V únoru letošního roku se konalo vyhlášení výsledků 7. ročníku překladatelské soutěže z ukrajinštiny do češtiny. Překládala se povídka současné ukrajinské spisovatelky Maryny Ješčenko s názvem Deset tisíc osm set dvacet sedm (Десять тисяч вісімсот двадцять сім) ze sbírky Dobrá paměť. Sešlo se 24 překladů a hodnotící komise ve složení Hana Linhartová, Tereza Chlaňová, Radana Merzová a Monika Ševečková udělila jedno první místo, jedno druhé místo, dvě třetí místa a čestné uznání. Druhé místo získala právě Nataliia Savchenko, jejíž překlad zde zveřejňujeme.
Více informace o soutěži viz: www.ukrajiniste.cz. (https://ukrajiniste.cz/2026/02/zname-viteze-prekladatelske-souteze-z-ukrajinstiny-do-cestiny/)
Do smíchu jí nebylo. Spíš do pláče. Ráda by to probrala s kámoškami, dokonce se jim pochlubila, ale s těmi je to složité, ať už je máte nebo ne. Vika umí realisticky zhodnotit situaci a poblíž široko daleko žádní Ukrajinci, nebo spíš žádné Ukrajinky, které by mohla považovat za kamarádky, stoprocentně nejsou. A když řekla „stoprocentně“, tak to fakt bylo stoprocentně. Co na to říct? Účetní se nezapře.
Vika se dívala na doručenou zprávu. Oddalovala od sebe telefon, pak si ho přibližovala, až se ho málem dotýkala nosem: no ne, opravdu jí napsal Vova. To jsou ale věci!
Teprve po sedmi minutách ji napadlo si přečíst, co jí bývalý vlastně píše. Nejdřív si myslela, že stačí už jen to, že od něj dostala zprávu. Ale kdepak: trápení už bylo dost. Rozhodla se pro přídavek. „Čau. Jak je? Žiješ?“ „Ha-ha-ha! No a co když ne, pak už je fuk, jak mi je?“ Aspoň „čau“ napsal lidskou řečí, a ne rusky, jako dřív, když se předváděl. Co je mu vůbec do toho, jestli je naživu nebo ne? „Jdi se bodnout! Snad si nemyslíš, že jsem na všechno zapomněla? Na tu mikrovlnku, kterou sis odnesl po rozvodu, nezapomenu nikdy!“
Imaginární Vova se vydal na cestu, ale sotva obešel dům, ve kterém Vika bydlí, kolem dokola. Beztak se ta jeho debilní trajektorie jen málo podobala kruhu.
„Co máš za lubem, ty parchante?“ přemýšlí Vika. Rozhodne se neodpovídat, ale ne proto, že by byla uražená nebo že by tím chtěla urazit jeho – to ani v nejmenším. Akorát to, jestli žije, se dá poznat z jejích každodenních postů. Co se týče otázky „Jak je?“ – no, na to se už odpovídá hůř.
Vika se zvedne z postele a začne se oblékat, aby si mohla zajít do obchoďáku. Včera dostala dávku, takže může prošmejdit obchody. Otřesnou bundu si vzala v charitě. Troje tenisky taky tam. Dokonce i kalhotky byly odtud: nové, seprané – bylo to jedno. Ale podprsenku, tu musí mít novou. Týden před válkou a dva před evakuací si koupila v Kyjevě novou podprsenku. Pak, když jela vlakem ze Lvova, si na to vzpomněla a rozhodla se, že všechno dopadne dobře, když už se ukázala být tak prozíravá. Prozíravá, to určitě: před válkou všechny svoje úspory dala za roční permanentku do fitka a musí uznat, že tam fakt chodila každý den. Nicméně to „každý den“ trvalo jen asi týden, proto nebudeme dělat předčasné závěry.
Faktem ale je, že toužila zhubnout jako umanutá, protože se domnívala, že za její nadbytečná kila mohl Vova a že to byl právě on, kdo ji tak vykrmil. Zřejmě proto, aby ho za žádných okolností neopustila. Jenže ona se odhodlala a nechala ho. Další krok je zhubnout.
Uplynulo několik měsíců v evakuaci. Adriana, u které Vika bydlela, jí nechala k večeři plný talíř guláše s těstovinami a vzkaz, že za to, jak je Vika podvyživená a katastrofálně zhubla, prý může jen ona, a že teď na ni dohlédne. Tehdy Vice najednou došlo, že permanentka do fitka konečně zabrala. Samozřejmě ne samotná permanentka, ale dosažený výsledek stál za všechny prachy, které do ní vrazila.
Těch peněz ale Vika nelitovala. Uvažovala nad tím, jaké měla štěstí, že ji sklátil koronavirus a že se nemohla přihlásit ještě i na kurz angličtiny. Tady Vika obvykle nezachází do detailů a vyhýbá se skutečnosti, že ji všichni přátelé celý týden přemlouvali, aby se evakuovala: „Tvůj dům se nachází vedle vojenské základny, vždyť tě oddělají, na to vem jed!“ Jenže ona tvrdohlavě odmítala odjet, dokud je nemocná, aby nenakazila nikoho dalšího. Dalo by se to považovat za hrdinství, nebýt toho, že týden před invazí, když už byla nemocná a věděla o tom, si klidně chodila do fitka.
Teď ovšem jedla těstoviny s gulášem, a i přesto, že nesnědla ani třetinu, si uvědomila, že to stačilo. Adriana nemá pravdu, protože se Vika skutečně neomezuje v jídle. Akorát sní několik soust a cítí nepřekonatelnou únavu. Ano, únavu, a právě proto už pak nejí.
Ne, necítí se zesláblá kvůli tomu, že málo jí: stejně jako dřív chodí každý večer na procházky, stejně jako dřív tahá obrovský vysavač z prvního patra do přízemí a zpátky. Ani nepadá pod jeho tíhou. Zkrátka žije obyčejný život uprchlíka.
Nenápadně dala misku stranou a šla do koupelny. No jo, byla tam váha. Pochopitelně to nebylo poprvé, co si jí Vika všimla, ale před tím se ji neodhodlala použít, protože nevěděla, jestli smí. Ve skutečnosti si prostě nakázala: všechno, co by ji mohlo rozesmutnit, ať táhne ke všem čertům. Proto se směrem k tomu přístroji ani nedívala. Ale teď se svlékla, stoupla si na váhu a zjistila, že zhubla sedmnáct kilo. Otočila se k zrcadlu a užasla: měla hrozně, ale hrozně povislá prsa. Jak to, že si toho nevšimla, když se den co den ráno oblékala?
Nedá se nic dělat: dávka je vyplacena, kozy jsou povislé, tím pádem si musí koupit novou podprdu. A jako by toho měla málo, ještě jí Vova napíše: „Jak se máš?“ No, přece se mu nebude chlubit: „Ne, drahoušku, už nejsem ta tlustoprdka, kterou jsi nechal. Kvůli válce jsem zhubla a teď mám prsa o dvě čísla menší!“ Ne, nic podobného nemohla ani vyslovit už jen proto, že on ji nenechal. Akorát jejich vztah, jak obvykle říkávala po rozvodu, vyšuměl.
Jednou jí v povznesené náladě nabídl, aby prodali byt, ve kterém bydleli, a koupili dvoupokojový. Prý už je čas myslet na dítě. Jako by ji bičem práskl: hned byl oheň na střeše. Ne, takhle to nepůjde. Tenhle jednopokojový byt zdědila po babičce, ještě než se vdala, takže je to její soukromý majetek, a ať si Vova nechá zajít chuť. Pokud by ho prodali a koupili nový, pak by ten nový byt byl ve společném vlastnictví. No tohle jí ještě scházelo!
„Vážně?“ zasmál se Vova. „A co dítě?“
Žádné dítě se ale nekonalo. Nechtělo k nim. Nedařilo se jim to. Vika naléhala na Vovu, ať si zajde na kliniku a nechá se tam vyšetřit, aby se zjistilo, co mu je. On ale trval na tom, že je v pořádku a že do podobných institucí ani nepáchne. Nakonec to nevydržela a šla na gynekologické vyšetření sama. Lékařka jí řekla, že je v naprostém pořádku, až na polyp v děloze, kvůli kterému nemůže otěhotnět. Toť vše. Takže se objednala na operaci, ale Vovovi o tom neřekla.
Teprve po hysteroskopii mu zavolala: „Přijeď, vyzvedni svého chudáčka malého. Už je všechno v cajku.“ „Zaprvé nejsi maličká, zadruhé netuším, co je v cajku, a zatřetí já jsem ti už před měsícem řekl, že dvacátého – a to je dnes! – máme v práci důležitý firemní večírek.“ Tak nějak si přetlumočila ticho v telefonu a pak jeho přiškrcené: „Nemůžu. Promiň.“
Blížily se Vánoce a Silvestr – svátky, kdy se urovnávají všechny spory. „Ale ne, můj byt není na prodej.“ Vika do Vovy rýpala jak oprávněně, tak i bezdůvodně, a když hrdě oznámila, že to tak dál nepůjde, ukázalo se, že Vova už stojí na prahu a odepíná přívěšek ze svazku klíčů od jejího bytu. Odepnul ho, sebral tašku a „šel o dům dál“. I když Vova rád přistoupil na rozvod, rozhodnutí patřilo jí. Tím spíš se radost manžela zdála být nemístná.
Každopádně jí už nezáleželo na vhodnosti či nevhodnosti jeho chování: už je s konečnou platností „ex“, tak co na tom sejde?
Rozvod proběhl začátkem února. Vika Vovovi jen nerada dovolila vstoupit do jejího bytu, aby si odnesl svých pár švestek. A k tomu i společně pořízenou mikrovlnku. Arrivederci, debile! I když za debila Vovu nepovažovala.
V obchoďáku vyřadila v první řadě světlé podprsenky. Ne kvůli ceně nebo kvalitě, ale aby zúžila výběr. Když už se výběr zúžil natolik, že by se na té pomyslné šňůrce dalo oběsit, spokojila se s „tou černou“. Ta velikost jí přišla špatná. Ale co na tom záleží, když ani netuší, jakou zrovna má? Vyzkoušela všechno, co tam bylo, a už v duchu proklínala všechny ty hadry, když se najednou objevila prodavačka a poskytla jí pár dobrých rad. To Viku částečně vrátilo do reality, poměrně rychle si našla podprsenku ve své velikosti a koupila si ji.
„Teď můžu odpovědět Vovovi,“ rozhodla se Vika. A s překvapením se přistihla, že ji přešla chuť plácnout mu něco zlého a uštěpačného. Pravda je, že něco takového člověka napadne na první dobrou. „Mám se dobře, koupila jsem si novou podprsenku.“ Ne, to není ono. „Jsem na Slovensku. Paráda. Co ty?“ Ježíši, co to je za bláboly? Jak se Vova dozví, že si koupila novou podprsenku, a to nejen tak, ale protože zhubla? Pokud ale napíše, že je v zahraničí a zhubla, vyzní to, jako že je chuděra o hladu. Ať přemýšlela a vymýšlela, jak dlouho chtěla, nakonec mu poslala jednoduché: „Žiju. Co ty?“
Žiju a co ty? Teď Vika neustále kontrolovala, kdy Vova konečně bude online a odpoví jí. Neměla žádné pochyby, že napodruhé jí napíše něco jízlivého. Ona ale není žádná blbka a tentokrát se bude mít na pozoru! Podívejme se na něj, chtěl jí prodat babiččin byt! Mikrovlnka to je tvoje maximum, kreténe!
Teprve večer zjistila, že Vova je online. Dokonce si přečetl její zprávu. Přečetl, ale neodpověděl. Adriana uvařila nějaké strašně dobré a velmi kalorické tradiční slovenské jídlo (přece slíbila, že dohlédne na stravu uprchlíka), ale Vika z pokoje ani k večeři nevylezla – usnula, jak byla: s telefonem v ruce rovnou u stolu.
„Svině,“ pomyslela si Vika, „ty jsi ale svině, Vovo.“
Další den, když v nové podprsence rázně prochází kolem obecní školky, se najednou zastaví a zamyslí se – ne, ne nad tím, že oni s Vovou taky mohli mít děti, ale nad tím, že ona teď přece dítě mít může. Třeba s tamtím vesničanem, kterému chcípl traktor, a přesto se culí od ucha k uchu a mává na ni. Proč by ne?
Vika se mimoděk taky usmívá a mává levou rukou, zatímco pravou drží před očima telefon: „Vovo, odpovíš už konečně? To ti není trapné?“ A pak odtrhne zrak od displeje, zvedne oči a řekne si: „Proč vlastně vyšiluju? Copak vojáci v zákopech mají čas na chatování?“
Už klidnější se vrací domů. A večer, když sedí a přemýšlí o tom, že přece vždycky nenáviděla knížky, ji najednou napadne, že by si teď něco přečetla. Jen kdyby to něco z Kyjeva vzala a kdyby to něco v Kyjevě měla. Ale dost, vrátíme se do reality a heleďme: je na Slovensku, knihy nemá a ani je mít nemůže…
A zatímco takhle sedí a truchlí nad tím, že nemá knížku, a není si jistá, jestli má jít na večeři („Pokud nebudu večeřet, pak časem i tahle podprsenka půjde do koše, ale pokud večeřet budu, pak se Vovovi sotva pochlubím, že jsem bez něj zhubla.“), Vova napíše: „Ahoj! Jak se máš?“
Vika nepřemýšlí o tom, že neodpověděl na její otázku a že už mu psala, jak se má, tak co otravuje? Jednoduše naťuká: „Myslela jsem, žes mě zazdil“. „Nezazdil,“ hned odpovídá Vova. „Bojujeme. Neměl jsem čas psát.“
„Sakra,“ pomyslí si Vika, „sakra! Že bych byla jasnovidka nebo vědma, nebo jak se tomu říká?“ Už nemyslí na Vovu ani na byt, který možná už zdemolovala nepřátelská střela – na tom nesejde. Na mikrovlnku ani na dítě taky nemyslí.
Vika leží a představuje si, jak ta zatracená Moskva shoří do základů: když už má ten dar – jak že se mu říká: jasnovidectví? –, musí si všechno představit do nejmenších detailů. Přesně tak, do detailů. Dokonce i tu stařenu, co skočila z čtvrtého patra hořícího domu, ale kvůli větvím stromu pod ním se nezabila hned, a ještě dlouho a v bolestech umírala na asfaltu před domem. Té bylo Vice líto, ale po ní zemřelo ještě dalších deset tisíc osm set dvacet tři lidí, tak proč litovat zrovna tuto starou rašistku?
Deset tisíc osm set dvacet čtyři, deset tisíc osm set dvacet pět, deset tisíc osm set dvacet šest…
Verden an der Aller (Německo)
Září 2022