Od podlézání mocným k legalizaci etnických čistek Změny místních názvů na území bývalé Jugoslávie

Marijan Lipovac

Děti narozené roku 1925 v jihodalmátské obci Ploča začaly o sedm let později chodit do školy v obci Aleksandrovo. Stejné děti se dočkaly plnoletosti v roce 1943 v obci Ploče a už jako dospělí v roce 1950 uzavřeli sňatek v místě jménem Kardeljevo. Desáté výročí svatby oslavili v obci Ploče a část z nich se po roce 1980 dočkalo důchodu v K ardeljevu. Své životy dnes dožívají opět v obci Ploče.

Přestože to vypadá, že se tito lidé během svého života často stěhovali a vraceli do svého původního bydliště, skutečnost je přesně opačná – za celý svůj život se nehnuli z rodného města, to však během 20. století opakovaně měnilo jméno. Původní název Ploča byl změněn roku 1927 na počest jugoslávského krále Alexandra. Po pádu království v roce 1941 se obec vrátila ke svému starému jménu, ale v novém tvaru Ploče. V socialistické Jugoslávii obec znovu získala nový název – Kardeljevo, podle Titova nejbližšího spolupracovníka Edvarda Kardelje, aby se už o čtyři roky později, v roce 1954, podruhé vrátila ke jménu Ploče. To jí vydrželo až do roku 1980, kdy byla rok po smrti slovinského komunisty znovu přejmenována na jeho počest. S pádem komunizmu i Jugoslávie se od roku 1990 město už potřetí jmenuje Ploče.

Příčinou těchto četných změn byly turbulentní politické události na území Chorvatska a bývalé Jugoslávie obecně. Každý nově vytvořený stát nebo nový politický systém začínal od píky a snažil se distancovat od předchozího období. Dějiny byly od základu reinterpretovány a přizpůsobovány potřebám vládnoucí politiky a ideologie. Nevyhovující historické osobnosti byly ignorovány, případně označovány za padouchy, což se odráželo v častém přejmenovávání ulic a náměstí. Fenoménem, který postihl všechny jugoslávské země, byly také změny místních názvů. I jejich důvodem bylo velebení soudobých politiků a snaha o vymazání památky na doby minulé.

Podíváme-li se hlouběji do minulosti, mohlo by se zdát, že tento fenomén není nijak nový. Četná osídlení v prostoru někdejší Jugoslávie vznikala už ve starověku, ale dnes nesou naprosto odlišná jména. Například Bělehrad se za římských časů jmenoval Singidunum, Lublaň byla Emona, Slavonský Brod Marsonia, Vinkovci Cibala. Pravdou však je, že většina těchto osídlení si svá antická jména udržela dodnes (Scupi – Skopje, Naissus – Niš, Iadera – Zadar, Pola – Pula, Siscia – Sisak, Tragurium – Trogir, Parentium – Poreč, Senia – Senj, Salona – Solin, Scadrona – Skradin, Aenona – Nin atd.). Navíc změna antických názvů na slovanské byla přirozeným důsledkem invaze Slovanů na území někdejších Ilyrů, při níž byla většina těchto měst dobyta, zničena a posléze znovu vybudována (ne vždy na stejném místě), zatímco k přejmenovávání měst ve 20. století docházelo přes noc a politickým rozhodnutím shora.

První vlna přejmenovávání

K první velké vlně změn místních názvů došlo po vzniku Jugoslávie v roce 1918. V úvodu zmíněná Ploča tenkrát získaly jméno Aleksandrovo, stejně jako třeba Punat na ostrově Krku. Veliki Bečkerek ve Vojvodině získal jméno Petrovgrad na počest prvního jugoslávského krále Petra a Varcar-Vakuf v Bosně byl přejmenován na Mrkonjić Grad, protože pod tímto příjmením se budoucí král účastnil povstání proti Turkům v letech 1875–1878.

Největší ránu dostaly historie a tradice přejmenováním města Duvna v Bosně. Jeho název pochází z antického Delminium, jehož kořenem je ilyrské slovo dalma – ovce, od kterého vznikl také název Dalmácie. Avšak díky legendě tvrdící, že na nedalekém poli byl roku 925 korunován první chorvatský král Tomislav, překřtil král Alexandr při příležitosti tisícího výročí této události Duvno na Tomislavgrad.

Zajímavé byly změny, při nichž bylo staré jméno jen mírně upraveno. Největší město oblasti Baranja, která do roku 1918 patřila Uhersku, poté Vojvodině a od roku 1945 Chorvatsku, se maďarsky jmenovalo Pél Monostor (Pélův klášter). Chorvati a Srbové místu tradičně říkali Monoštor, avšak „Pél“ bylo změněno na „Beli“ a vznikl tak nový srbský název Beli Manastir (Bílý klášter). Obec Nemeš Militić ve Vojvodině dostala jméno Svetozar Miletić podle vůdce vojvodinských Srbů z 19. století. Z chorvatských měst Brod na Savi se stal Slavonský Brod a z Požegy Slavonská Požega, aby se lišila od Požegy v Srbsku. Vesnice Komorské Moravice v oblasti Gorský kotar obývaná Srby se stala Srpskými Moravicemi.

Po rozpadu Království Jugoslávie a za jeho okupace dostala četná místa německá a italská jména, zatímco na území Nezávislého státu Chorvatsko (NDH) docházelo ke kroatizaci. Sremská Mitrovice a Sremské Karlovce ve Vojvodině byly přejmenovány na Hrvatska Mitrovica a Hrvatski Karlovci, a chorvatský přídomek dostaly i vsi Srpsko Polje a Srpska Kapela. Ustašovci změnili název dokonce i Sarajevu, a to skutečně neobvyklým způsobem, protože jeho nové jméno „podle původní a dávné lidové mluvy“ znělo Sarajvo. Absurdita této změny byla však natolik do očí bijící, že se nový název přestal používat už po několika týdnech. Další bosenské město Banja Luka, které se díky zeměpisné poloze mělo stát novou metropolí NDH, mělo být poctěna jménem ustašovského poglavnika Ante Paveliće a jeho nové jméno mělo znít Antingrad.

Nový systém – nová jména

Se vznikem socialistické Jugoslávie v roce 1945 přišlo období největších změn místních názvů. Vzhledem k tvrzení komunistů, že chtějí vybudovat nový svět a odpoutat se od minulosti a všeho, co s ní souvisí, to nebylo nijak překvapivé. Jugoslávie tak stejně jako další sovětské satelity kopírovala svůj vzor SSSR, kde na počest místních vůdců vznikl Leningrad, Stalingrad, Kaliningrad, Vorošilovgrad, Uljanovsk, Ordžonikidze atd. Krále v místních názvech tak začali střídat komunističtí politici, především Josip Broz Tito, jehož jméno se za jeho života objevilo ve čtyřech místních jménech. Hlavní město Černé Hory Podgorica se jmenovala Titograd, chorvatská Korenica se stala Titovou Korenicí a Veles v Makedonii Titov Veles. Ve stejné republice byla nejvyšší hora Golem Turčin (doslova Velký Turek) překřtěna na Titov vrv (Titův štít).

Málokdo ví, že Titovo jméno mohla nést i moravská víska Frelichov, dnes Jevišovka, ve které žila chorvatská menšina. Po druhé světové válce byli Chorvati obviněni z kolaborace s nacisty a roku 1948 byli z obce vysídleni. Ve snaze udobřit si československé komunistické vládce navrhovali moravští Chorvaté přejmenovat Frelichov na Titovo.

„Svá“ města dostali za svého života i oba Titovi nejbližší spolupracovníci – kromě zmíněného Edvarda Kardelje i Aleksandar Ranković. Po něm bylo přejmenováno srbské Kraljevo na Rankovićevo. Už v roce 1954 však bylo rozhodnuto, že nikdo z žijících politiků kromě Tita nemůže mít město se svým jménem, a tak se Kardeljevo i Rankovićevo vrátily ke svým původním názvům (mimochodem Kraljevo se kdysi jmenovalo Karanovac a bylo přejmenováno roku 1882 na počest srbského krále Milana).

Do názvů obcí se tak dostali pouze mrtví komunisté a partyzánští velitelé. Strnišče ve Slovinsku bylo nazváno Kidričevo podle Borise Kidriče, z Berane v Černé Hoře se stal Ivangrad podle Ivana Milutinoviće, Petrovgrad (ano, někdejší Veliki Bečkerek) dostal jméno Zrenjanin podle Žarka Zrenjanina a srbská Jagodina se na památku Svetozara Markoviće, socialisty z 19. století změnila na Svetozarevo. Caribrod na srbsko-bulharské hranici dokonce dostal jméno Dimitrovgrad podle bulharského komunistického vůdce a Titova přítele Georgiho Dimitrova.

Po Titově smrti v roce 1980 jeho jméno nesla čtyři další města, celkem jich tedy bylo osm – po jednom v každé republice a autonomní oblasti Jugoslávie. Drvar v Bosně a Hercegovině se přejmenoval na Titov Drvar, Velenje ve Slovinsku na Titovo Velenje, Vrbas v Srbsku na Titov Vrbas a Kosovská Mitrovice na Titova Mitrovice (albánsky Mitrovica e Titos).

Na počest předního bosenskohercegovského politika Đure Pucara byl po jeho smrti v roce 1981 Novi Travnik přejmenován na Pucarevo, a když v roce 1983 zemřel vedoucí představitel chorvatských komunistů Vladimir Bakarić, padly návrhy na přejmenování jeho rodné Veliké Gorice nedaleko Záhřebu na Bakarićevo. Edvard Kardelj posmrtně znovu získal Kardeljevo, ale z Kraljeva se Rankovićevo už podruhé nestalo, protože Aleksandar Ranković byl mezitím v roce 1966 vyhozen z komunistické strany na základě obvinění, že jako šéf státní bezpečnosti nařídil špehování Tita.

Není rovněž bez zajímavosti, že některé chorvatské obce pojmenované po světcích ztratily za socializmu přídomek „svatý“. Z obce Sveti Ivan Zelina se stala Zelina, ze Sveté Nedelje Nedjelja, Sveti Filip i Jakov byl Filipjakov. Svá jména si ale udržely obce Sveti Rok nebo Sveti Petar u šumi (doslova Svatý Petr v lese). Tomislavgrad se po roce 1945 stal opět Duvnem a jméno významného náboženského centra Chorvatů v Hercegovině Široki Brijeg bylo změněno na Lištica podle místní říčky. Ves Drežnica v Chorvatsku dostala název Partizanska Drežnica.

V Makedonii byly za komunistů na počest revolucionářů z počátku 20. století Goce Delčeva a Gjorče Petrova přejmenovány obce Carevo selo na Delčevo a Hanrijevo na Gjorče Petrov, a z Ajvatovce se stal Ilinden podle protitureckého povstání, které vypuklo roku 1903 na Ilinden – svátek svatého Eliáše.

Návrat ke kořenům

Pád komunizmu a rozpad Jugoslávie v letech 1990 a 1991 byly počátkem nové etapy, ve které docházelo spíše k obnovování starých názvů než k vymýšlení nových. Tito přišel o svých osm měst a zůstala mu jen nejvyšší hora nezávislé Makedonie. Většina měst se zbavila jmen komunistických pohlavárů, s výjimkou slovinského Kidričeva a Zrenjaninu a Dimitrovgradu v Srbsku. Dosavadní snahy o návrat k původním jménům Petrovgrad, potažmo Caribrod zatím neuspěly. Paradoxem a zřejmě světovým unikátem je skutečnost, že se Zrenjanin roku 1986 stal sídlem katolického biskupství, jehož latinský název zní Dioecesis Zrenianensis – církevní sídlo tak nese příjmení komunistického pohlavára, které díky tomu získalo svoji latinskou podobu!

V Hercegovině dostal král Tomislav zpátky svůj Tomislavgrad, a alespoň Široki Brijeg se jmenuje tak jako kdysi. V nezávislém Chorvatsku byly zrušeny některé názvy z období první Jugoslávie, a tak se třeba Slavonska Požega stala opět jen Požegou. Do názvů obcí se vrátila i jména světců.

Po vypuknutí války v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině a zejména po zahájení etnických čistek však došlo na jejich území k nové fázi přejmenovávání. Jejím smyslem bylo zničit zmínky o přítomnosti nepřátelského národa. Chorvatské městečko Novi Lički Osik dostal za srbské okupace jméno Teslingrad na počest vynálezce Nikoly Tesly, kterého za svého považují jak Chorvati, tak Srbové, ovšem po osvobození území Teslovo jméno neobstálo. Chorvati zase změnili jméno Vrginmost na Gvozd a Srpske Moravice zůstaly jen Moravicemi. Návrhy na změnu názvu Beli Manastir na Sveti Martin podle patrona města neuspěly.

Etnicky čistá města i názvy

Za války v Bosně a Hercegovině došlo k mnoha změnám místních názvů, které dodnes představují obrovský a neřešitelný problém. Srbové po obsazení velké části území BaH nahradili všechny etnicky nežádoucí přívlastky a mnoho turcizmů připomínajících muslimskou minulost, a tak je Bosanski Brod dnes Srpski Brod, Bosanska Kostajnica Srpska Kostajnica, Bosanska Dubica Kozarska Dubica, Bosanska Krupa Krupa na Uni, Bosanski Novi Novi Grad. Foča je dnes Srbinje a Skender-Vakuf Kneževo. Bez starého přívlastku jsou i Bosanski Šamac a Bosanska Gradiška, nový ale nedostaly. Části Sarajeva pod srbskou kontrolou dostaly jméno Srpsko Sarajevo. Po skončení bojů a uzavření daytonské mírové smlouvy došlo k pokusům o návrat ke starým jménům, ale setkaly se pouze s částečným úspěchem. Ústavní soud BaH prohlásil v roce 2004 všech dvanáct názvů s přívlastkem „srbský“ za protiústavní, městům Foča, Bosanski Brod a Bosanska Kostajnica vrátil jejich původní jména a Srpsko Sarajevo bylo změněno na Istočno Sarajevo (Východní Sarajevo). Soud však nevrátil původní bosenský přívlastek městům, která o něj sice přišla, ale nedostala do názvu slovo „srbský“. Proto koncem loňského roku vláda Republiky Srbské, jedné ze dvou tzv. entit BaH navrhla, aby se Bosenskému Brodu a Bosenské Kostajnici propříště říkalo jen Brod a Kostajnica, protože jde o „neutrální názvy, které nikoho neuráží“. Podle její logiky adjektivum „srbský“ uráží Bosňáky a Chorvaty a slovo „bosenský“ irituje Srby (přestože žijí v zemi jménem Bosna a Hercegovina). Jde o jednu z mnoha absurdit země, kde jsou hádky o symboly a jména důležitější než řešení daleko zásadnějších problémů.

O něco lepší situace panuje v entitě Federace Bosny a Hercegoviny, ve které jsou většinovými národy Bosňáci a Chorvati. Za války mezi oběma etniky se například městečko Gornji Vakuf rozdělilo na dvě části a Chorvati tu svoji nazvali Uskoplje podle středověké farnosti. Dnes nese obec kompromisní název Gornji Vakuf-Uskoplje. Bosňácko-chorvatská Federace se skládá z deseti administrativních jednotek, které Bosňáci nazývají kantony a Chorvati župy. Největší problém zde existuje ohledně názvu jednotky s centrem ve městě Livnu, obývané většinou Chorvaty, kteří jí říkají Hercegbosenská župa. Bosňáci tento název odmítají, protože Herceg-Bosna (původně poetické jméno pro BaH) byl název státního útvaru vytvořeného během války hercegovskými Chorvaty, a používají jméno Livenský kanton. Korunu všemu nasazují představitelé mezinárodního společenství, kteří upřednostňují neutrální název Kanton 10.

Ve 21. století zasáhlo přejmenovávání i Kosovo, kde měly obce tradičně srbský i albánský název (například Uroševac je pro Albánce odedávna Ferizaj). Místní Srbové však s nelibostí sledují, jak Albánci změnili své historické názvy převzaté ze srbštiny. Například Podujeva (srbsky Podujevo) se nyní jmenuje Besiana, Kamenicë (Kosovska Kamenica) je Dardana, Suharekë (Suva Reka) Theranda a Novobërda (Novo Brdo) Artana. Istok byl přejmenován na Burim, Obilić na Kastriot a Leposavić na Albanik. Očividné úsilí vymazat vzpomínku na Srby, kteří kdysi toto území obývali, není v souladu s prohlášeními o zachování multikulturality Kosova.

Právě ve srovnání se změnami místních názvů za poslední dvě desetiletí, které se odehrály na území Bosny a Hercegoviny a Kosova a které se snaží změnit dějiny a legalizovat etnické čistky, působí přejmenovávání obcí na počest vládců a politiků za první a druhé Jugoslávie jako nevinná dětská hra.