Stanislav Vejvar
Jasné a nekompromisní hájení českých zájmů a českého historického státního práva na půdě říšské rady ve Vídni vyneslo Karla Kramáře do čela tehdejší české politiky. Jeho politika v Rakousku-Uhersku měla svou užší českou a širší slovanskou dimenzi. Dr. Kramář byl celou svou politickou osobností realista. Začátkem 90. let 19. století se s Josefem Kaizlem a T. G. Masarykem sešel v mladočeské straně, aby v ní uplatňoval zásady realistického hnutí, které se svými, výše uvedenými, kolegy hlásal (součástí realistického programu mj. bylo zavedení všeobecného volebního práva, zeslabení centralismu ve prospěch autonomie jednotlivých částí mocnářství apod.). Avšak hned jak Kramářovo politické snažení dostalo pevný podklad a rámec v politické straně mladočechů, rozchází se s TGM, který z někdejšího realismu vytváří svébytný politický program. Roku 1900 dokonce prof. Masaryk zakládá vlastní Českou stranu lidovou, přezdívanou též realistická či lidovopokroková (na Moravě). Po splynutí s částí Radikálně pokrokové strany Aloise Hajna dochází r. 1906 k přejmenování Masarykovy strany. Politická skupina realistů od této doby nese název Česká strana pokroková.
Pokud nazývám dr. Kramáře realistou po r. 1900, pak má toto označení obecnou platnost bez bližšího ideologického určení. Bylo by omylem pokládat Kramáře za přívržence Masarykovy realistické strany. Kramář sám prohlašoval, že jeho politika byla vždy realistická ve smyslu střízlivého přístupu k politické skutečnosti. Programovou součástí této realistické politiky za Rakouska byla idea novoslovanství, dnes nepříliš frekventovaný termín. Pokud jej oprášíme, zjistíme, že jeho funkčnost či nefunkčnost nelze posuzovat podle doby, ve které nyní žijeme. Novoslovanství bylo naplněno idealismem a vlastenectvím, jež mohou být dnešnímu průměrnému pozorovateli mentálně těžko přístupnými.
V zájmu objektivity je nutné uznat, že protirakouský odboj za 1. světové války nebyl názorově a ideologicky jednotný. Každý z čelných představitelů Maffie, stejně jako pozdější delegáti ženevské konference v říjnu 1918, nebo členové Národního výboru byli příslušníky různých politických stran, od státoprávních pokrokářů, přes národní sociály, realisty, agrárníky, mladočechy až ke staročechům. Karel Kramář, člen Národní strany svobodomyslné (mladočechů), měl s novoslovanstvím úspěch hlavně u členů své strany. Novoslovanská doktrína měla svůj praktický dopad hlavně na utužování vztahů s jinými slovanskými národy v Evropě. V tom spočívala hlavní role, jakou hrálo novoslovanství v přípravách na národní osamostatnění. Vazby našich politiků na evropské slovanské politické kruhy se rozvíjely napříč politických českých stran. Novoslovanství bylo pouze jakýmsi organizačním, zejm. duchovním rámcem pro stýkání zástupců těch slovanských politických stran, které věřili v de facto Kramářův program slovanského sjednocení za předpokladu zachování státních a kulturních individualit jednotlivých slovanských národů, Čechů, Slováků, Poláků, Srbů, Chorvatů, ad. Kramář si novoslovanství nepředstavoval jako slepou kolej, která měla končit v carském despotismu a ruské pravoslavné hegemonii. Nejednalo se o imperiální supremaci Ruska nad ostatními slovanskými národy.
Cílem novoslovanů jakožto stoupenců mezinárodněpolitické teorie nebyl žádný panruský východní mysticismus tak, jak jej formulovali staroslované, tj. starší panslavistická ruská generace Kirijevského a Chomjakova, kteří hovořili o nutnosti sjednotit všechny Slovany pod vládou ruského cara a v pravoslavné církvi. S tímto hegemoniálním náhledem se Kramář rozhodně neshodoval. Přál si mít Rusko jednotné, velké, ale také národní a demokratické, tj. Rusko přející občanská práva všem svým národům, zejm. slovanským Polákům a Malorusům (Ukrajincům). Panslavistické panruské hledisko Kramář nekompromisně překryl požadavkem rovnosti všech Slovanů. V podobně idealistickém – netvrdím že zároveň realistickém – duchu odmítl spekulovat v novoslovanském programu o plánech na tzv. kulturní sjednocování Slovanů v pravoslavné církvi. Zásada svobody slovanských národů, formulovaná Kramářem v poznamenaném souheslí „rovnost, volnost, bratrství“, měla zaručit zachování a rozvoj individuálních kultur. Kramář byl schopen, ve jménu boje za rovná práva všech Slovanů, kritizovat i Rusko. Ruskému režimu, který nerespektoval program a tužby ruských Poláků, roku 1910 opakovaně dr. Kramář vzkázal: „Není Slovan, kdo Slovany utiskuje.“ Jeho náklonnost k Rusům, daná mj. také jeho sňatkem s Ruskou Naděždou Nikolajevnou Kramářovou, nebyla bezmezná.
Rusko mělo hrát v Kramářově novoslovanské budoucnosti roli arbitra ve vzájemných sporech menších slovanských národů a hlavně silného ochránce svobody těchto národů. Ač se tato důvěra v Rusko může dnes jevit naivní, nesmyslná nebo protismyslná, v podmínkách Rakouska-Uherska na začátku 20. století existovala mezi Čechy hluboká nespokojenost s tím, jak Vídeň ustupuje Berlínu. Přirozený činitel, který měl situaci vyrovnat, představovalo v myslích mnoha českých politiků Rusko cara Mikuláše II. Tak se zrodil novoslovanský program, který měl vytvořit v Rakousku klima vyrovnání Slovanů s Němci a Maďary. Proti Rakousku se hrot novoslovanství obrátil až s postupující deziluzí dr. Kramáře a jeho zklamáním ze spolupráce s rakouskou vládou. Do roku 1908 byl Kramář zcela loajálním rakouským politikem, stojícím na principech zachování a rozvoje rakousko-uherského soustátí.
Idea novoslovanského hnutí neměla za svůj základ ruský carismus, spíše argumentovala potřebou uplatnění novodobé demokracie, přitom se ale nevzdávala nacionalismu, jenž Kramář pokládal za samozřejmou součást svého slovanského programu a programu mladočeské strany. Český nacionalismus se v Kramářově pojetí novoslovanství měl údajně projevit hlavně v tom, že toto hnutí povedou Češi, které pokládal za kulturně a hospodářsky nejrozvinutější slovanský národ [1]. Při čtení Kramářova spisu Na obranu slovanské politiky, obhajujícího myšlenky slovanství před 1. svět. válkou a během ní, zjišťujeme, že novoslovanství nebylo v pravém slova smyslu ideologií. Ve svých prvopočátcích bylo pouze metodou práce pro slovanské sblížení. Kramářovi by v Rakousku neprošla slovanská politika, jejímž cílem by byl otevřený separatismus rakouských Slovanů a volání po jejich připojení k Rusku, ať už by se to dělo formou vyhlášení nezávislého Českého království nebo přímým spojením s carskou říší.
V novoslovanství neexistoval Čech jako izolovaný jedinec, nýbrž jako člen velké rodiny slovanských národů. Některé principy, doktríny a teze zastarávají ještě před svým zrozením. Novoslovanství však uvedl v život cílevědomý člověk s právnickým vzděláním a s širokým rozhledem v politice a ekonomii, muž se zahraničními kontakty a s pevným postavením v domácí politice – dr. Karel Kramář. I když jeho plány zůstaly pouze snem, podařilo se mu ke společnému stolu dovést dohromady na dvou slovanských sjezdech Poláky, Rusy, Čechy, Slováky, Slovince ad. Byl položen základ pro komunikaci mezi Slovany, kteří dostali pocit politické sounáležitosti. Organizátoři novoslovanského hnutí hodlali vytvořit prostředí reálné opozice proti pangermanismu. Celá aktivita kolem novoslovanské politiky, jíž byl Kramář motorem, se za 1. republiky odrazila v zakládání různých družebních slovanských podniků, pojišťovem, spolků apod. aktivit. Dobré vztahy ČSR k Jugoslávii ve 20. a 30. letech 20. století měly svůj původ již na počátku novoslovanského hnutí.
V podmínkách rakouského státu stál Karel Kramář před zásadní otázkou: Jak dosáhnout vyrovnání Čechů a Slovanů vůbec s Němci a Maďary v habsburském soustátí? Jaký adekvátní prostředek použít k získání potřebné politické síly k prosazení politických a kulturních práv rakouských Slovanů? Kramář si odpověděl po svém. Český program se musí stát součástí programu celoslovanského, nejprve v Rakousku, pak v celé Evropě. Rakouští Slované, o které se Kramářovi logicky jednalo v první řadě, měli najít společnou cestu především v rakouském parlamentu. Podhoubím pro slovanské sjednocení měla být kulturní a hospodářská solidarita. Jedním z takových projektů byl návrh na zřízení slovanské banky, kterým Kramáře v jeho snahách předešel jeho přítel Slovinec Ivan Hribar.
Myšlenka o nutnosti účinné spolupráce s rakouskými i nerakouskými Slovany vedla k hledání dorozumívacích cest s ostatním slovanským světem. Na slovanských sjezdech se vytvářelo prostředí vhodné pro rozvoj spolupráce nejen mezi politickými slovanskými skupinami. Program novoslovanství formuloval koncem roku 1907 dr. Kramář. Ve dnech 12. – 17. 7. 1908 se v Praze konal Přípravný slovanský sjezd, který implikoval celkovou nepřipravenost novoslovanského hnutí, neboť sjezd se nestal řádným reprezentativním orgánem novoslovanského směru. Přesto sjezd zaznamenal zásadní posun v dosavadní slovanské politice. Ústy předsedy ruské delegace Krasovského na sjezdu totiž Rusové poprvé prohlásili za závazný princip rovnoprávnosti a svobodného národního rozvoje každého slovanského národa. Delegáti sjezdu byli svědky historického aktu, když přihlíželi tomu, jak si Rus Krasovský podal ruku s hlavním představitelem ruských Poláků Romanem Dmowským.
Druhý sjezd proběhl v bulharské Sofii v červenci 1910. Důsledky sjezdu nebyly pro Čechy až tak zajímavé, neboť tématickým těžištěm jednání se stal Balkán. Sofijský sjezd položil základ pro srbsko-bulharskou dohodu, která r. 1912 vyústila ve spojenectví obou států proti Turecku.
V koncích své slitovné politiky s Rakouskem (po anexi Bosny a Hercegoviny r. 1908) si Kramář kladl otázky po smysluplnosti či nemožnosti naší další existence v multinacionálním Rakousku-Uhersku. V době před vypuknutím 1. světové války v létě 1914 se dokonce zabýval nabídkou ruskému carovi, v níž by za celý národ vyslovil přání stát se součástí Ruské říše jako autonomní Království české. Při tomto krajně rusofilním názoru, který byl vybičován v Krámařově nitru díky nepoctivé zahraniční politice Rakouska vůči Rusku, však dr. Kramář nesetrval dlouho. Opět se vrátil k myšlence uskutečnění českého historického státního práva, i když konečnou metou nebyla dosud nezávislá republika československá. Nabídka na začlenění Českých zemí do ruské říše neměla nic společného s demokraticky a svobodomyslně pojímaným programem novoslovanství, jenž byl založen na myšlence rovnosti a suverenity slovanských národů. Krátké předválečné odchýlení od původního novoslovanského programu neznamenalo v žádném případě hluboký přeryv v Kramářově dosavadní politice, neboť se k novoslovanství opět záhy vrátil a na jeho základě začal budovat program slovanské emancipace v Rakousku poté, co se rozloučil s možností dalšího setrvání při státně loajálním prorakouském programu.
Kvůli rusko-polské řevnivosti a ochlazení předválečných vztahů Bulharska se Srbskem skončilo na mezinárodní úrovni novoslovanství neúspěchem. Vše, co z všeslovanských ideálů zbývalo, zůstalo zakonzervováno pro budoucí snahy českého odboje v zahraničí, zejm. v Rusku. Novoslovanský program nabyl na aktuálnosti kupř. s misí Josefa Düricha do Francie a Ruska během 1. světové války a posléze samozřejmě v čs. legiích. Dr. Karel Kramář po první světové válce přičítal novoslovanství primární zásluhu na vzniku samostatného Československa. Jak se tehdy vyjádřil [2], bez upřímného slovanství, které se v praxi projevilo mj. tím, že Rusové Čechům umožnili vybudovat základy vlastního vojska, by nebylo 28. října 1918.