Momentky z pomáckého Ribnova

Ivana Skálová

Při putování bulharskými Rodopy narazíte na spoustu jakoby Bohem zapomenutých vesnic a vesniček. Jednou z nich je i Ribnovo. Leží v západních Rodopech, 30 kilometrů severně od města Goce Delčev. Díky arabským nápisům na náhrobcích na místním hřbitově je stáří obce odhadováno asi na 600 let. Starosta Refat Atipov však přiznává, že jiné doklady nemají, a tak se spíše drží verze, že Ribnovo vzniklo asi před 200 lety. Cesta sem je hrbolatá, strmá a klikatá. Navíc dál nevede. Zatím.

Vůně tabáku

Ribnovo je jednou z mnoha rodopských pomáckých vesnic. Pomáci jsou zjednodušeně řečeno Bulhaři praktikující islám a hned po Turcích tvoří početně druhou největší muslimskou menšinu v Bulharsku. Ribnovo je stoprocentně muslimské, okolní obce jsou často smíšené. V celé obštině Gărmen, do níž Ribnovo spadá, navíc žije asi 10 % Romů. Podle místních je vzájemné soužití bezkonfliktní. Všichni mají vlastně tytéž starosti, a tak si život neztěžují ještě konfesijními či národnostními rozepřemi. Naopak, vzájemně se respektují a ctí své tradice. Především se však snaží spolupracovat na řešení společných problémů, které jsou v současnosti spojeny převážně s neutěšenou ekonomickou situací.Stejně jako v celé oblasti, potažmo zemi, i v této 2840 obyvatel čítající vsi je dnes život velmi svízelný. Nezaměstnanost je vysoká, a když už někdo práci má, příjmy jsou velmi nízké.Hlavním zdrojem obživy místních Rodopanů je pěstování tabáku. Políčka s tabákem jsou rozeseta po okolních kopcích, stejně jako barevné siluety žen a mužů pole obdělávajících. Za obživou však lidé odjíždějí také do okolních oblastí a často i do zahraničí. Své domovy opouštějí zpravidla v březnu, aby se v říjnu vrátili k zimnímu odpočinku a načerpání energie. Vydělané peníze pak nezřídka investují do oprav, úprav a staveb svých domů. Takových výstavných domů sezónních pracovníků je v Ribnovu k vidění celá řada.

Bulharští muslimové

V letním odpoledni jsou ulice Ribnova téměř vylidněny. Ozývají se zpravidla jen zvuky ilustrující zmíněný čilý stavební ruch. Ulice ožívají až v pozdním odpoledni, a to opět pracovním ruchem. V místy dlážděných, místy asfaltových ulicích se rozléhá klapot kopyt koníků a oslíků svážejících seno z okolních polí. Co chvíli se zas ulicí rozezní kvílivý a ukašlaný zvuk jakýchsi nákladních motorek plnících stejnou funkci jako lichokopytníci. Do toho se z polí vracejí ženy s dřevěnými vidlemi, děti v šátcích zavěšené na zádech… Člověk chvíli zaváhá, v jakém že se to vlastně ocitl století. Snad jen plastové židle a hlasitá hudba znějící z reproduktorů před místními bistry vás vrací zpět do té správné doby.Z amplionů tu však pětkrát denně zní i poněkud archaičtější zvuk – je to hlas muezzinův, svolávající místní věřící k modlitbě. Z domů a dvorů se začnou muži trousit směrem k mešitě. V Ribnovu jsou mešity dvě, jedna horní, nová, druhá dolní, stará. Před ní často již předem sedávají staříci, kteří toho nemají již mnoho na práci, aby dopověděli co při minulém setkání začali a aby vyčkávali vábivého hlasu z věže minaretu. Ti, kteří se během dne do mešity dostavit nemohou, přeruší svou práci a poklekají a klaní se k zemi třeba právě na polích a loukách.

Na konci světa

Neutěšená ekonomická situace nemá podle místních mnoho východisek. Jakýmsi vysvobozujícím světlem na konci tunelu je pro ně předpokládaný vstup Bulharska do Evropské unie. Věří, že to co se zatím nepodařilo žádné bulharské vládě, tj. zlepšit životní podmínky občanů, napraví za ně země, kterým se to podařilo.Ne všichni však spoléhají na pomoc „zhůry“. Přestože je Ribnovo zatím na konci světa, už i sem dnes pronikají turisté či dokonce televizní štáby, aby vychutnali, respektive zachytily jedinečný genius loci. Toho se snaží místní zastupitelé využít ke zlepšení finanční situace a tím i životních podmínek Ribnovských. Čistý vzduch a krásná příroda jsou podle nich ideálními podmínkami pro rozvoj dnes tak populární agroturistiky, která se může stát pro mnoho rodin alternativním zdrojem obživy.Dalším lákadlem jsou udržované zvyky a tradice, jako jsou oslavy různých svátků či např. svatební obřady. S tradicemi se tu navíc setkáte vlastně denně a na každém kroku. Ať již oblečené či pověšené na prádelní šňůře můžete obdivovat oděvy místních žen. Jejich nejvýraznějším prvkem jsou kalhoty „tureckého“ střihu – šalvari, které si ribnovské ženy samy šijí z krásných pestrobarevných látek dovážených zpravidla z Turecka. Tou největší devízou Ribnova však jistě jsou sami jeho obyvatelé – usměvaví, vstřícní a přátelští.

Turistický ráj

Přestože Ribnovo již dnes najdete v turistických průvodcích jako součást Historické a architektonické rezervace Kovačevica, ke vzniku turistického ráje je přece jen nutné urazit ještě notný kus cesty a změnit ještě mnoho místních, naopak nepříjemných, specifik. Stružky vyhloubené v některých místních komunikacích fekáliemi vytékajícími z okolních chlévů či v mnoha případech zdraví ohrožující návštěva místních tureckých toalet dokážou takovému západnímu turistovi – folklór nefolklór – jeho výlet za hranice všedních dnů pěkně znepříjemnit. Obzvlášť pokud není vybaven repelentem či jiným, všudypřítomný hmyz odpuzujícím přípravkem.To jsou však nedostatky, které si místní zastupitelé velmi dobře uvědomují a na jejichž řešení se snaží usilovně pracovat. Do této snahy zapadá i zapojování se do různých projektů a ucházení se o dotace na výstavbu vodovodů, kanalizací apod. Již zmíněnou izolovanost obce má navíc napravit stavba nové silnice vedoucí do jedné z nejvyhledávanějších turistických destinací Bulharska – do Banska.Doufejme jen, že chystané otevření se světu přinese místním to, co od něj očekávají a nevezme okolní krajině její současné kouzlo a osobitost a jejím obyvatelům dnes tak upřímný úsměv neztuhne na rtech.

Autorem fotografií zachycujících každodenní život v Ribnovu je brněnský fotograf Petr Francán. Snímky byly pořízeny během letošní návštěvy této pomácké vesnice.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *