Petr Kment
Když se řekne Aralské jezero, zřejmě každému průměrnému obyvateli civilizovaného světa se s největší pravděpodobností vybaví slova jako vysychání a ekologická katastrofa. Po rozpadu Sovětského svazu na počátku 90. let se světová média vrhla na nejvážnější konkrétní případ tamní destrukce životního prostředí v moderní době.
Nehledě na fakt, že pozornost by zasluhovaly také další postsovětské ekologické katastrofy, téma Aralského jezera obletělo doslova celý svět. Ukázala se dlouhodobě neřešená krize, spočívající nejen ve vysychání jezera, ale i v celé škále souvisejících problémů, od zdravotnických přes ekonomické až po politické. Dnes se již o Aralu téměř nemluví. Zůstal daleko ve Střední Asii, odsouzen k zániku a nezájmu. Spousta lidí si totiž myslí, že už se stejně nedá nic dělat.
Mezi jezerem a pouští
Aralské jezero nebo Aralské moře? Geograf na tuto otázku samozřejmě odpoví první variantou, avšak v mluvě místních obyvatel slovo Aral je a vždy bylo spojeno se slovem moře. Tato ohromná vodní plocha byla se svými více než 65 000 km2 čtvrtým největším jezerem na světě a důležitým klimatickým regulátorem okolních pouštních a stepních oblastí. Ve zkratce existují dvě hypotézy o původu tohoto slaného jezera. První pokládá Aral za nejmenší z reliktů druhohorního a třetihorního oceánu Tethys, jehož známějšími zbytky jsou dnešní Středozemní a Kaspické moře. Podle druhé, častější teorie vzniklo až po zániku tohoto oceánu v tektonické propadlině plněné vodami dvou hlavních středoasijských řek – Amudarji a Syrdarji. Jeho izolovaná poloha jej předurčila stát se domovem endemicky žijících druhů živočichů a díky rybolovu bylo též důležitým ekonomickým faktorem v celé středoasijské oblasti.
Rybolov však definitivně skončil v roce 1982 a dnes již daleko od břehů vysychajícího Aralu umírají dva kdysi významné přístavy – uzbecký Mujnak a kazašský Aralsk. Na místě někdejšího jezera vzniká solná poušť, která začíná dostávat konkrétní jména. Říká se jí Bílá poušť – Akkum, nebo také Aralská poušť – Aralkum.
Ekologická krize Aralského jezera se začala projevovat na počátku 60. let 20. století. Narušila do té doby rovnovážnou hydrologickou bilanci, spočívající v tom, že množství vody, které do jezera přinesly Amudarja a Syrdarja, a roční úhrn srážek se přibližně rovnaly vysoké hodnotě místní evaporace (vypařování). Snaha sovětských ekonomů o neustálé zvyšování produkce bavlny, tzv. „bílého zlata“, a s tím spojené budování zavlažovacích kanálů, však vedlo k narušení přírodní rovnováhy. Bavlna byla cennou součástí sovětského exportu (a tím pádem důležitou valutovou injekcí do ekonomiky) a její pěstování přímo na území SSSR vedlo též k surovinové nezávislosti na obou hlavních světových producentech tohoto artiklu, USA a Číně. Na jakýkoliv dopad na životní prostředí ze začátku nikdo nepomyslel. Byly vybudovány mohutné odkryté zavlažovací kanály, které rozlévaly vodu stovky kilometrů od říčních koryt. Následkem toho se však hodnota průtoku v místech ústí obou řek do jezera neustále snižovala a jezero začalo vysychat. Vydatnější Amudarja dnes již jezerní hladiny nedosáhne a říční systém Syrdarji kolabuje stejným způsobem.
V roce 1987 přerostlo snižování nadmořské výšky hladiny jezera do další fáze jeho zániku, rozdělování. Jezero se nejprve rozdělilo na menší severní a větší jižní část a předpokládá se, že větší část se v roce 2005 dále rozdělí na segment východní a západní. Oproti stavu z roku 1960 se plocha jezerní hladiny zmenšila na jednu čtvrtinu a průměrná salinita, neboli obsah solí ve vodě, se zvedl z 10 gramů na litr na 15 gramů v roce 1996. Extrémní hodnoty 57 gramů solí na litr dosahuje voda nejmenších izolovaných postaralských jezírek (pro srovnání – průměrná mořská voda obsahuje 35 gramů na litr a nejslanější Rudé moře má extrémní salinitu 40 gramů na litr).
Mediální sláva a pád
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se dosud přísně utajované zprávy o aralské katastrofě změnily v mediální boom a svět poznal, jak silně se příroda dokáže člověku mstít za nezodpovědné narušení ustálené rovnováhy. Současně s tím začala být problematika Aralského jezera popisována v mnoha přírodovědných a medicínských pracích. Spektrum těchto publikací je dnes, po téměř patnácti letech výzkumu, velmi široké. Sahá od studií o znečištění a degradaci půd přes zprávy o obsazích toxických kovů a pesticidů v aralských vodách až po alarmující práce o dramatickém nárůstu dětské úmrtnosti a smrtelných onemocnění v postižených oblastech. Na počátku devadesátých let se přímá pomoc oblasti stala předmětem zájmu mnoha světových organizací, z nichž hlavní roli hrály OSN, Světová banka, Světová zdravotnická organizace a některé další medicínské organizace s mezinárodní působností. Počáteční zájem však postupně opadl a na Aral se začalo zapomínat.
Svědectvím toho je neuskutečněná expedice pracovníků geologického ústavu v Taškentu, která v loňském roce padla kvůli nedostatečné zahraniční finanční podpoře. Studium rozdílů v chemickém složení a fyzikálních parametrech vod severní a jižní části rozděleného Aralského jezera a zjištění, zda je ještě možné alespoň něco zachránit, již jakoby nikoho ve světě nezajímalo.
Dezertifikace a salinizace
Aral je však pouze médiálně nejexponovanější středoasijskou špičkou ledovce. Globálnějších rozměrů nabývá jedno z celosvětově nejzávažnějších ohrožení zemědělských půd, které se nazývá dezertifikace, neboli tvorba pouští. Při dezertifikaci dochází k odstranění rostlinného pokryvu z důvodu intenzivního pastevectví a vysokých nároků na čerpání podzemní vody a k přeměně zemědělské půdy v poušť. Děje se tak změnou struktury půd a snížením obsahu půdní organické hmoty. Kdysi zemědělsky využívaná území Uzbekistánu, Turkmenistánu a Kazachstánu se tak mění v regulérní pouště, které splňují s neúprosnou přesností svoji definici – roční srážkový úhrn nižší než 25 cm, nízká vlhkost a vyšší průměrná roční teplota. Dezertifikace je proces, který jde ruku v ruce s vývojem civilizace od jejích počátků. Podle údajů z 80. let je dezertifikací ohroženo 34 % povrchu Asie a tato hodnota se v důsledku lidské činnosti neustále zvyšuje. Konkrétně ve Střední Asii začíná v posledních desetiletích vážně ohrožovat lidská sídla a infrastrukturu. V případě Aralu je tento jev patrný nejmarkantněji. Opuštěná přístavní města a torza lodí čnějící ze zasolené půdy jsou varovným příkladem toho, jak rychle je lidská civilizace schopná zničit sama sebe.
Neúměrné zavlažování spojené s intenzivním výparem půdní vody vedlo v aralské oblasti také k dalšímu projevu degradace půd, salinizaci. Jak již název napovídá, jedná se o zasolování půd, při němž dochází ke zvýšení obsahů solí v půdních roztocích a tím k toxickému účinku na některé druhy rostlin. Nejsmutnější skutečností je, že tento účinek se projevuje i na bavlníku, jehož výnosy s postupující salinizací klesají. V Karakalpakstánu, autonomní republice Uzbekistánu, který je aralskou katastrofou nejvíce postižen, je salinizací zasaženo 77 % zavlažovaných půd a tato hodnota z roku 1995 se do dnešních dnů jistě ještě o nějaké procento zvýšila. Písečné bouře, při kterých vítr přenáší solný prach na velké vzdálenosti, se negativně dotýkají také jediných středoasijských zásobáren čerstvé vody, ledovců v Pamíru, Ťan-šanu a okolních pohořích. Aralská sůl, dopadající na povrch ledovců, je rychle rozpouští a způsobuje tak do budoucna vážné ohrožení vydatnosti z nich vytékajících řek.
Dezertifikace a salinizace jsou sice procesy částečně reverzibilní, avšak nápravy škod vyžadují vysoké množství finančních prostředků a v případě Aralu urychlené obnovení původní hydrologické rovnováhy. Jelikož středoasijské republiky nedisponují kvůli své mírně řečeno znepokojivé ekonomické situaci potřebnými finančními prostředky, mezinárodní organizace stále přispívají, ale především na boj proti dezertifikaci ve větším měřítku.
Prvním ze dvou příkladů je vědecký projekt DARCA (Desertification and Regeneration of Central Asia), na kterém participují evropskounijní i středoasijské vědecké ústavy. Projekt je zaměřen na sledování vlivu intenzivního pastevectví dobytka v Kazachstánu a Turkmenistánu na dezertifikaci půd. Druhým příkladem je takzvaný Národní akční program pro boj s dezertifikací, který vyhlásil Uzbekistán v roce 1999 a který by se jistě neobešel bez finanční podpory OSN z fondu United Nations Environment Programme (UNEP). Daleko větším problémem je obnovení přítoku vod z Amudarji a Syrdarji. Bylo by nutné výrazně zmenšit plochu zavlažovaných bavlníkových polí a zavést nové technologie, které podstatně (asi na jednu třetinu) sníží množství vody, odváděné do zavlažovacích kanálů. To však naráží na zoufalou ekonomickou situaci v oblasti a na to, že Aral je již odsunut mimo střed zájmu světových médií. Začarovaný kruh se jakoby uzavřel…
Aral život dal, Aral si jej bere zpět
Přes všechno uvedené, dezertifikace ani salinizace půd nejsou tím nejnebezpečnějším problémem. Z hlediska přímého ohrožení zdraví a životů obyvatel postižených oblastí je mnohem více alarmující fakt, že podzemní vody (zdroj pitných vod) a půdy zavlažované vodami z Amudarji a Syrdarji jsou ve vysoké míře kontaminované pesticidy (chemickými látkami, které jsou v zemědělství používány k hubení plevele a živočišných škůdců kulturních rostlin). Pesticidy se hromadí na dně vyschlého jezera, stejně tak jako v korytech řek a na zavlažovaných polích. Vítr je v podobě hustého prachu transportuje po širokém okolí a v extrémních případech až na vzdálenost tisíců kilometrů (kontaminovaný aralský prach byl detekován i u jezera Bajkal). Každá složka životního prostředí – voda, půda i atmosféra – je jimi v jisté míře znečištěna. Tato kontaminace a s ní spojené rozšiřování nemocí a psychosociálních vlivů na populaci se dotýká především obyvatel Karakalpakstánu a kazašských přiaralských oblastí.
Psychosociální dopady, mezi které patří mimo jiné projevy úzkosti a dysfunkce organismu, jdou ruku v ruce s fyziologickými onemocněními, způsobenými extrémní kontaminací vody a vzduchu. Kromě vysokého počtu závažných nemocí, jako jsou anémie, různé typy rakoviny a tuberkulóza, se obyvatelé tohoto nešťastného koutu světa potýkají také s vysokou dětskou úmrtností, jejíž hodnoty se pohybují v průměru od 60 do 90 mrtvých dětí na tisíc narozených. Vysoká dětská úmrtnost se však projevuje i v nepostižených oblastech Střední Asie a její hodnoty jsou přibližně dvojnásobné vůči Rusku a osmi- až desetinásobné vůči západnímu světu. Ačkoliv intuitivně cítíme, že všechny tyto závažné problémy jsou nepochybně způsobeny poškozením životního prostředí v přiaralských oblastech, přímá souvislost byla zatím prokázána v překvapivě malém počtu prací, založených na experimentálních datech.
Tyto studie však jasně dokazují to, co se o vlivu pesticidů na zdraví a životy lidí předpokládalo. Ve městě Kyzyl–Orda na březích Syrdarji nedaleko kazašských břehů Aralského jezera byly ve vzorcích krve nemocných dětí zjištěny vysoké koncentrace toxických organických látek používaných jako pesticidy. U pacientů trpících gastritidou a ledvinovými onemocněními, u nichž se navíc projevuje zpomalení růstu a abnormální pigmentace kůže, byly zjištěny (ve srovnání s dětmi evropskými) extrémní obsahy nechvalně známého DDT a dalších derivátů uhlovodíků na bázi chlóru, z nichž hlavní roli hraje hexachlorcyklohexan (HCH). Tyto pesticidy byly na středoasijských bavlníkových polích používány od poloviny 50. let a pravděpodobně je tomu tak dodnes, přestože používání DDT bylo celosvětově zakázáno v 70. letech a HCH (alespoň v západním světě) v roce 1984. Výzkumy poukazují také na vysoké obsahy těžkých kovů (konkrétně olova a kadmia) a polychlorovaných bifenylů, které patrně nemají spojitost s pesticidy, ale pravděpodobně pocházejí z těžkého průmyslu, což je znečištění typické pro velkou část bývalého SSSR.
Katastrofa ekologická přerostla v katastrofu medicínskou a řešení jejích následků bude stejně obtížné a narazí na stejné problémy jako zamezení dalšímu rozšiřování solných pouští. V současné době působí v postižených oblastech již pouze jediná mezinárodní zdravotnická organizace, Médecins Sans Frontières (Lékaři bez hranic). Ta však není schopna finančně pokrýt potřeby místních zdravotnických zařízení a všech postižených, neboť nemocemi zde trpí v podstatě každý. Dokud nebude vybudován vodovod a místní obyvatelé budou muset kvůli své špatné ekonomické situaci pít kontaminovanou vodu ze studní, bude se situace nadále zhoršovat. Zde již nejde jen o vymazání Aralského jezera z mapy, ale přímo o desítky až stovky tisíc lidských životů. Je nejvyšší čas, aby mezinárodní společenství začalo jednat i bez vidin mediálního zviditelnění.