inauguraci – však něco takového obvyklé není. Pro Evropany totiž nejznámějšími stranickými symboly, jež se dostaly na státní vlajku, zůstávají hákový kříž a srp a kladivo.

Přejme Gruzii do budoucna jen to nejlepší. Nezapomínejme ale na varovná mementa historie. Ta má totiž – jak všichni víme – nepříjemné tendence se opakovat.