Kosovo je zcela jiný případ Rozhovor s Bajramem Rexhepim – poslancem a bývalým premiérem Kosova

Přemysl Vinš

Dne 25. září proběhla v Praze beseda Rady pro mezinárodní vztahy na téma Transformace Balkánu na cestě do Evropské unie. Jedním z diskutujících byl také pan Bajram Rexhepi, kosovský předseda vlády v letech 2002–2004. Panu Rexhepimu jsme u příležitosti jeho pražské návštěvy položili několik otázek. Bajram Rexhepi se narodil 3. června 1954 v severokosovské Mitrovici. Vystudoval lékařskou fakultu Prištinské univerzity a do roku 1990 pracoval jako chirurg. Poté vstoupil do Demokratického svazu Kosova (LDK), kde setrval do druhé půli 90. let, kdy se přidal ke Kosovské osvobozenecké armádě (UÇK). V jejích řadách působil jako lékař. Po skončení války v roce 1999 se stal starostou jižní části Mitrovice. Ve volbách do kosovského parlamentuv roce 2001 byl zvolen poslancem za Demokratickou stranu Kosova (PDK). V dubnu 2002 byl jmenován kosovským premiérem. Dnes je poslancem za PDK a členem parlamentní Komise pro mezinárodní spolupráci a evropskou integraci. Je ženatý a má dceru.

Jste členem Komise pro mezinárodní spolupráci a evropskou integraci kosovského parlamentu, proto se vás nejprve chci zeptat na otázku konečného statusu Kosova. Zdá se, že kosovská strana vyhlásí po 10. prosinci nezávislost. Myslíte si, že není možné najít se srbskou stranou východisko, které by bylo přijatelné pro obě strany?

Máte pravdu, vyjednávání budou ukončena 10. prosince. Můžeme během nich dojít k dohodě, tou je pro nás ovšem plán, který vypracoval zmocněnec Martti Ahtisaari a který kosovský parlament přijal. Nejedná se sice o nijak skvělý dokument, je však minimem, které odpovídá zájmům Kosovanů. Jsme připraveni přijmout podmínky, které srbské komunitě zajistí ty nejvyšší standardy. Naším cílem je především stabilita v oblasti. I vzhledem k Ahtisaariho dokumentu jsou tato současná jednání vynucená, neboť nemáme a nevidíme prostor k uzavření kompromisu. To, co je vynucené, nemůže mít úspěch. Očekáváme tedy, že vyjednávání skončí bezvýsledně. Potom budou následovat další kroky, mezi nimiž jistě je i vyhlášení samostatnosti. V případě, že se Radě bezpečnosti nepodaří přijmout novou rezoluci, musíme vyhlásit nezávislost. Tu, jak doufáme, uznají USA a některé země EU.

Dne 28. září se setkají obě vyjednávací skupiny a kosovští představitelé chtějí srbské straně nabídnout dohodu o dobrých sousedských vztazích mezi dvěma nezávislými státy. Lze očekávat, že Srbové budou proti této dohodě. Není tento kosovský návrh symbolickým aktem, kterým chce Kosovo světu ukázat jen svoji dobrou vůli?

Ano, kosovská strana tím ukazuje svoji dobrou vůli a může to být považováno za symbolický akt. Je to mírová smlouva, která musí přijít po definování statusu, protože konfliktní stav musí skončit jedině uzavřením mírové dohody. Je to krok dobré vůle z kosovské strany, tím ovšem nechci říct, že budou amnestováni váleční zločinci – to je v kompetencích soudního tribunálu v Haagu. Obecně se jedná o smlouvu mezi dvěma národy, které spolu v mnoha oblastech musejí spolupracovat. K tomu je tento krok nutný.

Političtí představitelé Kosova opakují, že jen nezávislé Kosovo může garantovat stabilitu v regionu. Někteří analytikové se naopak obávají, že nezávislý kosovský stát bude mít špatný vliv na stabilitu Bosny a Hercegoviny. Podle premiéra Republiky Srbské Milorada Dodika nezávislost Kosova odstartuje v Bosně a Hercegovině politický proces, který bude těžké kontrolovat. Proč podle vás nebude nezávislé Kosovo nebezpečným precedentem a zdrojem destabilizace Balkánu?

Ani velká část mezinárodního společenství nemá jinou alternativu pro mír a stabilitu v regionu než je samostatnost. Kromě toho se stále zdůrazňuje, že kosovský případ je zcela jedinečný. Také historicky… Pro ukončení ozbrojeného konfliktu byla do Kosova poslána mírová mise, která rezolucí č. 1244 připravila mandát pro pozdější vyřešení jeho statusu. Přítomnost jednotek KFOR a další věci jsou velmi specifickými záležitostmi, které z Kosova dělají tento zvláštní případ. Problém Republiky Srbské, Katalánska či Baskicka nesouvisí s Kosovem, neboť se jedná o zcela jiné případy.

Získá-li Kosovo nezávislost, jaká bude jeho politika vůči problémům Albánců v jižním Srbsku a v dalších zemích, kde Albánci žijí?

Jako většina politických stran v Kosovu jsme i my pro dosažení stavu, který bychom mohli nazvat kompromisem. Přijali jsme podmínky, za kterých lze vybudovat z Kosova demokratický stát, a respektujeme teritoriální integritu jak Srbska, tak Makedonie. A občané Preševské doliny jsou občany Srbska. Požadujeme však, aby byla respektována jejich práva stejně jako práva Srbů v Kosovu. Máme povinnost těmto Albáncům pomáhat co se týče například zdravotnictví či vzdělání, ale rozhodně nebudeme intervenovat v případech, které by mohly ohrozit suverenitu Kosova.

Myslíte si, že je reálná spolupráce kosovských Srbů s kosovskou vládou a institucemi? Co konkrétně může udělat kosovská administrativa pro Srby, aby jim zajistila bezpečnost? Je reálné, že většina Srbů nakonec uzná Kosovo jako svůj stát?

Toto je velmi delikátní záležitost. Srbská komunita je rozdělena a nachází se na jakési křižovatce. Současní srbští politici v Kosovu jsou nástrojem srbské politiky v Bělehradě. Veřejně ohlásili, že se nehodlají integrovat do kosovských institucí, na druhé straně je mnoho nových srbských politických stran, které se hodlají účastnit voleb. Myslím, že většina Srbů nakonec bude souhlasit s privilegii, která jim nabízí Ahtisaariho plán. Domnívám se, že tento plán zajišťuje nejvyšší standard lidských a etnických práv v Evropě. Kosovská strana s ním souhlasí a jsme připraveni jej uvést do praxe.

Narodil jste se a žil v Mitrovici – v rozděleném městě. Můžete nám stručně říct, jaká je dnes v tomto městě situace? Existují některé oblasti, ve kterých Albánci se Srby spolupracují?

Momentálně je město rozdělené a panuje tu status quo, který trvá již od konce války. Vyjednávací skupina připravila návrh dohody, která by měla řešit problémy rozděleného města. Již jsme navrhli, aby byla Mitrovica uspořádána jako jedno město se dvěma komunami – severní, kde žijí převážně Srbové, a jižní, kde převažují Albánci. Momentálně neprobíhá žádná spolupráce a kontakty mezi oběma částmi jsou velmi řídké. Přesto jsme přesvědčeni, že za podpory mezinárodního společenství bude v budoucnu spolupráce mezi oběma komunitami možná. Jsou oblasti, kde lze společnou cestu najít – řešení problémů se zásobováním elektřinou, vodou, s budováním infrastruktury, veřejných služeb a multietnických hospodářských projektů. Zde můžeme spolupracovat.

Původním povoláním jste lékař. Proč jste se rozhodl pro vstup do politiky?

Jsem chirurg a jako vlastenec a intelektuál jsem chtěl přispět ke svobodě svého národa. To jsou důvody, proč jsem nejprve vstoupil do LDK, kde jsem byl od začátku 90. let. Od roku 1996 jsem působil jako chirurg v UÇK. Operoval jsem a svojí prací jsem chtěl pomoci uskutečnit svůj sen, aby budoucí generace mohly žít svobodně. Byla to velká oběť, kterou jsem já i další intelektuálové přispěli.

Jaký moment byl pro vás během působení v UÇK nejhorší, nejnebezpečnější? Kde během války žila vaše rodina?

Moje rodina nebyla v centru válečného dění. Později, ještě před bombardováním, se přesunula do Makedonie a poté do Švýcarska k příbuzným. Já jsem byl celou dobu ve válce, ve které jsem zažil velmi těžké chvíle. Zažil jsem granátové útoky a několikrát jsem se ocitl v ohrožení života. Ale naštěstí, díky své vůli a asi i vůli boží – nejsem silně věřící – jsem zůstal naživu.         

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *