Jan Kravčík
Když v říjnu roku 1987 vláda Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky vydala zákaz výuky arménských dějin v karabašských školách, málokdo tušil, že v konečném důsledku povede toto opatření k rozpadu Sovětského svazu. Vyhrocení konfliktu mezi Ázerbájdžánci a Armény bylo ovšem jen onou pověstnou špičkou ledovce. V souvislosti s koncem represivní politické kontroly za vlády jediného sovětského prezidenta Michaila Gorbačova byla nacionalistická a separatistická hnutí mnohých porobených sovětských národů již od počátku 80. let 20. století na postupném vzestupu. Na přelomu 80. a 90. let pak tento nacionalismus eskaloval a ruské impérium převlečené za svaz dobrovolně sdružených sovětských republik, jejichž hranice však podle vlastních potřeb umně narýsovali Rusové, se začalo bortit.
Zpět o čtyři sta let
Je podzim roku 1918. Ruská říše, po staletí narůstající ve své územní rozloze, se nyní nachází rozervána na kusy. Finsko, Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Gruzie, Ázerbájdžán, Arménie a další země a národy vyhlásily nezávislost a o svoji svobodu zápasí také Ukrajina i takzvaná Běloruská lidová republika. Jižní části Ukrajiny se nacházejí pod okupační správou německou (Kyjev) a rakouskou (Oděsa), německé oddíly dokonce okupují Krym, dobývají Rostov na Donu a pochodují na Kavkaz. Jih Ruska drží v rukou bílý generál Děnikin a donští kozáci, kteří s centrálními mocnostmi spolupracují. Kozáci kubánští naopak vystupují proti Němcům. Na severu ohrožuje bolševiky generál Juděnič operující z estonského území a Britové, kteří obsazují přístavy Murmansk a Archangelsk. Rozsáhlé oblasti jižního Uralu a Sibiře se nacházejí pod kontrolou Čechů, lokálních protibolševických vlád a samozvaného diktátora admirála Kolčaka, na Dálném Východě hospodaří po svém Japonci a z obav před nimi i Američané. Rusko ovládané bolševiky se tak zmenšilo na velikost Moskovie z počátku 16. století…
Symbolickým by se proto mohl jevit přesun hlavního města z Petrohradu (později přejmenovaného na Leningrad) zpět do Moskvy, bolševiky interpretovaný jako demonstrativní odtržení od carského systému. Jeho důvody však byly ryze vojensko-strategické – někdejší „okno do Evropy“ se nacházelo na příliš horké půdě, navíc mu ve výhledu stínily nezávislé Finsko a Estonsko.
Přišel však 11. listopad a s ním i konec světové války. Dlouho očekávaná německá kapitulace radikálně změnila situaci. Přestože se místo po odcházejících německých oddílech snažili zaplnit Francouzi (oblast Oděsy) a Britové (kontrola nad velevýznamným ropovodem z Baku do Batumi, jenž ještě počátkem století dopravoval téměř 50% světové produkce ropy), jejich vlády měly potíže s vysvětlováním nezbytnosti intervence. Války je každý syt a vojáci touží po návratu domů, a tak se spojenci stahují z Ruska. Rudá armáda vzápětí ukončila krátkou dvouletou nezávislost jak Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu, tak i Ukrajiny a Běloruska. Občanská válka se však táhla ještě celou první polovinu 20. let a v některých oblastech (např. Tádžikistán) trvala rezistence vůči komunistům ještě počátkem let třicátých.
Inženýři hranic
Nový sovětský systém přinesl významnou reorganizaci administrativního členění někdejšího Ruského impéria. Místo gubernií vznikaly sovětské socialistické republiky, v rámci nich pak autonomní sovětské socialistické republiky, případně autonomní oblasti či tzv. národnostní okruhy. Svaz sovětských socialistických republik byl oficiálně vyhlášen v lednu roku 1924 a skládal se ze čtyř republik – ruské, ukrajinské, běloruské a zakavkazské, které v sobě zahrnovaly další administrativní jednotky. Jejich hranice a názvy se často měnily a geograficko-administrativní zmatek provázel prakticky celé meziválečné období. Komplikovanost těchto procesů lze výstižně ilustrovat na příkladu středoasijského Karakalpakstánu.
Karakalpakstán je území o více než dvojnásobné rozloze České republiky, nacházející se v dnešním západním Uzbekistánu, jehož severní hranici tvoří břehy vysychajícího Aralského jezera. Část na pravém břehu řeky Syrdarji byla připojena k Rusku už v roce 1873, jeho levobřežní část zůstala pod správou chivského chána, jenž byl v podstatě ruským vazalem. V prosinci roku 1917 byla v pravobřežní části Karakalpakstánu vyhlášena vláda sovětů a do dubna 1918 bylo toto území součástí tzv. Turkestánské autonomní sovětské socialistické republiky, jež byla sama součástí Ruské socialistické federativní sovětské republiky (RSFSR). Levobřežní část byla po obsazení Chivského chanátu Rudou armádou začleněna v dubnu 1920 do tzv. Chorezmské lidové sovětské republiky. Po čtyřech letech, v říjnu 1924, byla z části Turkestánu a Chorezmu vyčleněna Karakalpacká autonomní oblast. Ta se v únoru 1925 stala součástí Kazašské autonomní sovětské socialistické republiky a v červenci roku 1930 začleněna přímo do RSFSR. O dva roky později byla oblast přejmenována na Karakalpackou autonomní sovětskou socialistickou republiku a v rámci další územní reorganizace po přijetí nové sovětské ústavy byla roku 1936 začleněna do Uzbecké sovětské socialistické republiky.
Karakalpacké, uzbecké a kazašské kmeny obývající inkriminovaná území měly na osud administrativního začlenění své země minimální vliv.
Sovětské jaro národů
Přestože jej bolševici užívali jako vějičku sloužící vývozu revoluce, heslo o právu národů na sebeurčení se stalo jednou z jejich nejdůležitějších agitačních zbraní. I přes počáteční represe vůči odpůrcům nového režimu nastalo počátkem 20. let období všeobecného bouřlivého rozvoje jednotlivých národních kultur. Kulturní a političtí představitelé Čuvašů, Baškirů, Marijců, Mordvinů a mnoha dalších etnik vydávali časopisy a knihy ve svých jazycích, které byly často poprvé kodifikovány, a zřizovaly se folklórní, kulturní i akademické instituce. Nejen proto je tato doba příslušníky těchto národů považována za světlé, byť krátké období jejich dlouhé historie. Proč krátké?
Už během 20. let se mezi sovětskými komunisty vyhranily dva názorové proudy. Pro maximální zjednodušení lze jeden nazvat „internacionalistickým“ a jeho protagonisty byli zejména intelektuálové židovského původu. Druhý proud můžeme označit jako „unitaristický“ a jeho představitelem byl Gruzínec Josif Vissarionovič Džugašvili, zvaný Stalin. Jeho frakce postupně ovládla komunistickou stranu a pomocí čistek se zbavila svých protivníků. Ve chvíli, kdy zvítězil Stalinův proud, změnila se také „liberální“ národnostní politika Sovětského svazu. Čerstvě zrozená inteligence právě probuzených národů začala být pronásledována a likvidována, národní projevy byly nazvány „buržoazním přežitkem“ a kulturní akce redukovány na folklorní vystoupení. Pravopis všech jazyků byl unifikován na základě cyrilice (výjimkou byly gruzínština a arménština, k jejichž tisícileté literární tradici museli mít respekt i komunisté), přestože mnohé, zejména turkické národy teprve před několika lety přešly z arabského písma na latinku.
Přestože stalinský unitarizmus tvrdě potlačoval projevy národního vědomí ostatních národů, ruský národ mohl svobodně projevovat své imperiální myšlení. Státní hymna SSSR hovořila o veliké Rusi, o ostatních národech však nebylo zmínky. Po své vnitřní konsolidaci tak začalo Rusko pod pláštíkem socialistického internacionalismu opět mocensky vystupovat proti svým slabším sousedům.
Východní EvropaSovětská expanze
V průběhu 30. let byl Stalin stále více zneklidněn agresivní japonskou a německou politikou. Roku 1938 na Dálném Východě přerostly sporadické přestřelky na hranicích s loutkovým státem Mandžukuo v otevřené válečné akce a v Evropě podepsání Mnichovské dohody znamenalo kolaps Sověty prosazovaného modelu kolektivní obrany. Proto Rusové zahájili tajné rozhovory s Němci a v tajném dodatku ke smlouvě o neútočení, známé jako pakt Molotov-Ribbentrop, si dne 24. srpna 1939 rozdělili Polsko a další sféry vlivu ve východní Evropě. Poté, co Wehrmacht napadl Polsko, netrvalo dlouho, Rudá armáda překročila jeho východní hranice a začala se sovětizací obsazených území, která byla vzápětí připojena k Bělorusku a Ukrajině. Anexe východního Polska se stala ouverturou k sérii teritoriálních záborů, kterou začala nová, expanzionistická fáze sovětské politiky.
Na podzim 1939 vyrukoval SSSR na Finsko s požadavkem na území severovýchodně od Leningradu a zřízení sovětského válečného přístavu na finském území. Odmítnutí vedlo k sovětské invazi, která skončila anexí částí Karélie. Sovětská expanze pokračovala. V červnu 1940 vstoupila Rudá armáda na území Litvy, Lotyšska a Estonska, aby zde zajistila zřízení prosovětských loutkových vlád. Ty pak požádaly o připojení k SSSR a jejich žádosti nebyly oslyšeny. Územní požadavky vůči Rumunsku zase vyústily v připojení Besarábie a části Bukoviny. Dočasný konec rozšiřování území učinila až operace Barbarossa – nečekaný Hitlerův útok na SSSR. Němci byli v Pobaltí, Bělorusku, na Ukrajině či na Kavkaze vítáni jako osvoboditelé ze stalinského jha, za což se po válce Stalin pomstil deportací a přesídlováním celých národů obviněných z kolaborace. Poté, co Rusové roku 1943 po bitvě u Stalingradu opět převzali iniciativu, anexe pokračovaly. Roku 1944 byla připojena Tuva a roku 1945 se Rudá armáda přelila Evropou, aby se zastavila až v dubnu na Labi. O tři měsíce později vyhlásil SSSR válku Japonsku a okupoval většinu Mandžukua, severní část Korejského poloostrova, Kurilské ostrovy a jižní část Sachalinu, do té doby patřící ostrovnímu císařství.
Od Stalina ke Gorbačovovi
Po druhé světové válce byl Sovětský svaz na vrcholu slávy i územního rozmachu. Nová teritoria získal nejen od poražených (např. Východní Prusko od Německa), ale také od spojenců (Podkarpatskou Rus od Československa). Jaltská konference potvrdila jeho sféru vlivu v dalších zemích, které nikdy nebyly přímo připojeny, některé z nich však o tom vážně uvažovaly (Slovensko, Bulharsko). Prakticky všechny země střední a východní Evropy se staly sovětskými politicko-hospodářskými vazaly a vliv Kremlu v nich trval až na výjimky do konce 80. let.
I přes sovětskou angažovanost v nejrůznějších válečných konfliktech od válek v Koreji či Vietnamu až po okupace Československa či Afghánistánu, hranice SSSR se neměnily. Z hlediska integrity jeho území se tak pro nás stane důležitým až rok 1988, kdy Náhorní Karabach, autonomní oblast v rámci Ázerbájdžánské SSR obývaná převážně Armény, požaduje administrativní převedení pod Arménskou SSR. Vrcholí něco, co arménští historikové A. Iskandarjan a B. Arutunjan nazývají válkou toponym – objevují se zakázaná arménská jména a místo turkického Qarabag je ražen starý arménský název Arcach.
Haj dat, neboli arménská otázka, je termín, jenž se poprvé objevil na Berlínském kongresu roku 1878. To, že její znovuotevření znamenalo pro Rusy v konečných důsledcích rozpad SSSR, ztrátu vlivu na Kavkaze, v Pobaltí, východní Evropě, střední Asii a výrazné oslabení Ruska v celosvětovém měřítku, je obrovským paradoxem. Narozdíl od jiných sovětských národů, Arméni netrpěli všeobecnou rusofobií, naopak, obklopeni převážně islámskými státy inklinovali vždy ke spojenectví s ruským živlem, kterému částečně vděčili za konstituování svého státu (západní Arménie je dodnes okupována Tureckem). Vstup Arménie do SSSR byl také formálně legitimní (narozdíl např. od vstupu Gruzie). Navíc spor, jenž se rozhořel o Arcach, nebyl sporem Arménie–Rusko, nýbrž Arménie–Gorbačov, potažmo Kreml.
Moskevská centrální vláda ale nemohla ustoupit a vytvořit tak precedens pro jiné národy. Proto převzala Karabach pod svoji přímou kontrolu, s čímž nesouhlasila ani Arménie, ani Ázerbájdžán. Tomu byl Karabach vrácen koncem listopadu 1989, avšak následovala jednostranná anexe Arménií. Nepokoje a pogromy vedly k intervenci sovětské armády. Západ se mohl na vlastní oči přesvědčit, že proklamované bratrství sovětských národů je pouhou frází a sovětská prestiž utrpěla.
Smrt obra
Dvě periférie se staly epicentry eroze – Kavkaz a Pobaltí. Avšak jestliže Arménie s Ázerbájdžánem hrály roli destruktivního faktoru nevědomě, pobaltské země usilovaly o obnovení své nezávislosti cíleně. Gorbačovova perestrojka rozleptala dosavadní komunistickou nomenklaturu a glasnosť přiznala krizi sovětského systému. Občansky vyspělé Pobaltí se zaktivizovalo a roku 1987 proběhly ve Vilniusu, Rize a Tallinnu demonstrace na připomenutí paktu Molotov–Ribbentrop. Na počátku tzv. zpívající revoluce byli nejradikálnější Estonci, ale v závěrečné fázi převzala iniciativu Litva, která 11. března 1990 vyhlásila plnou nezávislost. Ekonomické sankce i demonstraci síly ustála; následovala řada proklamací svrchovanosti jednotlivých republik. Vyhlásit plnou nezávislost se však odvážili až Gruzínci (9. 4. 1991), po nich Čečenci (8. 6.), pak Estonci s Lotyši (20. a 21. 8.). Ruský prezident Boris Jelcin nehodlal přihlížet rozpadu soustátí nečinně, a tak i RSFSR vyhlásila svou „nezávislost“ na SSSR (24. 8.). Sovětský prezident Gorbačov se tak ocitl bez otěží; nastala všeobecná éra deklarací nezávislosti, poslední ji vyhlásil Kazachstán (16. 12.). Stalo se tak až po zakládající schůzi tzv. Společenství nezávislých států, které sdružovalo všechny bývalé členy SSSR vyjma pobaltských států a Gruzie. Dne 25. prosince 1991 se RSFSR oficiálně přejmenovala na Ruskou federaci a o den později byl odhlasován zánik Sovětského svazu. Pro Rusko nastala nová éra – politicky, i teritoriálně.
pokračování v příštím čísle