Někdejší generální tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu v letech 1985 – 1991 Michail Sergejevič Gorbačov pobýval za různých politicko-společenských okolností v Československu a později i v České republice poměrně často – například v letech 1969, 1985, 1987, 1997, 1999 a 2002, avšak žádná z Gorbačovových návštěv nevyvolala tolik dohadů, napětí, očekávání i zklamání jako ta na jaře roku 1987, kdy navštívil – v čase postupující přestavby – jako vůdce sovětské komunistické strany Prahu a Bratislavu.
Pojďme si připomenout onu „perestrojkovou“ dobu, od níž uplynula již třetina století, i jejího stále žijícího protagonistu, který se narodil v obci Privolnoje v Stavropolském kraji v jižním Rusku 2. března 1931 – tedy před devadesáti lety.
Zcela jiný politik
Michail Sergejevič Gorbačov začal být již krátce po svém zvolení do čela KSSS v březnu 1985 všeobecně vnímán – ve srovnání s předchozími přestárlými a na smrt nemocnými generálními tajemníky Brežněvem (1906 – 1982), Andropovem (1914 – 1984) a Černěnkem (1911 – 1985) – jako politický lídr výrazně odlišného stylu, a to nejen z důvodu jeho relativního mládí.
Gorbačovovy názory na nutnost překonání éry brežněvovské stagnace i dávných stalinských deformací, a to „leninskou“ cestou postupné politicko–hospodářské přestavby (perestrojky) a informační otevřenosti (glasnosti) získaly obrovský ohlas nejen mezi sovětskou společností, které byly primárně určeny, ale i v dalších zemích „socialistického tábora“ a především na Západě, kde v letech 1987 – 1988 vrcholila vlna skutečné „gorbymánie“, neboť Michail Gorbačov se ve druhé polovině osmdesátých let prezentoval nejen jako reformátor Sovětského svazu, nýbrž také jako „muž míru“, který má upřímný zájem na snižování mezinárodního napětí, což potvrzovaly jeho schůzky s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem (1911 – 2004) v Ženevě v listopadu 1985 a o necelý rok později také v Reykjavíku.
Gorbačovovy mírové iniciativy nakonec skutečně vedly k podepsání dohod o snížení počtu jaderných zbraní během jeho návštěvy ve Washingtonu v prosinci 1987 i k odchodu sovětských vojsk z Afghánistánu v únoru 1989.
Perestrojka a pražské jaro
Značnou část československé veřejnosti ale tehdy otázky snižování mezinárodního napětí až tak „nepálily“, neboť jen málokterý náš občan si skutečně připouštěl možnost vzniku nukleární války, kterou komunistická propaganda strašila vlastně neustále.
Hlavní zájem mnoha Čechů a Slováků – a to nejen disidentů – byl upřen především na skutečnost, jakým způsobem se nové sovětské vedení vyrovná s otázkou pražského jara, neboť hlavní idea sovětské přestavby: „Více socialismu, více demokracie“ se začala podobat demokratickým reformám pražského jara, jež však byly na Brežněvův pokyn násilně potlačeny sovětskými tanky 21. 8.1968, za symbolické účasti vojsk dalších zemí Varšavské smlouvy – s výjimkou armády Rumunské socialistické republiky.
Perestrojka proti stagnaci
Gorbačovova „strategie urychlení“, jak byla zpočátku jeho politická linie také označována, byla ovšem nejprve skrytým, později již zcela zjevným popřením dosavadní praxe budování socialismu v Sovětském svazu.
Projevilo se to nejdříve v hodnocení politické činnosti jednoho z Gorbačovových předchůdců, Leonida Brežněva, který se postupně stal symbolem dvacet let trvající stagnace a úpadku SSSR.
Sílící kritika brežněvovských metod vládnutí v SSSR se ovšem postupně stávala stále větším problémem pro tehdejší husákovsko–biľakovskou moc v Československu, neboť zpochybňovala její postavení, které bylo „legitimizováno“ porážkou údajné kontrarevoluce, jež se v Československu maskovala hesly o demokratickém socialismu.
K první veřejné kritice někdejšího generálního tajemníka Brežněva v době nastupující perestrojky došlo v prosinci 1986 – tedy čtyři roky po Brežněvově smrti, kdy ústřední list sovětských komunistů Pravda v redakčním článku věnovaném Brežněvovým nedožitým 80. narozeninám dne 19. 12. 1986 zveřejnil hodnocení, které – kromě dobových pochvalných úliteb – obsahovalo i tyto kritické pasáže:
V posledních letech života a činnosti Leonida Brežněva se však rozšířilo neobjektivní hodnocení toho, čeho bylo dosaženo… Zároveň chyběla důsledná demokratičnost, široká veřejná informovanost, kritika a sebekritika a účinná kontrola, takže nebylo možné včas odhalit záporné jevy a rozhodně bojovat s tím, co brzdilo rozvoj sovětské společnosti. Tyto procesy se projevily i v ideologické a propagandistické práci.
Toto hodnocení, které vlastně mezi řádky připouštělo, že občané SSSR žili dlouhá léta ve lži, ponížení a útisku, o den později přetisklo i Rudé právo.
Glasnosť ovšem nebyla jen záležitostí moskevské Pravdy, ale pronikala rovněž do dalších sovětských sdělovacích prostředků, a proto bylo pochopitelné, že tehdy rostl zájem československých občanů také o další sovětský tisk, především v českém jazyce vycházející časopisy Nová doba, Týdeník aktualit a Sputnik, které velmi otevřeně informovaly o stalinských represích a o všemožných nepravostech Brežněvovy éry. Tento jev – dobrovolná četba sovětských novin Čechy a Slováky – byl ještě v letech 1985 či 1986 stěží myslitelný. Na Gorbačovovu knihu Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a celý svět se dokonce v roce 1987 v Praze stály fronty.
Zvýšenému zájmu se těšilo i vysílání sovětské televize, takže se mnozí českoslovenští občané začali, světe, div se!, dobrovolně učit rusky, respektive obnovovat své pozapomenuté školní znalosti tohoto jazyka.
Nebylo proto divu, že již v předjaří 1987 „štvavá vysílačka“ Svobodná Evropa hodnotila situaci československého vedení jako pozici „kolaboranta, který nemá s kým kolaborovat“.
Obavy „pravověrných“ v Praze
Proces přestavby a glasnosti v SSSR pochopitelně vyvolával již v roce 1987 obavy mezi představiteli československého normalizačního režimu, kteří se obávali možné rehabilitace pražského jara ze strany Gorbačovova vedení – a tedy svého vlastního politického konce. Protože však vůči sovětské přestavbě nemohli vystupovat otevřeně, neboť letitý respekt vůči všem politickým signálům z Moskvy jim to nedovoloval, začali dosti nevěrohodně vystupovat jako stoupenci perestrojky, přičemž ale vždy odmítali jakoukoliv její podobnost s rokem 1968.
V této souvislosti je nutné zmínit především postoj tehdejšího ideologického tajemníka KSČ Vasila Biľaka (1917 – 2014), který například 20. 2. 1987 na otázku Rudého práva, jak je možno charakterizovat rozdíl mezi tehdejším úsilím KSSS a záměry „pravicových oportunistů“ v ČSSR na konci šedesátých let, jednoznačně odpověděl:
Nic není totožné! Vedení KSSS usiluje o posílení socialismu a jednoty socialistické společnosti, naši „bojovníci za socialismus s lidskou tváří“ v roce 1968 usilovali o demontáž a rozbití socialistické společnosti… Pravicoví oportunisté usilovali o oslabení vedoucí úlohy dělnické třídy a její avantgardy – revoluční strany. Snažili se obnovit činnost buržoazních politických stran a vytvořit různá protisocialistická seskupení… A dodejme: KSSS má situaci pevně v rukou. Vedení KSSS je jednotné a plní linii stanovenou XXVII. sjezdem a neustupuje… Připomínám to proto, že je třeba jednoznačně odmítnout jakékoliv paralely.
Naděje a zklamání
S Gorbačovovou návštěvou na jaře 1987 si ovšem občané tehdejšího socialistického Československa spojovali nerealistická, přehnaná, možná až fantastická očekávání. Tehdejší společenskou atmosféru charakterizoval s odstupem třiceti let ředitel Ústavu soudobých dějin Oldřich Tůma ve studii Faktor Gorbačov, Československo a rok 1968, která byla zveřejněna v příloze dnes již zaniklých Literárních novin 25. 10. 2018:
S blížícím se termínem Gorbačovovy návštěvy rostl i zájem veřejnosti, který byl posilován i různými fámami. Odložení návštěvy o několik dní, oficiálně vysvětlené Gorbačovovým nachlazením, bylo vykládáno tak, že Gorbačov chtěl, aby do programu návštěvy bylo zařazeno setkání s Alexandrem Dubčekem, a když to československá strana neschválila, pohrozil, že návštěvu zruší. Zájem československé veřejnosti se točil kolem alfy a omegy politického života v zemi, tedy vojenské intervence ze srpna 1968 a jejich důsledků. Čekalo se, zda se Gorbačov, který jinak už Brežněva otevřeně kritizoval, k tomuto tématu vysloví. Davy, které tenkrát sovětského státníka v ulicích vítaly, nebyly jen organizované a projevy sympatií byly autentické. Gorbačov možná vzbudil svým vystupováním sympatie, v tom hlavním ale zklamal. Neučinil sebemenší gesto, jímž by se od srpnové invaze distancoval.
Michail Gorbačov dorazil do ČSSR se svým doprovodem i s manželkou Raisou 9. 4. 1987. V ulicích Prahy ho upřímně vítaly desetitisíce občanů, kteří v něm viděli především politika, jenž jako jediný měl možnost i moc změnit politické poměry v naší zemi.
Tato skutečnost byla zřejmá – a pochopitelně také velmi nepříjemná – i tehdejším československým komunistickým vládcům, což v roce 2013 potvrdil pozdější vedoucí pražský tajemník KSČ Miroslav Štěpán (1945 – 2014), když své dojmy z této návštěvy v knize Můj život v sametu aneb Zrada přichází z Kremlu popisoval:
Tehdy tam bylo asi sto tisíc lidí. Většina z nás si myslela, že nás Gorbačov přijel pochválit. Jenže stejná většina taky věděla, že tam ti lidé nepřišli podpořit vedení KSČ, ale Gorbačova. To je schizofrenie té doby.
Michail Gorbačov ovšem nepochybně cítil, že k událostem v Československu v letech 1968–1969 by se měl během své návštěvy vyjádřit, k čemuž ho vyzývali především někdejší tzv. reformní komunisté, kteří se o rok později začali sdružovat v opozičním hnutí Obroda.
Gorbačov tak nakonec učinil, ale způsobem, kterým občany, kteří očekávali alespoň náznak přehodnocení oněch „krizových let“, nepochybně zklamal, možná i šokoval.
Své tehdejší zklamání takto popsal již 13. 4. 1987 ve svých deníkových záznamech, které byly knižně vydány roku 1990 pod názvem Cesty k moci, politolog, historik a signatář Charty 77 Milan Hübl (1927 – 1989):
Michail Gorbačov se během své návštěvy několikrát vyslovil k letům 1968–69, nejvýrazněji při procházce na Příkopech, kde k tomu řekl:
„Víte, Československo jsem navštívil v roce 1969. Naši skupinu tvořili mladí straničtí pracovníci, kteří působili v Komsomolu, v mládežnickém hnutí. Co jsme tu tehdy viděli a co vzal soudruh Husák na svá bedra? V ČSSR bylo 17 mládežnických organizací, zkrátka zmatek, stejně jako ve vědomí mladých. Ale přece jen jsem si zapamatoval, že se mládež snažila pochopit skutečnou pravdu. Bylo to obtížné období, ale bylo pochopeno, prožito rozumem i srdcem. Jsem velmi šťasten, že jsme byli v této nelehké době s vámi.“ (RP 10. 4. 1987, str. 2)
I když použil méně drastických výrazů (zmatek a ne kontrarevoluce), což dává dílčí možnost modifikace výkladu těchto událostí v budoucnu, rozhodně to neznamená signál k jejich přehodnocení ze sovětské strany, jak si někteří utopisté mezi námi namlouvali…
Slyšel jsem pak s povzdechem říkat některé z romantiků: proč nám to udělal, vždyť to přece nemusel a nepotřeboval říkat! A říkají to právě ti, kdo ho svými výzvami, peticemi, dopisy přímo vyzývali, aby se k roku 1968 vyslovil, a jsou nyní zklamáni, že jim vyhověl – samozřejmě jinak, než si mysleli.
Gorbačovova návštěva tak přinesla paradoxně spíše upevnění moci generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta Gustáva Husáka (1913 – 1991) než jeho oslabení či dokonce pád.
Tuto situaci potvrdil v publikaci Viděno deseti, vydanou u příležitosti 20. výročí listopadových událostí, někdejší člen předsednictva ÚV KSČ a skrytý odpůrce sovětské přestavby Jan Fojtík:
Gorbačov nastoupil na jaře 1985. V dubnu 1987 přijel do Československa a upevnil tu Husákovo postavení. Gustáv Husák chtěl tehdy odstoupit, aby uvolnil prostor pro přestavbu. Gorbačov ho ubezpečil, že u nás nemusíme nic dělat, že už jsme u nás přestavbu dávno provedli. A také nás varoval před disidenty. Eto ně naše poputčiky. Nejdou s námi. A tak Husák zůstal do prosince 1987.
Západ znervózněl. Zdeněk Mlynář, Gorbačovův přítel z moskevských studií, ho však ve Svobodné Evropě uklidňoval: Gorbačov má v kapse ještě druhou kartu. A tu brzy vytáhne. A Mlynář měl pravdu. Znali se dobře…
Skutečné postoje tehdejšího vedení ČSSR a SSSR byly – navzdory všem proklamacím – v době perestrojky více než odlišné, přesto však obě strany z pochopitelných důvodů své skutečné politické názory nemohly formulovat veřejně, a tak na jaře 1987 Husák chválil Gorbačova za zahájení „revoluční přestavby“, kdežto Gorbačov oceňoval Husákův přínos stabilizaci československé společnosti po roce 1968…
Novočerkasský masakr 1962
Obtížné postavení tehdejšího československého komunistického vedení ve vztahu k Michailu Gorbačovovi i k možnému přehodnocení pražského jara charakterizoval v srpnu 1988 – tedy téměř rok a půl po Gorbačovově návštěvě – v článku Břemeno 21. srpna nejvýznamnější osobnost Charty 77 a pozdější vůdce demokratické revoluce Václav Havel:
Antireformismem a souhlasem s Brežněvovým přepadením Československa tato garnitura tedy sebe samu tak říkajíc politicky definovala. Neuvěřitelná důkladnost, s níž to udělala, vycházela přitom z nepříliš prozíravého předpokladu, že Brežněv povede Sovětský svaz do konce všech časů. Tento předpoklad se, jak víme, nesplnil. A českoslovenští vládci se dík tomu dostávají dnes do neobyčejně svízelné situace: jako zajatci svého vlastního sebe vymezení musí dál a dál opakovat vše to, co po dvě desetiletí říkali, ale jako věrní stoupenci Sovětského svazu musí zároveň vychvalovat Gorbačova a předstírat, že i oni usilují v Československu o jakousi přestavbu.
A znovu a znovu přitom musí pomocí různých dialektických kliček dokazovat zjevný nesmysl: že dnešní sovětské reformy nelze srovnávat s československými reformami v roce 1968, že ani jejich dnešní polovičatá přestavba nemá s nimi nic společného a že sovětský zásah byl zcela oprávněný. Nemyslím si, že dnešnímu sovětskému vedení je tato zpozdilá obhajoba Brežněvovy arogantní velmocenské politiky zrovna příjemná, je však nuceno – ze solidární loajality k československým spojencům – zastávat týž názor. Své „nové myšlení“ sem totiž už může těžko dopravit způsobem, jakým se dříve exportovalo „staré myšlení“: to jest na tancích.
Dochází tak k paradoxní situaci: českoslovenští zajatci brežněvovské ideologie dělají i z Gorbačova – aspoň v tomto bodě – Brežněvova zajatce. Gorbačov má však příliš mnoho jiných problémů, než aby mohl riskovat vznik dalšího destabilizačního ohniska ve sféře sovětského vlivu. A tak musí zatnout zuby, mlčet k okupaci z roku 1968 a objímat se bratrsky s Jakešem.
Havel o Gorbačovovi
Přímo na Gorbačovovu návštěvu Prahy pak reagoval disident Václav Havel ještě v roce 1987 esejí Setkání s Gorbačovem:
Návštěva cara–reformátora v gubernii, kde vládnou dík zásahu jeho předchůdce antireformátoři, byla zřejmě událostí – aspoň co se očekávání týče – natolik pikantní, že se do Prahy sjelo vskutku nebývalé množství novinářů. Sjeli se včas, kdo ale svůj příjezd odkládal, byl car–reformátor. A tak novináři trávili čas čekání všelijak, mezi jiným navštěvováním disidentů. Byly jich u mne desítky, všichni se ptali, co si myslím o novém carovi, a mně bylo neobyčejně trapné opakovat pořád dokola týž výklad, tím spíš, že mi nepřipadal vůbec nijak originální
(…)
Bydlím nedaleko pražského Národního divadla, je půl desáté večer, novinář žádný, a tak si vyjdu se svým psem na večerní procházku. A co nevidím: nekonečné řady parkujících reprezentativních aut, ohromné množství policistů, osvětlené Národní divadlo. Ihned chápu situaci: Gorbačov je na představení. Zvědavost mi nedá (jsem totiž svým založením čumil) a zamířím k Národnímu divadlu. Dík psovi, který mi razil cestu, jsem se probojoval až do první řady. Stojím, čekám, představení musí každou chvíli skončit. Pozoruji a poslouchám lidi kolem sebe. Jsou to nahodilí chodci, žádné zorganizované publikum, ani lidé, kteří sem kvůli Gorbačovovi sami od sebe přišli, prostě jen podobní čumilové jako já, kteří šli z jedné hospody do druhé, všimli si, že tu je nějaký rozruch, a tak se ze zvědavosti zastavili. Mají spoustu sarkastických poznámek, především na adresu dlouhých řad tajných policistů, kteří proti tomu nezasahují (zřejmě mají zakázáno vyvolat jakoukoli konfrontaci, která by na návštěvu mohla vrhnout stín).
Konečně! Náhlé oživení mezi policisty, auta se rozsvěcují, motory startují, z divadla vychází honorace. A z ničeho nic jde sám on! Vedle něho Raisa, oba obklopeni rojem tajných. V tomto okamžiku přišlo první překvapení: ti cyničtí a ironičtí vtipálkové, kteří si ještě před několika vteřinami velmi tvrdě utahovali z mocipánů i jejich strážců, se náhle – jako mávnutím proutku – proměňují v nadšený, ba freneticky burácející dav, derou se kupředu, aby mohli zamávat hlavnímu vládci. Nešlo tu samozřejmě o žádné „věčné přátelství se Sovětským svazem“. Šlo tu o cosi nebezpečnějšího: ti lidé zdraví člověka, o němž se domnívají, že jim přivezl svobodu.
Bylo mi z toho smutno a napadlo mne, že tenhle národ je nepoučitelný: tolikrát už upnul veškeré své naděje k nějaké vnější síle, od níž si sliboval, že vyřeší jeho problémy za něj, tolikrát se hořce zklamal a byl donucen si přiznat, že mu nikdo nepomůže, pokud si nejdřív nepomůže sám – a znovu tatáž chyba! Znovu ta iluze! Oni si snad opravdu myslí, že sem Gorbačov přijel osvobodit je od Husáka!
(…) Gorbačov, muž, který v Praze tak chválil jednu z nejhorších vlád, jaké tato země ve své moderní historii měla, jde kousek ode mne, mává, přátelsky se usmívá – a mně se najednou zdá, že mává přímo mně a usmívá se přímo na mne. A přichází třetí překvapení: uvědomuji si najednou, že má zdvořilost, velící mi odpovědět na pozdrav, byla rychlejší než mé politologické úvahy: plaše zdvihám ruku a taky mu kynu.
(…)A přichází čtvrté a poslední překvapení: to své plaché zamávání si vůbec nevyčítám. Vždyť já opravdu nemám důvod neodpovědět osvícenému carovi na pozdrav!
Něco jiného je totiž odpovědět mu na pozdrav a něco jiného je vylhávat se ze své odpovědnosti tím, že ji přesunu na něho.
Z tohoto Havlova textu, který byl napsán v červenci 1987 a v Československu legálně publikován v roce 1990 ve sborníku Do různých stran (podobně jako předchozí citovaný příspěvek V. Havla) jasně vyplývá autorův nepříliš obdivný, možná až příliš kritický vztah vůči „carovi – reformátorovi“ Gorbačovovi. K dalšímu setkání Václava Havla a Michaila Gorbačova dochází v únoru 1990 v Moskvě – to však již byl Havel dva měsíce československým prezidentem.
I když určité napětí mezi Havlem a Gorbačovem trvalo po celou dobu veřejného působení těchto dvou bezesporu významných politiků, přesto na podzim 1999 vyznamenal prezident Havel Michaila Gorbačova Řádem Bílého lva – společně s dalšími státníky, a to u příležitosti nadcházejícího 10. výročí demokratické revoluce v Československu, čímž ocenil jeho podíl na nenásilných politických změnách na konci 80. let v zemích někdejší Varšavské smlouvy.
Miloš Kopecký o Gorbačovovi
Gorbačovův jarní pobyt v Praze 1987 kromě disidentů komentovaly rovněž osobnosti spíše spjaté s tehdejším politickým režimem.
Největší ohlas u veřejnosti patrně zaznamenal svým obsahem dosti nečekaný projev herce Miloše Kopeckého (1924 – 1996) na sjezdu Svazu českých dramatických umělců v květnu 1987. Tehdy, mimo jiné, Miloš Kopecký řekl:
Tady, u otázky mládeže máme historickou příležitost a povinnost. Ta mládež slyší na jméno GORBAČOV. Soudruh Gorbačov byl u nás mimořádně spontánně vítán — jen jako představitel spřátelené země? Ne, jako naděje. Slovo Gorbačov se překládá do češtiny slovem naděje. Pokud tzv. nového myšlení se týká: nové myšlení může nastat v oblasti technické, když je vynalezen parní stroj nebo štěpení atomu, v oblasti politické, objeví–li se nové sociální skutečnosti, v oblasti filozofické, narodí–li se například Marx, v oblasti revoluční, narodí–li se Lenin; jinak žádné nové nebo staré myšleni neexistuje. Myšlení může být jen dobré nebo špatné, citlivé nebo tupé, povrchní nebo hluboké. Naše společnost však stoji před naléhavým, generálním úkolem začít myslet vůbec. Neboť myslet jsme se, žel, málem odnaučili. Bude–li naše myšlení v pořádku, ujišťuji vás, že bude posléze v pořádku i divadlo, televize, film, tisk. To všecko je koherentní.
Tento Kopeckého na svou dobu velmi odvážný projev se stal populárním především díky nahrávkám hromadně šířených na magnetofonových kazetách i formou nejrůznějších strojových opisů. Jeho marxistická a prosocialistická argumentace z dnešního hlediska působí samozřejmě dosti nezvykle, možná i úsměvně, avšak tehdy nepochybně představovala reálnou reflexi dobových politických postojů té části české a slovenské společnosti, která si ve druhé polovině osmdesátých let přála politické i ekonomické změny a reformy, avšak s pádem socialistického systému a obnovou kapitalistické ekonomiky rozhodně nepočítala.
Mlynář a Gorbačov o Praze 1968 i 1987
K průběhu své dubnové návštěvy v Československu se sám Michail Gorbačov otevřeně vyjádřil především v knize rozhovorů s bývalým tajemníkem ÚV KSČ v době pražského jara Zdeňkem Mlynářem (1930 – 1997) Reformátoři nebývají šťastní, jež byla vydána v roce 1995 – šest let po sametové revoluci a čtyři roky po rozpadu SSSR.
Tito dva spolužáci z dob studií na Právnické fakultě Lomonosovovy univerzity a později neúspěšní reformní komunisté se pochopitelně nemohli vyhnout i tak citlivému tématu, jako byl onen příkrý Gorbačovův odsudek pražského jara. Ze slov Michaila Gorbačova je patrné, že jeho postoj procházel nepochybně složitým – možná bolestným – vývojem.
Zdeněk Mlynář: Když jsi na jaře 1987 přijel do Prahy, celý národ čekal, že řekneš minimálně něco takového jako později v Německu: kdo přichází pozdě, toho život potrestá. Že nějakým způsobem dáš jasně najevo svoje sympatie k pražskému jaru, které si přece ve skutečnosti měl. Troufám si říci dokonce i to, že v Československu tehdy velká část společnosti skládala do tvé politiky větší naděje než tou dobou v kterékoliv jiné socialistické zemi.
Michail Gorbačov: To jsem si uvědomil, když jsem tam přijel. Překvapila mne hesla na ulicích, v nichž mě lidé vyzývali, abych tam zůstal aspoň rok. To na mě udělalo obrovský dojem.
Zdeněk Mlynář: No vidíš, a ty jsi těmto lidem říkal, že mají být hrdi na to, čeho dosáhli za minulých dvacet let, že roku 1968 byl zmatek, ale „těžká doba“ je už za námi, a že vy „jste byli s námi“ v té těžké době! Ano, byli, i se svými tanky! Jak jsi mohl tak mluvit – to jsem tehdy vlastně nechápal a nechápu dodnes, ať beru v úvahu jakékoliv tlaky konzervativců v tehdejším sovětském politbyru.
Michail Gorbačov: Počkej, Zdeňku, mluvme o tom v klidu. Předně to bylo teprve jaro roku 1987, a my jsme ještě začínali hledat cestu, konkrétnější koncepci. Ačkoliv směr byl zjevný, orientace a smysl byly jasné, přece jen cesta a pohyb tímto směrem žádaly promyšlené, vyvážené kroky. Zároveň chci říci, že jsem si jistou měrou vážil Husáka – myslel jsem tehdy a myslím i dnes, že v situaci roku 1969 představoval spíše realistickou variantu. Ale já jsem nechválil ani intervenci, ani po ní následující politiku…
Ohlédnutí
Generální tajemník Michail Gorbačov se až do pádu komunistické moci v Československu v listopadu 1989 neodhodlal nikdy veřejně odsoudit sovětský zásah, třebaže s ním vnitřně nesouhlasil.
Až 4. 12. 1989 vedoucí představitelé pěti členských států Varšavské smlouvy, které se podílely na ozbrojené intervenci, vydali společné prohlášení, že vstup jejich vojsk do Československa v srpnu 1968 znamenal vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu a byl protiprávní. Stalo se to však za situace, kdy KSČ již byla zbavena ústavou zaručené vedoucí úlohy a sama komunistická vláda premiéra Adamce již o několik dní dříve sovětskou okupaci – pod tlakem veřejného mínění – odsoudila.
Již citovaný historik Oldřich Tůma v uvedené studii z roku 2018 se pokusil také zodpovědět otázku, co by se stalo, kdyby Gorbačov odsoudil ozbrojenou intervenci již dříve:
Je otázkou, co by se stalo, kdyby Gorbačov ve vztahu k Československu projevil více prozíravosti a třeba už v roce 1987 se distancoval od srpnové intervence. Velmi pravděpodobně by tím naprosto destruoval jakoukoliv politickou legitimitu vedení KSČ, které v zásadě až do roku 1989 zůstalo – politicky, ale i personálně – stejné od roku 1969, kdy se k moci dostala garnitura dosazená Moskvou, a tedy jako přímý důsledek sovětské intervence. Možná by to nastartovalo uvnitř KSČ na poslední chvíli změny, jež by potom snad umožnily její transformaci do moderní levicové strany sociálně demokratického typu – jako se to po roce 1989 stalo v Maďarsku a do jisté míry i v Polsku. Možná by to také aspoň zčásti odvalilo tíživé břemeno, jež od roku 1968 leželo a dodnes leží na vztazích mezi Čechy, Slováky a Rusy. To se ovšem už nikdy nedozvíme.
Naděje mnoha našich občanů vkládané do tehdejší Gorbačovovy návštěvy se v daný čas mohly jen těžko naplnit, ale v dosti blízké perspektivě se nakonec ukázalo, že Michail Gorbačov byl přece jenom tím očekávaným novodobým politickým mesiášem, který nejen Čechy a Slováky, ale i všechny obyvatele východního bloku včetně občanů SSSR v letech 1989 – 1991 vyvedl ze zajetí totalitní moci, třebaže tato nová geopolitická realita – především pak rozpad SSSR – zcela jistě nebyla jeho „perestrojkovým“ záměrem.
Michail Gorbačov se nepochybně snažil o reformu socialismu v SSSR, avšak patrně nedomyslel, že podstatou sovětského modelu socialismu byl především strach společnosti z použití brutálního násilí ze strany státní moci v případě jakéhokoliv občanského protestu či vzdoru. Pod vlivem sílící perestrojky ovšem tento strach postupně přestal působit, a tak podmaněné národy a nejrůznější společenské vrstvy v SSSR začaly zvedat hlavu a sovětský systém se proto nevyhnutelně musel rozpadnout.
Historickou zásluhou Michaila Gorbačova, nositele Nobelovy ceny míru z roku 1990, tak především zůstává skutečnost, že přirozenou touhu národů střední a východní Evropy po svobodě a sebeurčení odmítl potlačit za cenu krveprolití, což všichni jeho kremelští předchůdci bez rozpaků činili.
Brutální násilí spjaté s mnoha lidskými oběťmi, ke kterým docházelo především během etnických nepokojů zvláště v oblasti Kavkazu, ale i na jiných místech, sice provázelo postupný rozpad SSSR na počátku devadesátých let minulého století, ovšem jeho míra nebyla tak extrémně vysoká, jak tomu bylo při jeho vzniku po roce 1917. Možná i rozsah politického a etnického násilí při rozpadu SSSR byl výrazně nižší než při rozpadu jiných koloniálních impérií ve 20. století – britského, francouzského, portugalského nebo belgického. I to je historická zásluha Michaila Gorbačova.