Pavao Pavličić – Díra na nebi

přeložil Davor Kahofer

V podvečer se Nikola Krobatin zastavil na Strossmayerově promenádě. Zelený soumrak padal z korun kaštanů, ve kterých se vrabci hlasitě připravovali ke spánku, vypadalo to jako by svými křídly nebo možná svým švitořením vyháněli tmu z korun, která se šíří obchvacujíc vše svou chladnou zelení, jako by i celé město hnízdilo ve veliké koruně. Krobatin stál na promenádě a díval se na město, vzpomínajíc na to co řekl jeden básník o tomto místu: že je to nejlepší bod, že se na něm zastaví a odpočine si, protože je tu ticho, protože je tu prázdno a protože je odtud vidět jak lidé dole někam spěchají. Ten kdo tam stojí nikam nespěchá.

… Pak uviděl tu ženu. Vlastně v prvním okamžiku na ní neobrátil žádnou zvláštní pozornost, podíval se na ní tak jak se na ulici dívá na krásnou ženu. Přišla ze zdola z Mesničke ulice, byla vysoká a měla na sobě zelený plášť, na konci trochu do zvonu. Vlasy měla černé a když prošla pod osvětlením, bylo vidět že jsou výrazně černé. Měla vysoké podpatky a kráčela dlouhými a rozhodnými kroky. Měla vý-razné líce a stisknuté rty, tak že její obličej vypadal napjatě a trochu udiveně. Byla krásná.

Bylo na ní něco zvláštního. Krobatin potřeboval několik vteřin, aby pochopil proč. Pak si vzpomenul; neměla kabelku, zato nesla knihu. Šla rázně, ale přesto se stále dívala okolo sebe. Občas se podívala na knihu, jako by se bála, že jí někdo ukradne.

Kniha byla červená, když se žena objevila pod osvětlením, jasně bylo vidět, že je běžného formátu a okamžitě se mohlo postřehnout, že je knížka příliš stará. Krobatin jí sledoval s úsměvem, dokud nezmizela pod kaštany. Jako by v ní viděl sebe, ona držela knihu, jako, když se tonoucí stébla chytá, tak jak se on mohl držet své, když by mu nezmizela. Proč se jí tak drží? Co je pro ní ta kniha? A kdo je ta žena? Spisovatelka? Knihkupkyně? Stará na studentku, i když ještě dost mladá. Profesorka? Vypadala jako turistka, která se objevila v cizím městě a tak se drží svého bedekru, bojíc se, aby ho neztratila, protože bez něj nebude vědět, jak se vrátit do hotelu. A v průvodci je vše co člověk potřebuje: kostely, musea, památky. Skutečně, možná si ta žena prohlíží Gornji grad? Možná jí ta kniha pomáhá v životě? Krobatin najednou pocítil silné přání podívat se do té knihy, aby viděl v čem je pro ženu tak cenná. Jistě, možná někde existuje taková nějaká kniha, která může člověka vést životem a nejen Gornjim gradem? Možná to může každá kniha, jen záleží na člověku? Nebo pro každého člověka existuje jeho kniha, jen potřebuje, aby ji našel, a tato žena jí nejspíše našla? Vždyť i on ve všem co četl, ve všem co překládal hledal knihu, která mu odkryje pravdu, které bude moci věřit, knihu, která jej povede.