Nenad Veličković – Hegel

přeložil Jan Kravčík

Počátkem dubna uběhlo 10 let od vypuknutí války v Bosně a Hercegovině a zahájení blokády Sarajeva. Při této příležitosti uvěřejňujeme překlad povídky Nenada Veličkoviće ze sbírky povídek Đavo u Sarajevu (Feral Tribune, Split, 2001).

První kulka se zaryla před jejími chodidly a zvedla obláček prachu. Druhá prosvištěla skrz šípkový keř za jejími zády. Zastavila se. Strážní na ni ze zákopů volali, ať běží, další jí dávali znamení, ať zalehne, ale ona se jednoduše nemohla oddělit od vozíku, na němž vlekla sud naplněný vodou. Teprve po třetím výstřelu strážní přišli k sobě a opětovali palbu po troskách domu, z nichž střílel snajper. Odbíjela šedesátá hodina od chvíle, kdy naposledy spala.

Časně ráno před dvěma dny se paní Jasmina Krajtmajerová probudila a zjistila, že kromě deseti litrů v akváriu se zlatou rybkou nemá v bytě ani kapku vody. A i těch deset litrů si půjčila a s nimi byla sousedům dohromady dlužna dvacet. Vyšla na balkón a podívala se na prostranství mezi paneláky. Pumpu Červeného kříže už na něčí hloupý příkaz sundali a odnesli a od jejího betonového okruží do nedohledna svítila řada prázdných kanystrů a sudů pro příští noc.

Ranní vzduch byl svěží a příjemný, a když se vrátila do svého velikého bytu, ucítila zápach zaschlých a nevypraných hadrů, prádla a nádobí. Zapáchala sama sobě a mračila se obklopená špínou, jako zajatec nejhorší noční můry.

Paní Jasmina se dělila o svou snídani se zlatou rybkou Hegelem. Kdoví po kolikáté se zeptala sama sebe proč se o ni stará a každý třetí den plýtvá deseti litry na nějaké akvárium. Zlaté rybky neměla nikdy ráda, stejně jako sousedy, kteří utekli k moři a nechali jí Hegela na krku. Důvodem pro to byla možná pověrčivost. Několikrát do té místnosti vletěly zbloudilé kulky, odrážely se, rozbíjely sklo a štípaly nábytek, ale ona a akvárium vždy zůstali celí.

Paní Jasmina nechtěla sejít dolů a stoupnout si do fronty před pumpou. Před několika dny to udělala, nechala kanystry ve frontě, poprosila sousedy, ať na ně dávají pozor a vrátila se domů. Později i sousedé odešli, kanystry nechali na starost někomu třetímu a když Jasmina znovu sešla dolů, už tam nebyly. Tak zůstala pouze s několika láhvemi a jedním padesátilitrovým sudem.

Rozhodla se projít k řece. Voda byla průzračná, tak průzračná, že se mohlo jasně vidět, jak nečistota klouže po dnu a naráží do stébel rostlin a zmačkaných plechů vyhozených automobilů. Stále se nemohla rozhodnout a jako ostatní sejít ke břehu. Pro Hegela by ta voda byla naprosto v pořádku, ale jí se hnusila. Proto nakonec postavila svůj sud do fronty a sedla si na trávu vedle něj.

Za soumraku přinesli pumpu. Voda se rychle pročistila a fronta se začala pomalu hýbat. Ve tři hodiny po půlnoci už uměla spočítat, kolik nádob je potřeba k naplnění té její. A pak uslyšela, že pumpa vynechává, že pramen pod zemí vyschl a že se voda ztrácí. Jedni říkali, že se musí čekat, druzí, že je nutné úporně pumpovat, i kdyby jen vzduch. Během toho dohadování a porad se rozednilo a pumpa byla vytažena a odnesena.

Rozšířila se zpráva, že přijede cisterna. Čas a místo se kvůli ostřelování drželo v tajnosti. Všem bude včas oznámeno. Paní Jasmina vrátila sud do bytu a jala se hlídkovat od jednoho balkónu do druhého, každou chvíli obcházela sousedy a napomínala je k pozornosti a bdělosti. Když se setmělo, sešla k pumpě. Voda pořád nebyla. Několik mužů na směny vypumpovávalo vzduch. V bytě několikrát nakrátko usnula, hlava jí klesla na prsa a záda se uvolnila, ale vždy sebou trhla, vyskočila, vynadala Hegelovi a pocákala se vodou z akvária.

Před svítáním odešla k hlídkujícímu Civilní obrany. Ne jednou, ale dvakrát přijela cisterna, a že jí nikdo nedal vědět, za to on nemůže. Sama ví, že je shromažďování zakázáno. On během své služby nepotřebuje masakr.

Paní Jasmina se vrátila domů, drátem pevně přivázala zlomenou osu vozíku, provazem na něj připevnila sud a vyrazila. Věděla, že na kopci nad městem, tam, kde hlídkoval Hegelův majitel před tím, než utekl, je pramen. Měla přes šedesát let, vozík jí překážel, nevěděla, jestli ho má tlačit nebo táhnout, nebyla si jistá, jestli jde správnou cestou. Každou chvíli se zastavila. Bylo po poledni, když město za ní konečně zmizelo v údolí.

Louky kvetly, motýli poletovali, brouci bzučeli a jí se od toho probudila alergie, oči jí zčervenaly a ucpal se jí nos. Utírala ho rukávem a nateklými prsty. A když se před ní znenadání objevil strážný a zeptal se, kam jde, přišla do rozpaků ne kvůli úleku, nýbrž kvůli tomu, že neměla kapesník.

Nechtěl ani slyšet o tom, že by ji pustil k prameni. Posadila se. Vypadala jako když pláče, kvůli očím a popotahování. Strážnému to bylo nepříjemné. Cítil, že by měl vzít sud a sám odejít k prameni. Pouze na jedné části těch padesáti metrů bylo nebezpečno, a on je přejde snadněji a rychleji než ona. Avšak smetl ze sebe tu myšlenku jako škvora. Proč by to dělal? Ale znovu mu bylo líto stařeny. Pustí ji za soumraku, řekl, tehdy je viditelnost nejslabší. Kývla hlavou. Ale kdo má čekat na soumrak? A jak se ve tmě vrátí? A jakmile voják zmizel za domem, popadla vozík se sudem a spěchala k prameni.

Voda tekla silným proudem. Byla chladná a čistá. Dlouho si myla ruce, omývala se, navlhčila si prsa a krk. Poté posunula sud. Nejdřív ho chtěla naplnit do poloviny, ale nyní jí bylo líto nenaplnit ho celý. Postavila ho na vozík, a když byl plný, oddechla si a vyrazila. Bylo to lehčí, než si myslela. A vtom po ní začali střílet.

První kulka se zaryla před jejími chodidly a zvedla obláček prachu a jehličí. Druhá prosvištěla skrz šípkový keř za jejími zády. Zastavila se. Strážní na ni ze zákopů volali, ať běží, další jí dávali znamení, ať zalehne, ale ona se jednoduše nemohla oddělit od vozíku, na němž vlekla sud naplněný vodou. Teprve po třetím výstřelu strážní přišli k sobě a opětovali palbu po troskách domu, z nichž střílel snajper. Odbíjela šedesátá hodina od chvíle, kdy naposledy spala.

Pouze mírně vtáhla hlavu mezi ramena a vykročila do bezpečí. Třetí kulka zasáhla sud při samém dnu a dvěma pramínky z něj začala crčet voda. Mladíci kleli a nadávali jí, ale ona se dala do práce, aby ji nějak zastavila. Vecpala do děr prsty. Napadlo ji otočit sud vzhůru nohama. Tak vyteče maximálně pět litrů.

Nevyteklo ani tolik. Jakmile je přešel první vztek, strážní přiskočili a začali jí pomáhat. Někdo přinesl obvazy a náplasti, vyrobili ucpávky a zacpali díry. Dokonce jí i kousek cesty táhli vozík.

Za soumraku vyrazila dolů do města. A vtom se osa vozíku zlomila. Sud se převrhl. Sotva ho zvedla. Ucpávky z obvazů zevnitř nasákly a začaly propouštět vodu. Jedna zvlhlá náplast se odlepila. Zkřivené kolo dřelo po asfaltu a každou chvíli tlačilo vozík na jednu stranu. Mokrý provaz se uvolnil a sud se stále víc a víc kýval. Za ním zůstavaly stopy: jedna bílá čára sestrouhaného asfaltu a jedna temná, od vody, která crčela. Jasmina Krajtmajer si vzpomenula na knihu „Stařec a moře“ a usmála se.

Když došla domů, po třetím dnu nepřetržitého bdění, v sudu zůstalo jen o trošku víc než dvacet litrů. Probudila sousedy a vrátila jim dluh. Potom popadla Hegela a vyhodila ho do záchodové mísy. Zlatá rybka pleskla o vrstvu starého novinového papíru, jímž se paní Jasmina bránila před zápachem kanalizace. A poté vylila všechnu vodu z akvária na rybu a noviny a spustila dřevěný poklop.

Svlékla se a lehla si. Ale nemohla usnout. Přemýšlela, jak opraví vozík a čím zacpe sud.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *